Agentka Lucky Reeves: 6. Rudý král

Zatčení drogového bosse a rozbití zločinného gangu, který kradl narkotika, způsobilo rozruch v celém New Yorku. Případ samozřejmě neunikl pozornosti médií, stejně jako soudní proces a agentka Lucky Reeves. Metoda, kterou Lucky drogového bosse chytila, novináře velmi zaujala, ovšem největší poprask způsobila její metoda dedukce, ve které málokdy brala v úvahu fyzické důkazy. A tak se zvěsti o agentce, která vyřeší případ jen pomocí jakéhosi šestého smyslu, rychle šířily světem a Lucky se nedobrovolně stávala veřejně známou osobností. V novinách často měla přezdívku "Ženský ekvivalent Sherlocka Holmese." Televizní i žurnalističtí reportéři se k ní snažili při každé příležitosti dostat, aby měli další skvělou reportáž. Na rozdíl od nich z toho Lucky nějak nadšená nebyla, byť její ego toužilo po uznání, přesto u ní vítězilo to, že chce být skrytá před světem, obdiv Emily jí zcela stačil. Zrovna nyní s Henrym a Olivií byli v panelovém domě v přízemí, kde byl na chodbě svého bytu mrtvý muž, který zřejmě spáchal sebevraždu. V pravé ruce stále držel zbraň, kterou se zřejmě střelil do hlavy. Shodli se na tom všichni vyšetřovatelé, až na Lucky, které se to nezdálo. Jako obvykle si prohlédla byt a dala se na odchod. "Venku je hromada novinářů." Upozornil je Henry. "Co chtějí tentokrát?" Procenila Lucky mezi zuby. "To, co vždycky." Odpověděla Olivia. "Tebe." "Proboha, lidi se zbláznili!" Protočila Lucky oči. "Jsem usvědčený zločinec v podmínce, co pracuje u policie, aby nemusel jít sedět, proč nenaháněj třeba Adele?" Naštvaně si nasadila kapuci své mikiny. Snažila se krýt před fotáky těch otrapů venku, ale pár jejích fotek bylo i tak ukořistěno, než odjela.

Neměla tušení, že jen o pár dnů později si jednu z jejích fotek v novinách až v Londýně prohlížel vysoký muž v černém kabátu. Nezdálo se, že by ho zajímal celý článek v novinách, hleděl především na fotku Lucky Reeves. Po chvilce z kapsy kabátu vytáhl mobil. "Chci ihned letenku do New Yorku. Na jméno William Danson." Jeho hlas byl hluboký a někomu by jistě naháněl strach. "Co nejbližší let." Po celou dobu svého krátkého hovoru nespustil, oči z fotky v novinách. Téměř nemrkl. Byl stejně zaujatý, jako Lucky, když se snaží přijít na řešení případu.

Bylo ji 11 let a zažívala peklo na zemi. Týral ji, bil ji, vyhladověl ji, nutil ji prát se s jinými dětmi a cvičil z ní zabijáka. Když tam Morpheus nebyl, zamykal Lucky do malé tmavé místnosti a pro všechny případy ještě byla připoutaná silným řetězem. Jednoho dne tam ale někdo přišel, kluk s rozcuchanými vlasy. Vysoký asi přes 180 centimetrů. Také byl pomlácený. V pravé ruce měl hořák. Lucky se na něj podívala. "Kdo jsi?" "Michael. A ty jsi Lucky Reeves, ta, co můj otec získal do pěstounské péče." "To už je dávno, asi víc, jak rok.." "Je to jen pět měsíců, Lucky." "Vážně? Ale přijde mi jako by…" "Tě mlátil roky?" Dokončil větu Michael. "Já vím, mně je 15 let, ale mám pocit, jako bych prožil dvojnásobek." "On ti to dělá taky?" "Ano." "Ale nejsi přivázaný." "Ta stvůra si myslí, že když jsem jeho syn, může mi víc věřit."

Přišel k Lucky a začal nahřívat řetěz. "Co to děláš?" "Dostanu tě pryč, jen vydrž." "Ty řetězy jsou dost silný. Lepší bude, když sám vypadneš, když můžeš zmizet." "Kdybych tě tu nechal a sám utekl, byla by to jen ubohost, tý stvůře se musí někdo postavit na odpor." Ozvaly se zvuky příchodu. Michael se zvedl: "Musím jít." "Michaeli…" "Já se vrátím." Řekl a rychle zmizel, zatímco Lucky vypadala vyděšeně.

Lucky se už týden neukázala v práci. Čekala, až pozornost kolem ní utichne, ačkoliv na to, aby nechodila do práce, nemusela být zrovna středem pozornosti. Seděla za svým notebookem, pila čaj a byla zabalena jen ve velké osušce s vlky. Amy ležela vedle ní. Ozvalo se dunění zvonku a jeho délka značila vysokou naléhavost. S Lucky to však ani nehnulo, za to Amy se se štěkotem řítila ke dveřím. Lucky se ale stále k ničemu nechystala. "Ticho!" Zakřičela na třetí zvonění a Amy přivolala k sobě. Její pozornost zaujalo až to, že zaslechla klíče, chytila Amy za obojek a otočila se. To už u ní stáli dva muži v obleku a hned na to jí jeden z nich dokonce přinesl její věci včetně bot. Amy na ně výhružně štěkala a vrčela. "Oblečte se, agentko Reevesová, jdete s námi." Řekl jeden z nich chladným profesionálním hlasem. Lucky si jednoho z nich prohlédla, drahý tmavý oblek, sluchátko za uchem a černé sluneční brýle, na tohle nemusela být génius. "Vím, kam půjdu." Pronesla s úsměvem a koukla se na Amy. "Klídek holka, to jsou jen pánové z FBI." Podívala se opět na ty dva. "Podali byste mi z chodby vodítko, pánové?" A však nezdálo se, že by se chystala jít oblékat.

O hodinu později dokonce i Henryho přivedla FBI do místnosti, kde byl stůl a kolem něj z každé strany pohovka. Na jednom gauči seděla Lucky a byla stále celá zabalená ve své osušce a její věci byly na stole před ní i s její služební zbraní a odznakem. Amy jí ležela u nohou. Henry si k ní sedl, nejprve vůbec nevěděl, co má říct. Amy se k němu šla pomazlit. "No… máš kliku, že je teprve září." Lucky se jen usmála. Henry se na ní podíval, pak se zamyšleně podíval před sebe a poté znovu na Lucky. "Máš na sobě spodní prádlo, že jo?" "Ne." "Fajn, tak ne." Lucky se začla smát. Henry se snažil zůstat vážný, ale chtě nechtě se začal smát také. "A ted vážně." Začal, když se uklidnili. "Tajná schůzka FBI, proč tu jsme?" "To nevím." Zavrtěla Lucky hlavou. "Tys něco provedla, Lucky?" Do místnosti přišla kapitánka Connorsová v uniformě. "O, ahoj mami!" Vykřikla Lucky. Olivia vykulila oči, když viděla Lucky jen v osušce. "Mohla by ses se aspoň jednou chovat jako dospělá, Lucky?" "Promiň Liv, ale řeší zločiny, a pak to dává na blog a teď je nahá na tajné schůzce FBI, jejiž vážnost zdůrazňuje i tvá uniforma, já bych v její dospění moc nedoufal." Varoval ji Henry. "Ano přesně tak." Řekla Olivia. "jsme na schůzce FBI, Lucky, obleč se, prosim tě." "Proč?" Zeptala se Lucky tónem malého dítěte. "Přiznej, moje výstřelky tě baví." Olivia se ironicky usmála. "Jak si na něco takového přišla, mé dítě?" Do místnosti přišla Anežka Smile. "Ahoj Olivie." "Ahoj, omlouvám se za Lucky, ona je zkrátka... Lucky no…" "Chápu." Pozdravila i Henryho a koukla na Lucky. "A co ty? Tohle je nějaká nová provokace?" "Spíš protest." Zamyslela se Lucky. "Myslíš, že je příjemné, když chlápci FBI tahají lidi z domu?" "Ale no tak." "Příště aspoň přijeď ty." "Nebyl čas, tohle je naléhavé." "Proč jsme tady?" Přemítala Lucky od jedné k druhé. "Nic tě nenapadá?" Řekla Olivia. "FBI, chce tvou pomoct, tedy až se konečně oblékneš." Lucky se naklonila k Olivii a zašeptala. "Dělám to kvůli nám, abych utužila to, že sem tvé dítě." Olivia se na ní podívala s pobaveným výrazem, jestli to myslí vážně. "Zlato, pocit, že mám na oddělení dítě, mám od chvíle, cos nastoupila." Když už byla Lucky konečně oblečená a popíjela čaj, Anežka se chystala k věci. "Máme tu záležitost, týkající se mezinárodní bezpečnosti a potřebujeme pomoc." "A co já s tím?" Pronesla Lucky s nezájmem. Anežka před ní hodila foto. "Znáš toho muže?" Lucky vzala fotku a prohlédla si ji. Muž na fotce měl ostrou tvář, rozcuchané tmavé vlasy a modré oči, nebo snad zelené? Z té fotky to nemohla rozpoznat. "Ne, neznám." Odložila fotku. "Jmenuje se William Danson, i když to nejspíš bude falešné jméno. Mnohem víc je ale známý pod jménem "Rudý král." Je to jeden z nejobávanějších zabijáků." "A co já s tím?" Zopakovala Lucky s nezájmem. "Chceme tě na něj nasadit…" "Tak to prrr!" Zastavila Lucky Anežku a vstala. "Moje podmínka mi přikazuje pracovat pouze pro CSI, takže FBI čmuchala dělat nebudu. Navíc případ mám přesto, že ho všichni považují za uzavřený. Hezký den. Jdeme Amy." Dala se na odchod a německý ovčák ji poslušně následoval. "Počkej, Lucky!" Zavolala za ní Olivia. "Umí dedukci." Zkusila říct Anežka, Lucky to ovšem nějak nezastavilo. "Je to Morphův syn." Řekla Olivia. "A tím se to týká i nás." Lucky se zastavila a otočila hlavu. "Biologickej?" "Ano." Přikývla Olivia. Lucky se vrátila a znovu vzala foto, které ji Anežka ukázala a prohlédla si ho znovu, pak si opět sedla vedle Henryho. "Dobře, poslouchám." Anežka pokračovala "V současnosti je tady v New Yorku. Víme, že má informace, co by mohly rozpoutat mezinárodní konflikty. Musíme je získat." "To je vše? Copak už ho FBI nekontaktovala? Co chce výměnou? Nezkoušejte ho obelstít. Je to syn nejhoršího a nejchytřejšího zločince planety, zřejmě další genius sociopat. Něco poděláte a máte problém." "Lucky, on nic nechce, sám nás kontaktoval, kde je, a že ty informace má." "O, takže si hraje, provokuje, napíná…" "Není to vtipné. Ty informace můžou rozpoutat třetí světovou válku. Jenže vtrhnout k němu nemůžeme. Jak jsi řikala, kdo ví, čeho je schopný." "Henry půjde s tebou." Dodala Olivia. "Á. Tohle se mi líbí, začíná to být zábava." "Ty se ho nebojíš?" Zeptal se jí Henry. "Děláš si srandu?" Podívala se na něj Lucky. "Velký zlý zabiják, tajné informace, vystrašená FBI… Nejlepší případ od chvíle co dělám u policie." Podívala se na Anežku. "Tu foku toho… Rudýho krále si vezmu. Pošli mi jeho adresu a ozvi se mi za týden." Dala se na odchod. "Budeš mít plán?" Zeptala se Anežka. "Budu mít ty informace." "Lucky, moc si věříš, ale dávej si pozor, on je extrémně nebezpečnej." "To je každej vrah." Odvětila Lucky a odešla.

Ačkoliv se Michaelovi nepodařilo Lucky dostat pryč, vzniklo mezi nimi pouto, o kterém jejich tyran nevěděl. Jednoho večera po další vlně násilí a bití, se Lucky pokusila Morphovi vzepřít. To, co následovalo, byl málem masakr. Když při "usměrňování" Morpheus způsobil Lucky otevřenou zlomeninu ramene, její řev bolesti byl ten večer slyšet na kilometry daleko. Michael se na něj vrhl v záchvatu zuřivosti. "Už dost! Nech ji na pokoji! Zabiju tě! Zabiju tě!" Díky tomu, že Morpheus tento útok nečekal, měl Michael navrch a zdálo se, že by ho mohl opravdu zabít, ale na pomoc přišli Morpheovi lidi a Michaela spacifikovali. Morpheus zuřil. "Ty červe! Troufáš si postavit se proti mně?! Až s tebou skončím, Michaeli, už tě to v životě nenapadne!" Potom co skončil s Lucky, vzal si do parády svého syna. Ozvalo se dunění zvonku, jako na lesy. Lucky věděla, kdo takhle zvoní. S Amy včele otevřela Emily dveře. Objaly se a Lucky zamířila zpět do ložnice. Emily cupitala za ní. "Slyšela jsem o tvý misi ohledně Rudýho krále." "Jo, od Liv je milé, že mi poskytne nějáké to rozptýlení." Emily se překvapeně rozhlédla po místnosti. Lucky měla vytahané ze skříně téměř všechno oblečení. "Co to vyvádíš?" "Potřebuju si obléct něco, co pomůže mému krytí." Lucky se zamyšleně dívala na své věci. Nakonec vzala zelenou mikinu se zipem a světle modré kalhoty. "Tohle obvykle nenosím."

