Spokojený sám se sebou a sebejistý natolik, že se nezajímal o Lucky, začal si Marco podmaňovat jedno město za druhým. Jako první dobyl Eternal Land, což byla oblast planety, která byla pod věčným ledem a sněhem. Přestože se elementálka ledu Yuki a s ní i magikové, kteří tam žili, včetně moudrého ledového draka a vysoce inteligentních mluvících medvědů, kteří vypadali jako polární medvědi a chrlily ledový dech, postavili Pánu zla na odpor, neměli v boji s ním žádnou šanci. Střet měl oběti na životech a ti, které Marco nezabil, zajal a jeho armáda složená z trollů, skřetů, lizardů, lizardmanů, včetně těch zmutovaných virem a kostlivců v silném brnění, je všechny trýznila. Marco zajal dokonce i moudrého draka. Nechal postavit na obou koncích Eternal Landu jakési vysoké špičaté brány, mezi kterými probíjela elektřina, a vyzařoval z nich temný Element. Byl to symbol toho, že Eternal Land teď patří jemu. Protože mají elementálové schopnost zmizet, podařilo se Yuki, jako jediné uprchnout.
V chrámu strážců probíhala porada, jak se bude postupovat dál. Byli u toho tentokrát jen strážci a Warmond z celé původní rady, nově také Lucky s Henrym a Momo a velitelé obraných jednotek. Protože se Warmondovi nepodařilo zjistit, kdo z rady před 18 lety zradil, raději ji rozpustil. Celý elementální svět se každou chvíli otřásl, jak byl zničen jeden krystal rovnováhy. Aurel jim poradil, aby se zaměřili hlavně na osvobození zajatců a sám, nyní opět v podobě zlatého draka, byl účastník přímých bojů. „Situace je vážná všude, ale naléhavou pomoc potřebují ve středním městě magiků.“ Mluvil Ignitos. „Marco je nedávno napadl a město zničil, takže se nemají teď proti takovému útoku, jak bránit.“ „Dobře.“ Řekl Warmond. „Ať tam jde tým Beta.“
Velitel týmu Beta vydal vysílačkou rozkaz svému týmu a pak se také vydal s nimi. Objevila se Yuki, která se tam teleportovala. Všichni se na ní podívali. „Pán zla ovládl Eternal Land.“ Vypravila ze sebe ještě zadýchaná. „Kdy???“ Zeptal se Ignitos. „Není to tak dlouho. Snažili jsme se ho odrazit, ale je silný. Bojovali jsme s ním, ale marně. Někteří z nás jsou po smrti. Ti, co přežili, zajal a všechny obyvatele s nimi a nyní jsou tam jako otroci.“ „To je zlý. Není nás dost, abychom jim mohli pomoci.“ Řekl Rian. Ignitos přemýšlel, ale nemohl na nic přijít. Mezitím se objevil i Hunter. „Marco si podmanil vesnici Cheetou!“ „Cože? Jak může být tak rychlý?“ Divil se Rian. „Protože je to odporná krysa!“ Zavrčel Henry. „Co je to za místo?“ Zeptala se Lucky. „Vesnice mého druhu.“ Odpověděl Hunter.“ Ženy, muži děti, prostě vesnice gepardích šelem.“
Lucky přišla k portálu, který zobrazoval, kterékoliv místo v elementálním i jiném světě. „Neumíš s tím.“ Sledoval ji Henry. „Tak sleduj.“ Odpověděla mu odhodlaně a otočila se k abstrakci a ruku dala před sebe, poté s ní udělala pomalý krouživý pohyb nad portálem. „Cheetou.“ Vyslovila pomalu.
Abstrakce ve stojanu vytvořila jakýsi vodní vír, který se po pár vteřinách rozplynul a ukázal vesnici Cheetou, ta byla na mnoha místech zničená nebo v plamenech a Marcova temná armáda zotročovala gepardí lidi, včetně žen a dětí. „To je šílený.“ Řekla Lucky z části v šoku a z části ve vzteku. „S tím teď nic neuděláš.“ Odvětil jí Henry. Jak vizuální portál ukazoval postupně celou vesnici, vize se ztrácela, jak se blížila k místu, kde byla temná brána. „Co se stalo?“ Podívala se Lucky na Ignitose. „To ta temnota. Ta temná brána. Než Beelzethor vytvořil temnou dimenzi, fyzický temný element neexistoval. Proto i v elementálním světě je temný element něco tak cizího, tak nepřirozeného, že to negativně ovlivňuje celý tento svět, dokonce i magikové. Proto jsou méně inteligentní tvorové agresivní.“ „Ale Dark magikové se temným elementem přece vyznačují.“ Uvažovala Lucky. Pokud je teda temný element něco, co tu vůbec nemá být, tak jak je to s nimi?“ „Máš pravdu, dnes se tak opravdu vyznačují.“ „Jo? Nepovídej.“ Skočil Ignitosovi sarkasticky do řeči Henry, než mohl pokračovat.
