Nemocnice byly plné. První invaze temných jednotek do Elementálního světa sice ustala, ale bylo to jen, protože Marco, který dokáže přivádět temné jednotky mimo temnou dimenzi, bojoval s Lucky, Warmondem, Olivií, Rianem a Momo. Dalo se tedy předpokládat, že další invaze budou následovat. Do nemocnic, však stále přiváželi pacienty a i přesto, že se veškeré potřeby navýšily už před více jak 18 lety, kdy se poprvé objevil Pán zla, zásoby se začínaly pomalu, ale jistě tenčit, a to válka vypukla před pár dny. A tak ti, kteří byli i v dnešní době stále ochotní pracovat a pomáhat zadarmo, měli plné ruce práce. Magikové, kteří byli skoro nesmrtelnou rasou, díky čemuž většině z nich stačilo jen ošetřit zranění, nebo je nechat pár hodin nabrat trochu sil, odcházeli, hned jak mohli, aby uvolnili místo, pro ty, kteří lékařkou péči potřebují naléhavě. Samozřejmě, stejně jako u lidí, ne každý byl tak ohleduplný. Někteří jen nadávali na vše a všem kolem a dožadovali se speciálního zacházení a jiná situace, než jejich vlastní je nezajímala. Smutný na tom byl ten fakt, že v mnoha případech to byli ti, kterým nic vážného nebylo. Do jedné z nemocnic se teleportovali Olivia, Lucky, Henry, Warmond, Rian a Momo, která už nedokázala sama stát. Některé rány, které jí Marco způsobil svými drápy, byly poměrně hluboké a bolest a ztráta krve si vybíraly svou daň. „Potřebujeme pomoct!“ Vykřikla Lucky. „Mámě těžce zraněnýho člověka!“ „Řekli jste člověka?“ Ozval se pacient z davu fascinovaně. Nebylo se čemu divit, před Momo se v Elementálním světě nikdy žádný člověk neukázal. Ihned k nim přiběhli dva doktoři a ujali se Momo. „Budou vůbec vědět, jak jí pomoct?“ Přemýšlela Lucky nahlas. „Neboj je tu pár vyškolených doktorů ohledně ras z jiných dimenzí.“ Ujistil ji Warmond. Zatímco se doktoři ujali Momo hned, ostatní museli čekat. Nemocnice byla přetížená a personálu nebylo dostatek. Naštěstí nebyli zranění nějak vážně. Bylo to už velmi pozdě v noci, když začali konečně přicházet na řadu. Leč byla stále ještě tma, bylo to již v ranních hodinách. Lucky prakticky nic nebylo. Nastal u ní však úřední problém. Stále ji chybělo druhé, takzvané přídavné jméno a zdálo se, že se tento problém bude muset řešit na místě. „Takže vaše dcera nemá druhé jméno?“ „Je to tak.“ Potvrdila Olivia. „Nějak jsme to v tom sletu událostí ještě nevyřešili.“ „Ale já potřebuju zapsat obě jména, tak to vyžaduje zákon, zvlášť v těchto časech.“ „Já znám zákony.“ „Potřebuju teda, abyste mi to jméno nahlásila teď a poté, budete muset to samé, které mi nahlásíte zaregistrovat.“ „Co říká?“ Ozvala se Lucky. Neuměla totiž elfštinu, a tak nerozuměla rozhovoru své matky s doktorem. „Vteřinku.“ Poprosila Olivia doktora a upřela pohled na Lucky. „Musíme ti oficiálně dát druhé jméno.“ „Aha a o něm rozhoduješ ty?“ „Dokud ti není dvaadvacet, tak ano.“ „Ale můžu si ho zkusit vybrat, ne?“ „Tak do toho.“ Lucky se zamyslela. „Přemýšlím… Black?“ „Ne!“ Zamítla to důrazně Olivia. „Co? Proč? Mami!“ „Black prostě nebudeš.“ „Až mi bude dvaadvacet tak…“ „Nezkoušej to. Dvaadvacet ti není, takže na Black zapomeň.“ „Blackwolf?“ „Zapomeň na slovo Black.“ „Fajn, tak Blue… Ne počkej, něco by to ještě chtělo, Blueflame. To můžu ne? Táta byl…“ Lucky se odmlčela, došlo ji, co řekla a že by neměla mluvit o svém otci v minulém čase, zvlášť když věřila, že žije. „Chci říct, že táta je Greenflame, takže já můžu být Blueflame, ne?“ „Jo. To ti dovolím. Takže?“ „No ačkoliv…“ Zdálo se, že se jen tak nerozhodne. Rozhodně ne tak rychle, jak by bylo potřeba. „Zlato, moc ti to trvá a není čas, buď se rozhodni, nebo to udělám já.“ „Dobře, dobře tak… Bluelight. Ne už to mám, mám to, bude to Moonlight. Měsíční svit super význam, chci Moonlight.“ „Určitě? Tohle, budeme muset hned, jak to bude možné úředně zaregistrovat a rok se to nedá změnit.“ „Jo, Moonlight!“ Lucky dokonce jásala. Navzdory tomu, že byla v nemocnici, z toho měla opravdu radost. Olivia tedy nechala doktora napsat do papírů jméno Lucky Moonlight. Podobný problém nastal u Henryho, který kromě ošetření dostal infúzi. Také neuměl elfský jazyk. „Jste slabý, tak sem vám dal vykapat infúzi, ale potřebuju celé jméno a rovněž ani o vás nemám žádné lékařské záznamy.“ Řekl doktor po ošetření Henryho. Ten na doktora jen koukal s nadzvednutým obočím a trochu i bezradným výrazem. „Nerozuměl sem vám ani slovo, ale asi to mám nechat vykapat, že.“ Jeho otázka byla spíše řečnická, bylo mu to jasné a odpovědi by stejně nerozuměl. „Jmenuje se Henry Dark.“ Vložil se Ignitos do rozhovoru, který byl spíše monologem. „Jsem jeho otec.“ Mluvil s doktorem v elfštině. „Lékařské záznamy opravdu nemá. Jako mládě se ztratil.“ „Dobrá, tak mu je tu založíme.“ Poté, co byli všichni ošetřeni a úřední záležitosti alespoň pro tentokrát vyřešeny a po zprávách, že Momo bude v pořádku, byť si v nemocnici pár dní poleží, mohli konečně opustit nemocnici. Všichni se potřebovali vyspat. Ačkoliv domů se vydali jen Olivia s Lucky a Henry. Ignitos s Rianem zamířili směrem k chrámu. Bylo téměř 7 hodin ráno, než se dostaly Lucky s Olivií domů. Po následném 7hodinovém spánku, zbytek dne a následující den strávily doma.