Amy mezitím lovila jednu z jejich ponožek. "Nechci, abys k němu šla." Řekla Emily s obavami v hlase. "Klídek, Henry jde se mnou." "Co když vás oba zabije…" Emily začínala panikařit: "Bože můj." "Emily klid! Nikdo nikoho nezabije." "Proč musela FBI vybrat na Rudýho krále zrovna tebe, to nemají dost lidí?" "Protože jsem génius. A kromě toho, práce u poldů je nebezpečná pořád." "Tak si najdi jinou." "To bych nepracovala s tebou a šla bych sedět." "Taky pravda. Ale zavoláš mi." "Proč? Bereš si Amy, stejně si pro ni příjdu." "Lucky!" "Napíšu SMS." Převlékla se. "Jak vypadám?" "Neobvykle." "Fajn. Teď ještě jméno. Hmmm."Lucky šla do obýváku k notebooku. "Hledáš si jméno?" Koukla jí Emily přes rameno. "Snažím se… Tak jo." Zvedla se po chvíli: "Jméno už mám." "A řekneš mi ho?" "Ne." Lucky si vzala hroznovej cukr a nabídla i Emily. Ozval se zvonek. "To bude Henry. Je čas vyrazit." Dala Amy vodítko a podala ho Emily. "Tak štěndo, ted počkáš hezky u mojí oblíbený ajťačky." Podrbala ji za uchem a dala si mobil do vnitřní kapsy od mikiny. Vyšly ven, kde už čekal Henry. "Tak ty máš i věci ve veselých barvách?" Rýpnul si. "Sklapni! A dej mi klíče od auta, stejně nemáš adresu." Henry jí je s povzdechem předal. "Dejte na sebe pozor." Řekla Emily tentokrát Henrymu. "Nic se nám nestane." Zavolala Lucky od auta. "Jdeme partáku, nová hra začíná."

Když odjížděli, Emily se za nimi s Amy dívala, dokud auto nezmizelo.

"Jakej je plán?" Kouknul Henry na Lucky. "Zazvoníme. Pak se uvidí." "Zazvoníme?" Kouknul na ní Henry, jestli to myslí vážně. "My jen tak zazvoníme u sériovýho vraha?" "Vtrhnout tam je riziko, nechceme ho za nepřítele nebo hůř, nechceme, aby nás Emily potkala u Dana na pitevně." "To je bezva." Řekl Henry ironicky. Po víc, jak hodině Lucky zastavila, zaparkovala a svou služební zbraň nechala v kaslíku auta. "Už jsme tady? Zeptal se Henry, když se dál vydali pěšky. "Jsme o ulici vedle. Prašťi mě." "Cože?" Podíval se na ní Henry nechápavě. "Prašťi mě. Ty máš něco s ušima?" "Prašťi mě - slyším často, když něco řekneš, ale většinou si to jen domýšlím." "Tak už dělej a nemel!" "Nebiju ženy, i když ty bys pár facek zasloužila." Lucky protočila oči v sloup. "Ježkovi oči, je to součást plánu, tak mi ji vraž jo, a jestli to má bejt věrohodný, potřebuju krvácet, takže se neboj jít do toho, ale jestli mi něco zlomíš, tak tě zabiju!"

Henry na ní nejistě koukal, moc se mu to nelíbilo. "Ale nehodlám tu strávit mládí, tak s tim pohni." Zavrčela Lucky. "Jak chceš, tys to vymyslela." Lucky se pořádně nadechla. Henry jí nakonec dal opravdu vcelku slušnou ránu pěstí, div neztratila rovnováhu. "Hele dobrý?" Zeptal se, když se Lucky narovnala.

Lehce si utřela nos a podívala se na svůj prst od krve. "Fajn, tak jdeme." Řekla, jako by se nic nestalo. Zazvonili u domu, ve kterém měl být Rudý král. "Ano?" Ozvalo se ze sluchátka u zvonku. "Ehm, prosím vás, potřebuju pomoc." Řekla Lucky v nepředstíraném pláči. "Přepadli mě a vzali mi mobil i peněženku a… a dokonce i klíče. Já… vůbec nevím, co si počít, pomozte, prosím."

Zatímco hrála tohle divadlo, Wiliam Danson, který si nechal říkat Rudý král, ji sledoval kamerou a celkem se u toho bavil. "Zavolám policii, jestli chcete." Ozvalo se ze sluchátka u zvonku. "To budete hodný." Pokračovala Lucky. "A mohu na ně počkat u vás, prosím?" "No dobrá." Ozvalo se ze zvonku společně společně s drnčením, které otvírá dveře. "Děkuju." Odpověděla Lucky se vzlykem a s Henrym vešli dovnitř. Na dveřích byl systém, který umožňoval otvírání na dálku, takže u nich nikdo nebyl. "Tohle si musím taky pořídit." Konstatovala Lucky. "Obávám se, že na to má plat jen nájemný zabiják." Zašeptal ji Henry. "Obývák je vpravo." Ozvalo se odněkud z domu. "Děkuju." "Já jsem viděl, jak se to stalo." Řekl Henry. "Máte tu lékárničku?" "V kuchyni, v jedné z horních skříní." Henry šel do kuchyně a Lucky vešla v obýváku, jako první si všimla luxusní pohovky, bylo tam víc luxusních věcí - velká televize, hifi věž, byly také vidět zbraně a na zdi byl obraz. U okna byl malý kulatý stůl, u kterého seděl muž, který vypadal téměř, jako na fotce, kterou si Lucky vypůjčila od Anežky, měl navíc jen strniště. Ve světle modré košili, tmavých hladkých kalhotách a lesklých černých botách, se skleničkou skotské v ruce, působil jako bohém. Potom, co si Lucky očima prohlédla místnost, zůstala pohledem upřená na něj. Měla z něj zvláštní pocit, bylo na něm něco zvláštního, přišlo jí to povědomé, ačkoliv pamět jí řikala, že ho vidí poprvé. Nutilo ji to soustředit na něj veškerou pozornost. "Vítám tě, Lucky Reeves, i když jsem celkem zvědav, jakou identitu sis připravila, nebudeme předstírat, že jsi někdo jiný." Odložil skleničku vstal a přišel k ní tak blízko, jak jen to šlo. "Víš, kdo jsem?" Snad to, že se ocitl tak blízko ní, Lucky vytrhlo z jejího tápání. "Rudý král, řekla bych." Řekla a snažila se mu dívat do očí a zůstat v odstupu, jenže pocitů, bylo čím dál víc a většina z nich jí byla doposud cizí. Zvlášť, když se mu podívala, do očí, projel v ní pocit vzrušení, ale tenhle byl jiný, nevěděla, co to je. "Samozřejmě." Rudý král vzal kapesník a utřel ji nos, od krve, na to, že to byl zabiják, celkem jemně.

"Škoda nechat se tlouct do tak hezké tváře." Lucky se přiblbě uchechtla. "Já nejsem… ty mě ne… Tvý jméno?" Ve zmatení si ani nevšimla, že ji chytil za zápětí. "William Danson." "Pravý jméno." Rudý král se zasmál. "Ne, Lucky." Lucky se usmála. "Zjistím to." "To doufám…" "Modrozelený…" Řekla najednou. "Ten postřeh barvy mých očí a tvých rozšířených zorniček mi lichotí. Zvláštní… To, jak se z tebe stala žena, je to tak… přitahující." Lucky se uchechtla znovu. "My se nikdy neviděli, ačkoliv jo, možná o mně víš od něj. Ale jsi egoistickej… Snad si nemyslíš, že bych já chtěla něco mít s někým jako ty, jen protože tu se mnou flirtuješ."

" Má ty vzpomínky moc hluboko, nemůžu jí říct, kdo jsem, když ani Rudý král jí nic neříká."

Pomyslel si Rudý král. "Ne, proto ne." Naklonil až k Lucky a zašeptal. "Vím to, protože jsem ti změřil puls." Lucky dala ruku pryč. "Tyhle triky znám. Moc si nevěř!" "Ale no tak. Na mě nemusíš hrát tvrdou. Co se mně týče, pomiloval bych tě hned teď a rovnou tady, tak, že bys dvakrát prosila o milost." "Nikdy jsem neprosila o milost." "Říkám dvakrát." "Říkám nikdy." Dívali se do očí jeden druhému, až ji Rudý král nakonec políbil, Lucky mu to dokonce začala oplácet. Objevil se Henry. "Myslím, že…" Ztuhnul, když ty dva viděl. Rudý král se odtáhl. "Prosím, posaďte se tu." Kouknul na Lucky. "Čaj?" "Ne díky, byl by jistě otrávený." Na tváři Rudého krále se objevil uražený výraz, který by vyděsil mnohé. "Dobrá, dám si čaj." V klidu se posadila na pohovku. "Fajn." Vydal se do kuchyně. "Já si dám taky čaj, kdyby to tu někoho zajímalo." Ozval se Henry. Sedl si vedle Lucky, která si dala ruku na rty. "Ty… tys ho líbala? Líbala si sériovýho vraha?" "Co?" Podívala se na něj Lucky. "Já? Ne, né, já… nikdy, to byl on!" O chvíli později se Rudý král vrátil s čajem a rovnou zůstal stát. Lucky ho sledovala, snažila přijít na to, čím jí je tak povědomý a zároveň provést dedukci, ale nemohla absolutně na nic přijít. Koukla na Henryho. Z jednoho pohledu, poznala, že se moc nevyspal, že neměl snídani, že má nový kartáček na zuby, a že dnes má rande, ale když se podívala na Rudého krále, nezjistila vůbec nic, ať se snažila, jak chtěla. "Příště ji nemlať, ani kvůli případu." Řekl Rudý král Henrymu. Ten se uchechtl. Rudý král koukl zpět na Lucky "Tak povídej, jak to je?" "A co?" Nechápala Lucky. "Ta sebevražda před pár dny." Lucky zavrtěla hlavou. "Proto tady nejsem." "Ano, já vim, seš tu kvůli těm informacím. Smůla, ty nezískáš, ale můžeme zabít čas." Usmál se, když viděl, že se na něj stále dívá. "Jen přemýšlej…" Pomyslel si. Lucky byla ještě pořád dost mimo. "Ehm, eee…" Měla co dělat, aby od něj odtrhla oči. "Nebyla to sebevražda, to vím." "Jak?" Zeptal Rudý král se zájmem a také ji sledoval. "Stejně jako vím, že ty informace jsou někde v týhle místnosti." Pokračovala Lucky. "Dobře. Ale jak?" "Ó, takže jsou tu. Díky Willieme." Usmála se Lucky. Rudý král se zatvářil naštvaně, když si uvědomil, že se nechal nachytat a sám Lucky řekl, podstatnou stopu. Lucky se rozhlížela po místnosti a přemýšlela, kde nebo v čem by ty informace mohly být.

"Střelen do hlavy zprava, zbraň v pravý ruce, ale jeho byt… Postavení věcí… Byl to levák. Ten by se těžko střelil pravou, takže vražda." "Perfektní." Řekl ohromeně Rudý král: "Definitivně sexy."

Kouknul na Henryho "Je k mání?" "Cože?" Vytřeštil na něj oči. "Vy byste chtěl…" "A proč ne?" "Zabil si ho snad ty, že o tom víš?" Nadzvedla Lucky oči na Rudého krále. "Ne, k čemu by mi byla jeho smrt? Četl jsem noviny." "Ten obraz!" Řekla náhle Lucky. Sundala obraz, který visel na zdi. Za ním byl sejf s číselnou klávesnicí. "Vida." Koukla na Rudýho krále. Ten ji jen sledoval. "Bude těžký najít kód, zdá se, že používáš rukavice. Chytré." "Mohl bych ti ho klidně říct." Prohlásil Rudý král "Ale proč, když ten kód tu je" Lucky se na něj tázavě podívala. Jen na ní mrknul. "To má být hra?" "Ano." Usmál se Rudý král. "Chci vědět, co v tobě je, předved mi svou dedukční schopnost. Kód tu je, Dnes tu je. Jen dnes." "Proč jen dnes?" Zeptal se Henry. "To je šifra, Henry." Odpověděla Lucky. "Zabijáci v nich rádi mluví." Usmála se na Rudého krále. "Že?" "Ano zlato." Mrknul na ní. "Stewen!" Ozval se Henry. Oba se na něj podívali. "To až vy dva budete hledat jméno pro miminko…" Lucky se na něj koukla poněkud tupým výrazem. "Co to meleš?" "Co se kódu týče…" Vrátil se Rudý král k věci a kouknul se na hodinky na své pravé ruce. "Dávám ti 5 minut." "To zvládnu." Usmála se Lucky. Ale neměla ani tušení o tom, jaký je ten kód a tak usilovně přemýšlela. Chvílemi se rozhlížela po místnosti, jestli jí něco nenapoví. "Konec." Ozval se Rudý král po 5ti minutách."Tak co?" Lucky mlčela. "No to je poněkud…" "Počkej!" Lucky se otočila k sejfu. Nakonec zadala kombinaci čísel 1-8-4-0-3-0-9. Ozval se zvuk přijetí kodu Rudý král se usmál. Lucky vzala tablet, co byl v sejfu. "Tablet. Předpokládám, že vše je v něm." "Jsi dobrá, ale tím zábava končí, to mi patří, dovolíš?" Natáhl Rudý král ruku.

Lucky tablet zapla, ale ke vší smůle se objevilo "Enter your password­­­­­­­". "Tak to vidíš. Nedostaneš se tam a pro mě je to otázka života, smrti a svobody, tak mi to vrať." "Nebo? Zabiješ mě?" Lucky se vydala z místnosti i s tabletem. V tu chvíli Rudý král naštvaně zavrčel a šel za ní. V předsíni vzal ze zásuvky menšího stolku u zdi injekční stříkačku a zezadu ji Lucky bodnul do paže. "Co to?!" Otočila se Lucky po zdroji píchnutí. "Promin kotě, nutná sebeobrana." "Sebe… co?" Lucky se zamlžil pohled, začala se motat a nakonec ztratila rovnováhu úplně. Měla křeče a tělo ji přestalo poslouchat. Rudý král si vzal zpátky svůj tablet. "Co jste jí to udělal?!" Křiknul Henry na Rudého krále. Vytáhl zbraň a namířil na něj. Rudý král však v klidu odložil stříkačku. "Bude v pořádku, jen teď bude pár hodin utlumená, včetně dýchání, tak s ní zůstaň." Lucky natáhla ruku směrem k Rudému králi. "Williame." Rudý král se k ní sklonil, vzal jí z kapsy mobil a něco s ním dělal. "Promiň, ale jsi hrozně tvrdohlavá." Mobil ji vrátil. "Ještě se uvidíme a díky za ten kód. Nikdy mě nezklameš." Lucky během pár chvil ztratila vědomí. Henry raději volal sanitku.

