Henry ležel v bezvědomí na podlaze v tmavé místnosti, která byla velká asi jako místnost malé garsonky, stěny místnosti byly z nějakého velmi tvrdého, ale hladkého materiálu, tmavomodrá barva stěn přecházející v černou, dělala místnost ještě mnohem temnější, jako by snad v temné dimenzi nebylo temnoty dost. Marco byl ve své místnosti s počítači, na jeden z monitorů byla napojená kamera, která snímala místnost, ve které byl Henry. Marco ho sledoval skrz monitor a čekal, až se z bezvědomí probere. Čekal takhle už dlouho, téměř 7 dní. Během toho mu jeho zvědi donesli informaci, že Lucky znovu utekla strážcům a je zcela sama, což byla příležitost, jak ji zabít a jistě by s její vraždou neměl ani moc práce a za pár minut by bylo po všem, nechal to ale být, naposledy, ale její smrt už měl na pořadí svých plánů, jakmile se mu podaří Henryho pomocí temnoty zcela ovládnout i v temné formě, potom je Lucky na řadě. Potom i s ním půjde Lucky zabít. Už to nelze odkládat, musí ji zabít, dřív, než si ona sama uvědomí, kdo je. Moc dobře věděl, že ona je tím magikem z legendy, který ho má údajně porazit. Věděl to už ode dne, kdy se s ní poprvé setkal, kdy ji učil ovládat neutrální element. Stejně jako on totiž nemusela vyslovovat myšlenky, tak jako ostatní magikové, stačila ji, stejně jako jemu síla vlastní mysli, což znamenalo, že její koncentrace byla abnormální. V duchu se tomu všemu smál. Půjde ji zabít s Henrym po boku. Lucky zemře rukou svého mentora. Henry konečně pomalu otevřel oči a s bolestním zasípáním lehce zvedl hlavu, vzápětí se ale rychle postavil na všechny čtyři a zůstal stát. Stále byl v moci náhrdelníku temnoty a jeho oči byly bílé a vycházel z nich proud temné energie. Henry zůstal nehybně stát, aniž by mrkl. Vypadalo to, jako by přišel o veškerou vlastní vůli, nebo dokonce o vlastní mysl. Jen bez hnutí stál a čekal na Marcovy příkazy. Byla z něj v podstatě loutka nebo stroj. Marco se postavil ze své židle, zmáčkl tlačítko mikrofonu a rychle, ale zřetelně vykřikl. „Proměň se!“ Henry v tu chvíli vydal hlasitý řev a vzhledem k tomu, že byl v temné dimenzi, jeho proměna v Dark magika netrvala déle než pět vteřin. V moment, kdy nabyl téhle podoby se z něj ovšem znovu stalo temné monstrum. Šíleně řval a snažil se zničit stěny kolem sebe, aby se mohl dostat pryč. Rány to byly takové, že se zvuk rozléhal celým sídlem, ale stěnám, kterými byl obklopen, mohl ublížit maximálně tak, že je poškrábe drápy. Marco si teď nevšímal ani tak jeho, jako monitoru vedle, který mu ukazoval výkon náhrdelníku temnoty. Ke své nelibosti z údajů vyčetl, že náhrdelník temnoty má sice dostatek síly, aby ovládl mysl někoho jiného. Jeho výkon, ale nestačil na ovládnutí Dark magika u něhož, je koncentrace temné energie mnohonásobně vyšší. Bylo to jako snažit se spustit program, který právě vyšel na deset let starém počítači. Temná energie Dark magika zkrátka pohltila množství temné energie v náhrdelníku a ten tak přestal účinkovat. Byl to příklad toho, o čem Henry dříve mluvil, že temný element muže fungovat i jako zbraň proti sobě, vždy šlo o to, o jak velké množství energie se jedná. Po nějaké době Henry vyčerpal temnou energii potřebnou k temné formě a znovu padl ve své pravé podobě v bezvědomí na zem. Marca to rozmrzelo, bude muset najít jiný způsob, jak Henryho plně ovládnout.
Místu, kde teď Olivia žila, se dalo říkat dům jen v relativním pojetí. Ve skutečnosti to byla vysoká jeskyně, která byla sice zařízená velmi útulně, a svíčky tomu dodávaly jakousi kouzelnou atmosféru, ale pořád to byla jeskyně. Byla v ní malá jednoduchá, ale dostačující kuchyňka o kus dál byl malý dřevený stůl se dvěma židlemi, což nejspíš byla jídelna. Další část jeskyně byla jako malý soukromý pokoj s postelí.
„Ty žiješ tady?“
„Od jisté doby ano.“
„Někoho mi připomínáš.“ Lucky si vzpomněla na Henryho, tohle bylo až nápaditě podobné, i když tady v té jeskyni to vypadalo mnohem lépe než v té jeho tmavé boudě. „A ten někdo spíš přežíval… Utekla jsi sem, protože… No vždyť víš.“
„Protože jsem během jedné noci přišla rodinu? V podstatě je to ten důvod.“ Olivia se podívala do očí své dcery, která měla oči svého otce, jejího pravděpodobně zesnulého manžela a přitáhla Lucky k sobě.
„Ale ty jsi naživu, a to je teď hlavní. Bůh mi tě vrátil.“ Lucky se nechala chvíli jen objímat, ale poté zareagovala na to, co Olivia řekla jako poslední.
„Jo vrátil, možná bys mu ty teď mohla vrátit sebe.“ Olivia se musela usmát, ale v tom úsměvu byla kapka smutku.