Nastal první Listopadový den. Po do vyřízení všech úředních záležitostí, seděla Lucky znuděná v chrámu strážců nad knihami elfštiny, kterým i přesto, že to byly učebnice, moc nešlo rozumět. „Vážně se s tímhle musím mořit? Zaúpěla otráveně. „Teď jsou na práci přece důležitější věci než se učit elfštinu.“ „To mi povídej.“ Souhlasil Henry sedící hned vedle ní, taktéž nad elfštinou a nevypadal o nic méně otráveněji než Lucky. „I bojovníci potřebují míti potřebné znalosti, mládeži.“ Odpověděl jim Ignitos klidně. „Jo a v čem nám zrovna tohle pomůže?“ Opáčil se Henry. „Byl si v té nemocnici málo bezradný?“ Odpověděl mu s lehkým úsměvem. „Proč se my máme učit jejich jazyk, jsme nejpočetnější rasa na planetě, ať se oni naučí náš, jako většina.“ Pronesla otráveně Lucky. „Bacha na namyšlenost.“ Upozornil ji Ignitos a odešel se zabývat záležitostmi bojů, které probíhaly s přívrženci temnoty. Lucky si promnula obličej. „Dobrý Bože, jak se tohle může někdo vůbec naučit?“ „Těžko…“ Reagoval Henry. „Ale asi bychom spolu měli prohodit zas pár vět.“ Mořili se s tím nejen celé dopoledne, menším rozptýlením jim bylo mládě Reptialla, které sek Lucky onehdy přidalo v lese, když hledala svou matku, a kterému nakonec na místo jména Raptor začala Lucky říkat Jack. „Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít dinosaura.“ Pronesla malinko rozzářeně v jedné z chvil, kdy hladila mládě. Henry se na ni podíval. „Behemotha“ Opravil ji. „Co?“ „Je to Behomoth, ne dino-něco.“ „Víš co, zlato? Pokračuj v tý elfštině.“ Byly dvě hodiny po poledni, když skončili. Lucky měla pocit, že během té doby uplynulo pár dní, namísto těch pár hodin. Poobědvali, a ještě ten den šla Lucky v doprovodu Olivie navštívit Momo do nemocnice.
Momo se již dařilo mnohem lépe. „Tak, co? Jsou na tebe hodní?“ Zeptala se Lucky lehce žertovným tónem. „No na to, že jsem neobvyklý druh pacienta, si nemůžu stěžovat.“ Odpověděla Momo s lehkým smíchem. „Dokonce i jídlo je tu kvalitní. A co ty Lucky, ty jsi hodná?“ Zeptala se Momo stejným žertovným tónem, jako před chvilkou Lucky. „Já jsem přece hodná pořád.“ Odpověděla rychle, i když sama věděla, že tomu tak není. „Až na ty řeči, kdy se má učit elfštinu, to celkem jde.“ Přidala se Olivia. „Mami…“ Otočila na ní Lucky hlavu. „Nežaluj na mě.“ Upřela zrak zpět na Momo. „To se vážně nedá naučit, ani Henrymu to nejde a je to únavný“ „No já s elfštinou začala hned od prvního dne, co žiju v Elementálním světě, a tak těžká mi nepřijde. Můžu ti s ní pomoct.“ Nabídla se Momo. „Už jim tu celkem rozumím.“ „Spíš bych uvítala pomoct od ní.“ „Lucky.“ Ozvala se mírně Olivia. „Co? Podívala se na ní s tázavým výrazem. „Jsem přece ještě mládě, co je špatnýho na tom, že chci prostě jen někdy sedět doma nic nedělat, hrát virtuální hry a poslouchat Evanescence?“ „Cože to?“ Koukala na ní Olivia nechápavě. „To je hudební kapela z naší dimenze.“ Odpověděla Momo. „Víš Lucky, ohledně toho, váš internet umí číst náš internet, takže můžeš na YuTube.“ „Cože?“ Zírala na ní překvapeně Lucky. „Proč mi to nikdo neřekl?“ „Myslím, že si až do teď měla plno jiných starostí.“ „Ale to…“ Sevřela ruce v pěst a zadívala se směrem nahoru. „Hypere, proč si nemůžu svůj život prostě proflákat?!“ Na to se před nimi Hyperos zjevil tak, jak to dělával obvykle. „Mám ti na tohle opravdu odpovídat, Lucky?“ Jeho hlas zněl burácivě s mírnou dávkou kárající zloby. Lucky se zarazila a sklopila obě uši. „Ne, ne, omlouvám se, jen slabší chvilka.“ Omlouvala se s dávkou bázně. Hyperos přikývl a zmizel. Lucky to ještě chvíli vydýchávala a pár vteřin bylo ticho, než promluvila. „No a nějaký sen ohledně Marca, si měla, třeba, co dělal včera nebo tak něco?“ „bohužel ne.“ Odpověděla Momo. „Aspoň, co jsem v nemocnici, tak nemám žádný sny ohledně dění zde.“ „Divný.“ Přemýšlela Lucky. „Od toho večera, kdy můžu používat element světla se nikde ani nemihnul. To je možná děsivější, než, kdyby se ukázal. Myslím, že zas něco plánuje.“ „Vzhledem k vývinu událostí si to taky myslím.“ Souhlasila Momo. Lucky se znepokojeně dívala do prázdna. Čím více poznávala pána zla, tím více se jí nelíbil tento klid před bouří.