Po tom večeru byla Lucky přesvědčená, že Michael je mrtvý. Ten za ní ale za pár dní později přišel. Byl sice v zuboženém stavu a dokonce nemohl otvírat levé oko, jak byl ztlučený, ale žil. "Michaeli?! Michaeli…" přišel k ní a jednou rukou, ji objal, protože v té druhé držel nůž od krve. "Jsem tu." "Proč jsi to udělal?" Zeptala se, když se odtáhli. "Vždyť tě málem zabil." "Jinak by ten večer možná zabil tebe. Co rameno?" "Nebolí víc, než to, že jsem myslela - že tě zabil." "Tak snadno to nezabalím." "A ten nůž?" "Jeho lidi, co nás tu hlídali… řekněme, že abych se k tobě dostal, musel jsem je zneškodnit a až se dnes vrátí stvůra, už odtud nepůjdu, skončím to, Zabiju Morpha a vypadneme odtud." Pak, ale zasípal bolestí. "Ale na to si moc zraněnej." "To je dobrý." Sedl si se sýpáním vedle ní, opřel se o zeď a tak, jak to šlo, přitiskl Lucky k sobě. "Vždycky tě budu chránit Lucky. Vždycky! A jakýmikoliv prostředky. To je slib." Chvíli byli ticho. Než začala Lucky mluvit. "Vymyslela jsem postavu, když jsem utíkala, z týhle podělaný reality do svého paláce mysli. Je to jakýsi strážce toho paláce. Muž v dlouhém kabátu." "Kabáty jsou pěkný." "Jo, to jsou. A ten v tom kabátu se stvůry nebojí, je její zhouba, Morpheův konec, ten, kdo ho zničí. Říkám mu… Lucky měla tenhle detail v paměti z nějakého důvodu zablokovaný a nemohla si vzpomenout na jméno. "Proč takhle?" Zeptal se Michael. "Nevím. Napadlo mě to." Pokrčila ramenem. "Ale on jsi ty." "Já?" "Vzepřel ses mu. Nebojíš se ho." "Dneska ho zničím!" Ten večer skutečně někdo zemřel, ale byl to Michael. Morpheus se vrátil, ale měl u sebe své lidi. Dal jim příkaz k zabití Michaela. Zemřel potom, co byl zastřelen třemi ranami do hrudníku. Tedy aspoň takhle si to Lucky pamatovala a za jeho smrt dávala vinu sobě, ale Morpheovi přísahala smrtelnou pomstu.

Bylo sedm hodin ráno, druhý den. Lucky se probrala ve své posteli. Cítila se vyprahlá a celé tělo ji stále ještě bolelo. Byla ještě trochu oblbnutá a chvíli jí trvalo, vzpomenout si na to, co se stalo. "Henry! Henry!" Jak se snažila vstát a byla stále ještě omámená, podařilo se jí spadnout z postele. Henry se objevil ve dveřích: "Dobrý?" "Co se.. co…" "Rudej král tě omámil. Po chvíli ses probrala a mluvila nesmysly, Olivia s Emily o tebe měly hroznej strach, ale Emily si tě taky točila na mobil. Za chvíli přijdou a já půjdu." Lucky vstala. "Kde je? Kde je?!" "Kdo co?" "Will, kde je Will?" "Will… Myslíš Rudej král? To nevím." Pomohl jí zpátky na postel. "Jen lež, já budu vedle, kdyby něco." Odešel. Ozval se tlumený výstřel a Lucky mobil se v kapse rozsvítil. To ji trochu probralo. Dovrávorala se k mikině pověšené na dveřích ložnice a vytáhla z kapsy mobil, na kterém byla SMSka. Stálo v ní: "Dobré ráno Lucky Reeves" Lucky se podívala na jméno odesílatele "The Red King".

Nevzpomínala si, že by mu dávala číslo, ale matně si vybavila, že on ji vzal mobil. V devět hodin ráno, už Lucky scela v pořádku seděla u stolu u snídaně, spolu s Emily, Olivií, Anežkou a jejím parťákem Peterem. "Buď v klidu, ty informace jsou v bezpečí." Řekla Lucky Anežce, ta se ale vůbec netvářila nadšeně. "Jsou v rukou Sériovýho vraha, který je synem nejhoršího zločince planety, jak uklidnující. Můj šéf mě zabije, zaručila jsem se za to, že je získáš." "Jen klid, nechce rozpoutat válku, o to mu nejde." "Jak to můžeš vědět, Lucky?" "Zeptám se jinak. Jde po něm FBI?" "Dokud má ty informace, nemůžeme nic, na tož po něm jít." "A o to mu jde, chápeš? Je to sériový vrah a našel si způsob, jak zůstat beztrestný. Je nad zákonem, doslova. Ten chlap se mi líbí. Nechte ho být, chovejte se k němu jako ke králi." "Jo, ne tak, jak se choval k Lucky on." Poznamenala Emily, čímž měla na mysli, to jak Rudý král Lucky omráčil. Lucky se uchechtla "Jako ke králi… To je paradox." "Jsem ráda, že se bavíš." Řekla Anežka se sarkasmem. Místností se znovu ozval výstřel, všichni se zarazili, co nebo kdo to je a dokonce vytáhli zbraně. Lucky došla pro mobil, co měla u notebooku a vrátila se. "Je ti líp?" Zarazila se nad tou zprávou, že by Rudýmu králi snad na ní opravdu záleželo? Nebo to byla jen hra? Chtěla to vědět, ale ne ze zvědavosti, ale z důvodů jí cizích. "Jsem v pořádku, co ty?" Odeslala zpátky, zatímco všichni uklidili zbraně. Emily se na ní tázavě podívala. Nevšímala si jejího pohledu. "Nikdy sem tě neměla pouštět na tu misi." Řekla Olivia. "Nebylo pěkné poslat svou kamarádku k takovému zabijákovi." Vyčetla Anežce. "Buďte zticha, kapitánko!" Okřiknul ji Peter nevrle. Lucky a Emily na něj v tu chvíli vrhly společně vražedný pohled. "Petere!" Peter se zarazil, ale omluvil se. "Neboj, mami, byl milý až na to omámení."Řekla Lucky Olivii. Lucky mobil opět pípnul jako před tím, tedy spíš vystřelil. "Můžeš si to změnit?" Zeptala se Olivia. Lucky četla zprávu: "O mě se neboj, já sem v pořádku vždy."

"Necháme ho sledovat." Řekla Anežka "To nemusíš." Odvětila ji Lucky. "Zkus twitter, mám dojem, že jeho nick je… že by "The Red King?" Uchechtla se. "Vtipné." Řekla Anežka a společně se svým partákem a Olivií se chystala k odchodu. Lucky se zvedla. "Co dál? Případ Rudýho krále, je plán B?" Anežka k ní přišla. "Lucky, Olivia má pravdu, je to nebezpečné, odvolávám tě, vrat se na své oddělení." "A co když na tom chci dělat?" "Ne, Lucky. Nedám v sázku tvůj život, ne znovu. Mise selhala, konec. Opatruj se." Olivia objala Lucky na rozloučenou. "Čekám tě ráno v práci a v osm, ne v deset. Ještě máš průšvih za minulý týden. " Všichni tři odešli. Lucky se vrátila ke stolu. "Co ten zvuk na tom mobilu?" Zeptala se Emily. "Upozornění na zprávu." "A tohle?" "Rudý král mi to asi nastavil, když mi vzal mobil." "Takže, když ti ted Rudý král napíše…" Vyrušil je mobil, který se ozval znovu výstřelem. "Zjevně."

Odpověděla Lucky při čtení zprávy: "Chceš se setkat?"

Neodpověděla mu, ale začala přemýšlet.

"Ale proč s tebou udržuje kontakt?" Divila se Emily. "Jede po mně. Zkoušel to už včera." "Ne, vážně?!" Vyhrkla Emily a Lucky mobil se ozval znovu, tak jako předtím. "Vážně." Ukázala ji zprávu: "Pojdme na večeři." "Paráda, zve tě na večeři." "Mám jít na večeři se sériovým vrahem?" "Líbí se ti, vždyt by šlo jen o sex." Lucky zamyšleně pokyvoval hlavou.

Druhý den ráno, kolem půl desáté naložila Lucky do Auta Amy a chystala se jet do práce. "Nedostal jsem odpověď na poslední dvě zprávy." Ozvalo se jí za zády. Otočila se. Rudý král přišel blíž. "Já ráda hraju hry." Začala Lucky. "Ale ne tyhle." "Jaké máš na mysli?" "Chceš mi poplést hlavu. Ale na to já nejsem." "Myslím, že jsi. Přede mnou nemusíš hrát tu hru. Vím, jaká jsi, jaká jsi doopravdy." "Ne, nevíš." "Mám to jmenovat? Jsi: neštastná, citlivá, emotivní, zraněná, osamělá, ztrápená a toužíš po někom, kdo tě zbaví tý bolesti a vyplní tu díru, tu prázdnotu, ale jsi v tom tak dlouho, že se bojíš změny, a tak každýho odháníš a předstíráš, jak jsi tvrdá, ale v hloubi…" "Stačí! Pak jistě víš, že nejsem holka na jednu noc." "Nikdy jsem si nemyslel, že jsi." "Nechci vědět, na kolik žen jsi to zkoušel?" "Jsi první, neboj. No… Pojďme na večeři, dnes večer." "Nevím, jestli je vhodný chodit na večeři se sériovým vrahem. "Aha, takže… líbat se se mnou ti nevadilo, projevíš strach o to, zda jsem v pořádku, ale najednou je tu problém?" "Jsi Morpheův syn." "Jo ták, takže o tohle tu jde…" "Ne, já se jenom…" "Na něco se tě zeptám, bojíš se mě?" "Cože?" "Bojíš, že mě poslal můj otec? Že se jen snažím získat tvoji důvěru? Že tě unesu zpátky k němu?" Zkusil sáhnout do vnitřní strany kabátu. Lucky v tu chvíli dala ruku směrem ke zbrani.

Rudý král toho nechal. "Aha. Fajn." Otočil se k ní zady, ale neodcházel. "Zákon nerozlišuje vraždu. Jsem zabiják, to nepopírám, ale zabíjím, když musím - žoldáky, překupníky zbraní, nájemný vrahy. Zkrátka, ty, co po mě jdou, jinak bych ten mrtvej byl já. Jsi polda, použila jsi zbraň?" "Jo, ale jinak…" "To nešlo? Rozdíl je v tom, že já jsem na opačné straně, jsem zločinec, podle zákona tedy sériový vrah. Já nezabíjim pro zábavu. Nemám z toho potěšení, neunáším děti a netýrám je a nemám potřebu, já nevím co, být vládcem světa. Nejsem jako můj otec. Jsem stejně tak jeho obětí jako ty, dělal mi to, co tobě, musel jsem se dívat, jak mi zavraždil matku. Je to stejně můj nepřítel, jako tvůj." "Willieme, ten…" Pokusila se ho Lucky přerušit. Ale jen se k ní otočil a pokračoval. "V osmnácti letech se mi podařilo utéct." "Co?" Vytřeštila Lucky oči. "Tys tam byl taky? V tu dobu kdy já a…" "Ty a kdo?" "Na tom nesejde, on kvůli tomu zemřel." Rudý král se odmlčel. "Aha… Nestihl jsem tě vzít s sebou, tak jsem poslal anonymní udání. Zbytek snad znáš." "Anonymní udání… To jsi byl ty???" Koukala na něj zaskočeně. "Ano. Ale jestli si myslíš, že jsem stvůra, jako on, pak bys měla vzít tu zbraň a zmáčknout kohoutek!" "Wille…" "Kdo je Rudý král, Lucky?" Zeptal se najednou a otočil se k ní. Tázavě se na něj podívala. "Cože?" "Kdo je Rudý král?" Zopakoval. "Kdo jsem?" "Já nevím, netuším, jak to myslíš. Nic moc nevím, poprvé sem tě viděla až z fotky FBI." Rudý král se otočil. "Najdi odpověď na mou otázku." Dal se na odchod. Lucky ho jen sledovala neschopná, cokoliv říct nebo udělat. Z jiné strany se k Lucky blížil cizí muž. Rudý král, který byl už slušný kus dál, ho zaregistroval. Něčím mu přišel podezřelý, ale nevěděl čím, sledoval ho. Jak se muž blížil k Lucky, sáhl do vnitřní strany saka. Jak ji vytahoval zpátky, zahlédl Rudý král něco lesklého. "To ne!" Natáhl se po zbrani. "Reevesová…" Promluvil muž. Až v té chvíli si ho zmatená Lucky všimla. Vystřelil. Jen o vteřinu na to ho zasáhla smrtelně vystřelená kulka ze zbraně Rudého krále. Lucky trefila kulka do dolní části hrudníku. V tu chvíli se ocitla ve svém paláci mysli, v Laboratoři Emily, která tam stála před ní. "Palác mysli je fajn, ale ne pokud na něj máš pár vteřin. Vzhledem k tomu, kde ta kulka je, je 90% jistota, že zemřeš. Takže musíme zvýšit šance na přežití. Nebude to jako ve filmu, nevydáš zvuk a nepadneš k zemi. To ty musíš spadnout, ale pozor, špatná traektorie pádu tě zabije. Objevil se Dan. "První věc, co tě zabije, je krvácení. Je to průstřel, nebo je kulka uvnitř?"

"Já nevím." Odpověděla Lucky ve svém paláci. "Zjisti to." Řekli oba. Objevila se Anežka. "Co je za tebou, Lucky?" "Auto." "Takže, kdyby to byl průstřel, slyšela bys bud zvuk tříštícího se skla, nebo odrazu kulky. Cos slyšela?" "Nic." "Takže kulku máš v sobě." Řekla Emily. "To je dobře." Řekl Dan "Zadržuje většinu krve, takže tam musí zůstat." "To znamená, že musíš spadnout dozadu." Řekla Emily. "Mělo by to vyjít, spadni dozadu."

Lucky padla k zemi směrem dozadu. Rudý král k ní přiběhl s mobilem u ucha. "Potřebuju ihned sanitku, Rivington Street 221, parkoviště, střelné poranění hrudi, mladá žena." Odložil mobil. Lucky se mezitím ve svém paláci mysli, ocitla na pitevně.

"Co tady dělám?" Na pitevním stole před ní se objevilo její mrtvé tělo. Lekla se. "Co to kurva?!" "To je šok." Objevila se tam zničeho nic Emily. "Upadáš do šoku. Další věc, co tě zabije. Najdi ve svém paláci něco hezkýho, hezký vzpomínky, hned!" "Ale já nemám hezký vzpomínky!" "Musíš mít, jinak zemřeš. Musíš najít něco, co tě uklidní, nebo někoho hned!" Lucky se rozeběhla pryč, běžela svým palácem a hledala něco, co by jí pomohlo.

