Nikdo nevěděl, že Constantin teleportoval Lucky do jiné dimenze na planetu zemi. Dimenze s tímto vesmírem označeným jako N2 se zjednodušeně nazývala svět lidí. Od událostí v Elementárním světě uběhlo už 18 let.
Bylo 2. července 2018, něco málo před dvanáctou odpolední nedělní hodinou. V jednom
Americkém městě, ve velkém obchodě Tom, muž středního věku, s krátkými tmavými vlasy, tmavými oči, v bílé košili a světlých kalhotách, projížděl regály a přemýšlel, co je ještě potřeba nakoupit. Lucky pobíhala kousek před ním a do košíku si házela věci, které byly nepotřebné jako třeba sušenky a podobné sladkosti. „Brzdi, Lucky.“ Zarazil ji nakonec Tom. „Co mám vařit? Co koupíme na oběd?“ „Řízek.“ Odpověděla Lucky pohotově. „Už zase? Ten byl minulý víkend.“ Zaúpěl Tom. „No mně to nevadí. Jdu pro něj.“ Odběhla, Tom si teatrálně povzdechl. Potom, co dokončili nákup, a Tom zaplatil u pokladny, vyběhla Lucky ven po všech čtyřech, aniž by na Toma čekala, šla k autu. Nevypadala nějak výjimečně, jen jako obyčejný magik, výšku měla jen 160 centimetrů, přestože jako sotva 18 let starý magik nebyla ještě dospělá, to značily i lehce ohnuté plandavé lalůčky jejich uší, dál už nerostla. Jen těžko by někdo hádal, že právě ona se má jednoho dne utkat s Pánem zla. Drápy měla vždy vytažené. Oči měla modré, byly to či jejího otce, a její vlasy byly tmavohnědé a dlouhé. Počkala u auta. Odemkl ho, nastoupili a rozjeli se. Lucky si cestou pochutnávala na Kinder Pingui. „Stejně je to na nic.“ Začala v autě. „Nevědět ani kdo jsem.“ „Já tě chápu.“ Odpověděl Tom, jen se na něj podívala. „Ty to vážně nevíš?“ „Lucky, už jsem ti několikrát řekl, že ne. Když jsem tě před 18 lety našel u domu, byl u tebe jen lísteček se jménem.“ „Hmm, je to divné.“ „Zkusila jsi internet?“ „Jo, ale Google nic nenašel, což je zvláštní, protože lidi se mě neděsí, ani na mě nějak nezírají, tedy, někteří jo, ale většina ne. Takže někdo musí vědět, kdo jsem, ale internet nic nenašel. Možná ty informace někdo záměrně maže.“ „Myslím, že moc fantazíruješ, proč by někdo záměrně mazal určité informace?“ „To nevím, nevím spousty věcí. Mám jen určité pocity. Je to takový nejistý pocit, když nevíš, kdo jsi.“ „Musíš být trpělivá, já věřím, že vše má svůj důvod, jistě se jednoho dne vše dozvíš.“ Lucky raději změnila téma, věděla, že stejně k ničemu nedojdou. „Jo v pátek, jak sis zapomněl vzít mobil do práce, ti volala mamka. Máš jí zavolat.“ „No to mi říkáš brzo.“ „Když já jsem ti to zapomněla říct.“ Zatvářila se nevinně a lehce sklopila uši. Zapnula kapelu Evanescence v rádiu.
