Doktor Lambert dorazil na oběd s půl hodinovým zpožděním. Kolega John Simmons už na něj čekal. "Dnes sis dal na čas." Řekl Simmons, doktor s hnědými vlasy a středně hustým strništěm. "Tak… Jak je na tom?" "Beze změny. Její mozek už se zkrátka nedokáže zbavit účinků té látky." "Ale dokáže. Mám to. Dokončil jsem tu protilátku." "Takže jí to chceš prostě podat?" "Tady ne, chci ji odtud dostat. Už jí tu déle nenechám. Není v bezpečí." "A jak to chceš udělat?" "V prvé řadě… Odepsal si mi to, oč jsem žádal?" Lambert vytáhl z kapsy svého doktorského pláště malé pouzdro a podal jej Simmonsovi. "Taky sis to mohl odepsat sám. K čemu ti je dvojitá dávka sedativ?" Řekněme, že Lucky Reeves má v sobě jistou bojovnost svého otce a s běžnou dávkou by se dokázala poprat…" "Lucky Reeves? Ta známá policistka? Taylor Ross 88 ji chce unést…" "Ano. Je součástí Rossova plánu. Jsem si jist, že mu s tím nakonec pomůže. Potom odtud vezmu mou ženu. K tomu potřebuji tvou pomoc." "Johne, ale podle toho tvého plánu tu bude hromada poldů, co když se tím celá akce znemožní." "Jen klid. Dám poldům, co chtějí." "A to je co?" Díval se Lambert na Johna nedůvěřivě, ale zvědavě. John Simmons se usmál. "Vydám jim Jacka Reevese."
"Tak, co máte?" Podívala se Olivia na Lucky s Michaelem, kteří se vrátili z místa činu. "Mrtvý se jmenoval Bred Clark. 42 let, veškeré doklady, kreditky, hotovost a jiné věci měl u sebe. Tudíž šlo o čistou vraždu, soudě dle těch hodinek, za přinejmenším třicet tisíc dolarů, co měl stále na pravé ruce." Podal Michael základní informace. Lucky promítla fotky z místa činu na velký monitor v místnosti. "Jak vidíš, mami, všechno je na něm drahý. Z toho jsem vydedukovala, že dělá vyšší management a podle těch všech karet z peněženky…" "To bude zřejmě v nějaké opravdu velké firmě na něco moderního!" Skočil ji Michael do řeči. "Proč jsi mi to vzal? Tím jsem chtěla zakončit svou dedukci." Koukla na něj Lucky. "Tys říkala minulý případ, teď byla řada na mně. "Jenže to není fér, tys podával základní informace." "Dohoda zněla, že…" "No tak, děti, děti…" Přerušila je Olivia. "Oba máte rádi stejnou hračku, tak se naučte dělit, nebo vás rozdělím od sebe já. Jako vaše kapitánka jsem ochotná tolerovat to, že děláte spolu i přes soukromý vztah, pouze pokud budete plně fungovat ve své práci. Rozumíme si?" Lucky polkla. "Jo." "Jistě." "Tak a můžeme pokračovat. Henry má nějakou rodinu?" Henry vyhledal údaje o zavražděném. "Ano, manželku a syna, sedmi letého." Olivia si povzdechla a na okamžik dala hlavu stranou. Ozvalo se pípnutí výtahu. Vystoupila z něho Anežka Smile i se svým parťákem. "A jé, federálové." Zaúpěl Michael. "Anežka… Ale i s parťákem, to nebude přátelská návštěva." Vydedukovala Lucky a stihla koutkem oka zahlédnout i to, že Anežka drží jakýsi spis a nebyl nejtenčí. Olivia jen počkala, až dojdou k nim. "Anežko, taková návštěva FBI, děje se něco?" "Ano, musíme si promluvit." Odpověděla Anežka a pozdravila i Lucky s Michaelem. "Zdravím." Ozvala se řiditelka, která se záhadným způsobem vynořila na oddělení v pravou chvíli. "Už na vás čekám. Pojďme ke mně. Liv?" Kývla ředitelka na Olivii, a ta se s Anežkou i Peterem začala odebírat k ní do kanceláře. "Máme jet za těmi příbuznými?" Zeptal se ještě Michael. "Ne, zatím tu buďte." Odpověděla Olivia, než úplně zmizela. "To vypadá na vážnou věc." Pronesla Lucky se zvláštním úsměvem a v jejich očích se značila čirá zvědavost. "Když sem FBI takhle přijde, nikdy to nevěstí, nic dobrého." Konstatoval Henry. Michael se podíval na Lucky. "Čaj?" "Jo ten si dám." "Fajn. " Vydal se do kuchyňky.
