Henry se probral a sjel pohledem na své břicho. Kůže byla v místě, kam na Henryho zmutovaný lizardman plivl kyselinu, rozežraná, ale vnitřnosti nebyly zasaženy. Neutralizoval kyselinu včas. Poté, co zkontroloval jen očima svou ránu, rozhlídl se zmateně kolem sebe. "Jak ti je?" Zeptala se starostlivě Lucky, když zůstal pohledem na ní. "Jak dlouho jsem byl mimo?" Zeptal se bez emocí a celkem chladně, bez reakce na její otázku. "Ty se asi o svoje pocity moc nepodělíš, co?" "Cože?" Podíval se na ní nemilým nechápavým výrazem, jeho tón byl chladný, jak severní pól. Neuvědomoval si to. Naraženou páteří mu projížděla bolest, jizva ho také po té proměně řezavě bolela, jako by mu obličejem projížděly nože a byl unavený. "Mimo jsi byl od včerejška." Povzdechla si a odpověděla mu rezignovaně." Ptala jsem se, jak ti je." Dodala s větším důrazem v hlase. "Je mi fajn." Odpověděl s nezájmem. Chystal se sehnat jídlo, ale sotva se postavil, byť jen na čtyři, nohy i ruce se mu vyčerpáním roztřásly. "Nechod nikam. Měl bys jít spát." Chytla ho kousek nad zápěstím. Vymanil z jejího stisku. "Až mi to přijde vhodné, abych šel spát, půjdu." Odpověděl cynicky. Udělal pár kulhavých kroků. Lucky dala ruce na jeho levý bok a začala ho tlačit k zemi. Byl zesláblý a vyčerpaný, takže než stačil začít protestovat, opravdu skončil ležící na pravém boku. "Pusť mě!" Zavrčel na ní, ale ona ignorovala jeho hrubost a držela ho přitisknutého k zemi. "S tím nepočítej!" Henry si nakonec naštvaně položil hlavu na ruce. To, že ho někdo dokázal takto zkrotit, byla urážka jeho ega. Každý se ho bál, byl to nespoutaný temný samotář, ale najednou mu někdo nakázal nejen, co má dělat, ale momentálně nad ním měl i moc. Byl naštvaný, ne na Lucky, nýbrž na to, že on, temný samotář, momentálně není schopný vzdoru. Po chvilce nakonec opravdu usnul.
Byla noc, když se probudil. Instinktivně poznal, že spal víc, než den. Lucky spala téměř na centimetry u něj. Vstal tak, aby ji nevzbudil. Po dlouhé době byl zase vyspalý, trápil ho jen hlad. Lucky během té doby snědla všechny zbytky jídla, co tam byly. Chystal se tedy jít pro nové jídlo. Zadíval se ale ještě na Lucky, stál u ní a pozoroval ji. Pohladil ji, ale jen letmo, aby ji nevzbudil. "Tamto jsem neměl." Zašeptal, jako by se jí snažil omluvit za ten hrubý včerejšek. Ale neuměl to a nechtěl, aby ho slyšela. Pro jeho ego by to byla známka slabosti. Najednou zaslechl venku mezi zpěvem Souwollů nějaký zvuk. Zbystřil, rozeznal dle zvuku, že k jeho boudě, o které nikdo neví a roky se zde nikdo neukázal, se někdo blíží! V tu chvíli neznámého návštěvníka i zavětřil a zavrčel. Vzpřímil se a přešel ke dveřím. Postavil se za dveře a čekal, až narušitel přijde. Po pár vteřinách se dveře pomalu otevřely. Byl to Ignitos. "Halo?" Nakoukl dovnitř a pak vešel dál. Henry se v tu chvíli vynořil z druhé strany dveří a popadl Ignitose oběma rukama za límec. "Co tu chcete?!" Křikl na něj hrubě. Ignitos se ani nesnažil bránit. "Chci s tebou jen mluvit, Henry." Odpověděl v očekávání, že ho pustí. "Jděte pryč!" Zavrčel a mírně Ignitose od sebe odstrčil, když ho pouštěl. "Musíš mě vyslechnout, prosím tě." Naléhal, ale Henry se jen ironicky zasmál. "Dobrej vtip, ale nemusím nic, nemusím vůbec nic!" Následně řekl něco jako výhružku. "Když se otočíte, projdete těmi dveřmi přímo za vámi, zmizíte a už se nikdy neukážete, budu tak laskavej, že po vás nezačnu chrlit ohněm." Jenže i přes jeho hrubost a jízlivost byl Ignitos neústupný. "Nepůjdu, dokud mě nevyslechneš!" Mezítím se Lucky ve spánku z břicha přetočila na bok, jak ji dohadování Henryho s Ignitosem rušilo spánek, ale zatím v klidu spala dál, o ničem netušíc. Henry na ní jen na pár sekund obrátil zrak. Vzápětí už ale vztekle zavrčel