Ignitos to přešel. „Dark magikové, ani ti před tím, nebyli. Ale od chvíle, co je tu ta temnota… Prověřovali jsme všechny Dark magikové, o kterých víme, kromě Henryho a pána zla. Všechny spojuje jedno. Vražda. Každý z nich někoho zabil. Vzít někomu život je bezesporu jeden z nejtěžších zločinů. Došli jsme k závěru, že čin vraždy jeho pachatele natolik propojí s temným elementem, že mu dá tuto rádoby schopnost nebo podobu.“ Kouknul na Henryho. „Zdá se však, že je ještě jiná cesta…“ „Ovládají to?“ Zeptal se Henry. „Tu přeměnu a činy v ní. Ovládají to?“ „Ano, zcela. Ty ne?“ „Ne. Nemám to pod kontrolou. Jediné, co jsem sám vypozoroval je to, že pokud můj vztek dosáhne určité míry, nebo temný element určité koncentrace, přeměním se a v té podobě nedokážu ovlivnit, co dělám.“ „Byl jsi v temnotě téměř patnáct let, naučil ses v ní žít a nezešílels. Stal ses temným, což ti dalo ty schopnosti, ale nejspíš, je to proces, co trvá roky. Možná proto ses nestačil naučit, jak to ovládat.“ Řekl Warmond. Lucky ale mnohem víc trápila situace v Cheetou. „Půjdu osvobodit Cheetou.“ Řekla rozhodně. V tu chvíli se na ní podívali snad všichni, co tam byli. „To rozhodně nepřichází v úvahu.“ Řekl Ignitos. „Fajn. Koho tam vyšleš?“ „Nemáme už dost týmů na vyslání do Cheetou.“ Řekl Warmond. „Poslední volný tým musíme poslat na Eternal Land.“ „Takže půjdu já.“ Prohlásila znovu a tentokrát se neústupně podívala na Ignitose. Ten se na ni chvíli díval. „Jsi jako tvá matka.“ V tu chvíli se zatvářila zmateně a byl v tom i nádech smutku. „Když si Olivia něco umanula, taky nebyla k zastavení a neposlouchala, co jí, kdo říká. Už když jsi nás poprvé neposlouchala, jako bych ji v tobě viděl.“ „Hm.“ Lucky Opět zatvářila neústupně. „Pak jistě víš, že nemá cenu mě přemlouvat. Já půjdu!“ „Dobrá Lucky.“ Ozval se Warmond. „Můžeš jít, pokud to tak cítíš, ale ne sama.“ „To je, ale velký risk, přece ji nepustíš!“ Protestoval Ignotos. „Jen klid, ona to zvládne.“ Mezitím se Lucky podívala na Henryho. „Ty jdeš, že jo?“ Nějakou chvíli mlčel. „Tohle není má válka.“ Řekl důrazně. „Jako tvůj partner nesouhlasím s tím, co se chystáš udělat, ale taky tě v tom nenechám. Budu bojovat pro tebe.“ „To asi nejsou nejlepší pohnutky, ale děkuju ti.“ „Já jdu s vámi.“ Přišla k nim Momo. „A stačíš nám?“ Kouknul na ní Henry. „Jen se neboj.“ „Děkuji vám.“ Řekl Hunter. „Běž za svými muži.“ Odpověděl mu Henry. „Běžte napřed.“ „Dobře.“ Přikývl a vydal se na cestu. Momo měla na zádech své dva meče, ale v ruce měla ještě jeden. „Lucky, chytej.“ Hodila meč Lucky, která už ho chytila tak obratně, že nebylo znát, že musela procházet nějakým výcvikem. „Ať máš po ruce taky něco fyzického.“ „Díky.“ Dala si ho na záda, ale tak, aby mohla běhat po všech čtyřech. „Nezastavím tě.“ Přišel k Lucky Ignitos. „Tak ti řeknu něco k elementům. Oheň přemůže led, led zase přemůže zemní element, který přemůže blesk, blesk je silný proti ohni. Neutrální element je silný proti ohni a zemi, ale slabý proti blesku a ledu.“ „Dobře, mám to.“ Když byli připravení vyrazit, Lucky se ještě podívala na Warmonda. Přikývl. „Tak jdeme.“ Lehce zařvala a vydali se na cestu. „Proč?“ Zeptal se Ignitos svého otce, když odešli. „Protože musíme jít naší cestou kupředu, byť je nebezpečná, abychom se mohli duchovně rozvíjet.“ Odpověděl klidně. „A také protože náš charakter se mnohdy projeví až v nouzi a bojovník v Lucky už se pomalu probouzí.“ Řekl s nadějí v hlase a díval se směrem, kterým Lucky, Momo a Henry odešli.
Celý svět se znovu otřásl.
Lucky si uvědomila, že neví, kde Cheetou je. „Ví někdo z vás, kde to je? Protože já ne.“ „To by ta tvá akce skončila brzo.“ Zasmál se Henry. „Já teda vedu.“ Přešel do čela. Lucky s Momo se ještě pomodlily. Jakmile se vzdálili od chrámu, museli bojovat se draftorskými lizardy, temnými skřety, kostlivci i ohnivými gargoyly. Nebyli to tak těžcí soupeři, když se použil správný element magiky, potom už Momo meč zasazoval smrtelné rány, i když nakaženým lizardům bylo třeba useknout hlavy, pokud je Henry nebo Lucky nespálili ohněm na popel.
Marco v temné dimenzi ve svém sídle konečně dokončil to, na čem pracoval už dlouho. Byl to malý temný náhrdelník, s jehož pomocí chtěl ovládat vysoce inteligentní tvory, hlavně magikové. Potřeboval vyzkoušet jeho funkčnost. Také měl na kom. S náhrdelníkem v ruce, šel do sklepení svého sídla. U zdi tam byl v řetězech spoutaný vyhublý magik, vyčerpaný, možná by se dalo říci, k smrti vyčerpaný. Marco k němu přišel. „Hej! Vstávej, prober se!“ Probral ho a dal k němu vodu. „Pij!“
Magik se skutečně napil.
„Už jsi zvyklý na moje pokusy, co Constantine?“ Zasmál se. „Tento bude poslední.“ Odpoutal ho a hodil na něj náhrdelník, který se na něj připnul sám. V tu chvíli Constantinovy oči začaly bíle zářit a vycházel z nich tmavý plamen temné energie. „Vstaň!“ Poručil Marco. Constantin ho uposlechl a vstal. Marco ukázal na sošku, která byla v místnosti. „Zničit!“ Ačkoliv Constantin sám neměl v sobě žádnou sílu, měl ji díky temnému náhrdelníku dost a na Marcův rozkaz vychrlil na sošku proud neutrální magiky, který ji zničil. Marco se strašlivě rozesmál, jeho vynález fungoval. Nyní už jen stačilo použít ho na správný cíl.