Později v noci Lucky seděla před domem. A sledovala noční oblohu. Měla divný pocit, že se něco brzy stane, nevěděla co, nebo proč a kdy, měla jen ten pocit. V souvislosti s tím, že neví, kým je, měla také pocit, že do tohoto světa nepatří. Ne, že by se tu neměla dobře, ale to, že to neví, ji tížilo na duši, tak moc si přála to vědět. Druhý den byl Tom v práci. Lucky se potulovala po městě. Byly to potulky bez účelu a většinou to nebylo po zemi, ale po střechách. Milovala to. Připadala si v tu chvíli volná. Nakonec došla až za město. Byl tam kus přírody s lavičkami, Lucky tam byla sama. Měla totiž pocit, že ji někdo řekl, aby tam dnes šla. Rozhlídla se kolem sebe. Nikde nikdo nebyl. „Aureli, jsem tu na tvé zavolání.“ Promluvila Lucky do prázdna. Z nebe se v ten moment snesl velký zlatý drak a přistál až u Lucky. Jeho šupinatá kůže měla zlatavou barvu. Na hlavě měl dva velké rohy a okolo nich řadu menších rohů a jeho kosti na křídlech zakončovaly dlouhé drápy. Lucky z něj nebyla nějak překvapená. Dávno ho znala. Poprvé se s ním setkala v 8 letech, kdy našla jakousi knihu s tenkým tmavým obalem, na kterém byl jakýsi zlatý symbol ve tvaru dračí hlavy a zlatý nápis Sacred Scripts. V této knize bylo, jak se chovat čestně. Byl v ní zmíněn i jakýsi Bůh světla a zlatý drak Aurel, jeho syn, který měl podle posvátné knihy jednou kralovat nad všemi rasami. Lucky se rozhodla jej poznat a přijmout ho jako svého rádce a autoritu. Toto její setkání s Aurelem, bylo tedy jedno z mnoha, Lucky však netušila, že to dnešní se bude lišit. „Zdravím tě, Lucky. Jak se máš dnes?“ Promluvil Aurel vlídně. „Vlastně je to pořád stejné, celkem fajn.“ „Mám z tebe radost, Lucky.“ Řekl Aurel. „Dokázala jsi v sobě rozlišit můj hlas a poslechla si jej. Nyní si připravená.“ Lucky byla z těchto slov poněkud zmatená. „Připravená na co?“ Zeptala se s tázavým pohledem. „Dnes nastal tvůj čas. Dnes poznáš mého otce.“ Lucky polkla. „Myslíš Hypera?“ „Ano. Jsi připravená?“ „Já… já nevím, teda jo. Omlouvám se, jsem nervozní.“ Aurel se usmál. „Není důvod se bát. Táta je fajn. Tak můžeme?“ „Můžeme.“ Lucky si hluboce oddychla. Aurel se postavil vedle ní. Před nimi se o pár vteřin zjevil Hyperos tak, jak se zjevoval všem. Když jej Lucky uviděla, horečně přemýšlela, jak reagovat, nakonec se sklonila a s pokorou v očích se podívala na Boha světla. „Můj pane…“ Hyperos se usmál. „Není třeba být na sebe tak přísná, Lucky. Nejsem žádný byrokrat, můžeš se mnou mluvit zcela přirozeně.“ Lucky se narovnala. „A jak ti mám říkat?“ „Říkají mi různými jmény, nebo jen Hypere, ale klidně mi říkej Otče, nebo tak, jak je ti to příjemné.“ „Jo…“ Špitla Lucky potichu a byla trochu rozklepaná. Aurel se usmál na Hypera. „Stále má problém s tím nebýt tak trochu vystrašená.“ „Já vím.“ Hyperos se podíval na Lucky. „Je tohle lepší?“ Lucky náhle zalil velmi příjemný pocit, který projížděl celým jejím tělem. Byl tak příjemný, že Lucky opustil všechen strach. „Jo cítím se… nevím, jak to popsat, ale je to krásný. To děláš ty?“ Zeptala se Hypera. „Ano.“ Přikývl Hyperos. „Předpokládám, že máš spoustu otázek.“ „No, vlastně mě teď napadá… Proč jsem tě nemohla poznat ve stejný den, jako Aurela?“ Na tuto otázku odpověděl spíše Aurel. „Odpověd je už v posvátné knize Lucky. Nejprve musíš poznat mě, potom můžeš poznat i mého otce. Já jsem cesta k otci.“ „Nevím, co říct.