Lucky se pokoušela už nějakou dobu vzlétnout, ale ať se snažila, jak se snažila, nešlo jí to. Jen marně skákala do vzduchu. „Jak je to možný?“ Položila Olivia řečnickou otázku.“ Vždyť ten večer, kdy jsme bojovali, už si létala.“ „No právě. Na druhou stranu jsem si vůbec neuvědomovala, že se to děje. V tu chvíli… Byla jsem neplněná jakousi silou a odhodláním a současně, přestože to byl boj, cítila jsem se naplněná klidem a jen jsem následovala co si ve mně.“ „Dobře.“ Řekl Henry, který tam byl s nimi. „Budeme teda předpokládat, že tvý tehdejší lítání byl jakejsi Hyperův zázrak, takže lítat stále neumíš.“ Usmál se. „Takže tě to musíme naučit.“ Už se chystal, že i létat naučí Lucky on, ale Olivia mu vstoupila do jeho úmyslů. „Henry, nech toto prosím na mně. Aspoň jednu věc ještě můžu naučit svoji dceru, než dospěje.“ „To chápu. Je to tvý.“ Udělal rukou vybízivé gesto. „Díky.“ Olivia koukla na Lucky. „Než začneme, něco ti dám, pojď.“ Vzpřímeně se vydala do domu. Lucky s vydáním zvířecího zvuku, značícím zvědavost, nastražila uši a po všech čtyřech cupitala za svou matkou dovnitř. V domě šly do ložnice, kde měla Olivia skříně s oblečením. Ta otevřela skříň a něco v ní hledala. „Někde bych to tu měla mít… Tady to je.“ Vytáhla ze skříně, jakou si šedou soupravu s bílými pruhy a dala ji na postel, vedle které stála Lucky. „Obleč si to. Tlumí to pády z výšky. Lucky si začala oblečení prohlížet, bylo dělané z materiálu, který neznala. „Jsi sice o něco menší, ale u téhle soupravy by to nemělo vadit. Budeme čekat venku.“ Dodala, láskyplně pohladila ji po hlavě a odešla z místnosti. Po chvilce se Lucky objevila venku. Ke své nelibosti zjistila, že Olivia drží ještě helmu. Byla podobná motorkářské helmě ale přesto trochu jiná, tmavé zelenobílé barvy s něčím, co nejspíše, jak Lucky usuzovala, bylo barevné sklo na místě pro obličej. „Zajímavý.“ Pronesl Henry, když viděl Lucky v tom, pro ni, podivném obleku. „Ještě ti nasadím helmu.“ Chystala se Olivia Lucky nasadit helmu. „Vážně musíš?“ Zaúpěla lehce nenadšeně. „Ano.“ Odpověděli Olivia a Henry shodně. Lucky se s lehkým překvapením podívala na oba. „Nebo ti mám vyprávět, jak jsem si zlomil dolní čelist, když jsem se sám učil lítat já?“ Dodal ještě Henry. Lucky se jen bolestně ušklíbla s proceděním zubů. „Au… Ne, to je dobrý.“ Nechala si nasadit helmu. Poté mohli začít. Šli doprostřed zahrady. Henry se držel trochu dál, aby měly dostatečný prostor. Postavily se vzpřímeně „Tak jak začneme?“ Zeptala se. „Nepustíš mě ve vzduchu se slovy leť jako, když se učí dítě plavat, že ne?“ „Zavři oči.“ Řekla Olivia klidně. Lucky je zavřela. „Dobře, co dál?“ „Nemluv. Vůbec se nerozptyluj. V první řadě přestaň myslet na všechno ostatní a soustřeď se jen na mě.“ Dala jí čas „Řekni mi až budeš mít čistou hlavu, oči nech zavřený.“ „Myslím, že už mám.“ Řekla po chvilce. „Určitě?“ „Jo víc už to asi ani neumím.“ „Dobře. Teď si představ a poruč své mysli, že se chceš vznést nahoru. Stačí jen pomalu. Mysli jen na to, že chceš letět a na směr. Nezapomeň, že na rozdíl od útoků, tuhle myšlenku musíš držet po celou dobu letu.“ Lucky se snažila řídit tím, co jí Olivia říká. Po chvilce se její nohy skutečně odlepily od země a šla z nich modrá záře neutrálního elementu. Olivia pokývala hlavou a Henry je sledoval s o to větším zájmem. Lucky začala pomaličku vstoupat vzhůru. Jakmile však otevřela oči a začala si to uvědomovat, zpanikařila a ztratila myšlenku. Dopadla nohami zpět na zem a zavrávorala, nebyla ještě tak vysoko, aby se neudržela na nohou. „Jsem se lekla.“ Pípla rozpačitě, když se na ní oba dva tázavě podívali. „Dobře, tak ještě jednou.“ Řekla Olivia. „Buď v klidu. Není důvod panikařit.“ Lucky zopakovala postup, ale znovu skončila zpátky na zemi. „Co tě brzdí, čehopak se bojíš?“ „Já nevím.“ „Tak víš co? Zkusíme to spolu. Připravená?“ Lucky po chvilce opět vzlétla a Olivia s ní. „hlavně klid. Není čeho bát.“ Chytila ji za ruce, ale netáhla ji vlastní silou. Díky tomu, že u ní byla se Lucky podařilo udržet myšlenku a nezpanikařit a dostala se poměrně vysoko. „Dobrý, dobrý, teď si mysli, že se chceš zastavit, ale zůstat ve vzduchu. „Cože, jak jako?“ Tázala se rychle, a přitom se snažila udržet myšlenku. „Jakou konkrétní myšlenku máš teď?“ „No… začínala jsem se vzlétni a teď je to nahoru… nahoru.“ „Zkus něco jako stačí, hlavně ne stop nebo zastav, ale stále mysli na to, že teď v danej moment chceš létat.“ „Dobře. Stačí, stačí.“ Opakovala. To ji zároveň pomohlo zachovat původní myšlenku. Přestala stoupat. „No vidíš zvládla jsi to.“ Pochválila ji, Olivia. „Myslím, že už jsem na to přišla.“ „Jo, ale nepovídej.“ Pomalu ji pustila a popolétla trochu dále. Lucky mírně zvedla své ruce a podívala se k zemi, ale tentokrát nezačala padat, tentokrát už se držela své myšlenky. Natáhla ruku za sebe a vytvořila elektrickou kouli, kterou pak vyhodila do vzduchu. I k té byla potřeba myšlenka, a i přesto stále nepadala k zemi. „Jo myslím, že už vím jak na to. Jen… Jak se mám, jakože pohybovat?“ „Ale… Já myslela, žes na to přišla.“ Usmála se Olivia. „Přišla sem na to, jak udržet svý myšlenky a jak je používat, ne na tohle.“ „Také myšlenkou, samozřejmě. Ale musíš se u toho lehce naklánět tím směrem a hodně magikům taky pomáhá naklonit se lehce dopředu při zrychlení a lehce dozadu při zpomalení.“ „Jasně.“ Začala se naklánět dopředu. „Dopředu… jen naklánět…“ Dostala tímto své tělo ve vzduchu do polohy, jako by byla na všech čtyřech a podívala se na Olivii. „Jak to, že ty si nemusíš nic říkat nahlas?“ „Broučku, je mi třiačtyřicet a létám od třinácti, časem taky nebudeš muset. Tak zkusíme letět dopředu?“ „Jo.“ Naklonila se lehce dopředu. „Leť dopředu“ Poručila si v myšlenkách a rozlétla se dopředu. Olivia letěla s ní. Objevil se u nich i Henry. „To šlo poměrně dobře.“ „Henry!“ Nastražila Lucky na vteřinu uši z radosti, že ho vidí a v letu se o něj opřela. Jednou rukou ji v letu objal. Olivia se usmála při pohledu na ty dva. Vzápětí se ale její úsměv proměnil ve smutný povzdech, jak v ní pohled na ně vyvolal vzpomínky na Constantina, který jí tak chyběl a ona už 18 let nevěděla, co se s ním stalo. Nějakou dobu jen létali nízkou rychlostí, aby Lucky měla trochu tréninku. Postupně i zrychlovali. Ten večer, po rozloučení s Henrym Lucky nakrmila Jacka a našla Olívii, jak pláče nad fotkou Constantina. Nejdřív ji to zarazilo. Na sucho polkla, nevěděla moc, co v té situaci dělat. Přišla pomalu k ní. „Mami?“ Olivia na ní upřela ubrečené oči, načež se je rychle snažila osušit. „To nic.“ Pokoušela se usmát. Lucky se podívala na fotku svého otce a jednou rukou objala Olivii. „Někde pořád je. A živej. Najdeme ho.“ „Kéž bys měla pravdu.“ Odložila fotku a objala svou dceru. Držely se dlouho, ale mezitím se se uklidnila. „Aspoň, že jsem našla tebe.“ „Jo, našla.“ Usmála se. „A teď tě můžu… zlechtat!“ Zavrčela hravě na Lucky a té začaly oči vylézat z důlků. „To ne! Lechtání ne.“ Šla na všechny čtyři a začala přikrčeně couvat. Olivia šla taktéž na všechny čtyři a přikrčeně se blížila k ní. „Na lechtání jsem už trochu velká.“ „Najednou si velká jo?“ Chytila ji dřív, než stačila uskočit a začala ji lechtat. „Mami, ne, ne!“ výkřiky slov a zvířecí výkřiky se střídaly se smíchem. Malý Reptiall k nim přiběhl, hravě zařval a nakloňujíc hlavu do stran, sledoval, co to vlastně dělají.