a celkem velkou silou strčil do Ignitose, který při snaze vyrovnat rovnováhu, nakonec reflexivně pozpátku vyšel až ven z Henryho domu. Henry vyšel za ním. "Co po mně, sakra, chcete?!" Zasyčel a tvářil se, jako by měl mít každou chvíli záchvat patologického afektu. "Bohatej vždycky bude odsuzovat chudý." Začal Ignitos. "Vzpomeneš si, kde jsi to slyšel poprvé?" Henry se v tu chvíli přestal tvářit vražedně, na pár vteřin se zamyslel, ale pak se zarazil. "Proto jste tady? Kvůli jedný, pitomý větě?" Podivil se. "Tak pamatuješ si to?" Naléhal Ignitos netrpělivě. "Proč vás to zajímá? To má být výslech?! Zmizte!" "Zkus si vzpomenout." "Nevím." Zavrtěl Henry hlavou a pak se zadíval někam do tmy, jen aby dal najevo, že ho tento rozhovor nezajímá. "Je to z knihy. Nejspíš mi to četl můj otec před tím, než…" Zastavil Henry větu, protože jeho paměť už nebyla schopna nic dalšího vydat. "…Dejte mi pokoj!" Zakončil nakonec větu zamručením. "A tvůj otec?" Vyptával se Ignitos dál. "Proto jsem přišel. Pamatuješ si na svýho otce?" Henry jen otočil hlavu na stranu od něj. "Ne. Nepamatuju si téměř nic z prvních šesti let života. Takže se můžete otočit, vypadnout a už se nikdy neukázat. Sbohem!" "Mysli!" Přehlížel jeho hrubost. "Vybav si jeho hlas." Naléhal, ale Henry už začínal mít tohoto výslechu plné zuby. "Řikám, že nic nevím!!!" Vyjel na něj a znovu se tvářil, jako před patologickým afektem. "Dobře. To nevadí, nerozčiluj se. Jak to jen říct…" Povzdechl si Ignitos. "Ta kniha se jmenuje Dobrosrdečný chudák a panovačný král. Vím to, protože jsem ti ji kdysi četl…" Henry se na něj s údivem kouknul a nastražily se i jeho uši. "Co???" "To já jsem tvůj otec, Henry." Henry na okamžik zkameněl, ale pak se znovu zamračil. "NE! To teda nejsi! Můj otec je mrtvej, a i kdyby nebyl, rozhodně by to nebyl někdo, jako ty!" Přešel do tykání, plného vzteku, aniž by věděl, proč. "Já vím, že to zní absurdně, ale je to tak. Vím, že tvůj původní element byl oheň. "Snažil se ho Ignitos přesvědčit, ale Henry se znovu jen zasmál a byl hrubý. "Jo a kromě ohně mám i další zbylé elementy. Nejradši mám temnotu, jo! A když se naštvu, jsem ještě temnější! Takže rozhodně nejsem tvůj syn a ty nejsi můj otec! A teď vypadni! Mohl jsi na nás klidně přilákat Pána zla!" Henry pro jistotu zavětřil, aby se ujistil, že blízko nich nikdo není. "Jestli se tu ta bestie objeví, bude to tvoje vina! Zmiz!" "Henry, počkej…" "VYPADNI!" Ignitos si povzdechl. "Dobře, jak si přeješ. Ale o jedno tě požádám. Přiveď Lucky na výcvik." "A pokud se tu příště někdo objeví, už nebudu tak hodný!" Zavolal Henry za odcházejícím Ignitosem, který nakonec odletěl. Henry chvilku přemýšlel nad tímto rozhovorem, ale pak se tím přestal zabývat a zmizel ve tmě.
Sehnal si jídlo, a když se najedl, odešel na lesní planinu, kam před třemi dny zavedl Lucky, když jí ukazoval Souwolly. "Jak vám závidím, duchové lesa. Nikdo o vás neví. Ještě nedávno jsem měl taky ten klid…" Stál na všech čtyřech a díval se na měsíc v úplňku. Ani se nehnul, byl jako socha. Po chvíli nastražil uši na zvuk, který zaslechl, ne však déle než na dvě vteřiny. Dál zůstal naprosto v klidu. "Proč nespíš, Lucky?" "Proč nespíš ty?" Přiběhla k němu Lucky. "Jak jsi věděl, že jsem to já?" "Mám své smysly a ty už u mě nějákou dobu žiješ." Odpověděl a podíval se na ní. Objala ho a hlavu si opřela o jeho rameno, kvůli jeho velikosti nebyla takhle zrovna v nejpříjemnější poloze. Nechal ji, ale sám neudělal nic. "Ráno…" Začal pomalu mluvit. "…Musíš do chrámu. Kvůli výcviku, či co." "Cože, kdo ti to řekl?" Podívala se na něj překvapeně, ale nepustila se ho. "Vůdce těch strážců." "Ignitos? On tady byl?" "Bohužel ano." "A co ještě říkal?" "Nic. Jen tohle." Zalhal, i když spíše lhal sám sobě.
