Pomalu ho ze spánku budil nejen psí štěkot a kňučení, ale ještě něco jiného. Najednou ucítil kouř. Otevřel oči a rychle se zvedl, jeho dům byl v plamenech a psi se snažili se zoufalým kňučením schovat. Vstal, ale neutíkal před ohněm. Pobral psy, které našel, a které mohl zachránit, byli smyslem jeho života, nenechal by je tam. Dal se na útěk i se psy. Plameny pohltily už většinu domu. Vyběhl v poslední chvíli, málem to nestihl. Venku zíralo na požár několik lidí, ale nikdo z nich se neobtěžoval volat hasiče, nebo se přesvědčit, zda v domě někdo není. "Zavolejte prosím sanitku!" Křikl zoufalý majitel a začal počítat své psy.
Lucky dorazila na svou první noční službu něco po půl dvanácté večer. Henry, Anthony, a Holly, byli v hlavní místnosti. "Čau." Pozdravila je a zamířila do kanceláře. "Měla jsi tu být už v sedm." Připomněl jí Henry. "Dávali Zákon a Pořádek: Útvar pro zvláštní oběti." Odložila si své věci a nasměrovala si to do kuchyňky. Udělala si tam dva studené sendviče s nějakou pomazánkou, obložený šunkou, sýrem a okurkou. Dala si to na talířek a sedla si do hlavní místnosti na gauč."Takže, jak taková noční vlastně probíhá?" Zeptala se. "Vyplňuješ papíry, a pokud je případ, je to jako ve dne. Odpověděl Anthony. Lucky se znechuceně ušklíbla. "Nuda." Začala se věnovat svým sendvičům. Po chvilce se ozvalo zvonění telefonu. Holly jej zvedla: "Policie CSI... Kde?" Vzala tužku a začala psát. "Jo, hned tam jedeme." Položila telefon. "Hlášení o požáru v jedné farmářské čtvrti., prý to máme vyšetřit my." Zvedli se všichni až na Lucky. Henry se zastavil ve dveřích. "Musíme jet." Lucky protočila oči. "Jak nudné." Zaúpěla, neochotně se zvedla a šla také. Dojeli na místo činu, kde byla městská policie a hasiči, dům už lehl popelem. Technici a detektivové Anthony s Holly tam byli o něco dříve, než Lucky s Henrym, tak zjistili pár informací. "Zatím se neví příčina." Informoval je Anthony. "Technici pošlou vzorky k Emily do laborky. Majitel vyvázl, jmenuje se Lucas Sibley, je támhle u sanitky." Lucky koukla směrem k sanitce, kde seděl pan Sibley a na sobě měl deku a kolem něho bylo pět psů. "To je nějaký... dog-love-cool, nebo co?" Ušklíbla se. "Je to chovatel dlouhosrstých jezevčíků." Informoval dál Anthony. Lucky se vydala k panu Sibley a Henry šel raději za ní. "Zdravím, agentka Reeves." "Sibley, dobrý večer." "Víte, jak se to stalo? Nebo, kdo to mohl udělat?" "Nemám tušení, když jsem se probudil, dům už hořel, málem jsem se odtamtud nedostal." "Dobře. Zastavte se zítra u nás na stanici kvůli výpovědi. Psy neberte. Pro případ, že byste nevěděl, kde to je, tady je vizitka." Podala mu vizitku. "Jo a na mé číslo na vizitce nevolejte, díky." Dala se na odchod. Henry byl zaskočený jejím jednáním. "Ehm, pane Sibley, máte kam jít? Nechcete někam odvézt?" "Zatím jo, volal jsem sestře, brzy tu bude." "Dobře. Uvidíme se u nás. Nashle." Henry čekal na Lucky, která si zatím v tichosti prohlédla místo činu. "Nemohla jsi být milejší? Ten člověk přišel o střechu nad hlavou." "Může být rád, že jen o střechu. Moje práce není někoho chlácholit." "Už ti někdo řekl, že jsi hrubá a necitelná?" Lucky se upřeně podívala Henrymu do očí. "Někdo zapálil dům, v němž spal člověk, Henry. Je to pokus o vraždu a ty řešíš mě?" Nečekala na odpověď a rovnou nasedla do auta.
Kolem sedmé ráno se v práci objevila kapitánka Connorsová. Šla rovnou do kanceláře Henryho a Lucky. "Dobré ráno, co máme?" "Požár v jedné farmářské čtvrti." Řekl Henry. "Viděla jsem tam po něčem stopy, takže pokus o vraždu. Musím zajít za Emily." Pokračovala Lucky. "Majitel přijde k výslechu dnes." "A čeká na mě hlášení?" Zeptala se Connorsová rovnou. Lucky pokrčila rameny. "Zjevně ne." "Napište ho, ale teď pojďte se mnou do mé kanceláře, potřebuji s vámi mluvit." "Co je zase?" Lucky se ustaraně vydala za Connorsovou. "Mám po noční, chci jít spát." Začala, když byly u ní v kanceláři. "Spát můžete, až mi vyplníte hlášení a zjistíte, co našla Emily. Na noční jste opět přišla pozdě, mimochodem." "No a?" "Vy máte neuvěřitelnou kuráž." "Díky." "To nebyl kompliment!" Zamračila se Connorsová. "To je to, co jste mi chtěla?" "Ne. Potřebuji, abyste šla za naším psychiatrem. Je to 5. patro, jmenuje se Roy Wagner. Běžte tam co nejdříve, nejlépe ještě dnes." "Proč? Já přece už dávno vím, že jsem mimo ty vaše standarty." "Protože potřebuji váš posudek." "Proč?" "To jsou předpisy." "Čert vem předpisy, stejně tu musím dělat." "A já stejně musím mít ten posudek." "Vždyť..." "Já s vámi nediskutuji, Agentko Reevesová." Přerušila ji Connorsová a opět se na ní přísně podívala. "Je to rozkaz!" Lucky se dala na odchod, ale otočila se ve dveřích. "K žádnému cvokaři nepůjdu!" Řekla a odešla. Šla do laboratoře za Emily. "Lucky, ráda tě vidím!" "Nápodobně. Dej mi nějaký energeťák, nebo něco, co mě udrží vzhůru." "Jasně." Emily otevřela skříňku se svými zásobami kafe a energetických nápojů a dala Lucky Monster. "Co jsi zjistila?" Šla Lucky k věci poté, co se napila. "Byl to úmyslný požár. Všude kolem domu i na něm byl rozlitý benzín, to je hořlavá ropná látka, která..." "Emily, já vím, co je to benzín, mám řidičák." "Jasně, promiň." "Takže to byl pokus o vraždu. Já to hned říkala." "Jo Lucky, jsi chytrá." "Chytrá?! Musela bys mi ubrat dost bodů IQ, abych byla jen chytrá!" "Dobrá, tak jsi geniální." "Děkuji, to už mi odpovídá" "A taky narcistka." Ozvala se Connorsová ve dveřích. "Ale ne, ten otravnej polda je tu zas." Úpěla Lucky drze. Connorsová přišla až k nim. "Ahoj Liv." Pozdravila ji Emily. "Ahoj." Connorsová upřela svůj zrak na Lucky. "Problém agentko?" "Jo, nutíte mě udělat něco, co nechci." "Přišla jsem vám říct, že potřebuji to hlášení." "To se mi taky nechce." "To mi je jedno, je to vaše pracovní povinnost." Connorsová se vydala z laboratoře. Lucky na ní ještě zavolala. "Říká se: Kdo chce moc, nemá nic." "A také se říká: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne." Zavolala Connorsová zpátky a odešla. Krátce po poledni přišel pan Sibley podat výpověď. Vyslýchal ho Henry a Lucky byla opřená o zeď, poslouchala a něco zapisovala. "Probudil jsem se už, když hořelo." Mluvil Sibley. "Vzbudili mě mí psy. Rychle jsem je pobral a utekl jsem pryč. Málem jsem to nestihl." "Pane Sibley, kolem vašeho domu byl rozlitý benzín, netušíte, kdo vám mohl chtít ublížit?" Zeptal se Henry. "To opravdu netuším." Vrtěl Sibley hlavou. "Co nějací nepřátelé nebo nějaké spory?" "O ničem ani o někom nevím." Vrtěl stále hlavou Sibley. "Ale musíte ho chytit, kvůli němu mi uhořeli tři psi!" "Psi?" Vmísila se do toho Lucky. "Někdo se vás pokusí zabít a vám jde o psy?!" "Jasně, že mi jde o psy, vždyť já ty chudáky teď nemám kam dát." Lucky se ironicky zasmála. "To snad..." "Lucky." Napomenul ji Henry. "Promiňte, děkujeme vám. Ještě mi prosím, napište adresu, kde vás najdeme. Raději se nepohybujte v místech, kde byl váš dům, dokud Pachatele nechytneme." Dal Sibleymu papír a tužku, napsal jim nynější adresu a odešel. Lucky si zašla na oběd do policejní kantýny, která byla v přízemí. Zrovna čekala ve frontě, když se za ní objevila Connorsová. "Ach jo, zase vy?" Zaúpěla a přišla na ní řada. Lucky ukázala na Connorsovou. "Dám si to, co mi šéfová koupí." Pronesla dětinsky. Connorsová si povzdechla. "Dvakrát americké brambory s pikantními křidélky." Lucky se zarazila. "To jako vážně?" "Nebudu hrát tu vaší hru." "Zvláštní, že teď ji hrajete." "Tentokrát ne, na ten posudek musíte jít. Běžte tam." "Stačí, když vám řeknu rovnou, že jsem sociopat?" "Ne, jak říkám: musíte tam jít." "Nemusím a nepůjdu." Vzala si jídlo. "Nazdar." Šla si najít místo.