"O co jde?" Nahlédla na ně Olivia, sotva se zavřely dveře ředitelny. "O případ, který znáš." Odpovídala Sophia Adams. "Taylor Ross." "Ano. To byl můj případ, před třemi lety. Snažila jsem se ho dopadnout. On ale zmizel a stopa vychladla. Případ Taylora Rosse nebyl nikdy uzavřen, oficiálně se odložil, ale já ten spis mám stále na stole. Proč se to teď řeší?" "FBI na takovýhle lidi… My na ně nezapomínáme." Ozval se Peter. "Potom, co ze seznamu zmizel Rudý král, je Taylor Ross v našem hledáčku individuálních zločinců na třetím místě, hned po Reevesovi. Zdá se, že…" "Počkat, když říkáte po Reevesovi, máte na mysli Jacka Reevese?" Skočila mu Olivia do řeči. "Ehm, ano." "Co dělá Jack na špičce hledaných FBI?" "Pokud si pamatuji, Reeves byl kdysi agent FBI, obviněný z vele korupce, zločineckého spiknutí a jiných zločinů. To ale víte ne?" "Nevím víc, než to, co jsem řekla FBI už před lety. Ale za to znám FBI. Máte Jacka na špičce, takže ho máte za vinného." "Zajímavý, používáte křestní jméno, to značí vztah. Není s vámi náhodou v kontaktu, nevíte čistě náhodou, kde je? Nekryjete ho?" Olivia se podívala rozzlobeným pohledem na Petera. "Nemám tušení." Stejně naštvaný byl i tón jejího hlasu. "Už jsme tuhle hru dohráli?" "To stačí." Vmísila se do toho Anežka. "Nejsme tu jako nepřátelé." Podívala se na Olivii. "Vím, že je to pro tebe citlivá záležitost, kvůli tvé sestře, ale proti Reevesovi jsou silné důkazy." "Ale Jacka nikdy nikdo nevyslýchal." "To protože uprchl." "Jestli to udělal, klidně ho zatknu sama, až ho najdeme, ale bez jeho vyjádření pořád budu objektivní." "Olivie, to už nejsi ani teď. Ale fakt je, že jsi to byla ty, kdo s Reevesem před jednaadvaceti lety mluvil jako poslední. Co ti řekl?" Jak Anežka vyslovila tuto otázku, všichni se na Olivii tázavě podívali. Olivia povzdechla. "Já… Tenkrát mi předával malou Lucky, byla jsem dost v šoku už z toho. Říkal, že musí zmizet, protože…" Olivia se odmlčela a po chvilce po otevřela ústa překvapením: "Proboha úplně mi to vypadlo…" "Co ti vypadlo?" "Předával mi Lucky a řekl, že musí zmizet, protože ho pronásledují zkorumpovaní federálové." "Tohle, že ti řekl?" Koukla na ní Anežka, jestli to myslí vážně. "Ano, jen nechápu, jak mi to mohlo vypadnout." "To je vážné obvinění." Řekla Anežka a v jejím výrazu se značilo hluboké zamyšlení. "A není to jenom to klasické kopání typu: Já jsem nevinný a všichni kolem mě jsou vinní? Nebylo by to u zločinců nic nového." Uvažoval Peter. "Nemyslím si, že by Jack Reeves byl ten typ." Řekla Olivia. "Popravdě, Petere." Začala Anežka. "Korupce policistů taky není nic nového. A u jistých lidí z FBI mám své podezření." Upřela svůj zrak na Olivii: "Dejme tomu, že je i jiná možnost, než ta, že je Reeves vinný. Podívám se na jeho případ, začnu ho prošetřovat sama a tajně." Potom se podívala na Petera. "Jdeš do toho se mnou?" "No když to chceš znova prošetřit, jak je libo, počítej se mnou." "Nezmiňovala jsi před tím Taylora Rosse?" Vrátila se Olivia k tématu. "Ono to možná spolu souvisí. Zdá se, že Ross je zpátky na scéně, nejspíš se objevil v New Jersey a myslíme si, že se objeví i tady." Informovala Anežka. "Nechcete mi přebrat vyšetřování, že ne?" "Máme jisté informace. Mohly by se ti hodit, vlastně i dost důležité pro tebe a Lucky." Pokračovala Anežka. "Naše vyšetřování naznačuje, že Taylor Ross a Jack Reeves pravděpodobně spolupracují." Anežka podala Olivii složku. "Tady je složka." "Vlastně bych ti ten případ měla teď vzít." Ozvala se ředitelka Adamcová. Olivia se na ní významně podívala: "Zaujatost. Ross je spojený s člověkem, který je spojený s tvou sestrou. Vím, že o tom řekneš Reevesové a vím, že tu by to nezastavilo. A myslím si, že tentokrát by to nezastavilo ani tebe. Tak si to všechno odpustíme. Ale chci být o všem informovaná." "Fajn díky." "Taky bych ocenila informace." Přidala se Anežka. "Ross už nesmí uniknout, musíme ho chytit. Chytneme Rosse, najdeme Jacka Reevese, a když najdeme Reevese…" "Najdeme Georgiu." Dokončila větu Olivia.