Druhý den přišel Henry s Lucky do chrámu brzy ráno, ještě před východem slunce. Ignitos je přijal dovnitř a odběhl ještě něco zařídit. Lucky s Henrym zatím čekali ve společenské místnosti. Henry se tvářil, jako by mu někdo něco udělal. "Jak já to tu nesnáším!" Postěžoval si v mysli, zatímco Lucky ještě mžourala očima a polehávala, kde se dalo. "Můžeme začít." Řekl Ignitos, když se vrátil. "Ten výcvik povedu já." Zvedl se Henry a neústupným pohledem se podíval na Ignitose. "Fajn. Tak pojď se mnou. Vysvětlím ti, o co jde." Souhlasil a vydal se stejným směrem, odkud přišel. Henry se podíval na Lucky. Ona téměř spala na břiše s nohama nataženýma do strany a rukama pod hlavou. "Led." Řekl a vypustil na Lucky ledovou sprchu. Ta Lucky dostatečně probrala. Vyskočila s vyjeknutím a šokovaně se ohlédla po Henrym. "Co děláš?!" "Ve svém vlastním zájmu se prober." Řekl jakoby nic a odešel za Ignitosem. Po delší době se vrátil. Lucky se na něj tázavě podívala. "No, pojď." Řekl. Pomalu tedy přišla k němu. "Pomaleji by to nešlo?" Řekl ironicky. Lucky šla mlčky vedle něho. Zavedl Lucky do velké kulaté místnosti, kde kromě Strážců a jednoho zaměstnance, stálo osm Gepardích mužů, seřazených do dvou řad po čtyřech a třech. Měli hnědé pláště s kapucemi na hlavách, jen jejich čumáky byly vidět. Hnědé kožené chrániče na těle, které končily až na stehnech, a které upevňoval světlehnědý pás a červené chrániče na rukou i nohou. Na zádech měli luk s pouzdrem se šípy a na pasu zavěšený meč. Jen jeden z nich, ten, který stál u Ignitose, měl kapuci sundanou, ačkoliv šlo o Bytost podobnou spíše gepardovi, jeho uši byly jako uši ryse a oči měly zelenou barvu, jako mají oči kočkovitých šelem. Lucky si je prolétla pohledem od hlavy až k patě, ale její tázavý pohled se nezměnil. "Lucky," přerušil její hloubání Ignitos: "Tohle je Hunter." Ukázal na gepardího muže stojícího vedle něho. "Velitel družiny rychlých gepardích bojovníků. Jsou to naši spojenci. Pomůžou ti objevit v sobě rychlost a obratnost, která ti chybí." Lucky polkla a zarazila se. "To mám bojovat proti nim?" "Ano, přesně tak." Ozval se jí Henry za zády a Lucky se na něj otočila, a protože stál vzpřímeně, také se postavila jen na dvě nohy. "Máš hodně pomalé reflexy, protože jsi nežila ve světě, do kterého patříš. Účelem tohoto výcviku je vyhecovat tvoje instinkty a udělat z tebe magika, jakým máš být." Lucky se znepokojeně zadívala na meče, které měli gepardí muži vpravo na opasku. "Ale nebude to pravý boj, že ne?" Dívala se na Henryho a v jejím hlase byly znát obavy. Henry je samozřejmě vycítil už ve chvíli, kdy Lucky vedl do této výcvikové místnosti. Přesto se na ní díval prázdně a bez emocí. "Bude to boj. Tvůj boj." Jeho hlas zněl klidně, ale za to byl chladný. "Tvým úkolem je všech sedm bojovníků porazit, tím se ukáže, že tvoje instinkty jsou na úrovni, na jaké mají být." Podíval se jí do očí, ale jeho prázdný výraz se nezměnil. "Nedostane se ti žádné shovívavosti, Lucky. Budeš bojovat do vyčerpání, nebo dokud je neporazíš." Jen na něj po těchto slovech koukala, jestli to myslí vážně, ale než stihla něco říct, pokračoval: "Budeš potřebovat meč. Můžeš ho vytvořit z jakéhokoliv elementu. Doporučuji ti použít obě ruce." Poté mlčel a díval se na ni. Pochopila, že asi čeká, až meče vytvoří. Dala si tedy ruce od sebe, aby měla dostatek místa a snažila se myslí soustředit, ale díky jejímu strachu trvalo nejméně deset minut, než se jí to podařilo. Ale i to bylo jen na pět vteřin. Potom meč z neutrálního elementu zmizel, a to se opakovalo několikrát. "Drž to, drž to!" Křičel na ní Henry. "Nezapomínej na mysl!" Připomněl jí. Lucky se po chvíli nakonec dařilo oba meče udržet. Byly tak dlouhé, že nemohla mít ruce plně podél těla. Magika, která meče vytvářela, objímala celé její ruce. Lucky je měla zvedlé a meče si prohlížela. Modře zářily neutrální magikou. Sedm gepardích mužů se mezitím rozmístilo podél celé kulaté místnosti, která byla dostatečně velká na to, aby se v ní dal cvičit souboj. "Tak se postav doprostřed, začneme." Pokynul Henry. Lucky se na něj ještě jednou podívala a poté se vydala doprostřed místnosti. Gepardí muži vytáhli meče a připravili se. Nervózně polkla. Začala se v ní vařit krev. Nebyla si ničím jistá. Nebyla si jistá, že to zvládne. Pocítila pocit ohrožení a chtělo se jí utéct, ale nebylo jak. Z místnosti vedly jediné dveře a u těch stáli Ignitos, Henry a Hunter. Henry výrazně pokývl. Hunter ukázal svým mužům povel a ti se v tu chvíli začali pohybovat tak rychle, že je Lucky sotva stíhala sledovat. Jeden z nich na ní zaútočil mečem. Lucky se jen tak vyhnula zásahu a ohnala se po něm levým mečem, ale na někoho, jako je gepardí muž, byla příliš pomalá. A i když byl meč sám o sobě dlouhý, minula. Rozeběhla se proti prvnímu bojovníkovi, které ho viděla a snažila se jej zasáhnout, ale