Po obědě se šla Lucky domů vyspat. Po šesté se tam objevila Anežka a snažila se ji opatrně vzbudit. "Co... kdo to..." zamžourala na ní Lucky zmateně, než ji došlo, kdo to je. "To jsi jen ty. Kdo jiný by se sem taky dostal." Podívala se na hodinky a s hrůzou zjistila, že je pár minut po šesté večer. "Nevíš, že lidi po noční a přesčasech se nebudí?" "Vzhledem k tvým zmeškaným hodinám z pozdních příchodů sis je jen dohnala a to ne všechny." "Proto jsi tady? Poslala tě sem snad matka vrchní?" Lucky se vyhrabala z postele a šla do kuchyně. "Mluvily jsme spolu, ale nezapomeň, že Olivia je má přítelkyně, to, že s ní mluvím, se tě vůbec nemusí týkat." Lucky vyndala z lednice pizzu. "Mluvily jste spolu, tudíž víš, že mám po noční a přesto jsi tady, ještě v ten samý den, cos mluvila s mojí šéfkou, tak mi neříkej, že se to netýká mě. Pizzu, čaj?" "Jen čaj. Dobrá, mluvily jsme o tobě." "Takže, jak moc si Connorsová stěžovala?" "Lucky, ty ji vůbec nerespektuješ." "Jo, to je jedna z mnoha u mě známých věcí." "Jenže takhle to nefunguje, nemůžeš ignorovat přímou nadřízenou a chodit do práce pozdě." Lucky jen protočila oči a podala Anežce čaj. "Mně je Connorsová, celkem lhostejná, ačkoliv vkus na jídlo má dobrý." "Vkus na jídlo?" Nechápala Anežka. "Oběd." "Cože?" "Koupila mi oběd. Hmm, zajímavý... Řekni, která šéfová by koupila někomu jako já oběd?" "A jé." Povzdychla si Anežka. "A je to tady." "Třeba to souvisí s tou bolestí, co skrývá. Něco si kompenzuje, něco si dokazuje." "Protože ti koupila oběd?" "Otázka je, co to je." "Lucky, ne každý, kdo ti nějak pomůže, má hluboce střežené tajemství. Proč nemůžeš přijmout, že to udělala z dobroty srdce?" "Protože to lidé nedělají, šéfové to nedělají. Chci vědět, proč to dělá ona." "To nemá cenu." Znovu si Anežka povzdechla. Lucky si udělala pizzu a přesunula se do obývacího pokoje, kde pustila televizi. Anežka šla za ní. "Co o ní víš ty?" Zeptala se jí Lucky hned, jak se posadila. "No... Je z New Yorku. U policie dělá dvanáct let, kvůli jejím schopnostem ji přeložili sem a..." "Ale tohle nechci. Já chci něco z jejího osobního života. Jsi její kamarádka, určitě znáš její starosti, smutky i radosti. To chci vědět, že je polda, jsem si všimla." Anežka se jen usmála. "Víš, o čem je přátelství? Máš pravdu, Olivia je moje kamarádka a já ji rozhodně drbat nebudu. Víš, že to já nedělám." "Musím o ní něco vědět." "Chceš o ní něco vědět? Mám šokující nápad, promluvte si." "Mám si povídat se šéfkou?" "Liv je fajn člověk, pozvi ji na kafe a uvidíš." "Nezvu lidi na kafe, natož ty, které nesnáším." Lucky přepnula program. "Zajdi za tím psychiatrem." Řekla po chvilce Anežka. "O tom se nehodlám bavit." Lucky dál sledovala televizi. "Stejně tam musíš jít." "Nemusím nic, výhoda sociopata." "S tebou někdy nemá cenu se bavit, však pochopíš sama." Když Anežka odešla, Lucky si šla lehnout.
Lucky s Henrym vyslechli sousedy v místě bydliště Luboše Sibleyho a vraceli se k autu. "Taky ses dozvěděl o žháři?" Zeptala se Lucky. "Jo, ale nikdy to nebyl náš případ." "Tak teď už bude." Vrátili se na stanici. Connorsová získala spis o hledaném žháři a četla z něj. "Neznámý žhář za poslední měsíc udeřil celkem pětkrát, na různých místech z toho dvakrát v naší farmářské oblasti. Řádí jen v noci. Zapálené objekty byly prázdné domy, až na ten poslední. To byl dům pana Sibleyho." "Takže..." Začal to komentovat Henry. "Zapaluje prázdné domy a najednou podpálí dům, ve kterém někdo žije?" "To ale na žháře nesedí." Řekla Lucky. "Žháři jsou podivíni, cvoci, pro které je oheň stejné potěšení, jako lehká děva pro nadrženého chlapa. Většinou jsou mimo to žhářství neškodní. Dům s člověkem podpálí jen psychopat sadista, nebo mstitel, což ukazuje na osobní důvody. Lstivý soused." "Teď najděte toho žháře." Zavelela Connorsová, ale Lucky se na ní podívala pohledem, jestli to myslí vážně. "Slyšela jste mě, poldo?! Teď sem říkala..." "Ano, říkala jste nepodloženou teorii." Přerušila ji Connorsová "A já vám říkám, najděte toho žháře." "A jak to asi máme udělat? Pohybuje se, nevíme, kde zas co zapálí." "Budeme se držet toho, co víme." Connorsová se otočila na Holly, která seděla u počítače. "Carterová, zjistěte mi, jestli je v okolí bydliště pana Sibleyho nějaký prázdný objekt." "Jistě šéfko." Carterová začala obratně cvakat prsty do počítače a Lucky protáčela oči. "Jeden menší sklad je v okruhu čtyř kilometrů, vypíšu vám adresu." "Fajn, díky. Vy dva tam budete dnes v noci hlídkovat, když budeme mít štěstí, chytíme ho." Rozkázala Connorsová Lucky a Henrymu. "Počkat, počkat, jak dnes v noci?! To má být přesčas?!" Opáčila se Lucky. "Ano." "To nemůžete!" "Omyl. To můžu, však ono vám to neublíží." "Vám se to kecá, vy se v sedm sbalíte a půjdete domů!" "Reevesová, dost! Konec debat, je to rozkaz." "Fajn. Henry, chytíme Connorsové pachatele, co to není." Koukala na Connorsovou otráveně. "Pojďte se mnou." Connorsová vyšla na chodbu. Lucky šla za ní a křičela. "To né, nebudu s vámi hrát karty, znovu už ne! Ten pach vašich cigaret se nedá snést, je to hrůza!" Pár lidí se na ně dokonce otočilo. Connorsová to přešla s protočením očí. "Už před týdnem jsem vás žádala, abyste šla na ten posudek, a stále na něj čekám." "A já jsem vám už před týdnem řekla, že na něj nepůjdu. Budete čekat věčně." "Pak tedy půjdete sedět." "To neuděláte, vy byste mě neposlala do vězení." "Jenže to nezáleží na mě. Nechcete tam jít? Fajn, nechoďte tam, ale ten posudek je součástí vaší podmínky. Jestliže ho ACC nepředám do konce měsíce, končíte a já, ani agentka Smile už vám nijak nepomůžeme. Rozhodněte se. Je to na vás. Vyberte si." Connorsová odkráčela zpět do své kanceláře, zatímco Lucky zůstala zaraženě stát na chodbě.