Situace v nemocnicích se pomalu uklidňovala. Další invaze z temné dimenze stále nepřicházela. Číslo raněných se po jedenácté hodině večer naštěstí zastavilo. Tedy aspoň prozatím. Veškeré nemocnice však měly stále plné ruce práce a hodně jich bylo přeplněných, včetně té, ve které byla Momo. Krátce po půl druhé ráno jedna ze sester končila svůj přes čas. Mířila k východu. Zaslechla z venku zvuky, které ji donutily se zastavit. Byly to zvuky boje. Vchodové dveře sice byly skleněné, ale nebylo vidět nic kromě odrazů světel. Sestra stála, nevěděla, co si má myslet. Při hrozícím, nebezpečí, by totiž hlídka spustila poplach, a to se nestalo. Krátce na to zvuky utichly a světla zmizela. Venku byla jen tma a ticho, velké ticho. Zahlédla odraz magika, který se letem řítil přímo do dveří nemocnice. Bylo příliš pozdě na reakci, byl tak rychlý, že se automatické dveře nestačili otevřít. Marco je prorazil a vletěl dovnitř. Tříštící se sklo provázelo jeho strašlivý řev na přivítanou a jeho oči zářily magikou. Nabodl sestru na neutrální meč a odhodil ji. Začal kráčet nemocnicí. Hlídka chránicí nemocnici se mu postavila na odpor. Pán zla byl, ale zuřivější než kdy jindy. Přeměnil se v dark magika, se strašlivým řevem, pomocí temných mečů a chrlením temného dechu, porážel hlídku a hbitě se vyhýbal jejich útokům, i navzdory tomu, že pracovníci hlídky byli jeho vlastní rasa. Ani se neobtěžoval je přímo zabíjet. Beze slov a s různými zvuky řevu, si, jak nějaké děsivé monstrum razil cestu k pokojům pacientů a nabodnutím na temný meč zabíjel každého zaměstnance, který se mu postavil do cesty. Prohledával pokoje. Momo vykoukla z toho svého. Pozorovala jeho krveprolití, věděla, že hledá ji, a už se na to nemohla dívat. Vyběhla s výkřikem ze svého pokoje. „Marco dost!“ Marco nastražil na vteřinu uši a podíval se na ní. Hleděl na ní, jako dravec, který zaměřil svou kořist. Aniž by strhl pohled už jen odstrčil dalšího doktora, který se mu připletl do cesty a pomalu šel k ní. Couvala, ale jen malými krůčky. Marco se změnil zpět z Dark magika, jak se k ní přibližoval. „Vím, že jsi tu kvůli mně. Jen přestaň s tím zabíjením.“ Pokračovala. „Jestli chceš, abych přestal, tak půjdeš se mnou.“ Promluvil konečně pán zla. „Půjdeš dobrovolně a já zbytek nemocnice ušetřím.“ Jen na něj koukala, jako by se rozhodovala. Se zákeřným úsměvem k ní natáhl ruku, dokonce zatáhl drápy. Momo k němu po malých krůčcích šla. Nechtěla, aby zabil někoho dalšího. Chňapl po ní, jakmile byla v jeho dosahu a menší silou přitáhl k sobě. „Neboj se mě, nechci ti ublížit – zatím.“ „Budeš muset, jestli ze mě chceš něco dostat.“ Zavrčela. Jen se usmál znovu. „To už mě vůbec nezajímá. Časy se totiž změnily…“ Podíval se na pacienty i personál, který, unikl jeho zuřivému masakru. Všichni ho s vyděšením sledovali. Naposledy zařval a teleportoval se s Momo zpět do temné dimenze.