„To je to tak poznat?“
„No…“ Lucky na okamžik sklopila uši. „Myslím, že kdyby to tak nebylo, tak by si teď nebyla na tomhle místě.“ Řekla opatrně, ale Olivia to nebrala nějak zle. Spíše naopak, jestli Lucky dokázala mít takový duchovní postřeh, znamenalo to, že byla vychovaná ve víře v Boha. Olivii to svým způsobem dalo jistý klid, protože začít někomu, kdo by vyrůstal bez víry nebo měl jiné přesvědčení, vysvětlovat, kdo je Bůh světla a co od každého očekává a mnoho dalších věcí, které druhý nemusí ani přijmout by byl značně těžký boj na dlouhou trať, zvlášť když si i ona sama potřebovala vyřešit svůj současný vztah k Hyperovi.
„Máš pravdu. To, co se stalo, na mě bylo příliš a já to psychicky neunesla. Už dávno mi svědomí říkalo, co bych měla udělat, ale já byla příliš zaměřená na sebe a svůj smutek.“
„Co se vlastně tenkrát před lety stalo?“
„Byla to strašná noc, určitě to chceš slyšet?“ Přikývla.
„Počkej tu.“ Odešla do hluboké části jeskyně. Lucky neměla ponětí kam. Zaschlela rámus padajícího měděného nádobí. Ohlédla se po mláděti reptialla, které od něj couvalo, na svou velikost umělo způsobit pořádný hluk.
„Hej! Ty…“ Usilovně přemýšlela nad oslovením, ale nemohla přijít na jméno, a tak prostě vyslovila první, co jí napadlo. „Raptore, běž pryč!“ Lucky vzala nádobí a narovnala ho zpět na místo, tak opatrně a tiše, jako by tam ani ona sama neměla co dělat. Lépe se rozhlédla po místnosti a vzala do ruky zarámovanou fotku na které byl muž s krátkými blond vlasy lehkým strništěm a jeho oči byly výrazné modré, stejně jako u Lucky. Byla dost chytrá na to, aby věděla, že to byl její otec. Chvilku na fotku hleděla a potom ji vrátila zpět. Olivia se po chvíli vrátila s jídlem z hlouby jeskyně, kde bylo, chladněji, takže tam bylo dobré mít lednici.
„Co to bylo?“
„Ale nic, to jenom…“ Lucky rezignovaně ukázala rukou směrem k reptiallovi. Olivia krátce pohlédla na mládě, které se právě vrátilo k Lucky, protože Olivii stále považovalo za vetřelce.
„Aha.“ Olivia ohřála jídlo a šly večeřet. Zároveň, během jídla, začala pomalu vyprávět:
***
Zvuk tříštícího se skla a řev magika nás ihned probudil všechny tři. Ještě jsme zaregistrovali magika, který proletěl naším domem. Ty jsi spustila zvířecí nářek, protože jsi ještě neměla hlasivky silné na pláč mluvené řeči. Constantin, tvůj otec, se díval za magikem. „To je Draik, útočí na nás!“ Řekl tvůj otec. „Ale jak nás našel?“ Zaskočeně jsem přemítala pohledem na Draika a střídavě na tebe. Nevěděla jsem, jestli tě začít utěšovat, nebo se připravit na boj. „Nevím, zůstaň tu a dávej pozor na Lucky a volej Ignitovi.“ Tvůj otec vyletěl oknem na Draika, to byl nebo spíš je jeden nebezpečný zločinec. Vzala jsem tě do náruče a druhou rukou jsem na mobilu vytočila Ignitovo číslo. A začala jsem tě pohupovat a utěšovat v náruči. „Pšššt, neboj zlatíčko, to bude dobrý.“ Nervózně jsem přecházela po místnosti. „Tak už to konečně zvedni!“ Zanadávala jsem nedočkavě plná nervů, ale nikdo mi to nebral. Odhodila jsem mobil, nevím, jestli vzteky nebo adrenalinem a s tebou v náručí jsem vykoukla ven rozbitým oknem. Tvůj otec nebojoval sám byla tam hlídka a bylo vidět, že oba – jelikož Draik nebyl sám – útočníky se daří úspěšně odrazit. Jenže v tu chvíli se odněkud ozval strašlivý řev. Tys, začala naříkat ještě víc a mnou projelo nepříjemné temné mrazení, od zad až do nohou. Ne, snad kvůli řevu, tohle bylo mrazení, které vyvolá jen temný element. Zahlédla jsem jiného mnohem rychlejšího magika v temné formě. S hrůzou jsem sledovala, jak popadl jednoho magika z hlídky a během chvilky ho zabil, netuším jak, ale záleželo snad na tom? „Proboha…“ Vydala jsem ze sebe v šoku a zírala s otevřenou pusou. Draik se svým kumpánem zmizeli. Zatímco tvůj otec se zřejmě radil se zbytkem hlídky. Náhle je smetla temná vlna a temný magik popadl další dva magikové z hlídky a zmizel s nimi ve vzduchu. Bylo to tak strašné, že mě to donutilo zakrýt si ústa levou rukou. „On je všechny zabije.“ Pomyslela jsem si. Zoufale jsem se podívala na tebe, ty jsi stále naříkala, a opět na situaci venku, kde temný magik právě zabil posledního magika z hlídky a já věděla, že totéž provede s tvým otcem. Musela jsem se rychle rozhodnout. Položila jsem tě zpět do postele, kde jsme původně spali všichni tři. „Odpust mi to, máma tě miluje.“ To bylo to poslední, co jsem ti řekla… Otočila jsem se, vytáhla drápy a vyletěla ven, tak rychle, jak jen to šlo. Doletěla před tvého otce, na kterého letěl temný magik. Postavila se mezi ně a natáhla ruce dlaněmi před sebe. „Zemskej štít!“ Vykřikla jsem a vyslala na temného magika štít vytvořený z elementu země. Odrazilo ho to. Ale ten temný magik se rychle zvedl, zařval a letěl přímo na mě. Se zavrčením jsem vzlétla proti němu. Použila jsem zemský dráp. „Tu máš, ty hajzle! Zemní dráp!“ Ten útok byl přesný, ale vypadalo, to že toho temného magika vůbec nezranil. Temný magik natáhl pravou ruku a chytil mě za krk. Zasípala jsem, jak nešlo dýchat a svýma rukama popadla tu jeho, ale byl silný. Na okamžik jsme se setkaly pohledem. Ty jeho rudé oči… Nikdy je nezapomenu, neměly v sobě nic než jen zlo. Odhodil mě na dům. Potom nic nevím, udeřila jsem se do hlavy a ztratila vědomí. Nějakou chvilku jsem byla zmatená, když jsem se probrala. Hlava mě šíleně třeštila a bolela. Sáhla jsem na to místo a ve chvíli, kdy jsem na své ruce uviděla krev, vzpomněla jsem si, co se stalo. Navzdory svému zranění jsem rychle vstala, když mi došlo, že je až příliš velké ticho. „Constantine?! Constantine!“ Nikdo nereagoval, všude bylo až příliš ticho, mrtvé ticho, při kterém mi ztuhla krev v žilách.“ Vběhla jsem do domu. Byla tam jen prázdná postel. „Lucky…“ Zašeptala jsem tvé jméno, náhle jsem měla pocit, že mě opouští veškeré síly. Jste snad oba mrtví? Ne, tak to být přece nemůže. V tu chvíli se mi sevřel žaludek, srdce se mi rozbušilo a zalily mě kapky studeného potu. Málem jsem se zhroutila na místě. Z posledních sil jsem se teleportovala do chrámu strážců, ale tam se jen potvrdily mé nejhorší obavy. Můj muž a mé dítě… Vy dva, moji milovaní jste byli pryč a já neměla ani tušení, jestli jste vůbec ještě naživu.