“ Řekla Lucky. Pohlédla na Hypera. „Jistě znáš mé otázky.“ „Mohu ty vyjevit odpovědi, avšak to znamená, že tvůj život zcela převrátím naruby a to změnou, jakou jsi ani neumíš představit, změnou, jakou většina nezažije za celý život.“ Lucky se odmlčela „Takže se teď mám rozhodnout? Ale jak se mám tedy rozhodnout?“ „Neříkám ti to náhodou. Mám s tebou svůj záměr, a pokud se nyní rozhodneš přijmout to, že ti chci změnit život, potom i svůj záměr ti vyjevím, ale jedno ti povím. Můj záměr skýtá těžší volby, než je tato. Musíš se rozhodnout. Poznala jsi mého syna. Pustíš teď do svého života i mně, přestože se tvůj život změní?“ Lucky znejistila. Otočila se, viděla špičky střech města. Pocity v ní byly smíšené, trochu ji zalil i strach a v nitru touha vyhnout se odpovědi, ale zároveň věděla, co má udělat po nějaké chvíli se otočila zpět k Bohu světla. „Přesně tomu asi nerozumím, ale ano. Přijímám, chci tě ve svým životě, Bože… Otče, přijímám.“ Hyperos přikývl. „Učinila si mě šťastným mé dítě. Měj se však na pozoru, mé dítě. Jít životem se mnou znamená mít spoustu nepřátel, jak víš. Tvůj život se změní již co nevidět. Bud připravená a nezapomeň, kdo tě ke mně přivedl.“ Hyperos opět zmizel. „Jsem na tebe hrdý Lucky.“ Řekl Aurel, který tam ještě stále byl. „Ted by sis měla odpočinout. My jsme stále s tebou. Budu se těšit na naši další společnou chvíli.“ Po rozloučení Aurel vzlétl a také zmizel. Lucky zůstala na místě, byla trochu mimo a hlavou se jí toho honilo spousta. Chvilku trvalo, než byla schopná se pohnout. S každým dalším dnem si teď lámala hlavu nad tím, co má vlastně čekat.
6 dní poté šla Lucky prázdnou pustou ulicí, když zaslechla jakýsi zvuk. Nastražila uši a zavětřila, díky čemuž opravdu věděla, že tam někdo nebo něco je. Trochu zařvala, což mělo být případné varování a na čtyřech zrychlila chůzi. Zaslechla za sebou neznámé kroky, rozhodně nebyly lidské a bylo jich víc. Blížili se k ní rychle, na vteřinu otočila hlavu doleva a viděla za sebou tvory podobné ještěrům. Znovu vydala menší řev a rozeběhla se pryč, snažila se utéct, ale byli jí stále v patách. Když už běžela příliš dlouho a situace se stále neměnila, zastavila se a otočila čelem k nim. Ještěři také zpomalili a kroužili kolem ní. Byli to lizardi se zelenými šupinami, ošklivýma žlutýma očima, drápy a zuby, pohybující se po dvou, velcí asi jako Lucky, když byla na všech čtyřech. Lucky bylo jasné, že na ní chtějí zaútočit. Vydala varovný řev, ale moc to nepomohlo, s vrčením začala pomalu couvat, nevěděla, co má dělat. Najednou se v ní cosi probudilo, její oči se rozzářily modrým světlem. A z jejích úst se začaly linout modré plameny. Neutrální oheň byl jedním ze základních útoků magiků, používaný při útoku i obraně. Lizardi se před magikou rozprchli na všechny strany. Lucky chvíli ohromeně stála na místě. To už na ní jeden lizard skočil a prudce ji praštil do žeber. Lucky sice vyjekla, rychle jej ale smetla pravou rukou. Všimla si dalšího lizarda a uskočila na stranu, připravená na další útoky. Její oči nepřestávaly svítit modrou září neutrální magiky, v pozoru byly všechny smysly, aniž by si to uvědomila. Jeden z lizardů se na ní vrhal opět skokem, tentokrát už zaťala ruku v pěst a silným úderem jej vymrštila do vzduchu. Vyskočila za ním a sekala ho drápy, dokud oba nedopadli opět na zem. Lizard už se nezvedl.