Zpráva o útoku Pána zla na nemocnici, ztrátách na životech a únosu Momo, se dostala do chrámu strážců před pátou hodinou ranní. Na noční službě tam byl Zerro, ihned zaúkoloval pracovníky a informoval ostatní strážce. Kolem 7. hodiny už tam byli všichni čtyři a dorazily i Lucky s Olivií. Lucky začala panikařit, po zjištění, že Marco unesl Momo. „Cože, Marco má Anežku?! To ne…“ Popadala dech. „Vždyť Anežka je člověk a Marco je… Zabije ji.“ Rozbušilo se ji srdce na strachem o Momo a měla pocit, že nemůže dýchat. „Myslím, že mám záchvat paniky!“ Chytila se za hruď. Olivia ji vzala kolem ramen. „Hlavně, klid. Všechno, bude v pořádku.“ „Nebude!“ „Jen klid. Snaž se dýchat pomalu. Nádech. Výdech. Pomalu.“ Trvalo to pár minut, ale po nějaké době se Lucky uklidnila. „Co budeme dělat?“ Zeptala s rozrušením, které už se zdálo přiměřené situaci. „Právě tady je momentálně největší problém.“ Povzdechl si Ignitos. „Marco pravděpodobně unesl Momo do temný dimenze.“ „No a?“ Koukla po něm Lucky. „Tak se tam prostě teleportujem taky.“ „To právě nemůžeme.“ Odvětil Zerro. „Magikové se nemůžou teleportovat do temný dimenze.“ V Lucky hrklo. „Jak to? Není snad temná dimenze hned za tou naší? A to nemůžu ani já?“ „Je jedno, jak je blízko, to místo vytvořil bůh temnoty, tam zasadil hmatatelný element temnoty, nemáme tam přístup.“ Mluvil opět Ignitos. „Na tvou další otázku, nemám odpověď, nejsem ten, koho by ses na ní měla ptát.“ „A to mi tu jako chceš říct, že není způsob, jak se tam pro ni dostat?“ Koukala Lucky nevěřícně na Ignitose. Ten si jen povzdechl, doufal, že tyhle informace nebude muset vynášet ven. „Jistý druh magiků získal libovolný přístup.“ Odmlčel se. „Dark magikové.“ Dodal po chvilce. „Henry…“ Špitla Lucky. Nečekala na potvrzení, rovnou se teleportovala takovou, rychlostí, že ji ani Olivia nestačila zastavit. Objevila se v Henryho boudě. Pořád neuměla vychytávat přistání z teleportu. Dopadla k zemi na levé rameno. Rána probudila spícího Henryho, který v blesku rychlosti vylítl na všechny čtyři končetiny a rozhlížel se, co to bylo. „Lucky?“ Šel k ní, zatímco se také zvedla na všechny čtyři a promnula si levé rameno. „Dobrý? Děje se ně-“ „Marco má Anežku!“ Vykřikla dříve, než stačil dokončit otázku. „Co? Jak to? Co se stalo?“ „Napadnul nemocnici, během noci. Povraždil několik elfů a Anežku unesl do temný dimenze.“ Henry si jen promnul rozespalý obličej. „Jsi jedinej, kdo mě tam může dostat.“ „Chceš jít tomu magorovi přímo do rány a žádáš o to mě? Jsem tvůj přítel a vůbec se mi tě tam brát nechce.“ „Já ji musím zachránit.“ Než stačil zareagovat, do místnosti se teleportovali Ignitos s Olivií. „Tohle nedělej!“ Kárala Olivia Lucky za to, jak utekla z chrámu pomocí teleportu. „Na svolení není čas.“ Odsekla jí. „Chce do temný dimenze.“ Řekl Henry. Lucky mu věnovala vyčítavý pohled. „Já vím. Faktem je, že něco udělat musíme.“ „Přijde mi to jako past.“ Podíval se Henry na všechny tři. „Beelzethor umožnil Marcovi v temný dimenzi vládnout, možná je tam ještě silnější než tady.“ „Už zabil člověka, který mě vychovával. Přímo přede mnou zabil magika, kterej pracoval u strážců. Teď způsobil to v nemocnici. Nemůžu tu přece čekat, až zabije i Anežku.“ Dívala se mu do očí a začala ho hladit po levé tváři, přes jizvu, které by se většina bála dotknout. Jí to bylo jedno. „Henry, oba víme, že po mně stejně půjde. Tohle mu nemůžu dovolit.“ Začal ji hladil také. „Já vím, taky ji nechci nechat umřít.“ Olivia s Ignitosem je jen sledovali. „Prober to s Hyperem, jestli řekne, že tam máš jít, půjdeme tam.“ Řekl nakonec a šel se protáhnout ven. Lucky byla velmi překvapená tím, co řekl. Poprvé, totiž sám zmínil Boha světla při rozhodování. „Lepší se.“ Poznamenal Ignitos. „Myslím, že na sobě pracuje od tý chvíle, co jsme spolu.“ Reagovala Lucky a zadívala se nahoru. „Hypere?“ Bůh světla se neobjevil, ale zaslechla jeho hlas. „Jdi za mým synem.“ Přikázal.
Pár hodin na to už Lucky vybíhala schody na nejvyšší místo planety v dimenzi, kde žil Aurel. Vešla do jeho chrámu. Počkala, až ji pozve, tak jak to měla obvykle ve zvyku. „Víš, proč tu jsem?“ Zeptala se, na začátku jejich rozhovoru. „Ano vím.“ Odpověděl Aurel i tentokrát byl ve své původní podobě magika. „Ještě před tím vším jsme tě já i můj otec chtěli pochválit. Tím, že jsi přijala úkol Light magika, jsi projevila věrnost mně i našemu otci.“ Lucky jen pokrčila rameny s lehkým úsměvem. Měla problém přijímat pochvaly. „Teď k vážnějším záležitostem. Chceš jít pro Momo.“ „Je to správný, ne?“ Tázavě se na něj podívala. „Mám ji zachránit, je to taky má práce, že jo?“ „Ano. Samozřejmě nemáme zlu jen přihlížet.“ „Takže tam mám jít?“ „Pokud to tak cítíš i ty sama.“ Vážně na ní pohlédl. „Musím tě ale varovat, Lucky. Temná dimenze je nebezpečná i pro Light magika. Budeš tam jako ovce na území dravého vlka. V temné dimenzi se svádí boje nejen s nepřáteli. Musíš být dobře připravena, pokud tam půjdeš, nejen na boj, ale i svou myslí, svými zásadami. Také tam nezůstávej déle, než je nutné.“ „Muže se tam objevit Beelzethor?“ „Ano, je to jeho půda.“ „Největší nebezpečí…“ Obličej se ji zalil obavami, odmlčela se. Vzpomínka na Momo, která pro ni byla nejlepší přítelkyní, jí pomohla získat zpět její odhodlání. Zaťala dlaně v pěst. „Půjdu.“ Oznámila konečné rozhodnutí. „Dobrá.“ Přikývl Aurel a zvedl se. „Teď ustup.“ také vstala a ustoupila, jak požádal. Záře bílého světla obklopila jeho tělo. Stále sílila až jej pohltila celého a oslepila Lucky, která nemohla nic vidět. Po pár vteřinách se začala ztrácet, až zcela zmizela a před Lucky stál Aurel ve své dračí podobě. Pohlédl na ní. „Neděs se.