***
Lucky mlčela a jen nehybně zírala po tom, co Olivia dokončila své vyprávění. Jelikož Lucky mlčela, Olivia to po krátké odmlce dopověděla. „Hledala jsem vás po celém elementálním světě, ale bez úspěchu. Nakonec sem všechno vzdala. Zhroutila jsem se, přestala jsem chodit i do práce. Po nějaké době mi došlo zlato a musela jsem zmizet sem. V podstatě mi v mé sobeckosti vyhovovalo, že se můžu schovat před světem.“ Poté už Lucky byla schopná opět reagovat a vrátila se k jídlu. „Ehm, nemohla jsi mě najít. Jsem tu jen pár měsíců.“ „Pár měsíců?“ Nadzvedla Olivia obočí a zvědavě hleděla na svou dceru. „Kde jsi vlastně byla těch 18 let?“ „Byla jsem ve světě lidí, tam jsem žila. Nedávno mi Hyperos dal jistou nabídku a jí přijala, to vedlo k jistým událostem, díky, kterým jsem se ocitla zpátky v našem světě.“ „Chtěla jsem tě jít hledat do jiných dimenzí, včetně světa lidí. Ale vůbec neumím jejich jazyk a nikdy jsem tam nebyla.“ „Oni mají víc jazyků, i když jeden mají celosvětový, ale i tak ho hodně lidí neumí. Já jsem třeba nevěděla, že umím ten náš, než jsem přišla sem.“ „Byli tam na tebe hodní?“ „Jo, neboj. Lidé jsou fajn, teda všichni ne, je to stejní asi jako s naší rasou… Jenže…“ Lucky náhle posmutněla. „Ten člověk, co mě vychovával… Pán zla ho zabil kvůli mně…“ Sklopila hlavu a zavřela oči. Olivia se zvedla, přešla k ní a objala ji. „Lucky, ty za to nemůžeš.“ Lucky se rovnou schoulila Olivii v náruči. Právě teď v ní vnitřně bylo jen dítě, a to nechtělo nic víc než svou matku. „Jo, to mi říkají, jenže, co to změní?“ Nechala klesnout svou hlavu na svou matku. Olivia ji pevně držela. Po chvíli opět zvedla hlavu a podívala se na ní. „Mami? Vím, že jsem už docela velká, ale neopustíš mě, že ne? Můžu s tebou zůstat, že jo?“ Jen na ní zírala, jestli to myslí vážně. „Jak tě něco takového napadlo?! Samozřejmě, že tě neopustím, jsi moje dcera. Samozřejmě, že se mnou zůstaneš, vždyť si moje dítě.“ Lucky se usmála. „Zapomněla jsi dodat, že nejsem plnoletá, což mi Ignitos vždycky tak otravně připomíná…“ „To nejsi, sama si ještě dítě a konečně se o tebe můžu postarat. A teď mi vysvětli, jak to že jsi byla úplně sama? To tě nikdo nehlídá? Víš, co se ti mohlo stát?!“ „Posledních pár dní mě hlídaj strážci, ale těm se dá lehce zdrhnout a já šla jenom hledat tebe.“ „Ale sama… Lucky, vždyť tě ta ženská málem zabila! Kdybych přiletěla jen o pár vteřin pozdějc tak…“ „Ale přiletěla si včas.“ „Včas… Chceš říct na poslední chvíli.“ „Věděla jsi, že tam sem…“ „Ano, ještě že jako magikové máme to vnitřní propojení mezi nejbližšími. Nedovedu si představit, co bych si počala, kdybys…“ „Dost!“ Skočila ji Lucky náhle do řeči. „Mami, přestaň pořád říkat, co by kdyby a myslet na to. Vždyť se to nestalo. Proč se tím zatěžuješ? Kdyby je prokletý slovo, všichni na něm lpíme a většinou nám přináší jen utrpení. Myslím že, kdybychom se naučili přijímat věci, takový, jaký jsou, ať už dobré či zlé, vypořádali bychom se s nima daleko líp. Faktem je, že já jsem naživu, ty jsi naživu a je to tak, jak to je.“ Olivia pokývala hlavou. „Máš pravdu, to je sice pravdivá a moudrá myšlenka, ale řídíš se jí i ty sama?“ Lucky si povzdechla. „Ne, vůbec ne. Obzvlášť od chvíle, co je Henry… No… To je jedno.