"Lucky, no ták, podívej se na mě. Neupadej do šoku, zůstaň se mnou!" Jak se ji Rudý král snažil udržet při smyslech, objevila se v jejím paláci mysli Olivia.

"Mami?" Lucky zabrzdila, celá udýchaná. "Pojď sem." Natáhla k ní ruce. Nemusela to říkat dvakrát. Přitiskla se k ní, objala ji: "Už je dobře, jsem u tebe." Držela jí pevně.

Lucky se podívala na Rudýho krále. "Umírám…" "No to si zkus!" Držel ji za ruku. Ozvalo se houkání sanitky. "Dál to musíš zvládnout sama." Zvednul se a zmizel. Lucky se ho Marně snažila neztratit s očí. "Wille. Aaach." Ucítila úmornou bolest. Něco podobného se dělo i v jejím paláci mysli. "Auuu" "Teď příjde bolest." Objevila se znovu Emily. "Není pravda, že postřelený člověk bolest skoro nevnímá. To zranění je velké, hluboké a máš vnitřní krvácení, bude to bolet a hodně. Musíš to zvládnout, nebo tě ta bolest k smrti vyčerpá."

Poskytli jí první pomoc, naložili ji do sanitky a rozjeli se co nejrychleji do nemocnice. Lucky zatím cítila šílenou bolest a to i ve svém paláci mysli.

"Sakra!" Lucky se svíjela ve velkých bolestných křečích, ale přesto si všimla schodů přímo před ní, které vedly kamsi dolu, a všimla si i toho, že tam jsou dveře. I přes příšerné bolesti se tam vydala. Trvalo to dlouho, i přestože schodů bylo pár. Otevřela dveře a vešla tam. Místnost byla ponurá a šedá a na jejím konci stál zády otočený muž. "To ne..." Pronesla Lucky s obavami a vprostřed místnosti spadla na kolena. "Ty tu nejsi, nemůžeš tu být." "Myslíš?" Otočil se muž. "Ne to není…" "Možné? Proč by nebylo?" Usmál se Morpheus. "Když jsem ve tvém podvědomí, to já vždycky provázím tvou bolest, jaká pocta." Přišel až k ní. Lucky zatím bolest položila na bok. Morpheus se sklonil "Musím říct, že jsem zklamán, takhle hloupě se nechat zabít, ajajaj." "Ještě žiju." Odsekla mu Lucky. "Dlouho nebudeš, máš tak pár minut, možná míň." Lucky se pokusila zvednout. Přitisknul ji zpátky k zemi. "Neboj, bude se ti to líbit… Ten klid, samota, věčnost. Neboj se, ta bolest zmizí, slibuju. Umři už."

V tu dobu už Lucky byla na sále. "Dělejte něco, ztrácíme ji!" Monitor ukázal rovnou čáru. "Potřebuju defibrilátor!" Začali ji oživovat.

"Je to tu." Usmál se Morpheus. Lucky tam ležela s téměř už zavřenýma očima a nehýbala se, ale pořád tam ještě byla. Morpheus si zpíval. "Hra končí, opona se zavírá, Lucky Reeves umírá. Lucky slyšíš mě ještě? No zřejmě jo, když jsme ve tvém paláci. Představ si, kdo všechno bude brečet, třeba Emily, jo ta bude brečet hodně… Myslíš, že bude brečet Henry? Těžko říct. Kate bude brečet a Holly asi taky, i Anežka, dokonce i tvůj pes a co Rudý král, bude smutný? Možná… Olivia… Ach chudák, sotva tě našla, hned tě zase ztratí, to nepřežije, nejspíš se zhroutí. Jak smutné… Lucky ale najednou otevřela oči. "Olivie…" "Co je?! Co děláš?!" Sledoval ji Morpheus. Lucky se začala, plazit zpátky ke dveřím. "Ne, nevracej se! Lucky!" Lucky se podařilo dostat ven z té příšerné místnosti. A i když to trvalo, dokázala se snad silou vůle vyšplhat i po těch schodech.

Po osmdesáti sedmi vteřinách a několika pokusech o oživování, naskočil Lucky zpátky puls.

Lucky byla během toho, co byla ve tvrdém spánku, ve svém paláci mysli, ve kterém byl i Rudý král, ačkoliv tam byl jen součást jejího podvědomí.

"Jsem živá?" "Ano." "Díky." "Mně neděkuj, já jsem ty, ale můžeš mi poděkovat tím, že vyřešíš, kdo jsem." "Už zase tahle otázka? Řekla jsem Williamovi, že to nevím a ty jsi mé podvědomí, já málem umřela, takže mě nech vydechnout." Rudý král se zasmál. "Nemůžu. Ta jeho otázka ti tak leží v hlavě, že na ní musím pořád myslet." "Takže na ní myslím já? Proč?" "Asi je důležitá." "Něco mi uniká… chybějící článek." "Výborně Lucky." "Něco, na čem ti moc záleží. Nejspíš to vysvětluje i to, proč mám pocit, že jsi mi něčím povědomý" Rudý král přikývl. "Ano." "A je to někde v mé paměti." "Ano." Lucky Procházela svůj palác a brala do rukou dokumenty a knihy. "Procházím svou pamětí. Není tu nic, co by mě dřív spojovalo s Rudým králem, ani stopa, proč bych měla vědět, kdo je Rudý král." "Pak musíš do trezoru." "Tam nikdy!" Řekla Lucky rozhodně. Trezor v jejím paláci symbolizoval zablokované vzpomínky, což byly ty velmi špatné. "Tady odpověď není a musí tu být, takže zbývají zamčené vzpomínky. Vím, že to bolí a že máš strach, ale musíš najít, kdo jsem." "Ne, Willieme, tohle nemůžu." "Odblokuj své vzpomínky!" "Proč?" "Protože, jinak hodně ztratíš." "To už jsem ztratila. Michaela před 9 lety. Vzpomínky na něj jsou zamčený v tom trezoru. Jeho smrt jsem nikdy nezvládla. Proto jsem taky skončila na drogách." "Já vím. Ale Michael dával v sázku svůj život, protože chtěl ochránit ten tvůj a Tys na něj zapomněla, to ti přijde správný?" "Nezapomněla." "Ne? Jak vypadal? Jaký měl oči, jaký měl vlasy, hlas?" "To já už nevím." Na to se Rudý král podíval směrem k trezoru. Lucky zavrčela: "Nesnáším svoje svědomí. Udělám to, kvůli Michaelovi." A sama se podívala k trezoru,

Emily se přiřítila do nemocnice. Na recepci narazila na Henryho. "Henry? Henry! Co je s Lucky?!" Emily se na něj dívala s panickou hrůzou v očích. "Ahoj Emily, bude potřebovat hodně klidu a několik dní rekonvalescence, ale bude dobrá." "Takže zkráceně řečeno, Lucky žije." "Co? Jo." "Protože když slyšíš, že někoho postřelili, automaticky počítáš s tím, že to nepřežije." "Klid Emily. Doktor říkal, že je sice zázrak, že přežila, ale bude v pořádku." Emily si oddychla a začala se uklidňovat. "Ale je na JIPce, pustí k ní jen Olivii, musíme pár dní počkat." Olivia mezitím přišla za Lucky. Ta na ní pomalu otočila hlavu a vypadala, jako kdyby ji přejel nákladní vůz. Olivia si také oddechla. "Ach Lucky! Tys mi tedy nahnala strach." Lucky pár vteřin trvalo, než ji poznala. Zasyčela bolestí. "Přece bych tě tu nenechala samotnou, ale… Šíleně to bolí." "Dostáváš léky na bolest, ale nemůžou ti dát Morfium, kvůli tvé drogové minulosti." "A nemůžeme to risknout? Strašně to bolí." Olivia se posadila k ní a vzala ji za ruku. "Vydrž zlato. To bude dobrý." "Díky. Zajímavý, ono to vážně pomáhá." Olivia ji držela za ruku a hladila palcem. Po nějaké chvíli začala mluvit. "Já i FBI se domníváme, že střelce na tebe poslal Danson, tedy Rudý král, jenže kdo zabil toho střelce? Z tvé zbraně se nestřílelo." Lucky se zasmála. "Rudý král, že by mě chtěl… to nikdy. On zabil toho střelce." "Takže Danson zabil toho střelce?" "Ano. A zavolal sanitku." "Ty toho střelce znáš?" "Ne." "Co tam dělal Danson?" "Will? Chtěl mě pozvat na večeři." "Ehm, jasně... Takže on tě zřejmě nechtěl zabít." "Ne." "Dobrá. A opovaž se jít s Dansnem na večeři." Lucky pokrčila rameny. Po šesti dnech přesunuli Lucky na normální pokoj. Když byla sama, zavřela oči. "Tohle je, abych už na tebe nezapomněla Michaeli." Řekla nahlas. Ve svém paláci mysli otevřela trezor. Když usnula, procházela dlouhou chodbou, až došla, jako pozorovatel do jedné své vzpomínky. V ní byla Lucky s Michaelem, ten měl hlas identický s Rudým králem, protože on byl Rudý král. Teď, když byla vzpomínka úplná, poznala ho. Jakmile ji ve snu došlo, že Michael žije, vzpomínka zmizela. "Co? Kde… Rudý král k ní náhle přišel. Jen ho objala. Náhle se za ním objevil Morpheus s nožem v ruce. "Pozor!" Lucky prudce a s leknutím otevřela oči. "Jen klid." Ozval se hlas, který znala. Podívala se jeho směrem. "Jsou to jen sny." Dodal Rudý král. Který u ní stál převlečený za doktora. "Michaeli, ty… ty jsi…"Začaly jí téct slzy a bylo to ve velkém. Objal ji. "Jsem tu." Ani se nehnuli. Trvalo to asi půl hodiny. "Ale jak… Já myslela, že… Vždyť jsem viděla, jak tě nechal zastřelit." "Byly to uspávací kulky, co způsobovaly jen povrchové zranění. To, že jsem se k tobě dokázal dostat i po tom masakru to, žes mě viděla údajně zemřít… Celý to byl jeho plán a my na to skočili. Potom, co ti zlomil to rameno a všiml si mé reakce, mu došlo, že k sobě máme blízko, tak nafingoval mojí vraždu, aby tě zlomil." "A taky zlomil. Skončila jsem kvůli tomu na drogách." "Já vím." "Devět let, Michaeli, devět let! Mohl jsi, ne… měl jsi mi dát vědět!" "Musel jsem počkat, až budeš schopná to psychicky zvládnout." "Cože?" "Vždyť ani Rudej král ti nic neříkal, kdybych ti zavolal: Ahoj, já jsem Michael, nevěřila bys mi a byl by to takový šok, že…" "Jo, to máš asi pravdu." Lucky se usmála. "Takže Rudý král, vida." Usmál se. "Tak už víš, kdo je Rudý král?" "Lovec nestvůr, Morpheova zhouba. Rudý král je přezdívka, kterou jsem ti dala, potom, co ses mu postavil na odpor, když ses mě zastal." "Ano." "Zachránils mě. Tenkrát i teď." "Nebudeme to rozebírat, že ne? Nicméně chci svou odpověď na tu večeři." "Nech toho." "Čeho?" "Znáš odpověd, vidíš, jak na tebe reaguju, takže už to dávno víš a já vím totéž. Což ti zároveň dává odpověď na tu tvou večeři." "Nikdy jsem neřekl, že tě miluju." "Ani já ne." Usmála se a potom řekli oba shodně: "Ale tohle není těžká dedukce." "Takže je zbytečné to rozebírat." Řekl Rudý král. "Jsme dva asociálové, držme se toho." "Dobrá. Pojďme na tu večeři." Lucky si povzdechla. "Nemůžu." "Důvod?" "Levá noha." Řekla pouze. "Já vím, že máš monitorovací náramek." "Olivia mi hodně povoluje vodítko, ale tohle by neprošlo." "Tak ho sundáme." "Jo, jsem ten typ, co to nikdy nezkoušel. Najala jsem si na to týpka, místo sundání to spustil a pak zdrhnul." "Tch.. Amatér… Já ho sundám." "Vážně? Ale proč? Do restaurací můžu." "Tys začala s tím náramkem." Usmál se. "Ale chápu." Pak se ale zatvářil vážně: "Potřebuju laskavost." "Co tak ode mě může chtít Rudej král." "Kde má CSI pitevnu?" "O útvaru mluvit nesmím." "Já vím, že CSI je tajný útvar, který spravuje ACC a i o té vím." "Jak?" "Myslíš, že si ACC najímá jen hodný lidi? Když potřebujou nějakou jednorázovou akci, najmou si někoho, jako například mě. Jsem pod dohodou o mlčení." "Takže ani oni nehrajou fér." "To jsem neřekl, ale v zájmu vyššího dobra je občas potřeba porušit pravidla." "Fajn." "Co ta pitevna?" "Vše máme rovnou tam, jsme samostatní. Proč?" "Potřebuju si tam něco ověřit, mám jisté podezření. A ty máš přístup." "Chceš, abych ti tam snad něco našla." "Ne. Chci tam jít sám. Tedy sám se přesvědčit a k tomu tě potřebuju. Potřebuju, abys mě tam dostala, až budeš moci." "No jistě." Zasmála se Lucky. "Heleďte, tady tohle je Rudý král, zabiják, kterýho chce dostat každej polda, přivedla jsem ho na policii, jen ho vezmu na pitevnu, aby se na něco mrknul." "A proč ne? Mám ty informace, nic mi nehrozí." "Co je to za informace, vážně by způsobily světovej konflikt?" "Ano. Ale pro mě jsou otázkou života, smrti a svobody. Ty informace jsou klíč k mé osobě stejně jako heslo k tabletu." "Nemáš kopie?" "To by pak ztratily cenu." "Takže, když o ně přijdeš, tak tě zatknou za všechno, cos kdy udělal?" "Ano, ale spíš mě dříve někdo oddělá." "To nejsou dobrý vyhlídky." "To je riziko povolání, vlastně ho neseme oba." "Jo to už cítím na vlastní kůži. Ale já nechci, abys doopravdy umřel." "Už jednou jsem ti řekl, že to tu nehodlám jen tak zabalit." "Myslím to vážně, nechci tě znova ztratit." Rudý král ji chytil za ruku. "Neztratíš, věř mi." "Jo jasně, to…" "Podívej se mi do očí, Lucky." Lucky to udělala. "Nikdy mě neztratíš, jasný?" Po chvíli přikývla. "Co je za den?" "Úterý - 11. září." "Ok. Ve čtvrtek, přesněji v pátek ve dvě ráno bud s autem u vchodu nemocnice." Na to se Rudý král usmál. "Něco takového jsem od tebe čekal. Neboj, já budu." "A když už si ten zločinec, sežen mi něco na bolest, co zabere, jistě máš kontakty." "Nejsem drogový dealer." "Ale ani to přestrojení za doktora ti nesluší." Na to se Rudý král musel zasmát. "Tak co tedy?" "Ten kabát, co nosíš." "Ach ano, to je něco jako kus mé duše." Smál se. Lucky ho jen objala.