“ Nadechl se a s výdechem vychrlil proud zářícího ohně z elementu světla přímo na Lucky. Necítila bolest, ani nic nepříjemného, to světlo šlo přímo do ní samotné. Vlastně to už znala. Vnímala, že se děje to samé, jako, když nacházela po Elementálním světě různé schopnosti v podobě symbolů, které přecházely do ní samotné, poté, co se jich dotkla. Přesně to se dělo i v tuhle chvíli. Otevřela oči, jakmile to skončilo. „Dar.“ Mluvil Aurel znovu. „Budeš to potřebovat, aby ses vrátila z temné dimenze zpátky. Ve správný čas, budeš vědět, jak to použít.“ Chvilku se na něj tázavě dívala. „Mám ještě jednu otázku. Mužů se teleportovat libovolně do temný dimenze?“ „Pouze za určitých okolností. Musíš se, ale naučit zvlášť, jak se tam dostat.“ Po návratu od Aurela se začali Lucky, Olivia a Henry připravovat na odchod do temné dimenze. Zejména si vybírali výstroj, bojové obleky. Nebylo toho v zásadě moc co připravovat, k boji měli své schopnosti. Lucky s Olivií se modlily a četly z posvátné knihy. Henry ji četl také, ve chvíli, kdy byl sám a nikdo ho neviděl. Večer seděli Lucky z Henrym na balkóně chrámu. Lucky se dívala na oblohu plnou hvězd. Byl to první večer, kdy planeta nebyla v potemnění. Jak Marco neuskutečňoval další invaze, vliv temného elementu ustál a postupně se vrátil na původní koncentraci, obloha i počasí se vrátily do normálu. Lucky měla ráda noc a tohle byla jedna z posledních pěkných nocí před zimou. Žili sice v oblasti, kde není sníh, ale i tak teploty brzy spadnou, bude větrné a sem tam deštivé, chladné počasí. „Jak je?“ Pozoroval ji Henry. Jen pokrčila rameny. „Nebudu říkat, že z toho nemám strach. Nevím, co se všechno stane, co čekat nebo, jestli vůbec uspějeme.“ „On na tebe dává pozor, neboj.“ Věděla, že mluví o Hyperovi. Neřekla nic, jen se na něj podívala. „Jak jsem tě tenkrát zachránil, poslal mě tam.“ „Vážně?“ Překvapeně na něj koukla. „Jak bych o tom mohl jinak vědět, že se tě tam zrovna chystá zabít? Bylo to poprvé, co jsem ho poslechl.“ Chvilku oba mlčeli. „Líbí se mi, jak se měníš a že k němu hledáš cestu.“ „Ještě nedávno, jsem si myslel, jakej jsem frajer, když jsem na všechny hnusnej a nevrlej a většina se mě bojí.“ „A co teď?“ Sledovala ho se zájmem. „Teď vím, že takhle žít nechci, nechci bejt sobec, a to nejenom kvůli tobě.“ Po čtyřech šel k zábradlí balkónu, vzpřímil se, opřel se rukama a zahleděl se do dáli. „Taky vím, že to, co se tu děje, a jak tu teď všichni trpí, se mi příčí.“ Jen ho sledovala mlčky. Věděla, že je ve skutečnosti hodný, jen čekala, kdy si to připustí on, ale stejně ji to fascinovalo. Než stačila cokoliv říct, celá planeta se opět otřásla, jako by s ní někdo zatřásl. Nebylo to zemětřesní, byla to celá jejich dimenze, jak byla nestabilní z narušení rovnováhy. Počkali, až to přestane. Šli do pokojů. Měli by se na zítřejší den aspoň trochu vyspat.
Druhý den v šest hodin ráno už byli všichni tři připravený vyrazit. Pro Lucky to bylo těžké vstávání, nejen proto, kam se chystali, ale taky protože vstávat v pět ráno jí přišlo, jako týrání dětí. Všichni tři na sobě měli bojový oblek, lehký, ale odolný a pevný. Lucky měla černomodrý, Henry černočervený a Olivia černozelený. Byli připravení vyrazit. „Nefunguje tam žádná naše technika, nemůžeme vás ani sledovat skrz vizuální portál.“ Řečnil Ignitos před jejich odchodem. „Jakmile se dostanete do temný dimenze, musíte se spolehnout jen na sebe.“ Upřel zrak na Henryho. „Dej na ně pozor.“ „I když budu procházet údolím tmy, nebudu se zla bát, protože Bůh světla je se mnou.“ Šeptala si Lucky pro sebe slova z posvátné knihy, s menší úpravou původního znění. Ignitos ustoupil k ostatním strážcům. Všichni se dívali na ty tři. Nejen strážci, ale i ostatní pracovníci. „Hodně štěstí bojovníci.“ Říkal Ignitos už opravdu poslední slova. „Tahle záchranná mise je teď jen na vás.“ Henry se podíval na Lucky s Olívií. „Tak mužem?“ Obě jen mlčky přikývly. Lucky objala Henryho kolem pasu. Chytl ji a za druhou ruku držel Olivii. „Hlavně se držte.“ Podíval se na svého otce. Dokonce kývnul hlavou na pozdrav. Nadechl se a vyslovil své myšlenky a všichni tři se teleportovali. Pár vteřin všichni přihlížející ještě jen stáli, než jim Ignitos pokynul, aby se vrátili ke své práci.
Henry přistál s Lucky a Olivií kdesi v temné dimenzi. Lucky se začala rozhlížet. Skalnatý tmavý povrch včetně různých špičatých skalnatých hrotů, větších, či menších, zakroucených i rovných. Toto bylo široko daleko kolem nich, jako mrtvá vyprahlá pustina. Tma a zima. Oblohu lemovaly blesky provázené hřměním. A to vše v černo fialovém stínu temného elementu. Lucky s Olivií se zmocnil ten nepříjemný a děsivý pocit, to mrazení v zádech, které temnota vyvolávala.
„Jsme tu." Řekl Henry, ty pocity už tolik nevnímal, protože v tom vyrostl.
„A kde přesně to jsme?" Zeptala se Lucky, po vzpamatování se, z těch všech negativních pocitů.
„Zhruba 5 kilometrů od jeho sídla, nechtěl jsem riskovat bližší lokaci." Zavětřil. „tímhle směrem." Natáhl ruku severozápadně. „Mějte se na pozoru, před vší tou zhmotněnou havětí špatných emocích a podobně." Vydali se na cestu.
„Drž se u mě." Přikázala Olivia Lucky.
„Mami, ty jsi tu z nás nejslabší." Řekla lehce otráveně.
„Ale ty jsi mládě!" Řekli k jejímu překvapení rychle oba.
„Bacha!" křikl Henry a gestem ruky je zastavil. Před nimi byla tlupa zmutovaných lizardmanů, nakažených symbiotických virem. Potulovali se tam a hledali potravu. „Jsme pro ně živý maso, jakmile si nás všimnou, půjdou po nás."
„Takže boj." Pronesla Lucky. Olivia vytáhla drápy. Henry jedním okem koukl na Lucky.