Lucky, Momo a Henry dorazili k vesnici Cheetou. Nejdříve obhlíželi situaci. „Vstup je támhle.“ Ukázal Henry k dřevěné bráně, u které stáli dva trollové, kteří měli osedlané nestvůry připomínající býky a ty měly ošklivé zeleně planoucí oči. Před nimi stály ještě dva kostlivci v brnění. „Bezva, je tam hlídka.“ Zaúpěla Lucky. „Tihle nebudou problém.“ Řekl Henry klidně. Momo se tam dívala dalekohledem. „Zajali už i Huntera.“ „A tak to abychom sebou hodili.“ Řekla Lucky „Nějaký plán, nebo budeme prostě bojovat?“ „Měli bychom se držet spolu.“ Upozornil Henry. „Přemoci tyhle bude snadné, ale nevíme, jaké zrůdy tam ten prevít nastrčil, navíc je tam temná brána, takže po nás budou útočit i tvorové, kteří by jinak neútočili.“ „A jak si teda s těmito poradíme?“ Zeptala se Momo. „Já vyřídím ty kostlivce.“ Řekla Lucky. „Mám v tom už jistou praxi. Vy si vezměte ty jezdce.“ „Ok.“ Kývnul Henry a podíval se na Momo. „Připravená, Momo?“ „To bych si měla zapsat, že jsi mi řekl jménem. Můžeme.“ „Jdu první. Odvrátím pozornost kostlivců.“ Řekla Lucky a vyběhla do akce. Zařvala, aby si ji všimli a běžela k nim. Kostlivci se okamžitě rozběhli za ní. Odlákala je trochu dál, aby získala prostor pro Momo a Henryho. Ti vyšli proti jezdcům. „Takže trollové. Oheň by měl stačit.“ Řekla Momo. „Teoreticky…“ odvětil Henry. Když je jezdci spatřili, rozjeli se proti nim, ale Henry, který k nim běžel po všech čtyřech, se v tu chvíli jen usmál. Vychrlil před ně trochu ohně. Potom se zastavil. Stvůry prudce zabrzdily, jak je oheň splašil, shodily své jezdce. Otočily se a prchaly pryč od ohně. Trollové se postavili, v rukách drželi sekery a chystali se zaútočit. „Každý jednoho.“ Řekl Henry a postavil se na dvě. Trollové se vyznačovali hrubou silou, ale byli pomalí, což byla jejich fatální nevýhoda. Ani hrubá síla trolla se nedokázala vyrovnat síle temného magika, proto i Henry, který krátce po začátku boje vyrazil trollovi sekeru z ruky, používal v boji pouze pěsti a drápy, trolla přemohl, a nakonec ho spálil plamenometem. Sám schytal pár ran. Momo po nějaké době obratného šermování, a rychlých pohybů, kdy troll ani nestihl zareagovat, nakonec probodla jeho srdce. Lucky odlákala kostlivce dost daleko. Běhala kolem nich po čtyřech dokola a chrlila na ně neutrální magiku. Rozbila tím jejich brnění, poté se vzpřímila a vytvořila si dva neutrální meče a po nějaké době kostlivce rozsekala na hromádku kostí. Všichni tři se sešli u vstupní brány, která byla nyní volná. „Ted se mějte na pozoru.“ Upozornil je Henry. Lucky vytáhla meč, který ji dala Momo. Vešli do Cheetou, měli napnuté snad všechny smysly a šli pomalým plíživým krokem. „Vím, kde je temná brána, cítím z ní temnotu.“ Řekla Lucky. Vesnice byla zničená a na mnoha místech hořelo. Ozval se řev a ze všech stran se vynořili lizardmani, včetně těch nakažených Draftorským virem. „Ale ne, už zase tihle…“ Zaúpěl Henry. Došlo k boji. Lizardmani byli obecně slabí na oheň, ale ti nakažení byli na oheň mnohem citlivější. Nebyli to těžcí soupeři. Po jejich přemožení se Lucky, Henry a Momo dostali hlouběji do vesnice. Viděli, jak nelidsky zacházejí lizardmani a Marcova temná jednotka složená z kostlivců v brnění a temných skřetů, se zajatými rodinami gepardí rasy, včetně dětí. Na obloze létali ohniví gargoylové, kteří ničili vše, co ještě stálo. Lucky s Henrym a Momo byli zatím ještě schovaní. Henry se podíval na Lucky. „Jak porazit ty na zemi víš a na ty ohnivé gargoyly platí elektřina, nebo neutrální element. Já jsem tu jediný, kdo umí lítat, takže se shora budu starat hlavně o ty gargoyly.“ Pak se podíval na Lucky snad ještě vážněji. „A dávej na sebe laskavě pozor.“ „Jo, to ty taky, až se tě budou snažit spálit na uhel.“ Objala ho. Henry vyletěl vysoko na oblohu a začal útočit na gargoyly a ti hned na něj. Lucky držela v levé ruce meč od Momo a v druhé si vytvořila meč ohnivý. „Síla ostrého meče s ohnivým a…“ Lucky šly z tlamy malé modré plamínky neutrální magiky. „…mojí tlamy.“ S Momo se vrhly na nepřátele. Začal těžký boj. Snažily v první řadě osvobozovat zajatce. Ti, kteří už byli volní a v takovém stavu, který jim umožňoval bojovat, se k nim přidávali. Boj se jim podařilo vyhrát, ale byl těžký, vyčerpávající a dlouhý, skončil až ve večerních hodinách. Nejhůř na tom byli obyvatelé Cheetou. Momo měla jen pár lehkých škrábanců, protože její bojový oblek jen tak něco neprorazilo. Lucky měla tři hlubší kousnutí od lizardmanů. Henry přistál udýchaný s popáleným pravým bokem. Podíval se na Lucky. „Neříkal jsem ti, že na sebe máš dát pozor?“ „A neříkala jsem ti totéž?“ „Já jsem jen popálený, ty krvácíš. Je tu lékárna navíc?“ Zeptal se a jeden gepardí muž mu ji přinesl. „Jen popálený? Viděl jsi to vůbec?“ Henry se i přes zjevné bolesti usmál. „Zlato, léčím se sám už od pěti let a tohle nic není.“ Henry vzal z lékárny něco malého a kovového. „Tohle bude nepříjemné a nemyslím tím bolest.“ Přitlačil to Lucky na první ránu. Nejen, že to bolelo, navíc to bylo opravdu nepříjemné, jako když někdo do rány cosi tlačí, přestože tam Henry nic netlačil, ale do rány tekla zvláštní látka. Lucky nejdřív zařvala zvířecím zvukem. „Co to proboha je?!“ „Rostlina zcela zastavující krvácení.“ „Bezva.“ Řekla, když jí to krvácení zastavil. „Jak se ošetříš ty?“ „Jednoduše.“ Začal si ledovým elementem ledovat ránu, načež u toho i docela řval. „To bys asi neměl.“ „Ne, to neměl. Ledem ne.“ Přidala se Momo a pomáhala Lucky dezinfikovat a ovázat rány. „Prostě to jen ochladím, na zbytek není čas.“ „A já to obvážu.“ Řekla Lucky rychle, protočil oči. „To není nutné.“ „Jo, jenže to nebyl návrh.