Michael si se sípáním sedl vedle Lucky, opřel se o zeď a tak jak to šlo, přitiskl Lucky k sobě. "Vždycky tě budu chránit Lucky. Vždycky! A jakýmikoliv prostředky. To je slib." Chvíli byli ticho. Než začala Lucky mluvit: "Vymyslela jsem postavu, když jsem utíkala z týhle podělaný reality do svého paláce mysli. Je to jakýsi strážce toho paláce. Muž v dlouhém kabátu." "Kabáty jsou pěkný." "Jo to jsou. A ten v tom kabátu se stvůry nebojí, je její zhouba, Morpheův konec, ten kdo ho zničí. Říkám mu Rudý král. "Rudý král. Proč takhle?" Zeptal se Michael. "Nevím. Napadlo mě to." Pokrčila ramenem. "Ale Rudý král jsi ty." "Já?" "Vzepřel ses mu. Nebojíš se ho." "Dneska ho zničím!"

V pátek několik minut po druhé hodině ranní se Lucky podařilo utéct zadním vchodem, ale dostat se z pozemků nemocnice bylo trochu těžší. Za branami na ní dvakrát bliklo auto. Bez váhání nastoupila do stříbrného passatu. "Čekal sem, že s tím zraněním ti to potrvá dýl." Řekl Rudý král na uvítanou, pak ji políbil a objal. Oplatila mu to. Potom se na ní podíval. "Jestli sis ten útěk naplánovala příliš brzo a někde vykrvácíš, osobně tě dorazím." "Proč?" "Nesnáším, když někdo, komu sem zachránil život, zbytečně riskuje." "Nechceš se mnou radši zase flirtovat? "Na to se Rudý král rozesmál. "Chápu. Jak je?" "Až na tu bolest fajn, když ty jsi se mnou." Rudý král sáhnul do vnitřní strany svého kabátu a vytáhl lahvičku s tabletky. "Tady." Podal to Lucky. "To je na bolest. Nenávykový." "A co to je?" "Na tom nesejde. Nemíchat s jinýma lékama a alkoholem, brát po 12-ti hodinách." "Neříkal jsi, že nejsi drogovej dealer?" "Nejsem, ale taky nejsem neschopnej. Tak kam?" Lucky polkla tabletu. "No chtěl jsi na stanici, tak tam." "A zvládneš to? Ted bys měla být v klidu." Rozjel se. "Jen jeď." "Fajn." Rozjel se.

Zastavili samozřejmě o něco dál. "Zprava je okno, tím tě pustím, u něho čekej." Řekla Lucky. "Já klidně mužu jít předním vchodem." "Ty možná, ale pokud uvidí mě, jak vcházím se zabijákem na kriminálku, odnesu si to." "Ale byla by to dobrá ironie." Lucky vešla na stanici zcela normálně. Pozdravila pár lidí a šla do místnosti, kde se řešily přestupky. Otevřela okno a Rudý král přelezl dovnitř. "Máš u sebe zbraň, že jo?" Zeptala se ho. "A proč bych na policii nosil zbraň?" "Máš za opaskem z každé strany jednu?" "Ano." Vyšli z místnosti, Lucky ukázala, kde jsou shody. "Zabavím recepčního. Běž do druhýho patra a počkej na mě." Lucky přišla k recepčnímu. "Ahoj Carle, zase noční?" "Agentko Reevesová, ale vy máte být v nemocnici." "Já vím. Zdrhla jsem jim. Jsem dobrá, ne?" "Connorsová, říkala, že pokud se tu objevíte, mám jí hned volat." Už bral telefon. "To bych nedělala, vezmi to logicky. Je půl čtvrté ráno, přece ji hned nevzbudíme." "Je mi líto, musím." "Hele, ber taky trochu ohledy." "Cože?" "Ne na mě, na šéfku. Je tu pět dní v týdnu od sedmi do sedmi, takže brzo vstává, a pokud ji zbytečně vzbudíme dřív, tak bude v práci nevyspalá, podrážděná a mrzutá a to odneseme oba a hodně to mi věř. A to přece nechceme." "Jenže když ji nezavolám, nebude taky zrovna nadšená." "Jen klid, já to zařídim. A budu u Emily, která dohlídne, že se mi nic nestane a ani nic neprovedu." Recepční si povzdechl. "Dobrá, ale buďte jen u Emily, než Connorsová přijde." "Jistě, jste charakter." Lucky si přivolala výtah a zmizela v něm. "Pitomec." Vystoupila ve druhém patře, kde na ní čekal Rudý král. "Nějak ti to trvalo." "Tento recepční má trochu delší vedení. Ale už je to dobrý. Jdeme." Vydali se do laboratoře. Sotva tam vešli, k Lucky přiběhla Amy, která ji s nadšeným kňučením vítala, ale na Rudého Krále vrčela. "Lucky?! Máš být v nemocnici." Vykřikla Emily šokovaně. Podívala se na Rudého krále. "Páni, Rudej král a tady?" Rudý král nadzvihl oči. "Potřebuje laskavost… Wille, tohle je Emily, bezkonkurenční forezní specialistka, naprostá expertka na počítače, softwarově i hardwarově a asi i jeden z nejlepších hackerů vůbec. Taky dělá na pitevně, někdy. Emily tohle je… No ty víš." "Víš ale, že by tu neměl bejt." Řekla Emily a koukla na Rudého krále.

"Nic ve zlém, jste sexy, ale Lucky by mohla mít malér." "Jen si tu něco ověřím a hned zase půjdu." "K tomu tě potřebujeme." Řekla Lucky. "Co potřebujete?" "Chci vidět mrtvolu chlapa, co málem zabil Lucky." Pronesl Rudý král. "Vím, na co myslíš." Emily se nezatvářila nadšeně. "Bohužel máš pravdu. Jen jsem nechtěla, aby o tom Lucky věděla." Lucky se zamračila. "Co nemám vědět?" "To uvidíš." Odvětil Rudý král rychle. "Rád bych to viděl." "Když musíš." Do prvního patra raději jeli výtahem. Přišli do pitevny, Emily rozsvítila a zalovila v papírech: "Devatenácka."

Emily otevřela stůl číslo 19 a vyjela s ním. Odkryla tělo muže, co málem smrtelně postřelil Lucky. Nadzvedla mu pravou ruku: "Tady je to tetování." Podívali se na něj oba. Muž měl nad pravým zápěstím černé M. "To jsem tušil." Otočil se rudý král, dal ruce k sobě a opřel si je o bradu. "Morpheův člověk." Řekla Lucky tlumeně. "On mě chce zabít." "Ne." Odpověděl Rudý král a otočil se. "Už bys byla mrtvá. Je to vcelku prosté. Jedna dobře mířená střela, co ti dá pár minut, pokud ten třetí, což jsem byl já, zavolá sanitku, bez prodlení a zbytek už bylo jen divadlo pro něj. Ted už ví, co chtěl." "A to je přesně co?" Řekla Lucky pořád zamračeně a koukaly s Emily na něj obě. "Že mezi námi je stále to pouto." Pohled Rudýho krále se zalil vztekem. "Jdeme!" Dal se na obchod. "Já zůstanu tady." Vypípla Lucky. Rudý král se otočil. "Potřebuju s tebou mluvit, nutně, hned a sám." "Tak já si vezmu Amy." "Ne, teď nejsi ve stavu, kdy bys mohla třikrát denně jen tak trajdat ven." "Nemůžu jí přece nechat Emily na krku." "To je v pohodě." Ozvala se Emily. "Ty se uzdrav, já se o Amy postarám." "Díky." Objala ji a pomazlila se i s Amy. "Tak už pojd." Zavrčel Rudý král nervózně. "A jak zabavíme recepčního teď?" Koukla na něj. Emily si povzdechla. "Já ho zabavím, ale Lucky má bejt v nemocnici, tak na ní dej pozor." "To si piš." V autě Rudý král mlčel a Lucky také. Po nějaké chvíli její monitorovací náramek spustil pípání. "Ehm, Michaeli…" "Já o tom vím, neboj, máme časovou rezervu." Rudý král dojel na zahradu svého domu. A když zastavil, otočil se na Lucky. "Co se děje, děsíš mě." "Poslouchej." Řekl Rudý král vážně. "Máš kolem sebe krysu." "Počkej." Zarazila se Lucky: "Chceš mi říct, že někdo na mě donáší Morpheovi?" "Jo, přesně tak." "Ale jak…" "On mě nesleduje. Z mý strany nemohl vědět o tom, že my dva se znovu našli. Takže teď mi vyjmenuj, kdo všechno ví, že jsi na mě byla nasazená. Ne, ještě líp, vyjmenuj mi všechny lidi kolem tebe." "Těch je celkem dost. Moje teta, můj…" "Prosím jména." Skočil jí do řeči. "Tak Olivia Connors, Henry Stewenson, Emily Black, Kate Loreen, Anežka Smile, její parťák, nevím, jak se jmenuje celým jménem." "To je polda od FBI, toho si najdu. Pokračuj." "Dobře, Anthonny Foster, Holly Carter, Daniel Volf, Roman Wágner, Sophie Adamsová a Alexandra Norringtová. A to je všechno." "Dobrá, díky. Dávej si pozor, někdo z nich je Morpheova nasazená svině." "Ale to může bejt kdokoliv. Teda u pár lidí jsem si jistá, ale…" "Žádný vyjimky, jak jsi řekla, kdokoliv z nich." Rozjel auto a jel směrem k Lucky domu, zatímco její náramek stále pípal. Jel rychle jako cvok. "Co se děje." "Utíká nám čas." "Ty zjistíš, kdo to je?" "Ano, dal jsem ti slib, vzpomínáš?" "A řekneš mi to?" "No… Až budeš v bezpečí." Když dojeli na místo, kde Lucky bydlí, ta se rozhlédla na všechny strany. "Máma tu ještě není." "Myslím, že máš pár minut náskok, po tý mý rychlo-jízdě." "Fajn. Jdu spát." Zarazila se. "Ale ne bez tebe." "Vždyť já jdu." Usmál se. "Rána bolí?" "Je to ve snesitelný míře, po tom, cos mi dal." Vyšli do třetího patra. Lucky, po tom co se dostala do bytu a zula se, jak puberťák, co odhazuje svoje boty a v obýváku se svalila na pohovku. "Není tu zrovna pořádek." Prohlásil Rudý král, když se rozhlédl. "Na úklid si nepotrpím." Ozval se zvonek. "Zmáčkni to červený tlačítko u dveří, a pak se někam schovej." Rudý král to udělal. "Všechno jí odkejvej, hlavně ať tu nezůstane." Zmizel do ložnice. Když se ozval druhý zvonek, ten u bytu, Lucky se doplazila otevřít. Olivia se tvářila velmi naštvaně. "Lucky! Když pominu, že jsi byla tam, kde nemáš co dělat… Chceš se zabít?!" Lucky si odfrkla. "Jen klid, vypneš ten krám, prosim? A co tu dělá doktor, co mě operoval?" Olivia vypnula ovladačem pípaní monitorovacího náramku. Slova se ujal doktor. "Slečno Reevesová, měla byste se vrátit do nemocnice, pokud nebudete v klidu, hrozí vám prasknutí stehů a následné vykrvácení." "Do nemocnice rozhodně zpátky nepůjdu." "Pak musíte podepsat revers a potřebujete převázat a zkontrolovat ránu." "Jasný, jasný hlavně, když pak vypadnete." Zavrčela na něj. Nechala si vyměnit obvazy a podepsala revers. Doktor odešel. "Běž spát, já tu zůstanu." Řekla Olivia "Mami, to není nutný, nevyspala by ses do práce a vzhledem k tomu, kolik je, by si stejně za chvíli musela jít." "Ale to nevadí." "To je dobrý, já si jdu ted stejně lehnout a budu spát, až do odpoledne." Objala Olivii. "Zavolám ti, až se vzbudim." "Ale slib mi že budeš v klidu." "Jo, budu." "Lucky, určitě!" "Jo, neboj." Potom, co Olivia odešla, se Lucky odbelhala se do ložnice, kde na posteli seděl Rudý král. "Takže to bolí?" "Tolik ne." Sedla si vedle něj. "Tak půjdeš spát?" Nespustil z ní oči. "To mám v plánu, ale nejdřív…Ty tvý oči, ještě jsem takový neviděla, jako by se v nich člověk ztrácel a teď, když už jsem dospělá, chci se v nich ztratit." Hleděli sobě do očí. Po nějaké chvíli ho políbila. Po chvilce jí to začal oplácet a vyměnili si pár polibků. "Jsem dobrej učitel." "Jak jinak." Sundala si vše až na tričko a spodní prádlo a lehla si. Rudý král ji zaujatě sledoval. "Jdeš?" "Eee, půjdu, jen si ještě něco zařídím. Jen chvilka." Odešel z ložnice. Raději jí neříkal, že v ložnici našel jednu odposlouchávací štěnici. Našel v celém bytě ještě další tři štěnice a odstranil je. Vrátil se do ložnice, Lucky na něj čekala. Sundal si kabát, přišel k posteli a dal dvě zbraně pod polštář. Sundal si kalhoty a lehl si. Lucky se s menší námahou položila hlavou na něj a on ji objal.