Lucky se rozhlédla, aby zjistila, kde jsou další tři. Znovu vyskočila, tentokrát vědomě podruhé použila Neutrální oheň. Modré plameny i přesto, že nebyly ještě přesně mířené, zasáhly a zlikvidovaly dalšího lizarda. Lucky teď stála proti dvěma zbývajícím. Ti zařvali a běželi proti ní. Tentokrát to byli oni, kdo ji srazili na bok. Lucky ale popadla jednoho z nich a hodila ho do silnice, kde skončil pod koly aut.
Dostala další ránu od posledního lizarda, než se z ní vzpamatovala, zasáhl lizarda proud ohně, ve kterém doslova uhořel. Lucky to vytřeštěně pozorovala a uši přitom klopila dozadu. Když se zvedla, podívala se tím směrem, odkud oheň přišel, stál před ní chlap, stál ale na všech čtyřech a nebyl to člověk, vypadal spíš jako ona. Vytřeštila na něj oči, když si to uvědomila.
Také na ní koukal poněkud vyjeveně, dokonce polkl, než promluvil. „Ty… ty jsi Lucky?“ Vyhrkl ze sebe. Lucky se zamračila. „Jak to, že mě znáš?“ „Přežila jsi…“ Řekl překvapeně místo odpovědi. Lucky se zamračila ještě víc. „Co jsem přežila? Kdo vůbec jsi, odkud mě znáš? A ještě líp, co jsi vůbec zač, co jsme my zač, spíš, co jsem já???“ „Chceš říct, že to nevíš?“ Podíval se na ní překvapeně.
Zamyslela se, jestli má vůbec odpovídat. „Eee, ne.“ Očividně tím byl ten cizinec zaskočen. „Ty jsi magik.“ Odpověděl jí. „Magik. Zopakovala potichu pro sebe.“ „Ano. Elementální tvor z Elementálního světa. Já jsem Ignitos, Ignitos Flare.“ „Elementální… Elementální svět, co je Elementální svět? Kde je? Je to místo, odkud pocházím? A jsou tam moji rodiče?“ Chrlila Lucky otázky na Ignitose, přičemž, úplně zapomněla na boj s nějakými ještěry.
Při její poslední otázce, ale Ignitos povzdechl. „Elementální svět je obecný název pro naší dimenzi, s vesmírem C4, naše planeta, která je tvou rodnou planetou se nazývá Elementaria. Ke tvé další otázce… Obávám se, že o tvých rodičích nemám dobré zprávy.“
Lucky se zatvářila trochu zděšeně. „Oni nejsou naživu?“ „Povím ti to od začátku.“
Ignitos začal vyprávět. „Jsem jedním z pěti takzvaných strážců. Před 18 lety v Elementálním světě, krátce potom, co ses narodila, na nás, strážce, jedné noci zaútočil jistý zločinec, magik jménem Draik Will. My strážci jsme bojovali s jeho přívrženci, ačkoliv mě porazil hned, vyprovokoval mě, abych… Já udělal zásadní chybu… Co se dělo dál, vím od svých spolubojovníků a tvé matky… Draikův útok na nás byl jen zástěrka pro skutečný cíl, kterým jsi byla ty a tvoji rodiče. Draik zaměstnal ostatní strážce a sám pak podnikl útok na vás. Tvá matka zůstala s tebou, aby tě mohla chránit, Constantin, tvůj otec, bojoval proti Draikovi, a když už se zdálo, že zvítězí…“ Ignitos se hluboce nadechl. „Pán zla se objevil…“ „Pán zla?“ Zopakovala Lucky. „Ano. Pán zla je temný magik s ohromnou silou, kterého Draik vytvořil. Šel po tobě. Tvoji rodiče tě chránili, ale on je přemohl. Nevíme už, co bylo potom, tvůj otec tě zřejmě stačil teleportovat někam sem, než… Neví se, co se stalo, nebudeme spekulovat. Tvá matka nedokázala unést vaši ztrátu, a tak jednoho dne prostě odešla od nás všech, nevíme, kde je. Nejspíš přestala důvěřovat Hyperovi.“