vždy minula. Takto se o to pokusila celkem asi padesátkrát, ale vždy bez úspěchu. Ve chvíli, kdy ji jeden gepardí muž zasáhl ostrým mečem a způsobil jí řeznou ránu do zad, ztratila Lucky rovnováhu na dvou a během vteřiny zmizely i oba magické meče. Ozvalo se v ní mládě, kterým ještě byla. S kňučením mláděte se zvedla, aby se pokusila utéct na místo, kde žádný gepardí muž nebyl. V tu chvílí ale dostala od jednoho z nich tvrdou ránu. Téměř odlétla několik metrů dál. Zvedla hlavu a viděla, jak se na ní gepardí muži řítí. Zoufale se podívala na Henryho, kterého považovala za svého ochránce a čekala, že něco udělá i tentokrát. "Zastav to!" Ozýval se už i Ignitos, znepokojen situací, která právě nastala. Henry se ani nehnul. Chladným pohledem to celé sledoval a nevypadal, že by se chystal něco zastavit. "Henry, synu…" Ve chvíli, kdy toto ignitos řekl, Henry zavrčel a vyslal na něj nemířenou a vcelku malou kouli neutrální magiky z pravé ruky. Ta Ignitose minula o pár centimetrů. "Nenazývej mě tvým synem!" Zavrčel a dál sledoval situaci. Lucky Pochopila, že se Henry k ničemu nechystá. Rozhlídla se po Gepardích mužích. Jeden z nich právě vyskočil a s mečem v ruce se chystal na ni. Lucky, která měla strachem uši sklopené dolů jen vytřeštila oči, div jí z důlků nevypadly. V tu chvíli zaslechla hluboko uvnitř sebe hlas. A nebyl to hlas skrytých démonů, nebo jejich myšlenek, byl to instinkt. A vnukl jí ho sám Hyperos. Okolí se najednou ponořilo do ticha a vše jako by se zpomalilo. "Ty jsi přece rychlejší!" Šeptal hlas instinktu. "Jsi mnohem rychlejší a silnější než oni. Ty jsi magik!" V tu chvíli už se gepardí muž s mečem namířeným na Lucky blížil. "Uskoč!" Zavelel instinkt jasně. Lucky teď svítily oči modrou magikou, zavrčela a v posledních dvou vteřinách uskočila na stranu. A gepardí muž svým mečem trefil jen zem. Lucky dopadla na čtyři. Ze všech stran se na ní řítili gepardí muži. Vyskočila do vzduchu. "Ohnivej meč!" V obou jejích dlaních se objevily ohnivé meče, které opět objaly celou její ruku. Ignitos a Henry v tu chvíli zpozorněli. Lucky dopadla vzpřímeně na obě nohy. Každým mečem vyslala ohnivý proud na opačnou stranu a odřízla tak gepardí muže. Zároveň se ale díky ohni ani ona neměla kam se hnout. Nechala meče zmizet a bezhlavě se rozeběhla proti zdi. Mezitím zmizela ohnivá magika, která odřízla gepardí muže. Ti se zase rozeběhli proti ní. Lucky vyskočila na zeď. Držela se drápy. Přemýšlela, co dělat dál. Odrazila se a přistála uprostřed místnosti. Postavila se vzpřímeně. Pomalu koukla doleva a následně i doprava. Opět se na ní hnala smečka gepardích mužů, připravená k použití svých mečů. "Neutrální meč vlevo!" Na povel její mysli se jí v levé ruce znovu vytvořil neutrální meč. Počkala, až gepardí muži budou dost blízko a pak se rozmáchla svým mečem. Pár gepardích mužů zatarasilo její meč svými meči. V tu chvíli mlčky myslí změnila neutrální meč na elektrický. Elektřina sjela po kovových mečích gepardích mužů a zparalyzovala tak čtyři ze sedmi soupeřů, čímž je vyřadila z boje. Lucky změnila meč zas na neutrální. Postavit se proti třem už bude hračka. Pro jistotu vytvořila meč i na pravé ruce, počkala, až k ní gepardí muži doběhnou. Když se tak stalo, začal souboj na meče. Ačkoliv byli tři na jednu, Lucky byla dostatečně rychlá, aby je stíhala. Byla stejně rychlá, jako oni a kdyby se psychicky neblokovala svou vlastní nedůvěrou v sebe sama, byla by i rychlejší. Nějakou chvíli bylo slyšet jen cvakání mečů. Lucky dokázala vychytat většinu úderů. Ve vhodnou dobu změnila neutrální meč na elektrický a zparalyzovala tak i zbylé soupeře. Stála tam a rozhlédla se kolem. Vydechla ve chvíli, kdy viděla, že jsou gepardí muži poražení. Nechala meče zmizet, vrátila se k Henrymu a podívala se na něj v očekávání. "To bylo dobrý.“ Usmál se pobaveně. Jeho chladná nálada ho opustila. Ignitos poděkoval Hunterovi za pomoc. Všichni vyšli z výcvikového sálu. Hunter se rozloučil s Ignitosem a odešel se svou družinou. Jeho družina patřila k bojovníkům na straně dobra. Snažili se pomáhat v boji s Marcem, co to šlo. Původně měla jeho skupina deset členů, v čele s Hunterem jedenáct, ale tři z nich již Marco zabil. Henry zavrčel a zařval, když jeho oči oslnilo slunce, jenž pronikalo okny chrámu dovnitř. Zavřel je a prudce otočil hlavu na stranu. "Můžu ti nějak pomoci?" Snažil se Ignitos, zatímco z druhé strany o něj byla soucitně opřena Lucky. "Ne!" Zasyčel na něj, jednu ruku dal kolem Lucky a chystal se k teleportaci. "Počkej." Zastavil ho ještě Ignitos a předal Lucky nový mobil, jelikož při potyčce s Marcem ztratila ten první, který jí dal. Dával ho i Henrymu, ale ten si jej nevzal. Lucky se zadívala na mobil se zeleným neonem. "Nebyl by modrej?" Ignitos se zasmál, ale podal ji mobil s modrým neonem a dal jí také nějaké další zlaté septimy.