“ „Kdo je Henry?“ „To je… Ehm, Henry je můj přítel, kterýho sem tu poznala.“ „Jo tak.“ „Jenže před pár dny ho Marco, to je ten pán zla, zajal a myslím, že chce nějak získat pod kontrolu jeho mysl, nebo co.“ „Aha… Neboj, najdeme způsob, jak ho vysvobodit, vždycky se dá něco dělat. Ty ještě máš naději.“ Lucky se na Olivii významně podívala. „A ty snad ne? Mami, já nevěřím tomu, že je táta mrtvej. Jsem si jistá, že je naživu, nevím jak, ale vím to, takže to musíš cítit i ty.“ Olivia nejprve chvilku mlčela. „Nezaniklo to. Ale je to tak strašně slabý…“ „Ale cítíš to, to znamená, že žije.“ Lucky se zahleděla do dáli. „Marco ho nejspíš taky někde drží…“ Popadla ji zloba. „Všechno zničí.“ Řekla tlumeným hlasem a nechala tu větu rozplynout se v temné dáli. Podívala se zpátky na Olivii. Vrátily se opět k večeři. „Mami? Ty to víš? Myslím, to že bych měla bojovat s pánem zla?“ Olivia si povzdechla. „Ano vím. Nikdy jsem s tím nesouhlasila.“ „Takže to nemám dělat?“ Olivia nad touhle otázkou povzdechla snad ještě ustaraněji. „Měla jsem tu hodně času na přemýšlení o všem. Lucky pravda je taková, že ani já ti nemůžu říct, co máš dělat, protože to nezáleží na mně. Já tě chápu. Leží před tebou rozhodnutí s ohromnou zodpovědností, který většina neučiní za celý svůj život a potřebuješ vedení, ale tím je v tomhle jedině Aurel a Hyperos. Musíš se rozhodnout ty sama, jestli to přijmeš. Já budu při tobě, ať se rozhodneš jakkoliv.“ Lucky si povzdechla. „Pořád doufám, že mi někdo řekne, co mám dělat.“ „Já to chápu, zlato.“ Lucky jen znovu povzdechla a raději změnila téma. „Viděla jsem, jak si bojovala s tou ženskou, to bylo dobrý. Takový… Přesný.“ Olivia se usmála. „To je jen běžnej výcvik hlídek.“ „Hlídek? To byla tvá práce?“ „Ano, dohlížela jsem na plnění zákona a pořádku a bojovala se zločinci.“ „Něco jako policajtka?“ „Jako kdo?“ Nechápala Olivia. Lucky to zarazilo, nikdy ji nedošlo, že pojmy, které zná ze světa lidí, tu nikdo znát nemusí. „Ale nic prostě hlídka.“ Usmála se.
Marco se teleportoval na Severovýchodní hranici temné dimenze. Na místo pokryté tmavými zmrzlými skalami s ostrými špičkami, které trčely do všech stran ve skalnaté zemi byly pukliny, ve kterých byl led. Byla to jedna ze dvou nejchladnějších stran temné dimenze a teplota tu byla přes mínus 400 stupňů. Uprostřed toho všeho byl obrovský tmavý krystal, ze kterého bez ustání šlehaly do oblohy temné blesky. Marco vyletěl k jednomu z nejmenších hrotů krystalu. Jakmile se sám Marco ke krystalu přiblížil, proměnil se v Dark magika, jednalo se totiž o temný krystal, který držel temnou dimenzi stabilní, a bylo v něm nejvíce temného elementu na světě. Marco vytvořil temný meč, mávl s ním a odřízl malý kousek krystalu, který odletěl někam k zemi. Marco měl však zrak dobrý na to, aby ho našel. Nechal meč zmizet a vzlétl směrem dolů. Poté, co se vzdálil od krystalu temnoty, vrátila se mu normální podoba. Přistál na čtyřech a vzal do pravé ruky malý kousíček krystalu ležící před ním, ten, který odřízl. Jeho ruka v tu chvíli nabyla zpět temné formy. Malý kousíček krystalu kolem sebe prýštil blesky, neboť se sám dobíjel temnou energií přesto, že to byl odseknutý malý kousek. Marco se usmál, přesně tohle bylo to, co potřeboval.