“ Otráveně povzdechl. Hned, jak to šlo, objevil se u nich Hunter. „Víte, kde je ta temná brána?“ Zeptala se Lucky. „Ano. Je na severním vstupu do vesnice. Půjdeme tam s vámi.“ „Není vás potřeba tady?“ „Vy tři jste osvobodili naše město. My jsme bojovná družina, teď je tu potřeba doktorů.“ Vyrazili tedy k severnímu vstupu. Momo měla brýle na noční vidění. Dorazili na místo. Temnou bránu tvořily dva obrovské temné pilíře, mezi kterými každých pár vteřin probíjela elektřina. Brána byla vysoká šest metrů. „Jak mohl něco takového postavit?“ Zeptal se jeden z Hunterových mužů. „Tohle se nepostaví.“ Zavrtěl hlavou Henry. „V temné dimenzi je spousta přebytečné temné energie. Když se s ní umí manipulovat, dá se z ní vytvořit cokoliv.“ „No jo. Tohle ale asi jen tak nezničíme.“ Konstatovala Lucky. „Uvidíme.“ Henry se chtěl přiblížit k bráně. Ale po pár krocích se začal proměňovat v Dark magika. „Lucky, stáhni ho zpátky!“ Křikla Momo. Lucky Henryho stáhla. „Co se děje?“ Ptala se Lucky obou zmateně. „Začal jsem se proměňovat.“ Henry natáhl ruku před sebe a jeho prsty se zvětšily a objevila se kolem nich temná energie. „Jo, je to tu moc koncentrované.“ „Tak se k tomu nepřibližuj.“ Lucky se podívala na Huntera a jeho družinu. „Radši ustupte. Zkusíme to zbortit. Anežko, ty radši taky.“ Podívala se i na Momo. Všichni kromě Lucky a Henryho ustoupili. Lucky začala v rukách vytvářet obrovskou, modře zářící kouli a vyslala ji na bránu. Při dopadu neutrální síly se země otřásla, temná brána ale zůstala nepoškozená. „A jéje, to není dobrý.“ Pronesla Lucky. „To není.“ Souhlasila Momo. „Síla je jedním ze dvou nejsilnějších útoků magika. Pokud to tohle nezničí, tak co?“ „Vzdáváte to moc brzo.“ Řekl Henry, vyletěl do vzduchu a vytvořil obří tmavou kouli. „Temná síla!“ Vyslal ji na bránu, země se otřásla znovu, ale bránu to opět ani neškráblo. „Co to děláš? Temný element přece nezničí to, co z něj je?!“ Dívala se na něj Lucky nechápavě. „V tom se právě pleteš.“ Odporoval jí. „Temný element je silnější než ty zbylé, takže mnohdy je účinný i sám proti sobě. Ale vzhledem k situaci, to teď můžeš vzdát.“ „Ne, ještě ne.“ Vyslala na temnou bránu i útoky ze zbývajících čtyř elementů, ale nic to nezměnilo. Zdálo se, že temnou bránu není možné zničit. „Co když to může zničit jen pán zla?“ Uvažoval jeden gepardí muž. „Pak máme hodně velké problémy.“ Řekla Momo. „Ne, ne, ne, ne, ne.“ Řekla Lucky. „S Bohem není nic nemožné, takže způsob tu je, musí být. Co máme dělat, Hypere?“ Pronesla. „Nebo co mám dělat?“ Řekla mnohem tišeji. Bůh světla se tentokrát neobjevil. Přeci jen to byl Bůh a jeho jednání bylo nepředvídatelné. Občas se tedy neukázal, ale dával znamení, nebo dovedl k odpovědi jinak. Všichni horečně přemýšleli. „Slyšíte to?“ Řekla najednou Lucky. „A co?“ Zeptala se Momo. Všichni se na Lucky podívali. „Vy nic neslyšíte?“ Všichni se shodli na tom, že nic neslyší. „Co slyšíš přesně?“ Podíval se na ní Henry. „Já nevím, nedokážu to popsat, ale vychází to odtamtud.“ Ukázala někam za temnou bránu. „Vážně tu nikde nic není slyšet, ale pak se potom můžeme podívat? Teď musíme vymyslet, jak tohle zničit.“ „Jo, já vím.“ Všichni se začali znovu radit, ale Lucky to nedalo. Neustále cosi slyšela a fakt, že ostatní nic neslyšeli, zesiloval její zvědavost. Potichu se odplížila. Nikdo si toho ani nevšiml. Šla za zvukem, který sílil, spíš, jako by ji volal. Došla k severovýchodní hranici vesnice, kde na skále v noční tmě zářilo jakési znamení a vydávalo ten zvuk, který slyšela.
„Co je to?“ Přišla až k tomu a ve tmě to osvětlilo její tvář. Zírala na to bez mrknutí oka. Jak ji zvuk zněl přímo do uší, pocítila silnou touhu se toho dotknout. Podívala se na svou dlaň a pomalu ji dala na to znamení. V tu chvíli to, co bylo na tom kameni, začalo přecházet přímo do jejího nitra. Zavřela oči. Nakonec celé to znamení zmizelo, jak přešlo do ní samotné. Netušila, co se s ní v tu chvíli stalo. Podívala se na svou dlaň, vypadala normálně. Byla zmatená, co se vlastně stalo? Ale pak ji napadlo, co když je to odpověď na otázku, kterou před chvilkou dala Bohu světla? Objevila se v ní naděje. Nadechla se a vydala se nazpátek. Všimli si, jak se vrací. „Kde jsi byla?“ Řekl Henry rychle. „Ustupte, všichni. Zkusím to zničit…“ Řekla odhodlaně. „Vždyť nevíme jak?“ Podívala se na ní Momo překvapeně. „S nadějí.“ Odpověděla Lucky pouze. „Jen ustupte, prosím.“ Všichni poslechli, ač nechápali, co se děje. Lucky přišla k temné bráně, natáhla obě ruce před sebe a zavřela oči. „Prosím Otče, pomoz mi, já ti věřím.“ Řekla velmi potichu. „Jsem při tobě.“ Zazněl jí do uší Hyperův hlas. Z jejích rukou vytrysklo něco, co vypadalo jako zářivé žíly a obalily oba pilíře brány. Lucky ustoupila. Temná brána se po chvilce roztříštila a zřítila se s ohromným rachotem. Všichni se překvapeně podívali na Lucky, ta jen šeptla „Děkuji.“ „Jak jsi to udělala? A kdes vůbec byla?“ Zíral na ní Henry. Momo k ní přišla. „Něco jsi prožila, něco duchovního, že jo?“ „Jo, to je přesný.“ Lucky na chvilku vyvolala v rukou tu energii, kterou zničila temnou bránu. „A našla tohle. To byl ten zvuk, co jsem slyšela. Myslím, že je to k ničení těch bran.“ „Bude to mít velkou sílu.“ Řekla Momo. „Zacházej s tím opatrně.“ „To se neboj.“ Po tom, co se všichni vzpamatovali, zamířili zpátky. Celý elementální svět se náhle silně zatřásl. Bylo to tak silné, že všichni spadli na zem. „Co se stalo?“ Zeptal se Hunter. „Doufám, že ne to, co si myslím.“ Řekla Momo s obavami. „Marco…“ Procedil Henry mezi zuby, zatímco celý elementální svět byl zaměstnán válkou, Marco právě zničil druhý krystal rovnováhy, čímž elementální svět ještě více destabilizoval.