Následujících sedm dní učil Henry Lucky, jak bojovat i fyzicky. Výsledkem bylo, že Lucky sice uměla ovládat fyzický boj, ale neměla trénink. „Umím bojovat.“ Byla v údivu. "Co takhle trochu praxe?" Byl na ní zase milý, tak jako obvykle. Jeho chladnost v chrámu, byla jen divadýlko pro ostatní. "Jak to myslíš?" Podívala se na něj a Henry jen kývnul směrem ven z boudy. Vyšli tedy ven, kde bylo dostatek místa. "Tak se ukaž." Kývl na ní. "To mám bojovat s tebou? Ale ty jsi moc silný." "Tohle není boj. Boj byl výcvik v chrámu, tohle je trénink. Tak co, jdeš do toho?" "Pořád tě bolí záda?" "Kulhám snad?" "Ne." "Tak konec řečí." "Fajn, jak chceš." Zaujala bojový postoj na čtyřech. Henry udělal to samé. Lucky zahájila boj první. Oproti hrubé síle Henryho byla její předností rychlost, ale neměla zkušenosti a jednala zbrkle, takže Henry dokázal předvídat její chvaty, a tak Lucky snadno prohrála. Zvedala se, hledíc na Henryho s úsměvem. "Páni! Řekl bych, že se ti to líbí." Usmíval se Henry škodolibě "Chceš další kolo?" "Jasně, jen pojď." Usmála se. Henrymu se líbila její reakce. Trénovali celý den, časem z toho byla spíše hra. V noci Lucky tvrdě spala, Ale bylo jasné, že její síla a výdrž roste. Reflexy a smysly také už byly, tam kde mají být. Stávala se silnější a odolnější velmi rychle, ale pořád nebyla pro Marca hrozbou.
O dva dny později volal Lucky Ignitos, že se má urgentně dostavit do chrámu. A tak se tam s ní Henry neochotně vydal. "V lidské dimenzi žije osoba, která ví o našem světě." Začal Ignitos, když byli v místnosti, kde probíhaly porady. "A nejen, že o ní ví, každou noc se jí zdá o událostech, které se tu odehrály. Naším úkolem je najít ji a přivézt do našeho světa. Musíme vyrazit hned, pán zla má ty samé informace, co máme my." "Jmenuje se Momo Smile. Víme jen, že žije někde ve vesnici, která se jmenuje Všejany. To území se jmenuje Česká republika." Ozval se pracovník od počítačů, vytáhl Ignitův mobil z USB a podal mu ho. "Nahrál jsem tam její fotku." "Díky." Ignitos přešel k portálu a tiše promluvil. "Všejany." A portál ukázal nějaké místo ve vesnici. "Tady. Teleportujte se s Lucky tam." Pokynul Henrymu. Henry se na něj podíval, jestli to myslí vážně. "My? Tak to ne! Chtěl jsi Lucky, mě se to netýká." Dal se na odchod. Lucky se mu rychle postavila do cesty. "Henry, prosím, pojď tam se mnou." Prosebně mu dala ruce na ramena a podívala se mu do těch nádherných, očí. Nedokázal uhnout pohledem. "No dobře, dobře!" Zavrčel nenadšeně. Vydala zvířecí zvuk radosti a objala ho. Jen si povzdechl. "Tak můžeme?" Zeptal se Ignitos. Henry jen mlčky vzal Lucky a teleportoval se s ní na místo, které jim Ignitos před tím ukázal. Po chvíli se tam teleportoval i Ignitos. Henry se opět tvářil jako mrzout a Lucky tentokrát také. "Co se děje?" Podivil se. "Nemám rád lidi!" Pronesl Henry a Lucky ho následovala. "Nemám ráda vesnice!" Ignitos si povzdechl: "Nechte toho a pojďte." "A ty víš, kde přesně bydlí?" Zeptala se Lucky a vyskočila Henrymu na záda. "Hyjé!" Jen se na ní podíval, jestli to myslí vážně. "Tak ne hyjé, no." „Ano, vím to od skupiny lidí, která je s námi ve spojení. Vydali se teda vesnicí za Momo Smile. Všude štěkali psy. Občas projelo auto nebo traktor, potkali i pár lidí. Někteří na ně jen zírali a jiní se tvářili vyděšeně. Většina lidí nevěděla o jejich existenci, schopnostech, elementálním světě, ani o jiných bytostech. Snad kromě těch, s kterými strážci v zájmu ochrany udržovali kontakt a kromě Momo. Cesta jim trvala hodinu. "Pojďte, už na vás čekám.“ Zvolala dívka u jednoho domu. Byla jen o pár centimetrů vyšší než Lucky, když stála vzpřímeně. Měla dlouhé tmavě hnědé vlnité vlasy a hnědé oči. Na sobě měla černý bojový oblek. Lucky seskočila z Henryho. "Ignitosi, Lucky, Henry..." Pokračovala dívka: "Ráda vás poznávám v realitě. Já jsem Momo Smile." Podala jim ruku. Ignitos s Lucky ji přijali, ale Henry jen zavrčel. "No, jak myslíš." Řekla mu v řeči magiků. "Jak to, že sakra mluvíš jako my?" Podivil se nad tím, že umí jejich řeč. "Umím i více věcí, nad kterými by ses mohl divit, nicméně, pojďte dovnitř." Pozvala je dál. Všichni vešli, ačkoliv Henry měl u toho spousty nesouhlasných mrzutých bručení.