Olivia se s Lucky teleportovala do chrámu až za dva dny. Musela nejprve začít řešit svůj vztah s Hyperem a také se připravit na návrat do rušného života, a hlavně se chtěla co nejdříve zapojit do bojů se zlem. Lucky našla v okolí jejího provizorního bydliště další zvláštní schopnost, ale zatím nevěděla jakou. Teleportovaly se před vstupní dveře chrámu a Lucky zadala vstupní kód. Prošli halou. V hlavní místnosti. Byly Warmond, Ignitos Rian, a Momk. Všichni tam usilovně řešili stávající situaci. Ovšem, když tam Olivia s Lucky vešly všichni se na ně podívali, a byli lehce překvapení, že vidí Olivii, tedy až na Momo, která zřejmě už dávno věděla, že ji Lucky přivede. „Našla jsem ji!“ Vykřikla nadšeně, Lucky, než kdokoliv stačil něco říct. Ignitos k nim přišel a podíval se nejprve na Lucky. „Ty jsi hlavně zase utekla. Poslechneš vůbec někdy?“ Pokrčila rameny. „Ji ano.“ Ukázala na Olivii. Ignitos zavrtěl hlavou s protočením panenek a podíval se na Olivii. „Ahoj Liv, vítej zpátky.“ Podal ji ruku, ale pak ji přeci jen objal. „Ahoj, vůbec netuším, co bych měla říct.“ „Hlavně klid.“ Všichni ostatní kromě Momo šli také přivítat Olivii. Momo šla mezitím k Lucky, po které se mezitím rušilo pátraní. „Lucky, já ti řekla, ať někomu z dospělých řekneš, aby ti mamku přivedli a ne, že máš utýct a pátrat po ní na vlastní pěst.“ „Tak v tom případě si mě měla zastavit. Musela si vědět, že to udělám.“ Momo se usmála. „Jo, to jsem věděla.“ „Tak vidíš.“ Momo koukla na mládě reptialla, co měla Lucky na zádech. „Zdá se, že máš novýho mazlíčka…“ Lucky krátce pohlédla na mládě. „Jo, to asi jo.“ „No, jak tě znám z mých snů, tak ti určitě vyhovuje.“ „To jo.“ Usmála se. „Pro mě je to v podstatě dinosaurus. Ale teď pojď, představím tě.“ Došly k Olivii, která vypadala, že něco řeší s Ignitem. Lucky vydala zvířecí zvuk, něco ve smyslu: Všimni si mě, jsem tady. Olivia se na ní podívala. Lucky posunkem hlavou ukázala na Momo a začala je představovat. „Mami, tohle je moje kamarádka, Momo, no… její jméno je Anežka, ale říká si Momo. Je, tady protože ve snech vidí události, co se tu staly a pán zla po ní jde taky. A umí i náš jazyk.“ Potom se koukla zpátky na Momo. „A tohle je mamka, jak víš.“ „Těší mě, já jsem Momo.“ „Mě taky, jsem Olivia.“ Potřásly si rukou. Olivia koukla zpět na Ignita. „Tak, jaká je teda situace?“ „Tim se ty teď nezabývej, v první řadě se vrať zpátky domů, nebyla si tam několik let, takže bude potřeba to uvést do obyvatelnýho stavu. Vzhledem k situaci, ti nemá kdo pomoct, takže máš svý práce zatím dost.“ „To počká.“ „Souhlasim s Ignitem.“ Přidal se Warmond. „Vždyť teď potřebujete každou pomoc.“ Namítala Olivia. „Lucky potřebuje mít stabilní domov. Nejdřív se postarej o rodinu, potom začni řešit ostatní záležitosti.“ Odvětil Warmond. Ignitos odešel a vrátil se malým pytlíkem, který předal Olivii a ještě řekl: „To místo je válkou doposud nezasažený. Musí se zabezpečit, dokud je čas, jinak přijdete o střechu nad hlavou. „Ale, kde v takovýhle situaci vezmu na to zabezpečení elektriku?“ „Hmmm.“ Ignitos koukl na Lucky. „Lucky?“ Lucky se otočila od Momo. „Jaké elementy můžeš používat?“ „Vlastně už dávno všech pět.“ Ignitos se významně podíval na Olivii, ta si povzdechla. „No, dobře.“ Řekla nenadšeně. „Jdu na to.“ „Já vám půjdu pomoct.“ Přidala se k nim Momo. Ještě nakoupily potraviny, než se vydaly do osady, kde Olivia bydlela.
Dům Constantina a Olivie stál v malé osadě zvané New Valley. Byl to středně velký rodinný dům. Materiál, z kterého byl dům postavený, měl středně tmavě hnědou barvu, ale byl hladký, takže to muselo být něco jiného než dřevo. Do pozemku spadala i středně velká zahrada, na jejíž hranici byly stromy, keře a malé jezírko. „Páni, tady musí bejt krásně.“ Rozhlížela se Lucky v úžasu. „Pokud tu nejsi sama, tak ano.“ Řekla Olivia s lehkým splínem v duši, při vzpomínce na svého manžela. „Než začneme řešit dům, musíme zabezpečit pozemek.“ „Čím, začneme?“ Zeptala se Momo. „Musíme to vynýst ven.“ Šly k malému domku, který byl vedle rodinného domu. Olivia potvrdila svou totožnost na snímači rukou. Počkaly, až se dveře otevřou a začali nosit vše ven. Lucky nesla, tyče, které byly delší než ona. Momo nesla jaká si ovládací zařízení dráty a menší součástky Olivia nesla tyče také. Takhle se musely několikrát vracet, než vše vynesly. Daly se do práce, která nebyla lehká. Nejprve bylo potřeba prapodivné kovové tyče s červenými světly, rozmístit po celém pozemku a vsadit je hluboko do země. Poté bylo potřeba připevnit na ně všelijaké blikající části, které Lucky, ani Momo v životě neviděly. Další postup byl tyče propojit dráty. Každou tyč spojovaly dva dráty. Lucky to aspoň vzdáleně připomnělo ohradník. Na dráty se daly další, zcela odlišné tyče. Bylo také potřeba postavit dveře, jelikož se tyče