Lucky na něj jen zírala, bylo neuvěřitelné, co říkal. Nebyla schopná slova, ale potom ji něco došlo. „Hej! Tak počkat! Proč šel po mně?“ „To ti povím později, teď musíme jít.“ „Kam?“ „Zpátky do Elementálního světa.“ „Aha. No, ale…“ Lucky smutně povzdechla. „Když jsou moji rodiče pryč, nemá vlastně smysl se tam vracet.“ „Lucky, musíš jít se mnou. Ti lizardi se tu neobjevili náhodou, Pán zla je na tebe poslal, už ví, kde jsi, jsi tu ve velkém nebezpečí.“ „Constantin, říkáš… A máma, jak ta se jmenovala… Jmenuje?“ „Olivia Grove.“ Mlčela. „Magikové mají mnohem silnější citová pouta než lidé, možná pozná, že jsi zpátky a vrátí se.“ Dodal. „Vážně?“ „Jisté to není, ale možné to je.“ „Takže žádná jistota.“
Natáhl k ní ruku. „Pojďme, teleportuji nás.“
Jen se na něj podívala a pak se podívala pryč.
„To bude zřejmě ta změna.“ Zamumlala si pro sebe. „Teď hned? Nemužu se ještě vrátit a rozloučit se? Vzít si nějaký věci?“
„Mohla bys tím uvést do nebezpečí, ty, kteří tě vychovali.“ Povzdechla si. Přemýšlela s váháním a smutkem v očích. Nakonec ale přijala jeho ruku a Ignitos se i s Lucky, která se začala bát, teleportoval.
Kvůli strachu se Ignitose pustila. Když se uklidnila, uvědomila si, že je na místě, kde nikdy nebyla, byl to zvláštní prostor a všude kolem jako by byly rozmístěné zvláštní bílé zářivé díry. To byli jiné dimenze a prostor, ve kterém byla, se nazýval prostor nekonečna. Lucky v něm jaksi plula a zářila zeleným světlem neutrální magiky, které ji přenášelo. Jedna z těch zářících děr ji náhle pohltila. Než se nadála, tvrdě dopadla na zem. Když se vzpamatovala, začala se rozhlížet, kde to vlastně je. Všechno bylo jiné. Vzduch tady byl čistý a nezatěžkaný. Slunce svítilo vysoko na obloze a odkrývalo nádherné barvy. Rostliny zde byly zcela jiné a odevšud se ozývala spousta všelijakých skřeků a zvuků. Bylo to jako vysněné nádherné místo.
Chvíli po Lucky se teleportoval Ignitos. „Pustila ses. To nedělej, taky jsi mohla skončit, kdo ví kde. Díky Bohu, že se tak nestalo.“
"Ignitosi, je tady nádherně." Žasla stále Lucky.
"Ano. S místem, kde jsi dosud žila, se to určitě srovnat nedá, ale bohužel to tady ničí temnota. No raději půjdeme do sídla strážců. Tudy, prosím" Ignitos ukázal směr a vydali se tam.
Zanedlouho došli k obrovskému zlatému chrámu a Lucky znovu užasla:
"Tohle, že je sídlo strážců?"
Vešli dovnitř a prošli jakousi halou do prázdné místnosti, kde byly opět dveře. Ignitos se zastavil u dveří a na malé číselné klávesnici zadal kód.
"Tohle jsou vstupní dveře. Bez hesla se sem nikdo nedostane."