Posadila je posadila do kuchyně. "Už je tu jen voda. Věděla jsem, že se pro mě chystáte, tak jsem všechno jídlo a pití zlikvidovala." "Děkujeme." Ozval se Ignitos. Když jim Momo dala sklenici vody. Jediný Henry si ji nevzal a neráčil se ani posadit. Momo mu ji tedy nechala na stole. "Nemáme čas, Momo. Musíme hned vyrazit." Upozornil Ignitos. "Já vím, Marco se tu hodlá objevit taky. Nebudu před ním zbaběle prchat, to není můj styl." Odmlčela se, ale dřív, než stačil Ignitos něco namítnout, pokračovala dál. "Chci nejdříve mluvit s Lucky a Henrym." Podívala se na Henryho, který znovu zavrčel. "No, vidím, že Lucky bude první." Zaostřila svůj zrak na Lucky. "Mohla bys jít se mnou do obýváku, prosím?" "Jo, jasně." Lucky vzala svou skleničku s vodou a následovala Momo do obývacího pokoje. Momo zavřela dveře. "Posaď se." Vybídla jí a sama se posadila do křesla u stolu. Lucky se posadila naproti ní. "Tak. Co tomu všemu říkáš?" "A čemu?" "Tomu, co se v poslední době kolem tebe děje." "Aha." Jen zavrtěla hlavou. "Já nevím. Všechno je najednou tak… zvláštní, jiné… Ze dne na den. Ale to Hyperos říkal." "Někdy to tak v životě bývá. Žiješ věčným stereotypem a najednou je všechno zcela jinak. S tím se vyrovnáš. Konec konců, takové je Boží jednání." Lucky jen přikývla. "Víš, proč tě Ignitos vzal zpátky na tvou rodnou planetu?" "Bohužel jo." Povzdechla Lucky. "A co ty na to? Myslíš si, že jsi vyvolená?" "To nevím. Tedy ne, nejsem! Rozhodně ne!" "Proč? Je tu pár faktů, které tomu nasvědčují. Neříkám, že to tak musí být, ale…" "Jenže já nechci. Nechci s ním bojovat, já chci jen klidný život." "Víš Lucky, být vyvolená je jako být věřící. Cesta víry je těžká, ale ty víš, že je ta správná, takže po ní zkoušíš jít pořád a nikdy jsi to nevzdala, i když si mockrát chtěla." "To je něco jiného. Postavit se Marcovi…" "Myslíš, že je Marco horší, než Bůh temnoty?“ "To ne, ale…" "Jediný rozdíl mezi nimi je ten, že Marco je ve fyzické realitě, slouží straně, co prohrála, když se syn Boha světla obětoval. Ale tohle všechno ty víš, Lucky. Tak čeho se bojíš?" "Říkám, že tohle zkrátka nechci." "Ty i Henry, oba dva jste stejní zbabělci." Povzdechla si Momo. "Henry se aspoň nemusí zabývat touto válkou." "Ale jo. Henry má dost vysoké postavení." "Jak to?" "Henry je… Je to Ignitův syn." "Cože je???" Jen na ní vytřeštila oči, jestli to Momo myslí vážně. "Ignitův syn??? Ale vždyť Ignitos o něm řekl, že je psanec, proč by to říkal o vlastním synovi?" "Nevěděl to. Ignitos žil v domněnce, že před dvaceti lety byla vyvražděná celá jeho rodina. Nikdo neměl tušení, že Henry přežil. Ignitovi to došlo až ve vypáleném lese, když Henry pronesl větu z pohádkové knihy. Před třemi dny nepřišel Ignitos ani tak kvůli tvému výcviku, ale promluvit si s Henrym, jenže ten ho poslal pryč a málem ho napadl." "Henry umí někdy být strašně chladný, kolikrát i sobecký a nepříjemný, ale pod tím vším je… je jiný, není takový, jaký předstírá, že je." "Vím, co máš na mysli. Má dobré srdce, ale skrývá ho pod černým pláštěm." "Ale proč? Miluji ho, copak to necítí, musí to přece cítit, ne?" "Lucky, Henry tyhle pocity nezná. Jediný normální dva roky si nepamatuje. Jistě to cítí, ale neví, co to je a má z toho strach." "Nebo mě prostě nemiluje." Znovu si Lucky povzdechla, ale Momo se jen zasmála. "Ale no tak, Lucky. On, který si nikdy ničeho a nikoho nevšímal, ti jen tak zachránil život, nedokáže před tebou uhnout očima. Chrání tě a nechává tě u něj bydlet, na všechny kolem je arogantní a tebe už dokonce objímá a ty tvrdíš, že tě nemiluje? Henry prožil několik let v temné dimenzi. Musel tam zažít hrůzy, jaké si nedovedeme představit, a přesto není jako ostatní Dark magikové. Netlač na něj, ale buď tu pro něj a stůj při něm. A on časem pochopí, že se nemusí lásky tak bát. Máš na něj dobrý vliv, jen to vydrž." "Jaké