Henry se Lucky konečně více otevřel a vyprávěl jí o tom, co jediného si z dětství pamatoval, a sice, jak mu zavraždili matku. Vše jí to odvyprávěl. „Je mi líto, čeho jsi byl svědkem, i toho, cos musel prožít potom.“ Objala ho, ale poté na něj upřela vážný pohled. „Ale tvůj děda má pravdu. Tvůj otec za to nemůže.“ „Měl tam být.“ „Má svou práci, musí do ní chodit. Já chápu tvůj postoj, když se něco špatného stane nám, nebo našim blízkým, vždycky hledáme viníka. Myslíme si totiž, že nám tak bude líp, že to líp budeme snášet, ale tak to nefunguje. Mimo to, skutečným viníkem je Draik, ne ty, ne tvůj otec, ale Draik… ale na tom nesejde, protože ani to tě nezbaví té bolesti, toho neklidu.“ „Ale, co to dokáže? S tebou jsem šťastný, ale tyhle stavy, tyhle pocity… To pořád přetrvává.“ „Jsi magik, ty víš co, spíše kdo jediný to dokáže. Na mě nekoukej, já to nedokážu. Já jsem ta, co to sama potřebuje, takže v tom těžko můžu figurovat.“ „Myslím, že někoho jako já, se Hyperos už dávno zřekl.“ „Žiješ v omylu. Hyperos se nikdy nikoho nezřekl, to my se odvrátili od něj. A on teď trpělivě čeká a přeje si, abychom se k němu všichni vrátili. Nikdo není výjimkou, ani ty. „Ale ze mě se stala temná bytost a s tímhle…“ Henry ukázal lehce temný element.
Lucky ho přerušila: „Všichni jsme temní, rodíme se tak, přesněji, s hříchem. Myslíš, že jsi horší, než jiní? Nebo že tě to odsuzuje k přežívání a utápění se v bolestech? Tohle je jen element, ale pravá temnota tkví v našich srdcích. Všichni potřebujeme milost, odpuštění a očištění. Co se tvých temných schopností týče, jsou sice z temného elementu, ale záleží, jak a k čemu je využiješ. O tom, jací jsme, rozhodují naše pohnutky, rozhodnutí a činy a ne to, co máme. Záleží na tobě.“ Henry ji sledoval téměř bez mrknutí. „Bůh je tu i pro tebe, ale bude tě to stát to tvé ego. Máš v sobě hodně dobra i lidskosti, jak se ukázalo. Nestyď se za to. V tomhle temném světě, je to to nejsilnější, co můžeš mít a můžeš mít i víc, záleží, co si vybereš. A ještě jedna věc. Je to jen mezi tebou a Bohem, nekoukej na mě, ani na nic jiného. Kdyby snad… Ta kniha je na stole. Je pozdě, jdu spát. Ty moc nespíš, tak o tom, prosím, přemýšlej. Já tě budu milovat pořád, takže mě vypusť z hlavy. Dobrou.“ Políbila ho. Oplatil jí to, a pak ji k sobě přitiskl. Lucky šla spát, Henry skutečně přemýšlel, když ho pak jeho bolest dohnala k slzám, nakonec začal číst Sacred scripts, s Hyperem přímo však nepromluvil.
Dva dny na to, krátce před půlnocí, dostali strážci zprávu, že pán zla útočí v lidském světě. Lucky s Henrym dokonce i Momo, která už se chystala spát, se tam po chvíli objevili také. „Útočí v New Jersey, někde tady v tom okruhu.“ Ukázal jim pracovník data na počítači. „Musíme ho zastavit. Snad už nikoho nezabil.“ Řekl Ignitos. „Vy máte dost práce tady a on je tam sám, půjdeme my.“ Řekla Lucky. „To rozhodně ne. Řekl Ignitos Rychle.“ „Má pravdu.“ Přidal se Warmond „Vás je potřeba tady, já s nimi půjdu.“ „Moment!“ Ozval se Henry. „Pokud by chtěl dobýt lidskou dimenzi, kde má svoji armádu? To, že je tam sám, se mi nějak nezdá, něco na tom bude.“ „To je fakt.“ Souhlasila Momo. „Sice nechápu, proč od chvíle, co jsem tady, mám ve snech jen útržky, a už se mi nezdá o všem, jako když jsem byla ve svém světě. Ale i tak vím, že Marco, vytvořil nějaký temný náhrdelník a něco s ním plánuje, ale nemám tušení co.“ „To bude ten motiv.“ Kývnul Henry. „Mně je jedno, co tam dělá, my mu v tom jdeme zabránit.“ Řekla Lucky rozhodně. „Musíme rychle, než vážně budou ztráty na životech.“ Připomněl jim Warmond. Připravili se tedy, a potom se teleportovali do lidského světa.
Teleportovali se zhruba pár kilometrů od místa, kde řádil Marco, aby byli rychlejší, vzal Henry Lucky a Warmond zase Momo, a potom letěli rovnou k Marcovi. Dorazili tam rychle. „Vás jsem čekal.“ Otočil se Marco od hromady sutin. Lucky se seskočila z Henryho. „Marco!“ „Ahoj Lucky, dlouho jsme se neviděli.“ „Co máš v plánu tentokrát?!“ „Ale vlastně nic, jen si chci něco vyzkoušet a vy jste v mé léčce, teda aspoň jeden z vás.“ „Moc žvaníš, někdo by ti měl zacpat hubu!“ Rozkřiknul se Henry. „Klid Henry.“ Ozval se Warmond. „Všichni ustupte, nevíme, co čekat.“ Ustoupili. „Ta jeho dobrá nálada mě o to víc děsí.“ Poznamenala Momo. Marco se usmál a opět se věnoval víc Lucky. „Ale nejdřív budu velkorysý a dám ti šanci. Jednu jedinou.“ Lucky se zamračila. „Cože?“ „Vím, že nechceš bojovat. Nechám tě v klidu žít. Můžeš se tady se svým milencem zašít, kam chceš a žít si s ním svůj nudný život, po kterém tak toužíš a já si ovládnu světy. Tak co myslíš? Každý dostane své, to je fér, ne?“ Lucky se zarazila. Všichni na ní upřeli zrak. Vypadalo to, že nad tím snad opravdu přemýšlí. „Myslím…“ Začala mluvit velmi pomalu… „…že jsi cvok. Máš pravdu, nechci bojovat, nikdy jsem nechtěla, ale ani při své sobeckosti, nejsem takový sobec, abych zalezla a dívala se, jak ničíš, vraždíš a zotročuješ, takže si svoji nabídku nacpi do krku!“ Marco se naštval. „Zdá se mi to, nebo si stejně tupá, jako byl tvůj otec? Jak chceš!“ Vytáhl náhrdelník, který vytvořil. „To je ten temný náhrdelník z mého snu!“ Vykřikla Momo.