několik set metrů nad zemí propojovaly, čímž uzavíraly celý pozemek. Byly s tím hotový téměř před půlnocí. Teď už stačilo vše uvést do chodu. Lucky dobila zařízení elektrickým elementem. Na tyčích, které zasadily země, připevnily zařízení zvané energetický duplikát. Pracoval tak, že se nabil trochou nějakého elementu a dokázal tuto energii neustále obnovovat. Energie se z něj šířila po obou tyčích, v kterých byly dráty propojující svislé tyče, čímž se z daného elementu vytvořila ochranná stěna. Když Lucky pochopila jak, to funguje, vzpomněla si, jak s pomocí něčeho, co se zdálo být ze světla, zničila tu temnou bránu ve vesnici Cheetou. Rozhodla se tu sílu vložit do duplikátorů. Nakonec Olivia zapnula nějakou páku, díky které sem stále proudil vzduch a světlo, samozřejmě však ne teď kolem půlnoci. Bylo už pozdě, když byly se vším hotovy, proto ve vnitř v domě uklidili prozatím jen tak, aby se tam dalo přespat. Druhý den pokračovaly v úklidu domu. O dva dny později byla Lucky v chrámu v knihovně a četla knihy, které dostala za úkol povinně přečíst, aby nabrala další potřebné informace. Kdyby vyrůstala zde na své planetě, měla by něco, jako školu a dávno by nejspíš vše znala, ale teď to musela rychle přečíst, i bez ohledu na kritickou situaci, která v elementálním světě byla. Nedokázala se plně soustředit, neboť Momo včera oznámila, že Marco plně ovládl Henryho a Lucky musela neustále myslet na černé scénáře, které se jí honily hlavou. Co jen bude dělat? Jak teď můžou bojovat proti Marcovi, když ho nikdo nedokázala porazit, ani když byl sám? Můžou osvobodit Henryho? Jaká je vlastně naděje? Mají teď vůbec nějakou šanci? A mnoho dalších znepokojujících otázek, na které Lucky nedokázala najít pozitivní odpověď. A už vůbec se ji nechtělo věnovat pozornost, tomu, že ty zvláštní schopnosti, které nalézala po elementálním světě, může získat pouze magik vybraný Bohem světla, což si nemile v jedné knize přečetla společně se seznamem daných schopností. V jedné knize ji ale nakonec dokázalo něco zaujmout, tak aby se soustředila. Stálo tam: Jak se naučit teleportaci. Lucky se to snažila přečíst s největší pozorností, jaké byla v té chvíli schopná. Odtrhla se potom, co tu část dočetla a zjistila, že v knihovně je sama. „Mami?“ Zkusila zavolat. Odpověď žádná. Jen pokrčila rameny. Položila otevřenou knihu před sebe na stůl a vstala ze své židle. „Tak jo…“ Promnula si obličej. „Takže uvolnit se…“ Několikrát se zhluboka nadechla. „Okej, jsem uvolněná.“ Znovu podívala do knihy. „Velmi detailně si vybavte místo, které je cílem teleportace a…“ Podívala před sebe a snažila si, co nejvíce vybavit určité místo. Potom se podívala zpět do knihy a opět před sebe, zdálo se, že se snaží koncentrovat svoji psychiku. Až po několika minutách její oči konečně zasvítily modře a kolem ní byla modrá záře neutrálního elementu. Začala pomalu mizet, ale jakmile si to uvědomila, přerušila teleportaci. „Zlatej draku!“ Zaklela. „Tohle nedám.“ Vydýchávala se, ale po chvíli to zkusila znovu. Tentokrát opravdu zmizela. Objevila se v Henryho boudě. Dopadla tvrdě k zemi a udeřila se do ramene. Možná, že se právě naučila, jak se teleportovat, bude ale muset zapracovat na technice. Radost z úspěšné teleportace ale vzápětí spláchl smutek. Lucky si povzdechla. „Henry…“ Zašeptala tiše. Se slzou v očích si lehla do peřin a zavřela oči. Vyrušil ji až hlas Momo, která se tam objevila o čtvrt hodiny později, díky GPS teleportéru. „Lucky? Si tady?“ Lucky zvedla hlavu a zamžourala na Momo. „Anežko?“ „Díky Hyperovi, jsi tady.“ Lucky se zvedla. „Já jsem jen… jen…“ „Zkoušela se naučit teleportaci?“ Dokončila za ní Momo větu. „To všichni víme. Ta prázdná místnost a kniha otevřená na části učení teleportace, nám dost napověděla. Tvá mamka málem vypustila ducha. Napadlo mě, že možná budeš tady.“ „Jo… Chybí mi…“ „Já vim, ale neboj, s Aurelem je vždycky cesta.“ „Jo jenže…“ „Jenže?“ Lucky zvedla hlavu. „Ale nic, vrátíme se.“ Vrátily se do chrámu, pouze přes GPS teleportér. Olivia, celá vyděšená, začala Lucky hubovat, jakmile se tam objevily. „Lucky! Co tě to napadlo, zkoušet teleport samotnou?!“ „Mami já… se jen řídila návodem z tý knihy.“ „A ty rizika na další straně si četla taky?“ Lucky sklopila uši. „Eee, ne…“ Olivia si promnula obličej. „Zlobíš se?“ „Ne, jen mám o tebe strach.“ Do knihovny vběhl Ignitos. „Marco se chystá zničit jihovýchodní krystal rovnováhy! Jdeme naproti útok.“ „My jdem taky!“ Vykřikly Lucky a Momo současně „Lucky!“ Snažila se jí Olivia zastavit, ale Ignitos zastavil ji. „Olivie, potřebujeme ji a tebe taky.“ „Přece nedovolim…“ Ignitos ji skočil do řeči. „Ona to zvládne.“ Olivia nakonec váhavě přikývla. A tak se všichni – Lucky, Momo, Ignitos, Warmond, Rian a Olivia urychleně teleportovali na jihovýchod Elementálního světa.