Vešli dovnitř a znovu prošli chodbou do místnosti, kde bylo plno displejů, a uprostřed místnosti na podlaze byl kulatý stojan. Lucky k němu přiběhla. Bylo v něm cosi tmavomodrého. Bylo to zvláštní, vypadalo to jako jakási abstrakce.
"Tohle je zvláštní portál." Vysvětloval Ignitos.
"Pomocí něho můžeme vidět na kterékoliv místo v našem světě i jiných světech, tedy aspoň v těch světech, které známe."
Mezitím odněkud různě chodili po chrámu magikové. Byli to pracovníci v chrámu. Lucky následovala Ignita dále do chrámu, přišli do velké místnosti s počítači a stolem. To byla hlavní místnost, kde byli další tři magikové. Ignitos je začal postupně představovat.
"Tohle je Rian Volt, můj zástupce.“ Ukázal na asi 182 centimetrů vysokého magika, s krátkými černými vlasy, oranžovými oči lehkým strništěm a postavou tak akorát přiměřenou jeho výšce. Pokračoval: „Vedle něj je Zerro Snowstorm.“ Lucky se na ně postupně dívala. Oproti Rianovi byl zerro hubenější a vyšší postavy, měl zelené oči. Byl holohlavý a neměl jediný vous. „A Torrador Wood.“ Dokončil představovaní. Lucky si jej prohlédla také. Byl z nich nejmenší, ale jeho tělo působilo mohutným vzrůstem. Jeho strniště byl husté a pokrývalo téměř celou jeho bradu a zaobíralo se až do stran k hnědým vlasům. Taktéž měl zelené oči. Ignitos se otočil k Lucky. „My čtyři jsme takzvaní strážci. S tvým otcem, který… Je taky strážce, nás je pět. Naším hlavním úkolem je zajistit, aby nedošlo ke zhroucení rovnováhy světů. Do jisté doby také dohlížíme na celou planetu." Lucky jen na všechny koukala trochu vystrašeně, včetně Ignita, protože byla velký introvert. Dal ji chvilku, aby zpracovala všechny ty informace a pokračoval: "Tys chtěla vědět, proč Pán zla šel po tobě. Pojď se mnou." Ignitos s ní do prázdné místnosti, ale ještě než tam došli, položil jí otázku: „Znáš Hypera, Lucky?“ „Ano jistě. Už ano. Hyperos, Bůh světla je náš otec a cesta k němu vede skrz jeho syna Aurela, který se kdysi obětoval, abychom se mohli s Bohem smířit, potom co jsme začali páchat zlo.“ „Velmi dobře.“ Přišli do místnosti, kde nebylo nic. Pouze na zdi byla jakási dvě znamení. Lucky jedno z nich poznala. Byl to symbol, který byl i na Sacred Scripts. Byla to silueta dračí hlavy, hlava samotného Hypera. Druhé znamení byla černá silueta dračí hlavy, ta patřila bohu temnoty.
"O počátku ti já sám moc neřeknu, protože se skoro nic neví."