Marco pokračoval: „Tvá volba, Lucky. V tom případě se teď dívej, jak se z tvého partnera stane můj nástroj k mému zlu!“ Marco hodil náhrdelník směrem k Henrymu. Náhrdelník se na něj přicvakl a stáhl ho k zemi. Henry zasípal. „Co to je?!“ „Náhrdelník temnoty.“ Odpověděl Marco klidně. Lucky přiběhla k Henrymu. „Co je s tebou?“ Henry otevřel oči, které celé svítily bíle, a vycházel z nich temný kouř. Momo se rozeběhla k Lucky. „Pozor!“ Jen tak tak ji stáhla před Henryho útokem. „On ho tím ovládá, to není dobré.“ Řekl Warmond. Lucky se zvedla. „Cože? To ne!“ Přiběhla zpátky Henrymu, ale držela si odstup. Henry zavrčel. „To jsem já, no tak, poznáváš mě, poznáváš nás všechny?“ Marco se zasmál. „Já se vážně bavím. Mluv na něj, jak je libo, ale tvůj partner to už není.“ „To ne!“ „Ne? Tak se dívej.“ Promluvil na Henryho. „Henry, ukaž svoji sílu!“ Henry vyletěl do vzduchu a vytvářel obrovskou temnou kouli a pak ji na ně vyslal. Všichni stačili uskočit, ale přesto vzhledem k síle útoku skončili s odřeninami, a Lucky pokousaná ruka se ozývala bolestí. Marco se zasmál ještě více. „Ted už je můj, jeho síla je moje!“ Lucky se zvedla se vztekem v očích. „Abych řekl pravdu.“ Pokračoval Marco. „O tomhle jsem snil ode dne, co tě zachránil, jak by se mi hodila jeho síla.“ Lucky zařvala a vyslala na Marca elektrickou magiku. Marco jen natáhl dlaně, absorboval Lucky útok a vyslal ho zpátky na ní. Viděl, jak se na něj chystá útočit Warmond. Vytvořil dva meče, ohnivý a ledový a vyslal z nich proudy energie, které zasáhly Warmonda, Lucky i Momo. Všichni tři dopadli tvrdě na zem.
Marco se podíval na Henryho „Ted se proměň v Dark magika a buď můj voják!“ Henry se proměnil, díky temnému náhrdelníku neuvěřitelně rychle, jenomže po proměně se opět obrátil proti Marcovi, jakoby ho neovládal a útočil na něj, jako vždy, když byl v této podobě. „Cože?!“ Marcovo nadšení vystřídala zuřivost. „Že bych snad někde udělal chybu?!“ Lucky s Warmondem se zvedli a Warmond pomohl Momo. Té se díky jejímu obleku nic vážného nestalo a do hlavy se naštěstí neuhodila. „Jste v pořádku?“ Zeptal se Warmond. „Jo snad jo.“ Odpověděla Momo.
Lucky jen zírala na Henryho s Marcem a její rány znovu krvácely.
Přišli k ní: „Potřebuješ ošetřit.“ Řekla Momo. To ji na chvíli probralo. „Ne, jsem v pohodě.“ Zaledovala si rány, tak jako to před pár dny udělal Henry. Marco byl nucen bojovat s Henrym, jenže jak spolu ti dva bojovali, tedy spíše se začali městem honit a ničili při tom i New Jersey, také se občas snažili temným nebo ohnivým elementem zasáhnout jeden druhého. Lidé začali v panice vybíhat z domů a paneláků. „Musíme je oba zastavit.“ Řekl Warmond. „Vezmi Anežku, já můžu běžet po střechách.“ Lucky vyšplhala na střechu jedné budovy a odtud utíkala a skákala na další v takovém směru, aby jí Henry s Marcem nezmizeli z dohledu. Warmond s Momo se je snažili dohnat, ale byl to těžký úkol, neboť Henry s Marcem byli oba rychlejší než jiní magikové. Lucky nebyla sice stejně rychlá, ale díky pozici, kterou měla na mnoha střechách, měla mnohdy možnost útočit, ale neudělala nic, jen je pozorovala zoufalým pohledem. „Lucky, no tak bojuj.“ Říkala si Momo pro sebe, jenže Lucky nebyla schopná útočit na Henryho. Když Marco s Henrym začali kolem sebe ve vzduchu za letu kroužit, pod nimi už dávno bylo jiné město. Ve stejnou dobu, Kdy Henry vychrlil na Marca temný proud, Marco použil plameny. Jejich útoky se střetly, ale temnota pohltila oheň a zásah dostal Marco. Narazil na věž, která se ještě vlivem toho útoku zřítila. Marco, vcelku hodně zraněný, měl však stále dost síly na to, aby vyletěl zpět. Lucky, Warmond a Momo je v tu chvíli dohnali. Henry přistal na jedné střeše. Neměl už energii, potřebnou na to, aby dál zůstal v téhle podobě, a tak se proměnil zpátky a zůstal v bezvědomí ležet. Stále měl na sobě temný náhrdelník. Marco v tu chvíli něco zamumlal v cizí řeči. Na obloze se otevřela temná dimenze, ze které vyletěl obrovský černo-fialový drak, vzal Henryho a začal se vracet a Marco se chystal za ním. „Ne, stát!“ Vykřikla Lucky. Marco, nech Henryho být!“ Marco se se vztekem v očích a celý zkrvavený podíval na Lucky. „Toho si nechám, však já přijdu na to, jak ho ovládnout v temné podobě, pak tě zabije on sám.“ Zmizel i s drakem a Henrym. Celé to viděly stovky lidí. Zázrakem a nejspíš i tím, že se vše odehrálo v noci, nikdo z lidí nepřišel o život.
Lucky nuceně už pár dní přebývala v hlavním sídle strážců, a to nejen z toho důvodu, že ve svém světě byla stále ještě nezletilá. Nechtěla s nikým mluvit a ani moc nejedla. Všechno si vyčítala. „Ty za to nijak nemůžeš.“ Chlácholila ji Momo. „Měla jsem na těch střechách příležitosti něco udělat, možná kdybych…“ Vyčítala si to. „Lucky, upřímně, nemyslím si, že kdybys něco udělala, že by to k něčemu bylo. Nemohli jsme těm dvěma čelit.“ „Ale Henry je teď…“ „Najdeme způsob, jak ho z toho dostat.“ „Jo? Jak? Možná jeho bychom porazili, ale Marca ne.“ „Ta temná brána přece taky byla nezničitelná, ale víra ti dala sílu, tak to teď nevzdávej.“ „Nezdálo se ti něco? Nebo aspoň útržky, když už nemáš úplné sny?“ „O Henrym? Ne, ale jistý sen jsem měla, proto tu jsem.“ Momo vzala tablet. „Víš, jak nedaleko odtud, tady…“, ukázala místo na tabletu. „…je ten hluboký les a za ním ta obří skála?“ „Jo, když bylo jasno a horko, špička té skály byla vidět, proč?“ „Podle mých útržků usuzuji, že někde za tou skálou, mimo civilizaci, žije tvoje mamka.“ „Tys ji viděla?“ „V záblescích.“ „A jak víš, že je to ona?“ „Taky jsem měla záblesky, jak tě drží pár dní po tvém narození a říká: Moje štěstí. Bude to ona.“ Lucky na to nic neřekla, jen mlčela. „Nechám ti tu ten tablet, ukaž to místo strážcům a řekni jim to, jsi mládě, takže ti mamku určitě přivedou.“ „Díky.“ Vzala si tablet a poté, co se rozloučila s Momo, se do tabletu podívala znovu. Prohlédla si znovu místo, které jí ukázala. Neměla v plánu to komukoliv z dospělých sdělit, měli přece dost své práce. Po celý zbytek dne si tajně dělala zásoby. Mobil i tablet nechala ve svém pokoji, aby ji nikdo nemohl vysledovat. Věděla, že ji ale také můžou najít pomocí čichu. Počkala do noci a v první příhodný okamžik se vyplížila z chrámu. Nedaleko chrámu nasbírala několik rostlin, rozdrtila je a vytvořila z nich mast, kterou na sebe namazala, aby ji opravdu nemohli najít a vydala se hledat svou matku.