Teleportovali se na místo bohužel už ve chvíli, kdy Marco zničil třetí krystal rovnováhy. Elementální svět se otřásl, tak jako nikdy předtím. A fragmenty krystalu stoupaly vzhůru, místo toho, aby se roztříštily na zemi, neboť zničení třetího ze 4 krystalů rovnováhy začalo způsobovat v celém Elementálním světě divné věci. „Jdeme pozdě!“ Vykřikla Lucky. „Zničil už tři krystaly, jestli se dostane ke čtvrtýmu a zničí ho, kdo ví, co se stane potom.“ Obával se Warmond. „Takže to, že ty kusy krystalu stoupají vzhůru, není náš největší problém?“ Ptala se Momo při pohledu na fragmenty stoupající vzhůru. Marco se otočil, a když je spatřil, s opovržením se zasmál. „Jdete pozdě. Vždycky jsem o krok před váma a teď už mě nic nezastaví.“ „Mýlíš se mi tě zastavíme.“ Řekla Olivia rozhodně. „Kde je Constantin, co si s ním udělal?!“ Marco se ušklíbl. „Kde je kdo?“ „Můj otec!“ Přidala se Lucky. V té chvíli se Marco usmál. „Jo, počkej, už vím… Hmmm.“ Podíval se na Olivii. „Maminka… Přišla si se podívat na smrt svojí dcery? To jsem rád, rád způsobuju bolest.“ „Toho se nikdy nedočkáš!“ „Uvidíme…“ Pousmál se, tentokrát to byl zákeřný úsměv. Natáhl ruce dozadu a vykřikl. „Útok na všechny kromě Lucky!!!“ Odnikud se na temné obloze náhle objevil magik v temné formě, létal ve vzduchu nad nimi a řval. Nebyl to cizinec, byl to Henry. V temném náhrdelníku, který ho ovládal, teď měl kus temného krystalu, který Marco odřízl na hranici temné dimenze. Ten krystal mu dával nad Henrym plnou kontrolu. A Henryho oči teď byly až příliš temně tmavé. Henry zaútočil, vypouštěl jakési temné střely z tlamy přímo na ně. Všichni se vyhnuli. „Ignite!“ Křikl Warmond a společně s Ignitem a Rianem začaly bojovat proti Henrymu. Ignitos použil Ohnivou sílu, Warmond se snažil Henryho oddálit Ohnivým štítem a Rian Zasáhl Henryho elektrickou koulí. Útoky ale neměli nejmenší účinek. Jakoby Henryho skrz temnou energii, která byla kolem jeho těla, vůbec nezasáhly. Oproti tomu temná vlna, kterou vyslal Henry, je srazila k zemi. Zvedli se, znovu vyrazili do boje proti němu. Lucky se vražedně podívala na Marca. „Tak tohle ti neprojde!“ Vyslala na něj tornádo. Sice ho zasáhla. Ale Marco se vzpamatoval a odhodil Lucky elektrickým útokem. Chystal se na ní útočit dál, ale odrazil ho zemský štít, který proti němu vyslala Olivia. Momo po Marcovi vystřelila se zbraně, kterou měla nasazenou na ruce. Byla to zbraň, která se nabíjela neutrálním elementem. Navzdory těm zásahům viděli jen, jak Marco vylétá do vzduchu a vytváří v rukách obří Ledovou kouli. Vyslal ledovou sílu přímo na Olivii, která se nestačila vyhnout a dostala plný zásah a s výkřikem podla k zemi. Lucky k ní přiběhla. „Mami!“ Otočila se Marca a začala proti němu v návalu vzteku útočit všemi elementy naráz. Marco byl dost rychlý, aby její útoky vykryl vždy silnějším elementem a potom Lucky smetl elektrickou vlnou. Zároveň ho překvapilo, že dostal další zásah od Momo, přesněji z její zbraně. Rychle se k ní teleportoval, uštědřil ji ránu pěstí, poté velmi rychle, během vteřiny, se teleportoval za ní a udeřil ji znovu. Tohle několikrát zopakoval a nezapomněl použít také drápy. Nakonec Momo odkopl. Warmond, Ignitos a Rian mezitím padli k zemi. Henry přistál vedle Marca. Všichni až na ně a víceméně i Lucky, která měla jen pár odřenin, jelikož na ní Marco příliš neútočil, protože si chtěl vychutnat její vraždu až porazí ostatní, byly značně ranění a jen velmi namáhavě a pomalu se zvedli, tedy až na Momo, která zvedla pouze hlavu. „Máme proti nim vůbec šanci?“ Vznesla Momo otázku, která zůstala viset ve vzduchu a opět hlavu položila. „Musíme zaútočit najednou.“ Řekla Olivia. „Je to jediné, co zbývá zkusit, použijeme bouři.“ Šli tedy k sobě všichni ve stejnou dobu řekli své myšlenky. Lucky tentokrát použila led, čímž se zajistilo, že se najednou použijí 4 z pěti elementů. Každému z nich stoupala elementální energie od nohou až k hlavě. Marco s Henrym už na ně tou dobou letěly. Warmond, Ignitos, Rian, Olivia a Lucky nakonec vyslaly současně masivní energetický útok kombinovaných elementů, který ještě dozníval ve formě hořícího ohně, menšího tornáda, mrazu a blesků. Způsobilo to kouř, který vše zakryl. Nezbývalo než čekat. Kouř se rozplynul a potvrdili se nejhorší Obavy. Henry stál bez hnutí a nezdálo se, že by ho útok zranil a Marco se proti útoku zaštítil temným štítem, takže ani jemu útok neublížil. „Jak to?“ Divil se Rian. „Co uděláme teď?“ Ptala Lucky. Marcův smích se ozval znovu. „Slušnej pokus.“ Bavil se pán zla, ale pak se zatvářil vražedně. „A teď my… Henry! Temná bouře. Oba použili tentýž útok, bouři temného elementu. Vyslali úder, který všechny smetl ohromnou silou, tentokrát se už nikdo z nich nezvedal. Jediná Lucky zůstala stát, protože na ní útok nemířil. Marco zavrčel. „Je čas to skončit!