O chvíli později už všichni pracující pro tajnou korporaci ACC seděli v pátém patře v místnosti, kde probíhala tajná jednání a místnost byla upravená tak, aby se v ní nedalo odposlouchávat. Lucky byla rozvalená na židli a ve tváři měla opravdu strašlivý znuděný výraz. Vlastně byl nejen znuděný, ale i děsivý na pohled. Ředitelka Adamsová začala mluvit. "Objevil se Taylor Ross. Člověk, který je na našem seznamu nebezpečných zločinců na druhém místě. Zatím byl spatřený v New Jersey, ale je více, než pravděpodobné, že o sobě dá vědět i tady." "Proč myslíte?" Zeptal se Michael. "Mám s ním nevyřešené účty." Odpověděla Olivia. "Snažila jsem se ho dopadnout a někdy jsem měla pocit, že si se mnou hraje, proto mám domněnku, že o sobě dá vědět." "To začíná být poněkud zajímavé." Pronesl pobaveně Michael, se šibalským výrazem ve tváři. Olivia nadzvedla obočí. Nevzpomněla si sice, že naprosto stejnou reakci měla před měsícem Lucky ohledně případu Rudého krále, ale pomyslela si, že Michael a Lucky jsou v mnohém jeden jako druhý. "Jsem ráda, že jste nadšen, agente Kingu." Ujala se znovu slova ředitelka Adamsová. "Musíme být nanejvýš opatrní. Taylor Ross je velmi chytrý a nebezpečný a nevíme, jaké má úmysly a…" "Dobře, dál." Skočila ředitelce Lucky do řeči. "Prosím?" Podívala se na ni ředitelka tázavě. "Ale to jen všechny ty řeči kolem. Extrémně nebezpečný, bla, bla, bla." Mávla Lucky rukou. "Jsme v tajné jednací místnosti, kde můžeme plně mluvit o tom, jaká je naše skutečná práce. Všichni víme, že se ACC zaměřuje jen na ty nejnebezpečnější sólo zločince, tudíž přednáška o tom, jak je někdo z našeho blacklistu nebezpečný, je poněkud zbytečná." "Vy se nudíte, že ano, agentko Reevesová? Nebojte, slibuji vám, že vás to začne zajímat velmi rychle. Jak jsem řekla, Ross je chytrý nebezpečný zločinec a také vědec." Vrátila se ředitelka k věci. "Ale to hlavní je, že se FBI domnívá, že v současnosti spolupracuje s někým, o koho se ACC velmi zajímá, a to s Jackem Reevesem, který je údajně hledaný za nelidské zločiny a velezradu." Lucky výraz se náhle změnil, když zaslechla jméno svého otce a značil jisté napětí. "Tak počkat vy mluvíte o..." Ředitelka se s úsměvem podívala opět na Lucky. "Ano, řeč je o vašem otci. Ještě se nudíte, agentko?" "Dobře, už mě to zajímá, pokračujte." "Není moc, co dodat. Úkolem je, dopadnout Rosse, jakmile se objeví a zjistit, co ví o Reevesovi, jestli spolu spolupracují, mohl by nás Ross k němu dovést." "A když mého otce chytíte, co bude pak? Nevydáte ho doufám FBI na popravu, že ne?" "Jen klid, agentko, ACC pracuje i s teorií, že Reeves je nevinný, ale nevylučuje ani to, že vše z čeho byl obviněn, udělal. Chceme vše skutečně důkladně prošetřit." "Presunkce neviny, jak šlechetné, jen aby to nebyly řeči." "Vás z vašich zločinů