Po půlnoci Lucky s Henrym čekali u malého prázdného skladu a čekali, jestli se objeví žhář. Lucky jako vždy hrála na PSP. "Proč jsi zase byla tak hrubá?" Zeptal se jí po chvíli Henry. "Á věrný poddaný vytáhl do boje za svou královnu v naději, že navštíví její lóži. On to nebyl. Vůbec to nemusel být náš případ." "Jenom proto, že ty máš jinou teorii, neznamená to..." "To není teorie, je to dedukce, vychází z faktů, nebo z logických závěrů." "Ten žhář to mohl být." "Těžko. Nevybral by si obydlenou budovu." "Třeba už to neustálý nutkání nemohl vydržet a zapálil dům, u kterého zrovna byl." "Vidíš, tohle je teorie a blbost." "A proč jako?" "Ty si to moc upravuješ." "Jo, takže, když něco řekneš ty, je to geniální, ale když něco řeknu já, je to blbost?" "Přesně tak." Odpověděla mu v klidu, aniž by zvedla oči od hry. "Já přece nejsem blbej." "Na to si přišel jak?" "To jsi pořád taková?" "Jo." "Proč?" "Nechtěl bys někdy povečeřet? Hrát hry a koukat na seriály?" Pausnula hru a podívala se na Henryho. Henry se zatvářil zmateně. "Počkej, myslíš..." "Myslím tím, že potřebuju hráče na multiplayer a Kate je furt v utajení, ke hrám se jídlo hodí a ty seriály můžu zkouknout i bez tebe. Žádná kontaminace hormonů ti nehrozí, já bych s tebou nespala." "A nejsi taková, protože tě někdo zranil? Třeba někdo koho si milovala?" "Co prosím? Zranil? Milovala?" Lucky se ironicky zasmála. "Ty myslíš, to šílenství, ten váš nesmysl lásky, zamilovanosti. Zamilovanost je jen rozbouřená chemie, dočasný pominutí smyslů, ovládnutí touhou a chtíčem, naprostá ztráta racionality a láska neexistuje, je to jen blud, je to lež, milovat někoho je nebezpečné, neopatrné a hloupé a skutečná láska je vlastně sobectví, chováme se k někomu hezky jen proto, že ho chceme pro sebe." "Tak tohle je fakt šílený." Henry byl zcela šokován. Nikdy před tím tohle neslyšel, ale věděl, že to není normální, že by normální člověk tohle neřekl. "To snad řekne jenom psychopat." "Jsem sociopat." "V tom je rozdíl?" "Velký, a radím ti, zapamatuj si to. Já nejsem psychopat, ale sociopat." "Ty si zkrátka šílená." "Tobě to očividně nevadí." "Jako parťák si dobrá." "Hele, koukej!" Lucky ukázala na postavu vysokou asi 165 centimetrů v tmavé mikině s kapucí, světlými kalhoty a kanystrem v ruce. "Jo, to je náš žhář." Henry se chystal vystoupit, ale Lucky ho rukou přitiskla zpátky na sedadlo, aniž by řekla slovo. "Co je? Na co chceš čekat?" Díval se na ni nechápavě. Když postava začala lít benzín na sklad, Lucky pustila Henryho. Ten okamžitě vyběhl. Lucky si v klidu nasadila rukavice, Henry vytáhl zbraň. "Policie, odhoďte to a ruce nad hlavu!" Vykřikl. Žhář se lekl, zahodil kanystr a dal se na útěk, ale Henry mu to rychle zarazil. "Stůj, nebo tě zastřelím!" Žhář se zastavil a dal ruce nad hlavu. Henry k němu s namířenou zbraní došel a pak mu rychle nasadil pouta. "Jste zatčen za žhářství a pokus o vraždu!" Prohledal ho a našel zápalky. "Máte právo nevypovídat, všechno, co řeknete, může být použito proti vám." Lucky mezitím zavřela kanystr a zachránila, co nevyteklo. Naložili žháře i důkazy a rozjeli se na stanici. O hodinu později už žhář seděl ve výslechové místnosti. Nebyl nějak vyčnívavý. Měřil jen 165 centimetrů, takže i Lucky ho převyšovala. Měl krátké hnědé vlasy, modré oči se zvláštním podivným výrazem, jaký byste u žháře čekali. Na sobě měl modré džíny a šedou mikinu s kapucí. Podle Lucky, která si o něm udělala obrázek ještě v autě, primitivní, hloupý puberták, který si hraje s nebezpečnými hračkami, rozhodně ne jejich pachatel. Lucky už přemýšlela nad tím, jak se Connorsové pomstí za ten zbytečný přesčas. Nakonec to ale nechala být, protože dát ji mezi papíry izolepu, jí nepřišlo dostatečně zábavné. Henry přišel do vyslýchací místnosti se spisem v ruce. Oscar Malone, 18 let, vandalismus, žhářství. No tentokrát jste to přehnal." "Co? Dejte mi pokutu a já půjdu domů." "Pokutu za pokus o vraždu?" Henry se usmál. "Za to půjdete sedět." Malone v tu chvíli, jakoby viděl ducha. Pobledl a nechápavě se na Henryho podíval. "O čem to mluvíte?" "Ten dům, který jste zapálil v tý farmářský čtvrti." Henry nahlédl do spisu a potom řekl přesnou adresu a pokračoval: "Bydlel v něm člověk, máte štěstí, že přežil, ale uhořelo mu několik psů a ani to pro vás nebude dobrý. Ve svém vlastním zájmu byste se měl plně přiznat." "Tak to ne!" Zapištěl Malone hystericky a bylo vidět, že se bojí. "Já zapaluju domy, to přiznávám, ale nikdy bych nezapálil dům s člověkem." Naklonil se k Henrymu: "Víte, já miluju oheň, tu záři, to jak je silné mocné a krásné, nic a nikdo se mu nevyrovná, ale lidem já neubližuju, to nikdy." Zatímco Henry vyslýchal, Lucky v laborce zatím čekala, až Emily udělá rozbor vzorků z benzínu, který měl Malone u sebe a zjistí, zda se shoduje s tím benzínem, který byl rozlit kolem domu pana Sibleyho. Emily přesčas nevadil. Její milovaná laboratoř byla její druhý domov. Lucky si s ní velmi rozuměla. Během toho, co Emily ověřovala vzorky, si různě povídaly a Lucky se sem tam dokonce i zasmála, což bylo neobvyklé, tedy pokud se nejednalo o škodolibý smích. Když Emily dokončila srovnávání vzorků, Lucky se vrátila do třetího patra na oddělení a vytáhla Henryho z vyslýchací místnosti. "Ztrácíš čas. Není to on. Emily porovnala vzorky. Benzín z jeho kanistru je jiný, než benzín, co byl kolem domu pana Sibleyho." "Tamten mu mohl dojít." "To si nemyslím." "Stejně ho nechám v předběžný. Je nebezpečný. Vyšetří ho Weber." "To je dost, že někoho napadlo, zavolat psychiatra k ukázkovému pyromanovi." Pronesla Lucky znuděně. Ještě než odešla z práce dokonce napsala hlášení pro Connorsovou. Doufala, že ji tak dá pokoj s tím posudkem. Věděla ale moc dobře, že to není její výmysl, že je to příkaz shora a na Connorsové v tomhle případě nezáleželo. Věděla, že tam nakonec jít musí. Následující den měla Lucky volno. Strávila ho u Emily v bytě. Hrály hry, skoukly několik filmů, které už minimálně jednou viděly, popíjely spolu pivo a jedly brambůrky. Zdálo se, že nejvíce přátelský vztah navázala Lucky právě s Emily Black.