Ignitos se posadil a Lucky si sedla vedle něho. Ignitos se nadechl a pokračoval:
"To důležité je už v posvátné knize. Na tomto světě žije kromě našeho druhu spousta dalších bytostí a ras. To platí i o mnoha jiných světech, nikdo nezná všechny. Kdysi, když nás Hyperos stvořil a dál nám život, žili všechny rasy společně v míru v jedné dimenzi na jedné obrovské planetě. Nebylo žádné zlo. Všeho bylo dostatek a zadarmo. Potom se jeden s dračích služebníků Hypera vzepřel. Byl uvržen do propasti, daleko od nás, ale už stihl získat spojence, a tak se stalo, že inteligentní tvorové se odvrátili od Boha světla a začali být zlí a chamtiví. Z těchto různých špatných vlastností sílil padlý drak, až se jednoho dne vrátil jako Beelzethor, bůh temnoty. Přinesl na svět mnohem více zla. Objevily se podivné zlé bytosti, jež dříve nebyly, my, inteligentní rasy, jsme odmítly i nadále poslouchat Boha světla, který byl s námi, a začali si vládnout sami a podléhat moci boha temnoty. To společně s naší nedokonalostí mělo za následek další zlo, boje mezi rasami ze strachu jedné před druhou. Všichni jsme si nad sebou podepsali rozsudek smrti. Hyperos nechtěl, abychom zemřeli, a tak poslal svého jediného syna, Aurela, který byl dokonalý v podobě magika, aby se za nás obětoval. Tím splatil dluh všech ras a my můžeme obnovit náš vztah s Bohem světla. Jednoho dne nám Aurel, který poté získal podobu zlatého draka, bude všem vládnout a ti, kdo mu věří, jej mohou přijmout za svého krále už nyní. Hyperos také vytvořil více dimenzí a rozdělil do nich různé rasy, protože jsme nedokázaly žít spolu. Beelzethor, bůh temnoty, byl svržen do naší blízkosti a stále ovládá a ovlivňuje tyto dimenze do doby, než bude nakonec zničen. Aurel žije v jiné dimenzi. Čas jeho vlády ještě nepřišel. Podle jisté legendy prozatím svěří vládu nad touto planetou a celou touto dimenzí vyvolenému magikovi, než začne na nové planetě vládnout všem rasám. Hyperos také vybral prvních 5 strážců, kteří hlídají rovnováhu mezi světy a starají se o tuto planetu, než to daný magik převezme. Když jsme před asi dvaceti lety rovnováhu začali strážit my, ze světa se lidí vrátil Draik, zlý magik plný nenávisti, vědec. Ten uzavřel smlouvu s bohem temnoty, který mu dal k dispozici temnou dimenzi, kterou vytvořil v naší blízkosti. Draik vytvořil temného magika, který si začal říkat Pán zla a stal se Beelzethorovým služebníkem a nosí jeho znamení. Kdo to přesně je, zatím nikdo neví. Ale ani my už na něj nestačíme. Ale je tu ještě jedno znamení… Znamení Boha světla, které bude mít na pažích magik, jenž bude ovládat všechny elementy, který se jako jediný může utkat s veškerou fyzickou temnotou, bojovník za dobro, světlo a spravedlnost, poslední naděje – Boží bojovník, který bude bojovat ve jménu Boha světla, aby ostatní mohli slyšet Hyperovo poselství, někteří toho bojovníka také nazývají opakem Pána zla, Pán dobra. Tenkrát šel Pán zla po tobě, protože tím bojovníkem a magikem, který tu má vládnout, jsi ty.“
Lucky byla v šoku: "Cože, já?! Proč já?! Já nemůžu… A už vůbec nechci nikomu vládnout. Co když nechci bojovat s veškerým zlem, co pak?"
„Ta volba je samozřejmě na tobě.“ „Jenže každá volba má následky, a pokud je tohle záměr Hypera pro mě a já neposlechnu… Nechci bojovat, ale moji rodiče, oni kvůli tomu, abych přežila, tenkrát riskovali, co?“ „Riskovali, aby ochránili dceru. Ta volba je na tobě.“
"Ale Ignitosi… Co když… Jsem jenom obyčejný magik?"
„To určitě ne.“ „Nevím, co mám dělat. Nechci nic řídit. Nechci bojovat, já nechci.“
Ignitos začal chodit po místnosti.
"Špatné je, že my ti s tím nemůžeme nějak pomoci. Na všechno musíš přijít sama. A především uvěřit. Já ti jen řeknu, že elementů nebo spíš podstat magiky je sedm. Já jsem vůdce strážců a ovládám oheň, Zerro má ledovou magiku, Rian blesk a Torrador zemní síly. A pak je neutrální, temná a ta sedmá je Světlo. Ty bys měla ovládat těch prvních pět. Mimochodem, tady máš mobil a nějaké peníze.“
Dal jí mobil s modrým neonem a 1000 zlatých septimů a pak ji naučil, jak s mobilem zacházet. Normálně by asi řešila, že je to naprosto úžasné, ale teď se potřebovala vzpamatovat.