usvědčili, a přesto tu dnes sedíte, jako plnohodnotná policistka. Měla byste nám trochu důvěřovat." "Neřekla jsem ani slovo proti ACC, to FBI je můj problém oni po něm půjdou, jako slepice po flusu. Všichni to známe." "FBI nechte na nás. Tak jo, prozatím všechno. Vraťte se k práci." Ředitelka se vrátila k papírům, všichni se zvedli a chystali se vrátit. Michael, který měl v ruce nějaké papíry, ještě přišel k ředitelce Adamsové. "Potřeboval bych od vás tohle podepsat." "Co je to?" Ředitelka si prohlédla papíry a zvedla hlavu zpět na Michaela. "A jste si tím jistý?" "Naprosto." Odpověděl Michael bez váhání. "Fajn. Je to na vás." Ředitelka podepsala papíry a vrátila je Michaelovi. "Díky." Vzal si papíry zpět. Zatímco Lucky procházela veškeré spisy ohledně Taylora Rosse, což měla povinně udělat už dávno, při nástupu, šel Michael se svými papíry ještě za Olivií. "Liv, podepíšeš to?" Olivia si vzala papíry a četla. "Žádost o demontáž monitorovacího náramku osoby Lucky Reeves?" "Jo, je to ponižující a neexistuje žádný logický důvod, aby ho měla. Což platí i o těch testech na drogy, ale tak přesvědčivý jsem bohužel nebyl." "No nevím, jestli je to nejlepší nápad. Je tu z donucení a měla sebedestruktivní sklony." "Dříve k tomu možná důvod byl, ale teď..." Michael se podíval na Lucky, která byla zaneprázdněná spisy a sem tam hodila Amy míček. Michael se vrátil pohledem k Olivii a začal mluvit tišeji. "Jsi dobrá policajtka a umíš číst mezi řádky. Vážně myslíš, že tu práci nesnáší?" "Vím, že jí má ráda, poslední měsíc dokonce začala nosit svou služební bundu. Ale pořád je tu ten fakt závislosti na drogách, proto ji mám raději pod dohledem i na dálku." "K recidivě drog nemá Lucky důvod." "Závislost není o důvodu." "No u běžných hloupých lidí ne, ale u někoho, jako je Lucky, je to o..." "Hloupých lidí? Jakože my jsme všichni hloupí?" Dívala se Olivia na Michaela s výrazem, jestli to myslí vážně. "No, ve srovnání se mnou, Lucky a dokonce i s Emily, ano." Pokusil se to Michael vylepšit, ale Olivia se na něj dívala stále se stejným výrazem. Michael raději pokračoval: "Ehm, chtěl jsem říct, že Lucky začala brát drogy, protože byla na ulici, sama, myslela, že jsem mrtvej a namlouvala si, že může za mojí smrt. Ale teď má tebe, mě a Emily. A tuhle práci a všichni víme, že přesně sem ona se svými schopnostmi patří. A soudě podle toho, jak tu napůl bydlí, to ví taky." "A co když se mýlíš a ona sklouzne zpátky k drogám, co pak?" "Pak by u mě hodně klesla a zvažoval bych rozchod. Hmm, zvažoval je možná slabé slovo. Ale na tom nesejde, protože to neudělá. Je pochopitelné, že to udělala tenkrát, ale teď by to byla ubohost pod její úroveň. Já jí věřím, ty jsi její rodina a měla bys taky, tak to podepiš." "No jo." Olivia si povzdechla a podepsala papíry.