Claire Sibleyová, sestra Sibleyho, položila na stůl dva čaje. Lucky si z nich jeden vzala."Kde je bratr?" Zeptala se po chvíli. "Lucas šel vyřizovat něco kvůli psům." "Jo tak." "Máme jen pár otázek. Nezdržíme vás." Řekl Henry. "To je v pořádku." Claire upila ze svého hrníčku. "Nevíte o někom, kdo by chtěl vašemu bratrovi nějak uškodit?" "Nemám tušení." Zavrtěla hlavou Claire. "Lucas je pořádný a milý člověk, spory nemívá." Lucky se podívala na psa, který ji právě očichával nohu. "Doufám, že těm psům brzo něco najde, tady zůstat nemůžou." Prohodila Claire jen tak mimochodem, ale Lucky to zaujalo. "Proč ne?" Zeptala se se zájmem. "Prostě to nejde." A z jakého důvodu to nejde?" Pokračovala Lucky neodbytně. "Nepotřebuju důvod. Prostě nechci ve svém bytě psy." "Všechno má svůj důvod." Namítla Lucky. "Ted si tak vzpomínám, že Lucas měl vlastně spory s jedním ze sousedů, právě kvůli psům." Řekla Claire po pár vteřinách ticha. "Jméno?" Zeptal se Henry a vytáhl papír a tužku. "Mathew Jameson." Henry si to napsal a dali se s Lucky na odchod.
Lucky šla zrovna po chodbě, když za sebou zaslechla Holly: "Všechno nejlepší!" Lucky se zastavila a otočila hlavu. "Cože?" Zeptala se otráveným hlasem. "Je červen. Máš narozeniny, jen sem chtěla..." "Zbytečnost." Skočila jí Lucky docela nepříjemně do řeči a pokračovala dál, ale Holly řekla: "To není. Každý potřebuje ujištění, že o něm druzí lidé vědí i ty." Odešla zpět na oddělení. Lucky se zastavila, ale pak jen zavrtěla hlavou. Nastoupila do výtahu a vyjela do pátého patra. Byla rozmrzelá a neměla náladu někoho vidět nebo se s někým bavit a už vůbec nestála o to, aby ji někdo přál k narozeninám. Bylo sedmnáctého června a jí bylo před dvěma dny jednadvacet. Bylo jí jasné, že Holly to ví ze spisu. Doufala, že už ho nikdo jiný nečetl. Jediný, od koho akceptovala přání k narozeninám, byla Emily, která jí dala mobil Sony Ericsson Arc, což byl špičkový android a Lucky se s ním učila ještě dnes. Zastavila se a koukala na dveře. MUDr. Roy Weber - policejní psychiatr. Lucky nakonec zaklepala a vešla. Zdravím, mám jít na posudek, Reevesová." "Pojďte dál, agentko." Weber se představil a podal jí ruku, po té ji vyzval, aby se posadila, Lucky to udělala. "Dáte si něco k pití?" "Ne." "Slyšel jsem, že jste génius." "To jsem." "Jak to v nové práci jde?" "Mimo záznam?" "Ano." "Nesnáším tuhle práci, ale je lepší, než vězení." "A přátele tu máte? Co třeba parťák?" Lucky se naklonila. "Podívejte, na vztahy se budete ptát v rámci toho posudku, je zbytečný o tom mluvit mimo záznam. "Nejste moc sdílná, že?" "Vy už jste začal s tím posudkem?" Řekla Lucky rozmrzele. "Slov padne dost, netřeba jimi plýtvat." Chcete tedy začít hned?" "Co myslíte?" Pronesla ironicky. "Ještě bych ráda dodala, že mé znalosti psychologie a psychiatrie se dají srovnat s těmi vašimi, takže na mě nezkoušejte ty psychologické řeči, a když řeknu, že o něčem nebudu mluvit, tak o tom nebudu mluvit." "Rozumím. Začneme s klasickým psychotestem, až ho vyplníte, přejdeme k té hovorové části." Když Lucky vyplnila psychotesty, přišla ta část, kvůli které na posudek vůbec nechtěla. Rozhovor. "Můžu vás oslovovat jménem?" "Jak chcete." "Dobrá." Weber si sedl naproti Lucky se spisem v ruce. "Mám tu vaše vyšetření z roku 2004, z Anglie." "Není v něm mnoho pravdy." "Jak to?" Lucky se jen usmála. "Říkala jsem, že v tomhle jsem zdatná. Až na pár výjimek tam je to, co jsem tam chtěla mít." "Proč?" "Kdo všechno bude číst tenhle nový posudek?" "Soudce, vedení a kapitánka Connorsová." "Fajn."Lucky náhle nasadila emocionální výraz a její hlas se také změnil. "Pak, ač velice nerada, budu tentokrát mluvit pravdu." Weber její výraz chvilku pozoroval. "Vy nejste sociopat, že ne?" "Ne, to nejsem." "Proč chcete, aby si lidé mysleli, že jím jste?" "Aby mě lidi nechali na pokoji." "Nechcete s nikým navazovat nové vztahy?" "Nevěřím lidem." "Z jakého důvodu?" "Není to jenom o tomhle. Tenkrát před sedmi lety, kdybych to nenahrála na tu sociopatii, přišli by na skutečnou diagnózu a cpali by do mě, kdo ví co." "Skutečnou diagnózu?" Nasadil Weber tázavý pohled. Lucky se na chvíli odmlčela a zadívala se do země. "Ale tohle přiznávám jen kvůli Connorsové. Mám PTSS." "Posttraumatický stresový syndrom. Proč ho nechcete léčit?" "A proč jo?" "Protože by se vám jistě žilo líp." "Ale jděte. Trvá to už sedm let, dávno u mě proběhla osobnostní změna." "Sedm let, takže to propuklo, když vám bylo asi 14 let. Co je příčina?" "A tím se dostáváme k té části, o které nehodlám mluvit. Řekněme, že mi bylo ublíženo, hodně, do toho zemřela mě blízká osoba, mou vinou a tím to uzavřeme." "Proč o tom nechcete mluvit?" "Kdo by chtěl o tomhle mluvit? Navíc to období si nepamatuju. A nehodlám to tahat z podvědomí." "Ale je to psychologicky velice podstatné." "To jistě, ale já si to vážně nepamatuju. Ty vzpomínky jsou zablokované." "Dobrá. Jaká jste byla před posttraumatickým syndromem?" Lucky se zamyslela. "Tichá, klidná, slušná... většinou sem trávila čas s nějakou kamarádkou. Nejradši jsem se ale bavila s dospělýma, měla jsem hodně ráda lidi, jo, byla jsem už trošku namyšlená, děti ve třídě jsem převyšovala intelektem. Ale bojovala jsem s tím, tenkrát. Pomáhala jsem dalším dětem, zajímala mě spousta věcí. Dokonce jsem měla i svoji osobní víru. Byla jsem šťastná, ale jinak. Neměla jsem rodinu. A často jsem snila o tom, že si pro mě přijde moje mamka. Ale v určité oblasti můžu říct, že jsem byla šťastná." "A teď nejste šťastná vůbec?" "Už sedm let ne." "Co se změnilo?" "Všechno, včetně mě." "Jak byste se tedy popsala dnes?" "Jako upřímně? Víte, jak se tu v práci chovám?" "Ano." "Pak vidíte tu změnu." "Chci to slyšet vašimi slovy, Lucky. Popište se." Lucky