Druhý den se Lucky, i přes výslovný zákaz Olivie, objevila v práci. Byla zalezlá u Emily v laboratoři. Ta byla celá unešená. "On u tebe spal???" "Jo, teď to říkám." "Páni. A dělali jste…" Emily Lucky něco pošeptala. Ta se zamračila. "Ne. Mohly by mi prasknout stehy." "Jasný. Tak si aspoň…" Opět jí něco pošeptala a Lucky tentokrát vytřeštila oči. "Cože?! Ne! Emily!" Emily se ale jen ušklíbla. "Tak co jste teda dělali? To jste si šli lehnout?" "Jo, pořád mám díru v hrudi." "Jo já vím. Ale…" Jejich hovor přerušil svým příchodem Henry. "O čem se bavíte?" "Ahoj, o ničem, jenom o tom, jak Lucky strávila noc s Rudým králem." Řekla Emily. "Co?" Kouknul zaskočeně na Lucky. "Tys spala s Rudým králem???" "Ne." "Ale chystá se na to." Vyhrkla Emily. "Emily!" Lucky se plácla do čela. "Ty s ním chceš spát, Lucky?" Vrhl na ní Henry šokující pohled. "Proč ne? A co je ti potom?" "Víš, co je zač?!" "Zase mi chceš dělat morální kázání?" "Já nechápu proč právě ty, která máš problém věřit i lidem co znáš, věříš zrovna jemu. Je to vrah a tys ho nechala v noci u sebe???" "Pomohl mi zdrhnout z nemocnice, ty bys mi nepomohl, ještě bys je upozornil." "Proč mu věříš, proč zrovna jemu?" "Protože mi zachránil život." "Počkej snad ses…" Henry se zarazil, Lucky se opět zamračila. "Co prosím?" "Doufal sem, že se někdy zamiluješ, aby někdo změnil ten tvůj přišernej, názor a prolomil tu aroganci, ale ne do někoho jako…" "Zmlkni!" Skočila mu do řeči. "Já nikoho nemiluju! A vůbec… hleď si svýho." Henry se na ní ještě chvíli díval a pak se otočil směrem k Emily. "Máš něco?" "Jistěže." Emily se otočila a šla ke svým počítačům. Lucky se s námahou odebrala na půdu.

Jak dny plynuly, Lucky se pomalu zotavovala, ale trápila ji jiná věc. Krátce po jejím útěku z nemocnice se jí Rudý král přestal ozývat a jeho mobil byl hluchý. Bylo 23. září. Lucky seděla na svém oddělení na pohovce. A když nenadávala na vše kolem, aspoň otráveně mručela. "Asi se unudím k smrti! Jak já nesnášim nudu!" Bědovala a chytila se za hlavu. "Sakra, můj geniální mozek se mi tupí. Potřebuju dedukovat, chci případ!" Zvedla se a dupala k Olivii.

"Mami!" Vykřikla otráveným tonem malého dítěte.

Olivia nadzvedla oči: "Proč křičíš?" "Dej mi případ, prosím. Hodně zapeklitou vraždu." Olivia údivem málem nenašla slova. "Ty mě prosíš o práci?" "Ano!" "Je mi líto, ráda bych ti vyhověla, ale máš neschopenku, dokud doktor neřekne jinak." "Scvrkne se mi mozek!" "Tak vydrž, já ti najdu něco, co tě zabaví." Lucky se s vrčením vrátila na pohovku. Po nějaké době si k ní přisedla Emily. "Ahoj!" Objala ji. "Emily…" "Jak je?" "Dnes nejsem dobrej společník." "Pořád se neozval?" "Ne." "Víš, zamilovat se do někoho, jako je Rudý král…" "Ty pocity jsou cizí, Emily. Neznám jsou, tak neznámý, tajemný, vzrušující, krásný… Ale bolí." Lucky se podívala na Emily. "Proč bolí?" "Protože s ním nemůžeš být." Odpověděla Emily se soucitem. Ozval se výstřel a všichni policisté zbystřili. Lucky se natáhla po mobilu tak rychle, jak jen to bylo možné.

"Zásuvka tvého stolu. RK" Stálo v SMS. "To je on?" Ptala se Emily. Lucky neodpověděla, jen se zvedla a šla ke svému stolu.. Odemkla první šuplík. Nic v něm nebylo. Odemkla tedy druhý, v něm taky nebylo nic zvláštního, prohrabala ho tedy. Ve spodu byla velká, papírová obálka. Vzala ji. Bylo jasné, že obsahuje nějaký předmět. Otevřela ji svým nožem a podívala se dovnitř. Nakonec z obálky vytáhla tablet, na kterém byl připevněný lístek. Vzala ho a četla: "Potencionální informátoři Morpheuse, zůstaň ve střehu: 1. Emily Donoven Black 2. Olivia Connors 3. Henry Stewenson 4. Anežka Smile 5. Kate Loreen 6. Anthony Foster 7. Holy Carter 8. Daniel Volf 9. Roman Wágner 10. Sophia Adams. PS: Prozatím jsem prověřil Emily a Olivii, mužeš jim věřit. Lucky se zarazila. "Proč by zrovna Olivia s Emily…" Znovu jí pípnul mobil výstřelem. "Postupuj podle plánu.. RK." Vzala do ruky tablet. Byl to tablet Rudého krále, ten samý, který měl v sobě tajné bezpečnostní informace. "Počkat, to ne!" Ztuhla Lucky. Všichni se na ní podívali. Vytáhla mobil a vytočila Rudého krále, ale jeho mobil byl opět hluchý. "Ne!" Lucky začala přecházet po místnosti. Zastavila se u tabletu a zapnula ho, ale pořád chtěl heslo, které neznala. Dala ho zpátky do obálky a odešla na půdu. Posadila se tam na postel, vzala telefon a zavolala Anežce. "Lucky? Co potřebuješ." "Můžeš uklidnit šéfa. Budete mít Rudýho krále." "Nemůžeme na něj." "Už ano. Je mrtvej." Položila telefon. Vytáhla z kapsy fotku Rudýho krále. Neříkala nic. Její tok myšlenek přerušilo klepání. Ve dveřích stála Olivia. "Můžu?" Lucky schovala fotku. "Třeba." "Je ti dobře?" "A proč by nemělo bejt?" "Vážně? Nestalo se něco?" "Ne, ale když už tu jsi mužeš mě obejmout." Olivia to udělala.

Druhý den ráno volala Anežka, že mají tělo Rudého krále, ale Lucky se chtěla přesvědčit sama a tak se sešly Anežkou a Kate na pitevně. "DNA potvrdila, že se jedná o Williama Dansona. Mohla sis ušetřit cestu, Lucky." Řekla Anežka cestou do márnice. "Přesto se chci přesvědčit." Přišly do márnice. "Jak je libo, ale upozorňuju tě, že to tělo nemá obličej." Kate se zatvářila znechuceně. Patolog odkryl prostěradlo, ale obličej byl tak rozmlácený, že nešel vůbec poznat. "Chci vidět tělo." Řekla Lucky. "Jo, je to on." Odvrátila se tak rychle, jak jen mohla a dala se na odchod, Anežka a Kate šly za ní. "Co se děje?" Zeptala se Anežka. "Nic, proč, mělo by?" "Jak si ho poznala, podle čeho?" "Mám dobrou paměť na míry, řekněme." "Jo, ale…" Anežka se odmlčela. "Tak moment, nejsi snad do něj zamilovaná…" "Co? Nech si ty teorie, víš moc dobře, že jsem vždycky odměřená!" "A jak si věděla, že je mrtvej?" "Přišel o ten tablet." "A to víš jak?" Zamračila se Anežka. "Jel po mně, takže mi ještě stačil napsat poslední SMS." "Kde je ten tablet teď?" "Jak to mám asi vědět?" Dala se na odchod. Anežka se naklonila ke Kate. "Zůstaň s ní, obávám se, že k Rudému králi měla jistý vztah. Víme, jaký to má následky, když je v takových chvílích sama." "Já už něco mám. Nemohla by Emily?" "Emily přijeli rodiče." "Anežko, ty vážně myslíš, že ho milovala? Sériovýho vraha? A zrovna jeho? Ne nadarmo se mu říkalo Rudý král." "Kate, Lucky Reeves a William Danson jsou, tedy byli v mnohém stejní, byt on byl zločinec a ona je polda… dva osamělí géniové. Je tedy tak nepravděpodobné, že by Lucky něco k němu cítila?" Kate si povzdechla. "Fajn, ale můžu s ní být jen do pěti odpoledne." Lucky na ně čekala venku. "Ano." Řekla Lucky, když k ní Kate přišla. "Cože?" Podívala se na ní nechápavě. "Odpověď na tvoji otázku. Ano, jsem v pořádku a nepotřebuju chůvu. Je mi jasný, o čem jste klábosily." "Jen o tebe máme trošičku strach." "Zbytečně." "Ale no tak. Můžeme jít do mekáče." "Nemám hlad." "Ty nikdy neodmítáš mekáč." "Všechno je jednou poprvý." "Ty se trápíš." "Celý život, Kate." "Ne, myslím kvůli Rudému králi." Nasedly do auta. "Víš co? Zahrajeme si hru." Řekla Lucky naštvaně. "Odteď už napořád nikdo, nikdy a nikde nevysloví jméno Rudýho krále!" Rozjela se domů.

Dva dny, od smrti Rudého krále, Lucky proseděla na gauči s kytarou v ruce, jen slabě brnkala na struny své kytary a hleděla do prázdna. Nebo poslouchala Evanescence. Ani nemluvila, dokonce ani na zvonek, nebo zvonění mobilu nereagovala. Olivia si půjčila klíče od Anežky, aby se k ní dostala a přesvědčila se, že je v pořádku, ale ani to Lucky nedonutilo vydat hlásku. A pokud už se zvedla, tak pouze na toaletu, nebo vyvenčit Amy. Občas hleděla na fotku Rudého krále.

Po dvou dnech vzala do ruky jeho tablet, který měl na zadní straně dokonce stříbrné iniciály RK. Zapnula ho a znovu hleděla na obrazovku, co žádala heslo. Něco tam zaujalo její pozornost. Všimla si, že na obrazovce mimo jiné je také napsáno: "Zbývají 3 pokusy."

Zamyslela se a zavolala Emily. Té se značně ulevilo, jelikož ani jí nebrala Lucky mobil a neotevřela jí, když tam zvonila. "Lucky si v pořádku??? Není ti nic???" "Ještě žiju, neboj. Emily, je běžný, aby tablet měl limitovaný zadání hesla na 3 pokusy? Nebo spíš, aby byl vůbec na heslo?" "Samozřejmě, obojí." "Vážně? Tablety mají heslo?" "Jistě i mobily ho mají. Bylo by špatné, kdyby ho neměly." "Vážně?" "Ano. Ty to nevíš, Lucky?" "No, teď už ano." "Proč se ptáš?" "Jen tak. Můžeme si promluvit? Chci tě ujistit, že jsem v pořádku." " Tak za hodinu u mě." "Kde?" "V mém druhém domově." "Jak jinak." Vypla hovor a chystala se jít na stanici.

Dorazila tam s půlhodinovým zpožděním. Emily už na ní čekala. "Promiň, musela jsem se ještě osprchovat." Emily si povzdechla, když jí tohle Lucky řekla. "Měla jsi depku, takže se trápíš." "Emily, všechno je fajn." Usmála se Lucky. Emily se zatvářila nechápavě. "Takže nemáš deprese?" "Deprese? V životě jsem nebyla šťastnější." Emily se pořád tvářila nechápavě. "Lucky, o co tu jde? Tohle je hra?" "Ano. Zasvětím tě, když zamkneš laborku." Emily ihned uzamknula svoji laboratoř a s Lucky si sedly před počítače. "Jsem dvě velký uši a pusu mám na zámek!" Vyhrkla Emily nedočkavě.

Lucky začala od začátku. "Michael, ten, o kterým jsem ti říkala, můj první kamarád." "Ten, kvůli, kterýmu si začala brát drogy, protože ses, znovu podotýkám, zcela nesprávně vinila z jeho smrti, ano vím." "Tak ten není mrtvej. Morpheus to nahrál, abych věřila, že je mrtvej." "Vážně? To je skvělé! Hlavně pro tebe." "Vím o něm pár dní, ještě to zpracovávám." "To proto tak záříš." "Co, prosím?" Koukla Lucky na Emily, jestli to myslí vážně. "Já nezářím!" "Ale ano. A jsi šťastná." "Ovšem, že jsem, poprvé." "To ti moc přeju." Objala Lucky. "Díky, ale to není celé." "Jen pokračuj." řekla Emily napjatě a narovnala se. "Když se mě Michael snažil tenkrát chránit před Morpheem, vymyslela jsem mu přezdívku. Byl to lovec nestvůr a jmenoval se Rudý král…" "Počkej, cože?" Vykulila Emily oči. Lucky se jen usmála. "Rudý král, ten Rudý král, co tu byl, ten o kterém se tvrdí, že je obávaný sériový vrah… To je Michael?" "Zamotané co?" Usmívala se stále Lucky. "Ale počkej, vždyť Rudej král je přece…" "Naživu." Usmívala se Lucky. Emily na ní chvíli civěla, ale pak jí to došlo. "Ooo, né, ty jedna lhářko…" Na to už se Lucky musela začít smát. "Vy oba!" Pokračovala Emily. "Nafingoval svoji smrt a ty v tom jedeš s ním." Lucky se jen smála. "To není vtipný. Myslela, sem, že máš deprese, bála jsem se o tebe." "Ano, za to se ti omlouvám." "No hlavně, že jsi v pohodě." "Ale kdybys viděla ten svůj výraz." Začala se Lucky znovu smát. "Ha, ha, ha." Udělala Emily ironicky. "Ale Emily…" "Já vím, neboj, nikdo se to nedozví." "To není vše. Já a Michael od tebe potřebujeme jistou výpomoc." "Ode mě?" "Ano."