to má mít postavení?" "Henry je syn svého otce. On je nový vůdce strážců a bude se toho muset ujmout. Nejdřív se ale musí vyrovnat s faktem, že Ignitos je jeho otec." "Ale tohle Henry nikdy nepřijme." "Oba máte nad čím přemýšlet." Ukončila Momo debatu, ale Lucky napadlo ještě něco. "Proč Henry nesnese světlo? Je to proto, že je temný?" "Ne. Temní tvorové, včetně temných magiků, žijí spíše ve tmě a jejich oči nejsou adoptovaný na větší světlo, u Henryho by se to teď časem mělo zlepšit. Vlastně…" Momo vstala, vzala z poličky nad pohovkou tmavé, černé sluneční brýle a dala je Lucky. "…Dej je Henrymu. Ode mě si nevzal ani tu skleničku vody." "Já mu je dám." Vzala Lucky brýle od Momo a odešly společně do kuchyně.
Momo nyní vyzvala Henryho, že si teď potřebuje promluvit s ním.
"Na to zapomeň! Nevím, proč bych měl mluvit s někým tak primitivním jako ty!" "Henry, prosím tě, chci si jen promluvit." Prosila, jenže Henry na ní vrčel, jako vzteklý pes. Dělal téměř dětinské scény. Pak se ale zarazil, nastražil uši, zpozorněl a začal se rozhlížet kolem. "Co se děje?" Zeptal se Ignitos. Lucky se na něj upřeně podívala. "Henry?" Henry zavětřil a začal mluvit tiše. "Černý pes… Je tady…. Gnorc." Lucky se na něj nechápavě podívala. "Gnorc?" "Marcův pes." Odpověděla Momo. Ozvalo se temné zavrčení a v rohu místnosti se objevil velký černý pes s rudýma očima, podobný spíše vlku. Momo, Lucky, Henry a Ignitos hleděli do tlamy plné slin a zubů. "K zemi!" Křikl Henry. Domem v tu chvíli proletěla ohnivá bomba a Černý pes zmizel. Všichni v poslední vteřině stihli uhnout před bombou. V domě zůstala díra, kterou dovnitř vletěl Marco. "No ne, jste tu všichni?" Momo zmizela v obývacím pokoji, po pár vteřinách se vrátila a v každé ruce držela katanu. Obě měřily asi sto centimetrů. "Přestaň mi ničit dům, lůzře!" Marco se na ní ušklíbl. "Na člověka nějak moc meleš hubou! Uvidíme, jak zazpíváš mně…" Henry na Marca zavrčel, zařval a vrhl se na něj takovou silou, že oba vyletěli z domu. Momo, Lucky a Ignitos rychle vylezli za nimi. Venku byla tma. Na nebi byly tmavé mraky a kolem Marca a Henryho bylo spousta lizardů a tmavé vyhublé postavy o něco větší než lizardi s podobně rudýma očima, jako měl Gnorc. Byli to temní skřeti, primitivní temné bytosti, které dokázaly pěkně znepříjemnit život. "Jdeme do nich!" Vykřikla Lucky a zařvala na skřety běžící na ní. "Neutrální oheň!" Vychrlila proti skřetům modré plameny. Ignitos s Momo se vrhli na lizardy. Henry se mezitím rval s Marcem. "Vemte si ho!" Zavelel Marco své družině a ta se vrhla na Henryho. Ten byl nucen s nimi bojovat. Marco chvíli sledoval, jak se Momo svými meči pere s lizardy. "Tu holku nechte!" Zavelel po chvíli znovu a lizardi bleskově nechali Momo na pokoji. Marco šel k ní. "Až tě porazím, uvidíš, že pýcha předchází pád." Marco se rozesmál. "Co? Ty, že mě porazíš?" Smál se. "To se ti povedlo." Opravdu upřímně se jen smál. "Myslíš si, že…" Chtěla začít Momo mluvit, jenže Marco ji přerušil. "Počkej, ještě jsem se nevychechtal." Začal se znovu smát. Počkala, až přestane, poté se znovu pokusila mluvit. "Myslíš…" Znovu ji však přerušilo Marcovo chechtání. Povzdechla si, protočila oči v sloup, vytáhla z kapsy ostrý nůž a vrazila ho Marcovi do hrudi. Marco zařval spíše překvapením. Momo raději udělala pár kroků zpět. Marco si vytáhl nůž z hrudi, zavrčel na ni a zadíval se na nůž. "Zajímavé. Nikdy jsem neviděl svoji vlastní krev na nějakém noži. Na člověka jsi celkem dobrá." "Chceš mě unést, nebo pozvat na rande?" Ironie z Momo křičela na kilometry daleko. Marco pustil nůž a ten cinkl o zem. "Konec her!" Znovu zařval a rozmáchl se po Momo drápy, ale ta před ním obratně uskočila. S podivem se ušklíbl na tím, jak je rychlá. Pozorně ho sledovala. Znovu na ní zavrčel. "Copak? Něco se ti nepovedlo?" Pronesla provokativně. Marco