“ Pomalým krokem, vzpřímeně šel k Lucky. Ta nevěděla, co má dělat, strachem sklopila uši a rozhlédla kolem sebe za ní leželi Ignitos, Rian, Momo, Olivia a Warmond. Všichni byli ranění a v bezvědomí. „Mami, Anežko…“ Zašeptala potichu. Otočila hlavu na Marca, který se k ní blížil, a pak koukla zpět na všechny v bezvědomí. Po pár vteřinách toho krutého pohledu na ně se zamračila a otočila se zpět k Marcovi. „NE!“ Řekla najednou. Marco se zastavil. „Cože?!“ Řekl zaskočeně. „Řikám ne.“ Dívala se mu do očí. „Už nebudu utíkat. Jestli mě chceš zabít, jestli tu mám zemřít, fajn. Ale nevzdám to. Budu bojovat do posledních sil. Nechci se vzdát! Ale vím, že nedokážu bojovat sama.“ Lucky vzhlédla k nebi „Hypere, chci bojovat ve tvým jménu, má-li to tak být. Dej mi tu sílu!“ Momo se probrala a zvedla hlavu. „Lucky…“ Lucky se podívala se zpět na Marca. “Za všechny, který si zabil, za všechny, kterým si ublížil, pro ochranu tohohle světa, proti tobě a ve jménu Aurela, syna Boha světla.“ Lucky zaujala bojový postoj. „Tak pojď.“ Marco nejprve zařval zuřivostí. „Lucky! Tohle je tvůj konec!“ Vzlétl a mířil na ní, ale kolem Lucky se náhle objevilo ostré bílé světlo, které ho oslepilo. Zařval bolestí. Lucky překvapeně nastražila uši. „Co to?“ Marco byl nucený stáhnout se zpátky. „Co je to za silný světlo?!“ Zařval celý vzteklý. Lucky, na rozdíl od Marca, to světlo nějak neubližovalo, zalil pocit vnitřního klidu, jaký ještě nikdy nepocítila. Zavřela oči. „Jsem připravená.“ Řekla tiše. Světlo nakonec zesílilo natolik, že Lucky úplně pohltilo. Marco s Henrym vyletěli do vzduchu. Snad díky silné záři toho světla se všichni ostatní probrali a zírali na to co se děje. Ze světla náhle vyletěla Lucky. Zůstala ve vzduchu, najednou věděla, že aspoň pro teď umí létat. Z nohou ji nešel neutrální element, ale byl to element světla, poslední element, který až doposud nemohl kromě Aurela nikdo použít. Byl totiž Element samotného Hypera, Boha světla. Na obou pažích měla bílou siluetu hyperovi dračí hlavy, která zářila bílým silným světlem. Bylo to Hyperovo znamení, které měl podle Legendy nést vyvolený bojovník, silueta, která byla i na Sacred skript. Lucky držela v levé ruce meč z elementu světla a v pravé štít, protože byla levák. Její oči také zářily elementem světla. Jak bylo všude na obloze temno, Lucky, kterou teď obklopovali zářivé plameny elementu světla, podobně jako u přeměněného dark magika plameny temné, ve vzduchu doslova prozařovala oblohu. Byla nyní v přeměněné aktivní formě Light magika. Všichni na ní zírali v úžasu. „To je nádhera.“ Vyhrkla Momo. „To je skutečně Light magik.“ Vypravil ze sebe Rian. „Eh?!“ Vydal ze sebe Marco a v očích měl zděšení. Ano pán zla byl skutečně vyděšen. Lucky se letem vydala přímo proti němu. „Nenech ji se ke mně přiblížit!“ Vykřikl na Henryho. Henry vychrlil na Lucky temnou střelu. Lucky dala meč i štít k sobě a rozmáchla rukama, když k ní útok dorazil, čímž temnou střelu zničila. Henry hned na to vyslal temnou vlnu. Lucky přetvořila štít na druhý meč, překřížila oba meče a prorazila temnou vlnu. Poté naopak oba meče proměnila zase ve štít a odrazila s nimi Henryho i s Marcem. Marco nespokojeně zakřičel, byla to směs vzteku a obav. „Henry, tak dělej něco!“ Henry začal vytvářet obří temnou kouli. Lucky se v letu rychle stáhla dál od něj a znovu přetvořila štíty na meče. Meče ze světlého elementu byly delší a silnější než meče z jiných elementů. Henry poslal na Lucky temnou sílu. Lucky zvedla ruce nahoru a překřížila meče, a nakonec temnou kouli přeťala čímž ji zničila. Pro změnu teď vyslala na Henryho vlnu ona. Henry po zásahu elementu světla neměl sílu na další boj a padl k zemi. Najednou to vypadalo, že přemoct Dark magika není těžké. Lucky oči zhasly a ona se nemile podívala na Marca. Hrozivě na něj zařvala. „Tohle není konec Lucky! Počkám si na to, až ti mysl zatemní strach a pochyby a potom tě zabiju!“ Řekl Marco a zbaběle se teleportoval pryč. Lucky si nechala jeden světlý meč a přistála s ním u Henryho, ten se na ní okamžitě chystal vrhnout. Lucky rychle zareagovala a mečem zničila náhrdelník s krystalem, který ho ovládal. Lucky ustoupila zpátky. Nechala zmizet světlý meč, silueta na jejich pažích přestala svítit, ale zůstala tam. Henry se vrátil do normální podoby, teď bylo vidět, že zraněný je. Klesl na kolena a přiložil si ruku na čelo. „Co se to stalo?“ Vypravil ze sebe slabě. „Henry!“ Lucky k němu nadšeně přiběhla a objala ho. Zasykl bolestí, ale objal ji také. Přišli k nim ostatní. Ignitos, Rian a Warmond se hrdě dívali na Lucky. Momo ji dala ruku na rameno. „Dokázala jsi to.“ „Nejdřív jsem myslela, že vážně uteču.“ Lucky vzhlédla k nebi Hyperos se objevil a přikývl. Lucky ho mlčky sledovala, dokud zase nezmizel. Olivia ji objala také. „Jsem na tebe pyšná!“ Lucky jen unaveně povzdechla, neboť i když získala ohromnou sílu, ona se nezměnila, jen učinila rozhodnutí, ale nezměnila se.
Comments