Lucky podala Emily flash disk "Tady jsou fotky Rudýho krále, mohla bys je upravit, aby to vypadalo, že je mrtvý? Já se proto zítra zastavím." "To bude maličkost. Ale Lucky, jedna věc… Pokud je Michael skutečně sériový vrah…" "Já vím, je mi jasný, že tu nemůže zůstat, ale dokud tu bude, budu šťastná, a ten pocit si chci aspoň na chvíli udržet." "Dobře. Ale víš, to s těma fotkami je porušení zákona… já…" "Tak to nedělej." "Pomůžu vám, ale…" "Já tě s tím nespojím. Klid děláš jen… něco pro mě." "Dobře. Tobě je jedno, že bys měla malér, co?" "Udělám pro něj cokoliv." "Ty ho miluješ…" "Už od 12ti…" "Chápu." "Jo v té skřínce v rohu, máš menší poděkování za tu výpomoc." Emily se podívala na Lucky. A potom se šla podívat do skřínky. Bylo tam kafe v obřím kelímku. Emily záhy zazářila. "Ooo!" Vzala si kafe. "Je mi fuk, jak a kdy si ho tam stihla schovat." "Půjdu, Amy na mě čeká v autě." "Jo, dobře." Emily odemkla dveře a objala Lucky. "Opatruj se." "Ty taky." Usmála se Lucky a dala se na odchod. "Jo a Lucky?" Zastavila ji ještě Emily. "Ano?" "Tohle ti sluší." Lucky se na sebe podívala. "Vždyť tohle nosím pořád." "Já nemluvím o oblečení…" "To nechápu." Zarazila se Lucky, ale nezabývala se tím.

Odpoledne, druhý den se Lucky stavila v laboratoři za Emily. "Ahoj, máš to?" "Ahoj, jojo, mám to. Chceš to vidět?" "Ne, dík." "Vypadá to fakt opravdově." "Já ti věřím, Emily. Nechci se dívat na fotky mrtvýho Michaela." Emily se zarazila. "Jo, ou… Promiň." Podala jí flash disk. "Díky. Musím jít, zatím." "Co s tím budeš dělat?" "Zkus hádat." Usmála se a zmizela. Dorazila do jedné kavárny, kde si sedla naproti muži, co už tam seděl. "Zdravím, agentko. Tak co jste chtěla?" Lucky si nejprve objednala čaj. "Nazdar. John Banson - novinář, že? Měla bych pro vás článek…" "Poslouchám." "Před pár dny zemřel jistý zločinec, William Danson, Rudý král. Mám fotky přímo z toho případu." "A co byste chtěla výměnou?" "Jen to, aby to vyšlo co nejdřív a na titulních stránkách." "Ale jste policistka, tohle nesmíte." "Já vím, a proto mě berte jako anonym." "Proč to děláte?" Lucky se uchechtla. "Proč lidi dělají to, co dělají? Osobní prospěch. Chcete ty fotky nebo ne?" "Smrt Rudýho krále? To by chtěl každý novinář." Lucky mu tedy předala flash disk. Když pak vyšla z kavárny, poslala Rudému králi sms.

Stálo v ní: "Vše je zařízeno." "Výborně, teď má část." Odpověděl ji zpátky.

Na druhý den vyšel v novinách článek o tom, že Rudý král byl zavražděn a na fotky nebyl zrovna krásný pohled, neboť Emily dělala svou práci dobře.

Bylo 30. září devět hodin večer. Lucky vyvenčila Amy. Když přišla zpátky do bytu, Amy se s výhružným vrčením a štěkáním řítila do obývacího pokoje. "Amy, co zase…" Lucky ucítila ve vzduchu pánský parfém. Vytáhla zbraň a šla do obývacího pokoje také. "Ahoj, už zase zbraň? Myslel jsem, že to už jsme vyřešili." Usmál se Rudý král. "Michaeli." "Mé věci jsou zařízené, tak jsem tu. Díky za ten článek." "Maličkost." Odložila zbraň a šla k němu. "Takže, co teď, obvykle na mě doma nečekají chlapi, co se mi sem vloupali. Rudý král se zasmál. Políbil ji. Chvíli se opět líbali. "Máš hlad?" Zeptal se, když se odtáhli. "Vlastně ano, ale obávám se, že má lednice je poněkud prázdná." "Já se obávám, že by měl někdo mít dohled nad tvýma financema." Poznamenal Rudý král. "Jdeme na hranolky." Začal si oblíkat svůj kabát. "Hranolky?" "Mám na ně chuť. Amy můžeme vzít s sebou." Ukázal Rudý král na Amy, která je sledovala ve strachu, že jí tam její panička nechá. "Teď byla venku." "Je to Německý ovčák. Neřekl bych, že by jí to vadilo." Vyšli tedy i s Amy. Hranolky koupili nočního stánku. "Jsi jinej, jinej, než jak se mi jevil Rudý král. Odměřenej, egoistickej, tvrdej, ale, se mnou ty jsi, takovej, jakého tě znám." "Já jsem já. Tohle je mé pravé já." Podíval se jí do očí. "Lucky, ty víš, kdo jsem. Ty jediná máš přístup ke mně, stejně jako já ho mám k tobě a stejně jako ty máš svou masku, je Rudý král má maska." "Jo." Šeptla Lucky. "Vím, kdo jsi, jsi Michael." "Ano." "Můj Michael." Na to se Rudý král usmál. "A právě ti dám šach mat." Pokračovala Lucky. "Vím, že sis vzal zpátky svůj tablet. Půjčíš mi ho ještě?" Rudý král sáhnul do vnitřní strany kabátu a vytáhl tablet. "Asi bych měl zmínit, že v něm žádné tajné informace nejsou…" Lucky si tablet vzala. "Já vím, došlo mi to, když sem si vzpomněla, kdo jsi. Byla to hra, že?" Něco začala něco zadávat. "Ano a taky test." "Takže hra. Právě si prohrál." Podala mu zpátky tablet, kde bylo jako heslo její jméno a zpráva o přijetí hesla. Usmál se. "Ale došlo ti to, až když jsem řekl, že máš ke mně přístup." "To je jedno. Ale jestli je Rudý král maska, znamená to, že nejsi sériovej vrah?" "Tím jsem ve skutečnosti nikdy nebyl." "Tak co teda děláš?" Rudý král Lucky něco pošeptal, ta vytřeštila oči. "Vážně?" "Ano. Proto jsem se ti taky nemohl ozvat dřív." "Aha!" "Vyřiď Emily, že se nemusí bát." "Jo vyřídím." Řekla Lucky rozpačitě. Poté, co snědli hranolky, se procházeli a došli na Brooklynský most. Zastavili se tam. Rudý král se podíval na město. "New York, městská džungle… Sice jsem tu párkrát byl, ale i tak si na to žití budu muset zvykat." Lucky se na něj podívala. "Cos to řekl?" Jen ji mlčky chytil za ruku. "Dlužím ti tu večeři." "Tohle nebyla večeře?" "To byly jen hranolky. Stavím se pro tebe zítra v půl sedmé večer."

Stočili to směrem k Rivington Street.

Druhý den k večeru přišla za Lucky Emily. Lucky se chystala na večeři s Rudým králem. Emily byla v šoku, když viděla, že Lucky má vyndané společenské oblečení. Lucky se na ní podívala. "Mám si vzít tyhle tyrkysový kratší šaty, nebo tyhle černý delší? Nebo raději tu halenku s tímhle?" "Ty… ty máš společenské oblečení?" Divila se Emily. "Aha… takže černé šaty." "Cože, jak víš…" "Čtu řeč těla a pohledy. No rtěnka bude rudá symbolicky, jen nevím, jak se navonět. No nejdříve se půjdu převléknout a nalíčit, nesnáším líčení." "Ty máš i jiné líčení, než to rychlé?" Stále se divila Emily. "Emily!" "Promiň, jen není zvykem, že bys ty…" "Ty věci jsem ve skutečnosti koupila, kdyby je byla potřeba kvůli případům, nečekala jsem, že je použiju za tímhle účelem." "Dobře, pomůžu ti s tím líčením." Vzpamatovala se Emily. "Dobře, ale ať je to rychlý." "Jojo a vlasy ti uděláme do vysokého drdolu. Konečně jdeš taky na rande, Lucky." "Ale no tak. Co je to vůbec za výraz, rande… Proč to lidi říkají? Zní to, jak nějaká pubertální zábava, rande… Jdeme na večeři." "A víš, jak tyhle večeře obvykle končí?" "Mám o tom určitou představu." "Tak tomu se říká rande." "Je to večeře, Emily." Trvala Lucky na svém. "Dobře fajn, večeře." Pronesla rezignovaně Emily. "Je to rande." Říkala si pro sebe. Přesně v půl sedmé se ozval zvonek. Tou dobou už byla Emily s Amy pryč. Lucky otevřela nejprve dveře dole a počkala, až se Rudý král dostane do třetího patra a otevřela mu dveře. "Páni vypadáš…" Řekli oba naráz, když viděli jeden druhého, což je zarazilo. "Jsi nádherná." Řekl Rudý král. "Díky. Ty jsi tak pohledný." Rudý král měl společenský oblek. Učesané vlasy a byl oholený. Lucky z něj nemohla odtrhnout oči, teď mu vynikaly jeho ostré lícní kosti. "Tak sundám ti ten monitorovací náramek a jdeme." Sundal ji z nohy monitorovací zařízení ani ne během dvou minut.

O necelou půl hodinu později dorazili do restaurace kousek od Manhattanu. "Dobrý večer, mám tu rezervovaný stůl na jméno Michael Johnson." "Jistě. Pojďte." "Tak už ne William Danson?" Zeptala se Lucky potichu. "William Danson zemřel, vzpomínáš?" Posadili se ke stolu a objednali si jídlo, včetně červeného vína. Donesli jim to v krátkém čase. Lucky se tentokrát snažila jíst slušně a ne se cpát, jak to měla obvykle ve zvyku. "Jaké to je na CSI?" Zahájil Rudý král konverzaci. "Není to tak zlé, jak se zdálo, občas je tam i zábava, i když ji většinou vyvolávám já a často jsem jediná, kdo se tím baví." Přiznala Lucky. "Typické…" Usmál se Rudý král. "Proč svojí tetu oslovuješ jako mámu?" "To je dlouhý příběh." "Máme čas." "Po mých rodičích šli nějací zmetci, svěřili mě Olivii, chtěli, abych byla v bezpečí a měla aspoň nějakou mámu. Jenže pak Olivii přepadli a její rodiče mě dali pryč, ale první dva roky se o mě Olivia starala, proto ji mám za mámu." "Chápu… Kdyby ti, co ji znásilnili, aspoň chytili…" V Lucky v tu chvíli hrklo. Nejdřív měla pocit, že se přeslechla. "Cože?! Znásilnění?! O čem to mluvíš???" "Počkej, ty to nevíš?" "Liv mi řekla jen, že ji přepadli, nic konkrétního." "Aha." Rudý král se zarazil. "V tom případě jsem to neměl řikat já." "Trochu pozdě, pokračuj." "To přepadení bylo dost brutální. Tři grázlové, zbili ji a znásilnili." "Proboha." Lucky se odmlčela. "Proto o tom nemluví." "Ona to zvládne, je silná." "Odkud to víš?" "Jak jsem ji prověřoval." "To mi pověz, proč si jako první prověřoval zrovna ji a Emily? To jsou mimo tebe jediný dva lidé, kterým věřím bez výhrad." "Já vim, právě proto. A ted mi řekni, jaký postoj máš ke své práci." "Nesnášim svou práci, dělám ji jen, abych nebyla ve vězení." "Ale no tak." Rudý král se lehce ušklíbl, ale zároven se i usmál. "Co to tu na mě zkoušíš?" "Cože?" "Tohle vyprávěj lidem kolem sebe, ne mně. Já tě znám a naopak vím, že svou práci miluješ. Mimochodem odznak na opasku ti sluší." Lucky se usmála. "Máš mě prostě prokouknutou. Ale nemysli si, že já neznám tebe. Tvrdohlavej, egoistickej, umíněnej, musí dokazovat, že má vždy pravdu, ale statečnej a ochotnej udělat vše, pro dobrou věc nebo pro ty, na kterých mu záleží." "To je v pořádku, měla bys mě znát. Hodně věcí máme společných, Lucky a hodně nás spojuje." "Já vím." "A co případy, něco zajímavého?" "Ani ne. Standart, převážně vraždy a tak, rutina. Myslela jsem, že případ Rudého krále mě rozptýlí." "A nerozptýlil?" Zeptal se Rudý král se zdviženýma očima. "Netvrdím, že ne, ale zcela jinak, než bych čekala." "Je to vtipný, protože si Rudého krále ve skutečnosti vymyslela ty." Usmál se. "Ano, pro tebe." "Ty jsi vážně čekala velkého zlého zabijáka, co?" "Ano, přiznám se, že ano." "A to i potom, co si uvědomila, že to jsem já?" "Začala sem mít pochybnosti, ty bys nezabil, tedy jako policajt asi ano, ale vrah? Ne. Ale věděla sem, že mi pravdu řekneš sám, tak jsem hrála tu tvou hru." Mrkla na něj. "Jsi dobrá." Sledoval ji Rudý král Lucky se zájmem. "Ale čekala jsem soukromýho detektiva. Tam jsem se sekla." "Počkej, ty sis vážně myslela, že jsem soukromej detektiv?" "Ano, myslela." Začala se Lucky smát a Rudý král taky. Strávili v restauraci asi 3 hodiny. Kolem jedenácté večer došli do domu Rudého krále, kde ještě popíjeli víno. Dívali se při tom jeden na druhého. "Tak, ať máš lepší život, než dosud a jsi šťastná." Připil Rudý král nakonec Lucky. "Teď když vím, že žiješ a jsi tu, jsem šťastná."

Opět se políbili, ale tentokrát nezůstali jen u polibků. Poté, co se dostali z šatů, se jejich ruce dotýkaly snad všude a rty nezůstali jen na rtech, ale to už se přesunuli do ložnice.

Druhý den Emily velmi vyzvídala, jakou měla Lucky noc. Téměř hypnoticky na ní upřeně zírala a čekala, co ji Lucky poví. Lucky si všimla, že je Emily roztěkanější, než obvykle. Když ji Lucky ve zkratce pověděla, co v noci bylo, Emily byla nadšená.