Cesta to byla nebezpečná, neboť všude po světě byli temní tvorové, v noci jich bylo o to víc. Temní skřeti, kostlivci v brnění, lizardi, včetně lizardmanů a jejich draftorem nakažených soukmenovců. Ale na tyhle nepřátele měla Lucky dost zkušeností díky Cheetou. Odhodlaná najít svou matku, kterou nikdy nepoznala, čelila při své cestě jednomu útoku za druhým a porážela své nepřátele. Stejně jako ustávala otřesy Elementálního světa, které po zničení druhého krystalu rovnováhy byly mnohem silnější a častější. Lucky doufala, že po následujícím dni bude ve své cestě pokračovat i přes noc, ale celodenní putování a boje, včetně toho, že v noci nespala, vykonaly své. Lucky se utábořila na okraji lesa, kterým musela projít, jestliže chtěla dojít až k těm obrovským skalám. Rozdělala oheň a upekla nad ním maso, které si vzala s sebou. Během toho, co čekala, než se maso upeče, měla čas přemýšlet. Jak nikde nikdo jiný nebyl, jen ona sama, uvědomila si, že občasná samota má svou cenu. Lucky byla někde, kde to neznala, na okraji lesa, který neznala, odkázaná jen sama na sebe a na to, co má u sebe. Uvědomila si, že ona sama byla v tu chvíli jediná, na koho se mohla spolehnout. Věděla, že kdyby teď během své cesty prohrála boj, byť jen s pouhým skřetem, byla by to její konečná. V tu chvíli, kdy si uvědomila tuhle cennou lekci, stala se silnější a možná i rozumnější, aniž by o tom měla tušení. A právě tohle je ta cesta, ze které se rodí bojovník. Po nějaké chvíli se pustila konečně do jídla. Po chvilce zaslechla jakési šustnutí. Zpozorněla a dívala se směrem, odkud to znělo. Ozval se jakýsi, snad zvířecí zvuk. Téměř se nehnula. Pár metrů od ní se nakonec objevil malý ještěr, který jí svou velikostí byl sotva něco nad kotníky. Byl černý s modrými pruhy táhnoucími se od nozder až po několik hřebenů a výrůstků nad oranžovými oči, šedým břichem břichem, dlouhým ocasem na hřbetě a ocasu měl ještě výrazněji černé pruhy. Přední končetiny byly o něco kratší s třemi ostrými drápy a jeden z drápů na zadních nohách byl srpovitě zahnutý. Ostré výrůstky měl i na hřbetě. Vypadal jako malý dravý dinosaurus, ale nebyl to dinosaurus, protože o ty se Lucky zajímala už odmala. Tenhle ještěr jí připomínal Utahraptora, ale s hřebeny na hlavě a výrůstky na hřbetě, se spíš podobal Allosaurovi, takže Lucky neodhadla, co tahle podivná směska je. Jasné bylo jen to, že je to nedávno vylíhlé mládě. Lucky ho sledovala dál. Mládě váhalo, jestli má přijít blíž, rozhodlo se, že riskovat nebude, ale velmi zaujatě hledělo na kus masa nad ohněm, poté si chvíli prohlíželo Lucky, a nakonec opět namířilo svůj zrak na maso. Lucky se pohnula. Ještěr zařval, jak mu jeho malé plíce dovolily a raději uskočil, ale stále hleděl na maso. Lucky odtrhla kus masa a hodila ho jeho směrem, až za něj. Mládě se k němu rozeběhlo a zmizelo i s masem. Lucky si po jídle vzala posvátnou knihu.
Jakmile se ráno probudila, sbalila zbytky masa, další věci a vstoupila do lesa. Mládě se ovšem objevilo znovu, šlo o něco blíž a sledovalo ji. „A co ty tu zase chceš?“ Malý ještěr se ani nepohnul. Lucky mu hodila nějaké maso, co ji zbývalo a šla dál. Hlouběji v lese pak uviděla stejné ještěry, byli mnohem větší, ale co bylo děsivější, byli hlavně mrtví. Něco je rozdrásalo. Lucky zavětřila. Nelíbilo se jí, co cítila, byla v tom temnota a něco velkého, dravého. Dala se do běhu. Ozval se strašlivý řev. Zrychlila, avšak pozdě. Dravá bestie jí zkřížila cestu. Byl to temný tvor se srstí černou, jak uhel, stojící na dvou tlapách s obrovskými drápy, vlčí hlavou, dlouhými tesáky a rudýma očima, vlkodlak patřící do hlubin temné dimenze, kterého sem zřejmě teleportoval Marco, když začal svou válku, a který měl nejspíš na svědomí spoušť v lese.
Lucky se dala na útěk a monstrum se hnalo za ní. Vyšplhala na strom, ale vlkodlak, který očividně nepotřeboval měsíc v úplňku, snadno strom přeseknul. Stihla seskočit ještě, než strom dopadl. Bestie v tu chvíli vyskočila, jak zahájila svůj útok. Lucky vytvořila dva ohnivé meče, dala ruce před sebe, otočila hlavu pryč a zavřela oči. Monstrum se nabodlo na oba meče, nezabilo ho to, ale zpomalilo. Lucky vlkodlaka odhodila, nechala meče zmizet a vytáhla meč z pouzdra, katanu, kterou jí dala Momo. Netvor se vzpamatoval. Rozeběhli se proti sobě, vyskočili, natáhla ruku s katanou, když byla nejvýš, mávla s ní a utnula vlkodlakovi hlavu. Bohužel se jí tím vymkl její skok kontrole a tvrdě dopadla na zem. Měla ale štěstí, kdyby ji vlkodlak jen škrábl, za pár dní by se z ní stal stejný netvor a lék na to nebyl. Mládě ještěra se objevilo znovu. Tentokrát přiběhlo až k ní. Lucky otevřela oči. Pomalu se zvedla na čtyři. „Maso už ti nedám.“ Mládě se jí otřelo o ruku. „Tak běž už.“ Vzpřímila se, vzala meč, který ležel o kus dál a uklidila ho. Zavětřila a opět se neomylně vydala svou cestou. Na kraji lesa opět zaslechla ten řev malé ještěrky. Otočila se. Mládě stálo opodál a tázavě na ní zíralo. „Tak pojď.“ Mládě zařvalo a rozeběhlo se k ní. Vzala jej a dala na rameno. Mládě se jí tam uvelebilo, a zdálo se spokojené. Podívala se na obří skálu, která už byla skoro před ní. Svět se znovu otřásl. Lucky šla dál. Ke skále dorazila až k večeru. Teď už tábořit nehodlala. Opět zaslechla zvuk, který jako by ji volal, ten samý zvuk, který slyšela ve vesnici Cheetou. Šla zatím zvukem a našla další jiné znamení vytvořené z jakési energie. Připomínalo oko. Lucky se ho znovu zkusila dotknout a vstřebala ho tím do svého nitra. Nezkoumala, co to je. Znovu se podívala na skálu. „Někde za tou skálou…“ pomyslela si. Dala se do šplhání, vzhledem k jejím drápům to bylo snadné.