„Oheň." Řekl jen a vyběhli přímo k lizardmanům. Tlupa je zaregistrovala a divoce se po nich vrhla Lucky s Henry zařvali, vyskočili do vzduchu a vychrlili z úst proud ohně. Ještěři řvali bolestí a rozprchli se do stran, dál od ohně. Vzápětí se dostaly do tornáda, které vytvořila Olivia přírodním elementem. Henry zůstal letem ve vzduchu. Lucky, která opravdu jen vyskočila přistála na obou nohách. Vytvořila dva ohnivé meče. Ještěři se vzpamatovali z tornáda a s řevem ze všech stran mířili na Lucky. Jen zavrčela vyskočila s ohnivými meči se otočila ve vzduchu. Zasáhla a popálila je všechny. Zmutovaná zvířata zařvala. Než se stačila vzpamatovat většinu z nich odrazila Olivia zemským štítem daleko od Lucky. Jeden z lizardmanů, zařval a rozeběhl se na ní. Použila zemskou blast, útok podobný například chrlení ohně, který odrážel soupeře, aby ho od sebe vzdálila. Dalo ji to čas k vytvoření mečů. Nabodla lizardmana a vyhodila ho do vzduchu. Kde ho popadl Henry. Chvilku se s ním pral, ale dostal ho pod kontrolu. Otevřel ústa a ohnivým dechem spálil jeho hlavu na popel. Viděl to jeden z ještěrů. Zmutovaný, temný virus, který jej ovládal, vytvořil na jeho hřbetě chapadlo, chytl s ním Henryho za nohu a stáhl ho k zemi. Chystal se po něm skočit. Henry se stihl rychle zvednout s menším zařváním na nepřítele a z očí vystřelil ohnivou střelu. Zasáhl ho do tlamy, čímž ho na chvíli oslepil. Vyskočil mu na hřbet, probodl mu hlavu neutrálními meči prudce trhl rukama od sebe a usmrtil ho. Podíval se na vývin situace. Olivia naháněla zemskou blastí ještěry na jedno místo a Lucky je uzavřela vytvořením zdi z ohně. Vystoupala do vzduchu a začala vytvářet v dlaních velkou kouli zářivě modrého světla. Henry se k ní přidal. Tvořil pro změnu ohnivou kouli. Vyslali je na lizardmany. Jejich útoky, neutrální síla a ohnivá síla se spojily v jednu obří kouli energie, dopadly na svůj cíl a způsobily obrovský výbuch. Světlo z výbuchu prozářilo okolí. Čekali. Kouř z útoku se po chvilce rozplynul. Po zmutovaných ještěrech nebylo ani památky. Zůstal jen kráter a roztříštěná zem. Dva silní magikové doslova vymazali své soupeře z povrchu zemského.
„Jsi v pořádku?" Kontrolovala Olivia Lucky.
„Jo a vy?"
„Všichni jsme." Odpovídal Henry. Po chvilce, byli připravení pokračovat v cestě. Lucky zaslechla zvuk, který znala. Byl to zvuk schopností, které nalézala. Nedaleko od nich na skále byl další zářící symbol.
„Moment." Přišla k tomu a dala na to bez váhání ruku. Schopnost přešla do ní. Vrátila se. Musela Olivii vysvětlit, co se stalo, protože nikdo kromě Lucky tyto schopnosti neviděl. Šli dál. S přibližováním se k sídlu pána zla, pomalu čelili zhmotněným špatným emocím, vlastnostem a podobným příšerkám. Henry jen tak tak zabránil, aby na Lucky skočila deprese.
Zastavili se pár metrů před obrovskou tmavou budovou ve tvaru čtverce, jež měla věž se střechou do špičky.
„Tohle je Marcovo sídlo." Řekl Henry.
„To vypadá divně." Prohlížela si Lucky budovu.
„On bude nejspíš uvnitř." Uvažovala Olivia.
„Počkejte." Řekla Lucky, stále hledíc na budovu. Její duhovky se náhlerozzářily září elementu světla. Po chvilce se vrátily znovu do její přírodní modré barvy. „Není tam." Oznámila náhle. „Ale něco temnýho tu je, hlídá to budovu a řekla bych, že jsou dva." Oba se na ní udiveně podívali.
„Odkud tohle víš? Co jsi udělala? Ptala se Olivia.
„Ani nevím. Použila jsem jednu z těch schopností, co jsem našla na naší planetě. Myslím, že je to nějaká forma super vidění."
„Ale, jak víš, že umíš zrovna tohle? Jak si věděla, kdy to použít?" Ptal se Henry dál. Jen pokrčila rameny, neznala odpověď. Zavrtěl hlavou, nebyl čas, se tím teď zabývat. „Marco tu vážně není?"
„Ne. Něco mu tu ale hlídá nevím, co to je."
„Zjistíme to." Pomalu a tiše vyrazili k sídlu, po všech čtyřech a přikrčení. Přišli až k budově. Ozval se řev. Zpoza budovy z každé strany vyletěl obří, dlouhý černý had s oranžovýma očima. Vlnili se ve vzduchu, jako by jím plavaly.
„A co je zas tohle?" Kníkala Lucky poněkud zoufale.
„Temní baziliškové." Odpověděl Henry. Baziliškové otevřeli tlamy a vychrlili silný proud ohně. Všichni tři se rychle vyhnuly. Lucky vytvořila neutrální meč Rozeběhla se na jednoho z bazilišků, vyskočila a přesekla jej v půlce jeho dlouhého těla. Stvůra zařvala. Lucky přistála a o točila se. Ke své hrůze byla svědkem, jak hadovi dorůstá druhá půlka těla zpátky během pár vteřin.
„No to si děláš srandu?!" Než se stihla vzpamatovat odhodil ji dorostlým ocasem. Olivia se na něj vrhla ve snaze chránit Lucky. Henry ji chtěl pomoct. Jenže se mu do cesty postavil druhý Bazilišek a znovu vychrlil proud ohně. Oheň obřích hadů byl silný. Stvůry i přes svou velikost byly rychlé. Henry se vyhnul ohni a dal se se stvůrou do boje. Musel prostřídávat elementy, aby byl vůbec schopný hadovi způsobovat zranění, která se i tak hojila ihned. Olivia chrlila na hada zemskou smršť, i přes jeho okamžité hojení mu způsobovala bolest. Lucky se zvedla. Viděla, jak bazilišek chytil Olivii a držel ji koncem svého ocasu. Přibližoval k ní páchnoucí tlamu plnou ostrých zubů a slin. Chystal se ji pozřít. Lucky se zmocnil vztek. Při pohledu na to jak ji monstrum chce připravit o matku, kterou sotva našla. Neustále zatínala levou ruku v pěst. „Hypere, zničím toho netvora s tvojí pomocí." Vytvořila v levé ruce meč. Bílý, zářivý, delší, silnější, než meče z jiných elementů. Tenhle byl totiž z elementů světla. S řevem se rozběhla proti stvůře. Odrazila se od země a letěla. Zabodla meč baziliškovi přímo do hlavy, skrz mozek a dál. Pak zapomněla držet své myšlenky. Dopadla bolestivě na zem a meč zmizel také. Rychle se ale oklepala, vstala na všechny čtyři, aby zjistila, co se děje. Stvůra padla k zemi se smrtelným řevem. Probodnutí mozku ji zabilo. Lucky přiběhla k Olívii, kterou zvíře během umírání pustilo. „Mami!"