Druhého října, kolem osmé hodiny večer se Olivia Connorsová vracela z práce. Před jejím domem stál Rudý král. "Zdravím, kapitánko." "Vy?" Divila se Olivia. "Jste mrtvý." "Ve skutečnosti ne." "Že mě to nepřekvapuje. Co chcete?" Bylo na ní znát, že z něj není nadšená. "Můžeme si promluvit?" "My? Není o čem mluvit, vy jste extrémně nebezpečný zločinec, máte být v lepším případě za mřížemi, kdybych mohla, strčím vás tam osobně." Rudý král protočil oči, sáhl do vnitřní strany kabátu, a podal Olivii jakýsi průkaz. Podívala se na něj. "To je vtip?" Zeptala se nevěřícně, když si prohlédla průkaz. "Obávám se, že ne, kapitánko, chcete si to prověřit?" "Vy jste skutečně…" "Ano. Tak můžeme si promluvit?" Olivia vrátila Rudému králi průkaz. "Co byste potřeboval, agente Johnsone?" "Tady ne, probereme to u mě, je to bezpečnější místo. Mám tu auto, pojďte." Olivia tedy odjela s Rudým králem. Doma Rudý král udělal čaj a posadili se do obývacího pokoje. "Mohu se vás na něco zeptat, agente?" "Prosím, ptejte se." "Víte, co se píše v novinách o vás a agentce Reevesové?" Rudý král se usmál. "Ano, to vím." "Co mezi vámi ve skutečnosti je?" Zeptala se Olivia se zájmem. "Velmi pevné, blízké přátelství doprovázené sexuálním stykem." Vyhrkl Rudý král. Olivia na něj jen zůstala koukat, neschopná slova. Zamračil se. "No co, to je podle wikipedie definice lásky, nevím, jak tomu vy, normální lidé říkáte." Na to už Connorsová reagovala. "Partnerský vztah, chození, přítel, přítelkyně…" "To první zní rozumně. Nevadí vám to, doufám?" "To je volba Lucky, ale zlého má za sebou dost, tak ji neubližte." "To nemám v úmyslu." "Lucky mluvila o kamarádovi z dětství, to jste vy, že? Ale Lucky myslela, že ste mrtvý. Dostalo ji to na dno." "Já vim. Má údajná smrt byl Morpheův plá, jak zlomit nás oba. Byl bych Lucky našel dřív, ale jsem… Tedy byl sem v utajení léta, nešlo to. Pochopim, když mi to budete vyčítat." "To ne. Děkuju vám, že jste jí byl tenkrát oporou. Jsem vašim dlužníkem." "Nejste. Udělal jsem, co bylo správné z vlastního rozhodnutí a udělám to kdykoliv znovu. Ale teď k věci. Potřebuju po vás laskavost, tedy spíše dvě." "Po mně?" Divila se Olivia. "Ano. Musím do Washingtonu, předpokládám, že v ACC nejsou moc nadšený, z toho, jak jsem svévolně prozradil své utajení a nechal pohřbít Rudého krále. Už mi volali. Chci s sebou Lucky vzít." "To se máte na co těšit… Lucky, nemá vzhledem ke své podmínce, povoleno opustit stát New York, pokud jí ho neudělí ACC." "Já vím, ale vy jste její dohled, s vámi vycestovat může." "Pokud máte v plánu se vracet, tak to bez ní snad vydržíte, ne?" "To ano, ale vzhledem k tomu, že o ní můj otec nebezpečně jeví zájem, bych byl radši, abych ji měl pod osobním dohledem." "Dokážu ji ochránit." "Já o tom nepochybuji, když jde o vaší neteř. Lucky nedávno postřelili a my oba víme, kdo na ní toho střelce poslal. V zájmu její bezpečnosti bych opravdu byl klidnější, kdyby letěla." "Tak dobrá." Souhlasila s povzdechem Olivia. "A ta druhá věc?" "Jo ta… Chci u vás pracovat." "Prosím?" "Chci zůstat u ACC jako agent CSI, u vás." "Už teď tam mám bouřku jménem Lucky Reeves, mám k ní přidat ještě severní vítr? Bez urážky, ale vy dva se moc nelišíte." Rudý král měl, co dělat, aby se nezačal smát. "Já nemám takové problémy s rozkazy." "Jo, to je vidět." "Em… slibuju vám, že se budu snažit Lucky napravovat." "Neslibujte. Vezmu vás, když vás ACC pustí." "Děkuji. Odlet je zítra v deset večer." Když domluvili, zavezl Rudý král Olivii zpátky domů. Ještě ten večer se Rudý král zastavil u Lucky a s sebou měl pizzu. "Vzhledem ke stavu tvé lednice jsem přinesl večeři." "Jo bezva. Jaká to je?" "Hawai." "Jo, super, ale hlavně, žes přinesl i sebe." Rudý král odložil krabici s pizzou na stůl do obývacího pokoje. Lucky ho upřeně sledovala, což opět vedlo k pár polibkům. "Ještě je tu pár věcí, které je potřeba probrat." Řekl Rudý král. A vytáhl jakousi krabici. "Nejdřív tady máš tohle." Předal krabici Lucky. Nebylo to zrovna lehké. Lucky to otevřela. Byl tam stříbrný Taurus pt92 s černou rukojetí. Lucky se na něj podívala. "To je na obranu. Služební zbraň je sice fajn, ale soukromá je lepší." Vytáhl papíry. "Tady jsou dokumenty k té zbrani, už je registrovaná na tvé jméno." "Ale jak jsi mohl tu zbraň registrovat na mě, bez mého zbrojního pasu, mé občanky a tak podobně?" "Mám pár dobrých známých a většina z nich mi dluží laskavost." "Zdá se, že kontakty Rudého krále jsou skutečné…" "To ano. Druhá věc, sbal si věci, zítra odlétáme do Washingtonu. Musím do ACC a nechce se mi tě tu nechávat samotnou." Lucky zprvu nevěděla, co na to říct. "Ale Michaeli, já nemůžu…" "Vše je zařízeno, s Olivií jsem mluvil. Letí taky." "Cože? Ona letí taky?" "Musí, je tvůj dohled." "To jsou novinky." "Já vím. Ale teď se pojďme najíst." Sedli si na pohovku a pustili se do pizzy.

Čtvrtého Října ráno přistálo letadlo ve Washingtnu. Potom, co se Rudý král, Lucky a Olivia Connorsová ubytovali v hotelu a všichni tři si zašli na snídani. Vydali se rovnou do utajené Anti zločinecké korporace ACC. Přijali je téměř hned, ale na šéfa Rudého krále museli přece jen chvíli čekat. Po nějaké době konečně přišel do kanceláře. "Zdravím, kapitánko Connorsová, i vás Agentko Reevesová." Pozdravil je. "Hádám, že mě vřelý pozdrav nečeká." Ozval se Rudý král dřív, než stačil šéf něco říct jemu. Nemýlil se. "Agente Johnsone, víte vůbec, co jste udělal?" Přešel jeho šéf do naštvaného a vyčítavého tonu. "No… Nebyl jsem ani sjetý ani opilý, takže ano, vím, co jsem udělal." "Neopovažujte se na to dělat vtipy, agente, vy jste se snad úplně zbláznil." Zvýšil šéf hlas. "Ne, jen zamiloval, ačkoliv v mnoha ohledech je to to samé." "Můžete to začít brát vážně?" "Já to beru vážně, co vás vede k domněnce, že to tak neberu?" Během jejich hovoru se Olivia naklonila k Lucky. "Jako bych já rozmlouvala s tebou o tvém průšvihu, úplně stejný." "Jo, je to borec." Pronesla Lucky. Zatímco šéf Rudého krále pokračoval ve svém rozhořčení. "Vy jste prozradil své utajení a pohřbil Williama Dansona." "Chtěl jsem vám to usnadnit." "Usnadnit co?" "Už nechci být agent v utajení, chci pracovat v CSI v New Yorku." "To myslíte vážně?" "Naprosto." "Agente, nemůžete se jen tak přeřadit, jste důležitým článkem k dopadení Morpheuse." "Jo a jak?!" Zdálo se, že tentokrát se naštval sám Rudý král. "Šest let, jsem v utajení, šedm let pro vás získávám informace, šedm let riskuju svůj krk, to poslední mi nevadí, to je holt riziko policejní práce, ale i přes těch šest let ten… ten netvor stále běhá po světě a je volný, tak mi k sakru řekněte, k čemu to bylo?!" "Vy agente znáte lidi lépe, než kdokoli jiný. Zločinci, jako Morpheus jsou proti smrti pojištění, mají své nástupce. Samozřejmě chceme zničit Morphea, ale i s jeho lidmi, když totiž smečce zabijete vůdce, brzy se jeho místa ujme druhý nejsilnější ze smečky, a tomu my chceme zabránit." "Fajn, tak si na to najděte jinýho agenta, protože já odlétám do New Yorku, ať se vám to líbí nebo ne."

Šéf se podíval na kapitánku Connorsovou: "Vy s tím souhlasíte?" "Vzhledem k tomu, jaký mám podstav lidí - ano." Vyjádřila se Connorsová. Šéf se podíval na Rudého krále, tedy teď už spíš jen na Michaela. "Jak chcete, ale pamatujte, ještě jedna svévolná akce a z ACC letíte!" Michael se usmál. "Děkuji a mohu požádat laskavost?" "Víte, že se někdy chováte jako arogantní vůl?" "Jo, to mi lidé říkají." "Co tedy ještě chcete?" "Změnit jméno." "Z jakého důvodu?" "Nehodlám mít jméno svého otce." Šéf si tedy vzal papír. "A nové jméno?" "Michael King." "Bude to za týden, včetně občanky." "Já vím." Ještě chvíli tam diskutovali, takže se v ACC zdrželi docela dlouho. "Není na změnu jména potřeba, já nevím, něco vyplnit a netrvá to mnohem déle?" Zeptala se Lucky, když vyšli. "Normálně ano, ale přes ACC je všechno hned, mají moc." Odpověděla Olivia.

Třináctého října se vrátili do New Yorku. Když přišli do CSI. Emily se k nim hned rozeběhla. Uklouzla jí ale noha na právě vytřené podlaze a než se nadála, byla na ní celá. Všichni tři ji s údivem sledovali. "Nic mi není." Zvedla se a všechny tři postupně objala a ve své laboratoři připravila uvítání pro Michaela. Michael podepsal pracovní smlouvu, vzal si věci a prošel si celou CSI, aby se, jak to sám nazval, spojil s novým pracovním místem.

Objednala si čaj s mlékem a počkala, až jí ho udělají. Sedla si s ním ke stolu, kde už seděl muž, co četl noviny. Ten muž byl Morpheus. "Poslední měsíc jsou v novinách zajímavé články." Začal mluvit. "Agentka Lucky Reeves s New Yorkské kriminálky CSI a známý sériový vrah Rudý král jsou milenci. A jen o pár dní později se člověk dočte, že Rudý král byl zavražděn. Je k nevíře, co se to v New Yorku děje." Morpheus odložil noviny a podíval se na ní. Podala mu fotky. Byli na nich Lucky a Michael spolu. Fotky byli z toho večera, kdy jedli hranolky a procházeli se. "Myslím, že tohle to jen potvrzuje." "Jak odporné." Odložil Morpheus fotky. "Co se tam děje teď?" "Lucky už je zpátky, on je pořád s ní, zdá se, že teď s ní bude dokonce pracovat." Informovala ho. "Takže, to znamená, že ten parchant mě zradil, protože je jasné, že to byl vždycky polda. Měl jsem toho zmetka zabít hned, jak se narodil. Ani jeden nic netuší?" "Ne. Lucky mi věří, řekla jsem jí, že jsem adoptovaná a že mám změněné příjmení." "Dobrá. Dál mě informuj. Udělám si kratší výlet do New Yorku a připomenu Lucky, že jsem pořád tady." Morpheus hodil na stůl peníze a odešel.

Doktor Lucky konečně uschopnil. Poslední večer před návratem do práce se Lucky a Michael opět procházeli. Lucky se Michaela držela za rámě. Zdálo se, že se dobře baví a stačilo jim k tomu jen povídání. Začal se ozývat zvuk vrtulníku a přibližoval se. Nevěnovali tomu pozornost, dokud je ze shora neosvítily světla. Vrtulník přistál několik metrů přímo před nimi. Vystoupil z něj Morpheus. Lucky v tu chvíli ztuhla a nebyla schopná ničeho. Michael rychle tasil zbraň a namířil na něj. Morpheus sám zbraň nevytáhl, ale jeho dva lidé ano a mířili na Michaela i Lucky. Michael se postavil tak, aby ji případně mohl krýt. "Zdravím, děti." Promluvil Morpheus. Podíval se na Lucky a usmál se. "Tvůj strach se mi líbí." Kouknul na Michaela. "Měl bys vědět, že zradu nesnáším." "Já tě nikdy nezradil, protože já nikdy na tvý straně nebyl." Odpověděl Michael. "Zdá se, že je to tak. A ty Lucky, však ty o mně ještě uslyšíš." "K ní se ani nepřiblížíš, je pod mojí ochranou." "No tak, Michaeli, podívej se, jak jsi trapný." "A ty jsi zlý, sexuálně zvrhlý psychopat, trpící schizoidnímí bludy." Morpheus se zasmál. "Zlý, sexuálně zvrhlý psychopat, to jo. Ale bludy? Ne. Jen nemám svědomí a cit a to mi dává plnou svobodu." "Já tě jednou dostanu." "Ty sentimentální ubohej hlupáku. To já jednou zabiju tebe a pak jí." Kouknul znovu na Lucky. "Nebo opačně, to teď nevím, ale nejdřív si spolu užijeme zábavu, tak se mějte děti." Nastoupl zpátky do vrtulníku, který během chvíle odletěl. Michael schoval zbraň a začal se věnovat Lucky. "Lucky! Jsi v pořádku?" "Jo já jen… já…" "To je dobrý." Přitisknul ji k sobě. "Neboj se, ochráním tě, vždycky tě ochráním. Slíbil jsem ti to." Držel ji pevně. Druhý den, ráno už se chystali jít do práce a Lucky už měla boty, zatímco Michael ještě stál neoblečený, a zdál se zamyšlený. Přišel nakonec přímo k Lucky. "Lucky já… no… vím, jací oba jsme a já skoro celou noc přemýšlel, nad tím, co se stalo včera. A došlo mi, že dokud mám tu šanci ti to říct, měl bych odhodit to ego a občas to říct… Miluju tě a chci, abys to věděla." "Já to vím, Michaeli a taky tě miluju." Dívala se mu do očí. Trochu je to zdrželo, takže do práce přišli o to více později, což konec konců u Lucky Reeves nebylo nic nového.