"Magikové mají také schopnost měnit si oblečení pomocí svých schopností. Jen pomyslíš, co chceš mít na sobě." „Jasně, to je fajn.“ Konstatovala Lucky. „Ignitosi, vy všichni asi máte dvě jména, že jo? Proč já mám jen jedno?“ „Přízvisko ke jménu vybírají rodiče., ale tví rodiče to vzhledem k událostem nestihli.“ Lucky si povzdechla. "Ignitosi, je toho na mě nějak moc, můžu se jít projít?"
"Jistě, ale radši se drž v blízkosti chrámu. A ještě jedna věc. Dark Magikové jsou magikové, udělali špatnou věc, vzali život, zabili a jsou poznamenáni temnotou, takže to jsou zlí, nebezpeční tvorové. Jeden takový se tady potuluje, Henry. Takže nechoď mimo pozemky chrámu. At tě máme vždy v dohledu.“
"Dobře." Ten večer Lucky nemohla spát. Zpracovávala všechny ty šokující informace, a navíc se jí stýskalo. Tiše plakala ve své posteli. Přála si být zpátky na planetě zemi. Byla teď sice na své rodné planetě, ale byla vytržená z místa, které znala. Stýskalo se jí po Tomovi, který ji 18 let vychovával a byl pro ni něco jako otec.
Druhý den si Lucky venku trénovala vlastní styl boje na umělých figurkách nepřátelských ninjů. Pořád vyskakovala, spíš do nich zběsile mlátila, než bojovala a vydávala u toho různé zvuky včetně řevu.
"Máš poněkud agresivní styl boje." Ozvalo se jí za zády. Leknutím se otočila, stál tam další magik. Lucky začala couvat jako před přízrakem. A ten neznámý šel blíž.
"Ale no tak. Snad by ses mě nebála." Magik mluvil jiným jazykem, než byl anglický ze světa lidí, jakým doposud Lucky mluvila a jakým s ní mluvili všichni v chrámu. Nechápala, že mu i přesto rozumí a co víc, najednou si uvědomila, že v něm dokáže plynule konverzovat každé slovo, nevěděla, co to znamená.
"Kdo jsi? A jakým jazykem to mluvíš a jak to, že v něm umím mluvit já?“ Odpověděla mu ve stejné řeči.
"Je to náš jazyk, jazyk magiků. Je vrozený, každý magik ho ovládá, jen jsi o něm nevěděla.“ Odpověděl neznámý na první otázku. „Já jsem Marco a ty jsi Lucky…"
"Odkud to víš?"
"Jsem tulák, vím jenom to, co se povídá. Hele, řekli ti, proč jsi tady? Víš to?"
"Jo… Teda asi…"
"Máš zachránit světy. To je k smíchu." Rozesmál se.
"Čemu se směješ?"
"Vždyť jsi mládě."
"Nech si toho." Praštila ho přes paži. "Ani nevíš, kolik mi je."
"Vždyť bys s ním nepřežila ani pár vteřin."
"Znáš ho?"
"Koho?"
"Pána zla."
"Aha. Ehm, nevím, kdo to je, ale vím, jaký je."
"Ale ty bys mě mohl naučit přežít."
"Jo, mohl." Marco prošel kolem ní a šel dál, ale Lucky šla za ním. Oba běželi po čtyřech, ale Marco se zastavil. "Kam jdeš?"
"S tebou, nauč mě to."
"Cože, se mnou? Já, že tě mám učit? Ne! Měj se." Šel dál, ale Lucky mu skočila na záda.
"No tak, Marco."
"Nech…" Marco se najednou zatvářil, jako by měl nápad… Vlastně, proč ne." A šel dál a Lucky vezl na zádech.
Comments