I když byla rychlá, a už padla i tma, nebyla nahoře, a to jí na druhé straně čekala ještě cesta dolů. Vzhledem k tomu, co vše v posledních dnech zažila a vzhledem ke skutečnosti, že i přes své neuvěřitelné schopnosti, byla stále ještě mládětem, únava už se značně hlásila ke slovu. Odpočívala na římse a malé mládě běhalo kolem. Lucky zahlédla jakousi temnou energii, která odněkud přicházela. Otočila se. Byla tam Victoria, ta, co Lucky otrávila, mládě ještěra se schovalo za kámen. Lucky vstala na všechny čtyři. „Zase ty?! Co mi chceš udělat tentokrát?“ „O tebe ani tak nejde.“ Řekla slizce. „Chci se zavděčit pánovi zla.“ „Jsi hlupák! Jemu se nikdo nezavděčí, on má rád jenom sám sebe.“ „Za tvou smrt jistě vděčný bude. A mít přízeň budoucího vládce světa nebude špatné.“
Lucky zavrčela a její oči zasvítily magikou. „Vybrala sis špatný den. Dneska umřít nehodlám!“ Vzpřímila se, vytvořila si dva neutrální meče a vrhla se do útoku. Victoria vytvořila elektrický štít, odrazila Lucky útok a paralyzovala ji svým útokem. „Špatná strategie mláďátko, copak nevíš, že neutrální element nemá šanci proti bleskům?“ „Ups, zapomněla jsem…“ Victoria se usmála a odkopla Lucky. Lucky málem spadla ze skály, ale v poslední chvíli se drápy zapřela do římsy. Měla co dělat, držela se vší silou, aby nespadla. „Jak roztomilé.“ Prohlásila Victoria, stojící nad ní. „Magik, který neumí létat.“ Lucky se podívala dolů. Byla to taková výška, že dole nic nebylo vidět. „Budeš jeden z mála magiků, kterému se nemuselo probodnout smrtelné místo, protože to ti samo vyletí z těla, až se rozplácneš.“ „Ne… ne…“ Victoria zavrčela, zasáhla bleskem Lucky levou ruku. Lucky zasípala bolestí a už jen na vlásku se držela jednou rukou. „Pán zla bude vděčný za tvé tělo.“ Zasáhla jí i druhou ruku. Lucky se s řevem řítila dolů. Pár sekund poté, co začala padat, se z druhé strany skály vyřítila jiná žena magika, která letěla rychlostí blesku za Lucky. Dokonce ji chytila jednou rukou, načež ji přitáhla více k sobě. „Mám tě!“ Lucky v tu chvíli div neskákalo srdce v hrudníku. Žena udělala otočný manévr. „To snad ne!“ Rozčilovala se Victoria. Žena položila Lucky zpátky na římsu a přistála před ní. „Vida.“ Řekla Victoria. „Olivie?“ „Ruce pryč od mého dítěte!“ Křikla Olivia Grove. Lucky v tu chvíli vytřeštila oči, nad zjištěním, kdo to je.
Victoria se zasmála. „Kde máš svého milovaného manžílka? Jo, promiň, on je vlastně mrtvý. Zdá se, že je čas tě za ním poslat.“ Olivia vytáhla drápy. Victoria zavrčela a vztekle vrhla elektrický proud. Olivia ho zastavila zemním štítem.
„Já tě stejně dostanu!“ Začala Victoria ve svém návalu vzteku vrhat elektrické koule. Olivia vytvořila dva zemské meče a elektrické koule s nimi všechny odrazila. Pak rychle vyletěla na Victorii, chytila ji za límec a v pravé ruce vytvořila energii na zemní pěst.
„No tak, slitování Olivie, toho ty jsi měla přece vždycky dost.“ Prosila Victoria najednou, jelikož věděla, že nemá šanci proti zemnímu elementu. „Tys mi chtěla zabít dceru!“ Odpověděla Olivia vztekle na její prosby, a uštědřila ji pořádnou ránu. Vytvořila tornádo a poslala ho na Victorii. „Příjemný let.“ Tornádo odneslo Victorii daleko od nich.
Olivia zatáhla drápy a otočila se směrem k Lucky, a protože ta stála na čtyřech, Olivia zaujala ten postoj také. Pomalu k sobě přišly. Lucky mlčela. Jen na ní opět trochu vyplašeně koukala. Vzpřímeně měřila 171 centimetrů, byla k výšce přiměřené postavy. Hnědé vlasy, o něco světlejší než Lucky, dlouhé do poloviny jejího krku a hnědé oči. Její tvář teď působila velmi vlídně.
„Lucky…“ Promluvila velmi laskavým hlasem. „Lucky, to sem já.“ Lucky na ní chvíli zírala. Ale v okamžiku ji poznala, nevěděla sice, jak je to možné, ale v tu chvíli jí to hlavně bylo jedno. Vrhla se Olivii s pláčem do náruče a ta ji taktéž s pláčem objala.
„Jsi tady.“ Šeptla Lucky.
„Jsem tady zlatíčko, neboj.“ Byly takhle asi půl hodiny. K Lucky přiběhlo mládě ještěra ze své skrýše. Olivia ho zaregistrovala. „Co tu dělá Reptiall?“ Lucky se na ní podívala.
„Jak jsi to řekla?“
„Reptiall.“
„Aha, je se mnou, neplánovaně jsem si ho totiž ochočila, v tom lese je vyhladil vlkodlak.“ Vysvětlila Lucky. Potom se ke své konečně nalezené matce přitiskla zpátky. Olivia ji vzala do svého domu, tedy do toho, ve kterém momentálně byla.
Comments