si povzdechla. "Já... vlastně to ani nevím. Nevím, kdo jsem. To, co teď můžu říct je, že jsem nervózní, nedůvěřivá, nevydržím v klidu, lekám se a někdy špatně spím, bývám agresivní. Dělám, že mě věci nezajímají, nebo že se mě nic nedotklo." "Proč býváte agresivní?" "Necítím se moc v bezpečí, a když mám pocit, že jsem ohrožená přímo, reaguju tak." "Takže nejste agresivní, proto, že by vás to bavilo, že?" "To ne. Podívejte, já předstírám sociopata." "Ale tím vůbec nejste." "Ne, nejsem. Vlastně mám víc emocí a empatie, než bych sama chtěla." "Jaký smysl má tenhle klam?" "Chrání mě to." "Chrání před čím?" "Před bolestí, před zklamáním." "Proto od sebe odháníte lidi?" "Já..." Lucky náhle vstala. "Hele, proč se mi snažíte dostat do hlavy?!" Začala z ničeho nic vyšilovat, sama nevěděla, proč. "Snažím se pochopit vaše chování. Chci vědět, kdo jste doopravdy, nechci dělat posudek o někom, kdo neexistuje." Lucky si nakonec zase sedla, ale bylo ticho. "Nevěřím lidem." Řekla po chvíli s očima upřenýma do země. "Bojím se, že mě zraní, nebo že o ně zas příjdu, to je můj problém." "Myslíte si, že všem lidem se nedá věřit?" "To asi ne. Já... Chci někomu věřit, mít někoho blízkého, s kým můžu mluvit, před kým bych mohla být sama sebou." "Vy nemáte někoho, komu byste mohla věřit?" "Jak to myslíte?" "Někoho, komu věříte, někoho, s kým se cítíte líp." Lucky se opět odmlčela. Trvalo jí, než něco řekla. "Emily." "Emily Black?" Ujišťoval se Weber. "Jo, Emily z laborky." "Proč zrovna Emily? Znáte ji krátce." "Já nevím, možná, proto, že je ke mně byla vstřícná od začátku, i když ze mě tou dobou byla jen zdrogovaná troska." "Proto ji důvěřujete?" "Ano. Ona mě bere takovou, jaká jsem. Má mě ráda a nemusím být někým jiným." "Takže Emily ví, jaká jste?" "Jo ví, jaká jsem." "Takže jste si ji nepustila k tělu jen proto, že vás obdivuje?" "Ne. Nerada to přiznávám a není to u mě obvyklé, ale je pro mě blízkou přítelkyní." "Takže ji důvěřujete?" "To už jsem řekla." "Říkala jste, že máte strach, že vám lidé ublíží." "Jo, to jo." "Jak to, že u Emily ho nemáte?" "To nemám tušení. Prostě jen věřím, že by to neudělala." "Dobrá. Co vy a váš parťák?" "Co je s ním?" "Jak se vám s ním spolupracuje?" "Henry je v pohodě." "Takže je také váš přítel?" "Jo, asi jinak, než Emily, ale jo. Jen mě štve, že mě furt moralizuje. Na vaší další otázku, Carterová a Foster jsou kolegové. Koroner mě sjížděl pohledem. Vše ke vztahům?" "Kam spěcháte?" "Odtud." "Proč?" "Nemám ráda, když se mě typy jako vy vyptávají na všechny možný pitomosti." "Proč vám to tak vadí?" "Pro koho je tohle příjemný?" "Chápu." Weber se na chvilku odmlčel a poté pokračoval: "A co kapitánka Connorsová?" "Co by?" "Proč jí chcete říct pravdu?" "Dlužím jí to." "Takže jste jí vděčná?" "Nebýt jí, tak bručím, co myslíte?" "Tak proč ty provokace?" "Ale, to s ní nesouvisí. Proti ní nic nemám, já se jen bavím, jen se bavím, je to jenom hra." "Nudíte se často?" "Jo, celkem jo. Nesnáším to, musím prostě něco dělat, musím se nějak bavit, a kdo je zrovna k dispozici..." "Ach tak. Ale proč ji nerespektujete jako autoritu?" "Nerespektuji nikoho." "Neuznáváte tedy ničí autoritu." "Ne, proč taky. Leda by se mi ten člověk rovnal, nebo byl lepší, ale to je skoro nemožný." "Nepřijde vám nezodpovědné vůči vašim kolegům chodit pozdě?" "Ne, však oni si poradí i beze mě." "Dobrá, dobrá. Zabila byste někoho?" "Jak mám brát tuhle otázku, když jsme u policie?" Lucky si ale povzdechla a mluvila. "Jsem narcista a jsem hajzl. Vysmívám se druhým a předstírám, jak jsem tvrdá, a je mi všechno jedno, ale nikdy bych nikomu bezdůvodně neublížila. Nejsem ta zlá, nejsem vrah. Ale když někdo ublíží někomu, na kom mi záleží, oplatím to. A když budu muset jako polda vystřelit, udělám to." "Chápu, ale nejde brát spravedlnost do vlastních rukou." "To je mi jedno." "Zcela?" "Naprosto." "A co vaše dětství? Mimo onu událost." "Špatné." "Prý jste zakusila 5 rodin." "Jo, bylo jich až moc. Nedokázaly se přenýst přes to, že sem tak jiná, nebo mě kvůli tomu vyštvali jejich vlastní děti. Každej ve mně viděl jen podivnýho, nevychovanýho spratka. Nikdo si neuvědomil, že i já byla, mimo jiné, dítě, co jen chce, aby ho měl někdo rád." "To je mi líto." Weber se na chvilku odmlčel. "Můžu vám ještě dát IQ test, než skončíme?" "Pro mě za mě." Pokrčila Lucky rameny.
Lucky s Henrym znovu zajeli za Mathewem Jamesonem. Ten byl překvapený, že je znovu vidí. "Lidi od vás už mě vyslýchali." Vypravil ze sebe lhostejně a ani je nepozval dál. "Co mi zase chcete?" Optal se nevrle. "Máme ještě pár doplňujících otázek." Odpověděl Henry klidně. "Tak dělejte. Nemám na vás celý den." "Prý jste měl spory s Sibleym kvůli psům. Co nám o tom povíte?" "Ty jeho potvory pořád štěkaly. Jo párkrát jsem na něj vlít, ale bylo to houby platný." "Tak jste mu rovnou zapálil dům." Ozvala se Lucky. "Jestli si tohle myslíte, jste ještě natvrdlejší, než sem si myslel." Lucky se jen usmála. "Já tomu říkám motiv a pokus o vraždu." "Nejsem hlupák, dámo. Neměl jsem ho v lásce. Chtěl jsem jen, aby ti čoklové sklapli. Nepodpálil bych ničí dům, protože by mě pak pijavice, jako vy nedaly pokoj." "Ale jděte. Ti psi určitě nejsou hlučnější, než vy." Otočila se k odchodu. "Henry, ztrácíme tu čas." Henry se na vteřinu podíval na ní a pak zpátky na pana Jamesona "Sbohem!" Odsekl a na rozloučenou práskl dveřmi. Henry šel k Lucky. Nasedli do auta. "On je ten typ, co by to udělal." Kouknul na Lucky. "Ne, není. On je jen namyšlený, nevrlý vůl, tyhle typy jsou v podstatě neškodní." "Jestli to ale nebyl on a všichni ostatní jsou čistí, tak kdo?" "Kdybych to věděla, Henry, zatknu ho." Rozjela se na stanici. "Mimochodem, nemělas teď někdy narozeniny?" "Ne!" Sešlápla plyn.