zařval zuřivostí. Tentokrát ji málem chytil. Ucukla v poslední chvíli. "Pojď sem!" "Promiň, Marco, ale nejsi můj typ." "Vítej v pekle, člověku!" Křikl začal chrlit oheň. Měla co dělat, aby ji nezasáhl. Snažila před plameny utéct. Marco nakonec zvolil jinou taktiku. "Uvidíme, co řekneš na tohle." Ledovou magikou vytvořil jen pár centimetrů před Momo zledovatělou vrstvu. Momo už se nestačila vyhnout. Její nohy v běhu pod náledím podklouzly a ona se řítila pádem dopředu. Dopad na zem ji na pár vteřin ochromil. Marco ji chytl za nohu a stáhl pod sebe. Pravou rukou ji chytl za krk a další tisknul k zemi. Momo se na něj dívala s neústupnou vůlí boje v očích. "Už tě přešla sranda? Ty znáš detaily, o kterých já nevím. S tvojí pomocí ovládnu celý elementální svět a tvůj lidský červí druh pošlu do pekel!" Strašlivě se rozesmál, jako nějaký zlý padouch z pohádek. "Trhni si!" Řekla mu mírně přiškrceně a stále se marně snažila vzepřít jeho síle. "Nech ji na pokoji!" Vrhl se na něj Ignitos. Podařilo se mu ho z ní strhnout. Momo rychle vstala, sebrala své katany a nůž a šla dál od nich. "Henry!" Vykřikl Ignitos, který věděl, že už Marca neudrží. Henry zničil posledního skřeta a otočil se na Ignitose. "Vezmi Lucky a Momo a zmizte, hned!" "Pojďte!" "To nemůžeme!" Protestovala Lucky, ale Henry ji chytil a poslal s Momo před sebe. Vydali se pryč. Henry, aniž by věděl proč, se ještě ohlédl zpátky. Marco mezitím nabodl Ignitose na neutrální meč a druhou rukou ho držel pod krkem. "Už tě mám dost! Teď zemřeš!" Když to Henry viděl z ničeho nic se ve vzpomínce vrátil do minulosti. Viděl sám sebe přibližně ve věku jednoho roku. Byl doma a hrál si s Ignitem. Chvíli jen stál na místě s očima div ne z důlků. Vzpomínka odešla. Vzpamatoval se. "MARCO!!!" Rozezlil se do nepříčetného stavu. Během pár vteřin se zvětšil, jeho oči zrudly, temná dimenze se otevřela a Henryho pohltily temné plameny a v jednom jediném okamžiku z něj byl Dark magik. Temný Henry se se řevem vrhl na Marca a srazil ho. Marco ale přistál na nohách a jen se zasmál. Natáhl ruce před sebe. Začal se zvětšovat a jeho oči taktéž zrudly. "Magik, přeměna v Dark magika!" Na rozdíl od Henryho, přeměnu v Dark magika plně ovládal. Ignitos mezitím vstal a přešel k Momo a Lucky. Henry s Marcem se do sebe v temné podobě pustili. S příšerným řevem se rvali, jak dva netvoři bez špetky inteligence. Marco se snažil jít Henrymu po týlu. Rvali se sice na život a na smrt, ale nevyhrával ani jeden. Marco nakonec odstrčil Henryho a poté se bez dalších slov teleportoval do temné dimenze. Když nebylo s kým bojovat, Henryho nepříčetnost odešla a s ní i jeho temná podoba. Henry se podíval na Ignitose. Po pár vteřinách se otočil a začal prchat pryč. "Henry!" Rozeběhla se Lucky za ním a za ní se zas pro jistotu rozeběhla Momo. "Lucky, nech ho." Ignorovala a snažila se Henryho doběhnout. Henry v běhu vyskočil a teleportoval se neznámo kam. "Neee!" vykřikla Lucky a začala vzteky řvát a pobíhat a skákat na místě. Byla jako vzteklá šelma. "Leť! Leť! Teleportuj se, za ním!" "V tomhle psychickém stavu se letu ani teleportu nenaučíš." Řekla Momo spíše pro sebe než Lucky. "Zachránil mi život." Špitnul Ignitos. "Asi si vzpomněl, kdo jsi." Odpověděla Momo a snažila se přiblížit k Lucky, která stále vyváděla. "Uklidni se Lucky, už tak budu mít divoké spaní. On se ukáže, až to vstřebá." Chytla ji a držela ji, dokud se neuklidnila. "Už mě pusť!" Vytrhla se Lucky z jejího sevření, ale přestala konečně šílet. Momo se vrátila do svého zničeného domu. Vzala si své věci a poté se nechala teleportovat do Elementálního světa.
Marco ve svém temném sídle v temné dimenzi zkoumal pomocí počítače jakýsi temný krystal a také na něm zřejmě něco zpracovával.
"Myslíte si, jak jste dnes vyvázli lehce, ale co mám v plánu, to rozhodně nevíte!"
Comments