„Jsem celá." Obě se podívaly, jak se Henry stále snaží udržet vyrovnaný boj. Bylo vidět, že bez ustání už to moc dlouho nevydrží. Lucky je chvíli pozorovala, aby odhadla trajektorii. Znovu vytvořila meč z elementu světla, odrazila se a letěla na baziliška, tentokrát mu přistála přímo na hlavě a probodla jeho mozek. Seskočila pryč. Stvůra se s řevem řítila k zemi. Lucky také padala volným pádem. Tu ale chytila Olivia ještě za letu. Přistála s ní a u nich i znatelně vysílený Henry. Podíval se na Lucky.
„Tak vidíš." Řekl.
„Co?"
„Jsi mnohem silnější než já." Raději mu na to neodpověděla. Po chvilce popadli dech. Došli ke dveřím Marcova sídla. Lucky použila svou schopnost, kterou zničila temnou bránu ve vesnici Cheetau a strhla s její pomocí dveře. Vešli dovnitř. První místnost byla ponurá a prázdná. Šli dále. Černomodré zdi vypadaly strašlivě, a to Lucky měla tyhle barvy ráda. Prošli kratší chodbou do místnosti, co vypadala jako kuchyň. Byl tam stůl, jedna židle a kolem zdi kuchyňská linka, sporák a lednice, ačkoliv představa, jak si pán zla dělájí dlo, odporovala snad všemu, co o Marcovi věděli. Lucky vyběhla do dalšího patra. Byla tam koupelna, ložnice, místnost s počítači a laboratoř, ale nikde ani stopy po Momo. Vrátili se zpět na chodbu. Šli do místnosti vlevo. Byl v ní vchod do sklepení. Pokračovali dolu.
„Anežko?!" Zavolala Lucky.
Lucky? Jsi to ty?" Ozval se Momo hlas. „Jsem tady dole. Pojď jsem, rychle!" Přiběhli dolů. Momo, nebyla ani připoutaná a vypadala v pořádku. Byla u vyhublého magika, v otrhaných smradlavých hadrech, ležícího na zemi v bezvědomí.
„Anežko!" Přiběhla k ní Lucky.
„Mně nic není." Řekla Momo rychle. Ale tenhle chudák v bezvědomí... Myslím, že ho udržuje naživu jen tak tak na hraně."
„Constantine!" Přiběhla Olivia s hrůzou ke svému manželovi, který byl Připoutaný už jen jedním řetězem, který měl kolem krku, ke zdi, navzdory faktu, že byl v bezvědomí. Pobledlý a vyhublý na tolik, že jeho kosti byly znatelně vidět. Sotva by se k něčemu zmohl. Lucky s Henrym se na něj šokovaně podívali. „Dostaneme tě odtud." Řekla tiše Olivia.
„Můj táta?!" Vyhrkla stále šokovaná Lucky. Olivia jen upřela na Lucky pohled, který sám o sobě odpovídal na její otázku.
„Musíme ho dostat z toho řetězu." Řekla. Henry šel blíž.
„Nemůžeme použít elementy, má to kolem krku. Pochybuju, že to nebude řetěz odolný naší síle." Zkusil, vzít konec řetězu kolem Constantinova krku a zabrat do stran, bylo to k ničemu. Chytil tedy řetěz a zkoušel ho vytáhnout ze zdi. Ale ani při své abnormální síle s ním nic nezmohl.
„Lucky, použij psychické síly!" Vykřikla Momo.
„Psychické – cože?" Ušklíbla se Lucky.
„Psychické síly, měla bys tu schopnost mít, jako Light magik. Prostě jen mysli na to, že chceš, aby se ten řetěz rozbil."
„Já ti nevím..."
„Zkus to." Řekli shodně Olivia s Henrym.
„Dobře, no." Lucky se zahleděla na konec řetězu kolem Constantinova krku. Snažila se ho rozbít myšlenkou, vlastně ani pořádně nevěděla, co dělá. Nic se nedělo.
„No tak, Lucky." Naléhala Olivia. Lucky se zadívala na svého otce v bezvědomí.
„Dobře, když to nepůjde, přeseknu to prostě tím mečem světla." Překřížila dlaně a zavřela oči. „Musím zachránit tátu. Pomoc mi Hypere." Pomyslela si. Otevřela oči, které svítili neutrální magikou a se snahou soustředit se začala dávat dlaně od sebe „Rozbij se!" S řevem dala nakonec rychle ruce od sebe. Řetěz na krku Constantina praskl. Zklidnila se.
„Dokázala jsi to." Zajásala Momo. Olivia s Henrym vzali Constantina každý z jedné strany.
„Padáme odtud!" Řekl Henry rozhodně. Vyšli ze sklepení a opustili Marcovo sídlo, tak rychle jak to jen šlo. Lucky pevně chytila Momo. A vzala Henryho za tu stranu, z které byl volný.
„Dokážu nás portnout všechny, ale pevně se držte." Upozornil je Henry. Olivia s Momo se chytly také. Všichni utvořili kruh a Henry vyslovil myšlenku. Probíhal teleport. Byli už z temné dimenze venku, v prostoru nekonečna. Mířili do své dimenze. Nečekaně se objevil Marco a zaútočil na ně.
„Nezapomněli jste na mě že ne?!" Rychle popadl Lucky, oddělil ji od ostatních.Dříve, než stačili Henry nebo Olivia zareagovat, jak byli znevýhodnění držením Constantina, byl to sám Marco, kdo všechny ostatní kromě Lucky teleportoval zpátky do Elementálního světa, až na Elementárii, jejich planetu. Podíval se na Lucky. V očích měl teď jen bělmo a vycházel z nich temný kouř. Lekla se toho pohledu, proto nestihla zareagovat. „Skončila jsi, vyvolená!" Řekl hlasem, který mu nepatřil. Napřáhl se a udeřil ji pěstí. Odletěla několik metrů. Pomocí psychických sil ji stáhnul do jakési malé dimenze, která byla mezi temnou dimenzí a Elementálním světem. Byl to jeden z mezi-světů. Zmizel v něm i on sám. Tím uskutečnil svůj skutečný záměr, který skrýval za únosem Momo.
Kommentare