Ozvalo se zaklepání. "Dále." Connorsová se zrovna věnovala papírům, když k ní do kanceláře, přišel Weber se složkou. "Předevčírem u mě byla agentka Reeves, mám tu ten posudek." Connorsová v tu chvíli zvedla hlavu od svých papírů. V ten moment chtěla jen slyšet posudek na Lucky, počkala, až se Weber posadí a potom se ihned zeptala na otázku, která ji v tu chvíli nejvíce pálila, i když těch otázek bylo samozřejmě mnohem víc. "Tak je Lucky Reeves sociopat?" "Není. Osobnost má ale poměrně složitou, především tu hraje roli její minulost. Řekl bych, že Reevesová měla hodně nešťastné dětství a to včetně psychického i fyzického týrání, a ztráty někoho jí blízkého, vykazuje totiž známky traumatu." Connorsovou bolelo tohle slyšet. Vyčítala si to co se Lucky stalo, i když vlastně, nevěděla, co se jí stalo. Krom toho co ji Lucky řekla o Michaelovi, ale neznala detaily. Ona sama také nemohla za to, co se před lety stalo, ale to jejím výčitkám nějak nebránilo. "Musel to být někdo z té poslední rodiny." Řekla a vůbec si neuvědomovala, že o tom uvažuje nahlas. " Johnsonovi, to oni jí něco udělali, ale v databázi nejsou." Weber ji pozoroval a bylo mu jasné, že v tom musí být něco osobního. Věděl, že Connorsová je velmi empatická a mnohdy se v případech angažovala víc, než pro ni bylo zdrávo. Ale tohle ji vzalo až moc na to, aby v tom byl jen soucit. "Liv, jsi v pořádku?" Jeho otázka Connosovou probrala. "Cože? Jo jasně, promiň, pokračuj." "Olivie, co se děje? Co tě vlastně pojí s Reevesovou, proč jsi jí pomohla?" "To nic není, pokračuj." "Neřekl bych, že to pro tebe nic není." Connorsová si povzdechla. "Lucky Reeves je moje neteř... Je to dcera mé sestry." "Opravdu? Co se stalo?" "To je jedno, nechci o tom mluvit. Vraťme se k tomu posudku." Weber si uvědomil, že Lucky a Olivia mají společnou prozatím jednu věc, obě se zdráhají mluvit o své minulosti. "Reevesová to ví?" "Ne samozřejmě, že ne. Zatím vůbec nevím, jak nebo, co bych jí měla říci." "Rozumím." "Můžeš mi prosím tě říci, jestli je Lucky..." Connorsová nemohla najít slova na tu správnou otázku, ale Weber věděl, co jí zajímá. "Je sice asociální, neuznává autority a zdá se, že má svou morálku, ač se na první pohled zdá amorální, opovrhuje společenskými akcemi a má lehkou formu narcismu a myslí si, že může překračovat zákon, ale není to špatný člověk, nemusíš, se bát. Jde spíš o to, že neměla výchovu." Liv se viditelně ulevilo. "Co mi o ní teda můžeš říct? Proč o sobě tvrdí, že je sociopat?" "To je následek z dětství, bojí se věřit lidem, má v sobě strach a nejistotu a bojí se i toho, že by jí měl někdo rád. Nechce si k sobě pustit lidi i kvůli té ztrátě, co tam je, proto si hraje na někoho tvrdého, říká, že je sociopat. aby si nikoho nemusela k sobě pustit, ale je ve skutečnosti dost zranitelná. Psychotesty neprokázaly například psychopatii nebo jinou nebezpečnou poruchu, spíš je to profil oběti." "Takže může nosit zbraň, není v tom žádné riziko, že by mohla..." "Je vysoce nepravděpodobné, že by spáchala vraždu. Ona tě asi nebude respektovat, hned, protože tohle jsou věci, které se člověk musí naučit a jí to nikdo nenaučil. Ale není takhle nebezpečná. Nebudeš to s ní mít lehké a počítej, že bude i lhát a pozor na přehnané reakce." "Jak jí pomoci, aby se cítila líp?" "Ukaž jí, že není na svou bolest sama. Má zvláštní citový vztah k Emily, k ní má důvěru, mohlo by ti to pomoci a asi by i bylo vhodné, aby měla nějaké zvíře, ať nejen, že není zcela sama, ale i kvůli zodpovědnosti. A ještě je zvláštní její IQ, je vysoké, přesněji 182." Weber ještě říkal, co o Lucky zjistil, ještě zodpovídal nějaké otázky Connorsové a radil jí co a jak. Lucky tentokrát zůstala v práci i přes to, že jí dávno skončila pracovní doba. Seděla v kanceláři, zatímco Henry i Connorsová už dávno odešli. Na zdi měla přišpendlené fotky všech podezřelých a jejich profily. Už víc jak týden řešili tenhle případ a ona neměla nic, žádné prozření skrz její dedukci a neskutečně jí to štvalo, trpělo tím především její ego. Chtěla odhalit viníka, chtěla všem dokázat, že na to má, i když nikdo nemá sebemenší stopu ani tušení, kdo a proč podpálil dům pana Sibleyho. Nakonec však jen vyřadila všechny své podezřelé a ocitla se tím na ještě více mrtvém bodě. Nechala tedy toho a šla za Emily. Emily byla mile překvapena, když zjistila, že tam Lucky ještě je a nabídla ji Coca Colu. "Chci se tě na něco zeptat." Upřela Lucky na Emily svůj pohled. Opřela se o stůl a otevřela plechovku. Emily se vedle ní opřela také, s Redbullem v ruce. "Ptej se, na co chceš." "Proč jsi mi dala tak drahý mobil? Zjistila jsem si cenu na internetu." "A proč sis tu cenu vůbec zjišťovala?" "Protože tohle nejsou zrovna levné hračky." "Mám dost příplatků za své přesčasy. A teď vážně. Zapomeň na to, jasný? Jsi moje blízká kamarádka. Ráda ti dám dárek. Na tom záleží." "Blízká kamarádka, že zrovna já." "Jsi vyšší, než si myslíš." Emily ji objala. Lucky se nechala a po chvíli ji objala také.
Lucky probudil zvonek z podivného snu, který, okamžitě zapomněla. Když zjistila, že je něco po šesté hodině ráno, říkala si, že toho vetřelce před dveřmi uškrtí. Vyhrabala se z postele a došourala se otevřít. Překvapeně zamžourala ospalýma očima na Connorsovou, která stála před dveřmi. "Vy???" "Můžu dál?" Zeptala se. "Jistě." Odvětila Lucky, ale dala jednu nohu přes práh, jako by chtěla někam odejít. "A můžu pryč?" Ale pak přece jen ustoupila do bytu tak, aby Connorsová mohla vejít. "Díky." Vešla a zula se, pak následovala Lucky. "Spíte někdy?" Samozřejmě." V obývacím pokoji na stole byly různě odložené věci tak, že už tam ani nebylo místo, u gauče na zemi byla poloprázdná lahev a na gauči byly ovladače. "Pardon." Lucky jí udělala místo. "Doufám, že nejdete dělat domovní prohlídku." "Ne, to ne." Lucky namířila do kuchyně. "Dáte si čaj? Berte, dokud tu nemám nic, co bych vám do něj s radostí přimíchala." Connorsová zamrkala nad její poznámkou, ale souhlasila, dokud byla Lucky tak ochotná. Ta se po chvíli vrátila i s čajem. "Jak jste se dostala nahoru?" Lucky zůstala stát se založenýma rukama. "Někdo zrovna vycházel, tak mě pustil." "Hm a jak víte, ve kterém patře bydlím?" "Včera jsem se na to zeptala agentky Smile." "Hm, Anežku zabiju později. Co chcete? Jste tu jako můj soudní dohled? Kontrola, jestli tu nemám drogy?" "Ne, dnes ne. Chci si jen promluvit." "O čem? Posudek už snad máte." "Právě proto jsem přišla." "A jéje!" Protočila Lucky oči. "Už je to tady. Hele důvěru jsem vám projevila už tím, že jsem řekla pravdu. A to je dost velká dávka důvěry." "A já vám za to děkuji. Chci vám říct, že na to nemusíte být sama." "A na co jako?" "Na to, co vás trápí. Kdybyste si chtěla promluvit..." "To už jste jednou říkala a mě nic netrápí." "Ale jděte, každého občas něco trápí." "Opravdu?" Zamračila se na chvilku. "Hm, co trápí vás? Já vám dala pravdu, ať je to fifty-fifty." "Mé chyby z minulosti." "Ale no ták. Jaké jste vy mohla udělat chyby." "Selhala jsem a nedokázala ochránit osobu, která potřebovala mou ochranu, a ztratila i svojí sestru, dodnes nevím, co se s ní stalo." "Ou. A snažíte se to napravit tím, že pomůžete mně." "Možná." "Neznáte mě, ale máte mě ráda. Nejsem ani hodná, ani poctivá, to vy jste taková matka Tereza. Tak proč mi pomáháte? Je spousta jiných, lepších, co to potřebují." "Protože i vy si zasloužíte druhou šanci. A protože věřím, že z vás jednoho dne bude slušný člověk." Lucky tato slova na nějakou chvíli umlčela. Dotkla se jí, ale rozhodla se nedat to na sobě znát. "Dobře, dejme tomu. Proč jste mi koupila ten oběd? Ta pomoc je jedna věc, ale když jsem říkala, že si dám, to co mi koupíte, chtěla jsem..." "Vyprovokovat mě, je mi to jasné." Lucky se zarazila. "Když to víte, tak proč..." "Proč ne? Má volba." "Proč tahle volba?" "Z dobré vůle?" "To není, vždycky je důvod. Jaký byl váš motiv? Hmmm?" "Ale je, přijměte to. Za vším hledáte složitosti. Někdy je odpověď jednoduchá." Když Connorsová řekla poslední větu. Lucky se na několik vteřin zarazila, jako by ji něco došlo. "Děje se něco?" Lucky se usmála. "Máte pravdu. Odpověď je jednoduchá. Právě mě osvítilo." Kvapem spěchala do ložnice. "Morálně?" Volala za ní Connorsová. "Ne." Ozvalo se zpátky. "Škoda." O chvilku později se Lucky vrátila oblečená a hodila do sebe zbytek svého čaje. "Musím jít." Connorsová rychle dopila ten svůj a zvedla se. "Doufám, že do práce." Chtěla najít kuchyni a umýt po sobě svůj hrnek, ale Lucky jí ho vzala a vrátila ho na stůl. "Jdeme!" Vyrazila se ke dveřím, obout se. Connorsová šla za ní a vůbec nechápala, co se děje. "Ale kam?" "Jeďte na stanici, připravte mi výslechovou místnost." Zavolala Lucky na Connorsovou a hnala se ke svému autu. "Reevesová, co se děje, kam jedete vy?!" Volala na ní Connorsová, která ji nestíhala, jenže to už Lucky sedala do svého služebního auta a hned na to jela pryč. V autě vzala mobil a zavolala Anežce. "Čus, to sem já. Sejdeme se v Hot cup kavárně za tři hodiny a je mi jedno, co zrovna děláš. Zatím musím končit." Pak už se jen věnovala řízení. "Potřebuji zatykač na Claire Sibley." Vyhrkla Lucky na Alexandru Norringtonovou, státní zástupkyni. "Z čeho ji obviňujete?" "Zapálila dům svého bratra a málem ho při tom zabila." "A jaké máte důkazy?" "Nemám důkazy, ale budu mít přiznání." "Nemáte jediný důkaz, který by ji s tím spojoval?" "Fyzický ne. Ale nemá ráda jeho psy." "A proto mu podpálila dům?" "Proto ne, ale na motiv přijdu." "Nemůžu vám dát na někoho zatykač bez důkazů. Právník by to hned smetl ze stolu." "To už je vaše hřiště, já mám jen přijít na to, kdo udělal zločin a chytit ho." "Ano a pokud to udělala, prošlo by jí to, díky neschopnosti CSI. Tenhle titul chcete, Agentko Reevesová?" Lucky už nic neřekla a odešla. Při cestě od státní zástupkyně sem tam zastavila a vyfotila někoho na mobil. Dorazila ke Claire Sibley. Byl tam zrovna i Lucas, Lucky šla proto se Claire do jiné místnosti. "Bude to jen chvilka." Řekla Lucky. "Tak máte už něco? Už víte, kdo mému bratrovi zapálil dům?" "Možná ano." Lucky vytáhla mobil: "Podívejte se na tyhle lidi." Lucky jí ukázala fotky lidí, které vyfotila venku. "Ne, ne, bohužel, vůbec nikoho neznám." "Opravdu?" "Opravdu ne. Byl to někdo z nich?" "Prošetřujeme to, děkuji vám." Lucky se dala na odchod, ale zastavila se ve dveřích. "Jo a prosím vás, nemáte náhodou benzín v kanistru? Zapomněla jsem natankovat, mám téměř prázdnou nádrž, zaplatím." "Podívám se, kolik mi toho ještě zbývá, počkejte tu." Po chvíli se vrátila i s menším kanistrem. "Tohle by vám snad mělo stačit." Podala ho Lucky, ta si ho ochotně vzala a podala ji peníze. "Nechte to být." Odvětila jí Claire. "Díky." Lucky dala kanistr do auta, nasedla a odjela a zavolala Anežce, že se sejdou dříve a nebrala ohledy na to, jestli tam vůbec může přijít.
Lucky dojela na CSI. Vzala kanistr s benzínem a šla dovnitř, kde na ní hned mluvila policistka na recepci. "Agentko Reevesová..." "Co zas? Dnes jdu pozdě kvůli šéfce, jasné?" "Jen vám mám vzkázat, že máte jít k ní do kanceláře." "No, jo." Namířila rovnou do laboratoře. Kde dost nahlas hrál ohlušující Heavy metal. Lucky našla hifi věž a vypnula ji. V tu chvíli vyběhla Emily z druhé části laboratoře. "Ahoj Lucky, proč mi vypínáš mou hudbu? Jsi jako Olivia." "Protože je to příšerné." "A ty nemáš ráda nějaký metal?" "No... Co Amy Lee?" "Mám originální CD Evanescence, nanosím je sem." "Vážně? Koupím je od tebe." "Ne, je to rock, metalová kapela v čele se zpěvačkou, co má ráda Gotiku, neprodám je. Ale, můžu ti je sehnat." "Tak sežeň. Máš Colu?" Emily se usmála, vytáhla Coca Colu. "Vždycky mám Colu." Podala ji Lucky. "Co je to?" Zeptala se na kanystr, který Lucky doposud měla v ruce. "Vzorek. Porovnej ten benzín s benzínem z místa činu od shořelého domu Sibleyho. Potom přijdu pro výsledky." Emily si nasadila rukavice a převzala si kanystr. Lucky se s ní rozloučila a poté šla do kanceláře Connorsové."Máte něco? Předpokládám, že váš ranní spěch souvisel s případem." "Em... jo. Čekám, až se v laborce potvrdí moje teorie." "A ta je?" "Byla to Claire Sibley, jeho sestra, motiv nevím, ale brzo se vše dozvíme. A teď musím odejít, nazdar." Vydala se s kanceláře. Connorsová ihned vyrazila za ní. "Jak odejít???" "Jako pryč." "Nikam! Nevadí vám, že jste v práci?" "Popravdě, ano vadí, raději bych byla někde jinde. Což udělám teď." "Nemůžete si odcházet, jak se vám zlíbí." "Není v tom rozdíl, jestli budu na výsledky čekat vevnitř nebo venku." I přes zákaz Lucky odešla. Na Anežku, musela nějakou dobu v kavárně čekat. Dorazila později. "Co tak hoří, že jsem se kvůli tomu musela uvolnit z práce?" "V šest hodin ráno mě vzbudila Connorsová, když na mě zvonila." "Promluvily jste si?" "No, co mi zbývalo. Ale něco vím, ztratila sestru a ještě někoho, proto mi pomáhá. Měla jsem pravdu." "A to jsi mě vytáhla z práce jenom, proto, abys mi řekla, že jsi měla pravdu?" "Ano, hned je mi líp. A nedávej prosím tě nikomu mojí adresu, ani poldům." "Já ji nikomu nedala, Lucky." "Jen nechápu, proč pomáhá mně, takovému špatnému člověku." "Nejsi špatný člověk." "Když myslíš." Zvedla se Lucky. "Půjdu. Emily má jistě výsledky k případu. Zatím." Dala se na odchod. "Počkej, nezaplatilas." Zavolala za ní Anežka. Lucky se otočila ve dveřích. "No vidíš, jaký sem člověk." A zmizela. Anežka si povzdechla. Nechala na stole platbu za obě a také odešla do práce.
Lucky šla ihned do laboratoře. "Shodují se, Lucky!" Jásala Emily. "Benzín, který jsi mi dala, je ten samý, který byl použit při zapálení domu pana Sibleyho." "Skvělé. Dej mi důkaz pro státní zástupkyni." Lucky potom šla do třetího patra, do své kanceláře. "Ahoj, parťáku." "Kde jsi byla, Lucky?" Ptal se jí hned Henry. "Sháněla sem důkaz. Jdeš se mnou zatknout Claire Sibley?" Henry se zvedl, pobral si věci a šel za ní. "Cože? Byla to ta jeho sestra?" "Jo." Lucky koukla na Holly. "Zjisti mi všechno ohledně sourozenců Sibleyových." Pak s Henrym vyrazili. "Neuvěřitelný. Tu jedinou jsme neprověřovali." "Protože jsme idioti, i já jsem byla, než mi to došlo." "Jak si na to vlastně přišla, že to byla ona?" "Náhodou." Dojeli znovu k soudu. Lucky předložila Alexandře Norringtonové potvrzení od Emily. "Benzín z kanystru, který mi dala sestra Sibleyho, je ten samý, kterým byl polit Sibleyův dům. Je tohle důkaz?" "Fajn, seberte ji." Rozhodla Alexandra.
Zazvonili u Sibleyové. Ochotně je pozvala dál. Tentokrát byl u konverzace i Lucas. "Neměl byste být pod jednou střechou se svou sestrou." Pronesla Lucky z ničeho nic. "Cože?" Podíval se na ní nechápavě Lucas. "Už víme, kdo vám zapálil dům." Řekl Henry. "Kdo?" "Vaše sestra." Řekla Lucky a podívala se na Claire. "To je lež!" Vyhrkla pohotově Claire. "Opravdu?" Pokračovala Lucky. "Tak jak je možné, že benzín, který jste mi ráno dala, je stejný jako ten, který byl na domě vašeho bratra?" "Claire, proč jsi to udělala?" Zeptal se jí pan Lucas a byl v pořádném šoku. "Nedívej se na mě takhle!" Odsekla mu sestra. "To já měla zdědit ten dům!" "To bude ten motiv." Pronesla Lucky, zatímco Claire nasazovala pouta:"Claire Sibley, jste zatčena za žhářství, pokus o vraždu, ničení majetku a ochránci zvířat by taky jistě něco našli. Máte právo nevypovídat, všechno, co řeknete, může být u soudu použito proti vám. Máte právo na obhájce, pokud si ho nemůžete dovolit, bude vám přidělen." Odvedli ji do auta a odjeli na stanici. Holly zatím zjistila, že dům Lucase Siblayho původně vlastnil jejich otec, který ho v původní závěti odkázal Claire, později ale napsal záveť novou, podle které dům připadl Lucasovi. Claire přiznala, že právě to bylo důvodem, proč dům zapálila. Rychle dodala, že nechtěla, aby její bratr zemřel, jen aby o dům přišel. "Ten dům jsem měla dostat já! Jenže pak jsme se s otcem pohádali a on to přepsal." "Nedivím se mu." Pronesla Lucky tiše pro sebe. "Tak jste to vyřešila tak, že jste ten dům zapálila." "Já ho měla mít, takže on ho mít nebude." Lucky protočila oči. Celé jí to připadalo nesmyslné. "No... Dům sice nemáte, ale za to budete mít krásnou, chladnou celu." Lucky se zvedla k odchodu. "Jak jste na mě přišla?" "Překvapilo mě, že mi to nedošlo dřív. Řekla jste, že u vás nemůžou být psi vašeho bratra, ale neřekla jste proč. Všechno má důvod. A u vás nešlo o psy, ale o to, že nemáte ráda bratra. Sbohem." Odešla.
Lucky byla na pitevně. Seděla vedle stolu s tělem mrtvého muže a povídala si pro sebe, jakoby to snad říkala té mrtvole. "Můj názor na ní se změnil, určitě jo. Ani mě nezná a přesto ve mně věří. Kde kdo by nade mnou zlomil hůl, ale Connorsová ne... V jistém smyslu je ona jediná, koho mám. A proto jí budu chránit i za cenu svého života. Je to dobrý člověk a já..." "Lucky? Co tu děláš?" Přerušil ji Dan, koroner. "Nic, nic." Vstala a dala se na odchod. Večer Lucky seděla v kanceláři a nad něčím dumala, když tam přišla Emily a v jedné ruce měla kafe a v druhé šálek čaje. "Ahoj, jak moc sladíš?" "Proč?" Zvedla k ní Lucky hlavu. Emily položila čaj na stůl. "Udělala sem ti čaj." "Tys mi udělala čaj?" "No jo. Vypadáš překvapeně." "To je poprvý, co mi někdo udělal čaj." Ale napila se, Emily na ní zírala s nadšením a očekáváním. "Dobrý???" "Fajn, dík." "To s tou sestrou Sibleyho bylo úžásný." "Co jako?" "To, jak si na to přišla?" Lucky se jen ironicky uchechtla. "Jo po dvou týdnech mi došlo, že to byla ona. Jaká pecka. Tohle mě... přece mě to mělo napadnout už dřív. To nebyla dedukce, jen neshopnost, na to by přišel, kde kdo." "Ale přišlas na to ty a na to, že děláš poldu dva měsíce..." "Hmm." Lucky do sebe hodila čaj. "Jdu domu." Pobalila si své věci i ublížené ego a odešla.
Comments