Olivia s Henrym jeli oznámit úmrtí Breda Clarka jeho ženě. Dům Clarkových na první pohled prozrazoval, že Clarkovi netrpěli finanční nouzí. Vnitřek domu, nebo přinejmenším ty místnosti, které Olivia s Henrym viděli, působily luxusně. Paní Clarková byla úmrtím svého manžela velmi zdrcená, poslala syna do pokoje, ale nějakou dobu trvalo, než s nimi začala mluvit. "Paní Clarková, měl váš muž nějaké nepřátele?" Zeptala se Olivia velmi laskavě. "Ne." Zavrtěla paní Clarková hlavou. "O ničem nevím. Pár lidí nám sice závidělo, jak se máme, ale nic vážného. Vůbec nevím, co řeknu synovi." "Nějaké výhrůžky, dopisy, nic takového?" Pokračoval Henry v otázkách. "Vlastně teď, když o tom mluvíte..." Rozvzpomenula se Paní Clarková, "manžel pracuje… Pracoval ve firmě, která vyrábí elektronické spotřebiče, jako společník. Nedávno museli jednoho zaměstnance propustit. Pár dní na to přišel výhrůžný dopis." "Máte ho ještě?" Zeptala se Olivia. "Jistě, počkejte." Paní Clarková odešla a po chvíli se vrátila s dopisem, který předala Olivii. Henry si ho také přečetl. Olivia trochu tišším hlasem četla. "Jsi necitelnej parchant. Ožebračil jsi moji rodinu, zničil si mě, ale já to tak nenechám, za to zaplatíš, tvoje rodina bude žebračit také. Zabiju tě. Charlie Weather." "Nahlásili jste to?" Kouknul Henry zpět na paní Clarkovou. "Ne, Bred říkal, že jeho rozhořčení chápe, že tohle nic není, že mu nechce přidělávat problémy. Myslíte, že Breda zabil on?" "Ověříme to." Odpovídala pro změnu zase Olivia." Je ještě něco, co byste nám mohla říct?" "Ne, myslím, že ne." "Dobrá, kdyby něco, dejte nám vědět." Podala ji vizitku a s Henrym odcházeli. "Poslyšte, kapitánko Connorsová." Začal Henry cestou k autu a bylo vidět, že si dodává odvahy. "Nezašla byste někdy na kafe?" Olivia překvapeně nadzvedla obočí a lehce se usmála. "Ne, to opravdu nepůjde." Nasedla do auta a Henry také. "Vždyť by to bylo jen kafe." "Agente Stewensone, věnujme se dál práci." Odjeli najít autora výhrůžného dopisu.
Lucky si zamyšleně prohlížela svůj steak. "Hmm, dobrý." Konstatovala po ochutnání. "Myslíš, že si Emily už konečně někoho najde?" Zahájil konverzaci Michael. "To těžko říct." "No mohla by, když už i ty někoho máš." "To je složitý. Emily sice tvrdí, že ji občas stačí strávit noc s tím divným virologem, ale myslím, že by chtěla někoho, kdo by ji měl rád a…" "Ehm." Emily, stojící za nimi si výrazně odkašlala. "Už jsem tady." Oba se rychle otočili. "Jejda už si dorazila." Usmála se Lucky přihlouple. "Ale nevadí, klidně mě drbejte dál, proč ne." Řekla ironicky a přisedla si se svým jídlem. "My jenom říkáme, že by bylo fajn, kdybys někoho měla." Řekla Lucky mírně omluvným tonem. "Až se najde, někdo ke komu začnu něco cítit a on ke mně… Nebráním se vztahu, ale zatím se nikdo takový nenašel." "A nenašel se proto, že se bojíš?" Kouknul na ní pro změnu Michael. "Nebojím se, jsem jen obezřetná. Nerada bych zas našla dalšího člověka, kterého miluju, jak šňupe bílý prášek v mém obýváku. Tyhle věci raní i druhé lidi kolem." "No, takže se bojíš." "Nebojím se!" "Už to nechte být." Ozvala se Lucky. "Mimochodem, proč jsme šli na oběd až sem?" Podívala se Emily tázavě na oba. Lucky zvedla ruce do vzduchu. "Protože můžu!" Vykřikla radostně. "Díky Rudému králi už nemám sledovací náramek." Emily se usmála. "Rudý král, vážně mu tak říkáš?" "Jo, proč ne. Ale ne, vždycky, Michael se mi líbí taky." Přerušilo je zvonění Lucky mobilu. "Jo? Hm… hm… Jasný, ale můžu si dojíst jídlo, že jo? Fajn. Pa." "Práce?" Kouknul na ní Michael se zájmem, když položila telefon. "Jo, máma. Prý jedou za někým, kdo napsal výhrůžnej dopis, a my se máme podívat do zaměstnání Clarka." Začala se naplno věnovat zbytku svého oběda.
Charlie Weather se zatvářil ustaraně poté, co se mu Henry s Olívií představili jako policisté, bylo mu jasné, že přišli kvůli výhrůžnému dopisu, ani se nesnažil zapírat, že je jeho autor. "Ano, ten dopis jsem napsal, příšerně mě naštval. Sehnat práci je těžké. On na mě kvůli tomu poslal policii?" "Kde jste byl kolem desáté večer, až do svou ráno?" Položila otázku Olivia. "Proč?" "Protože Breda Clarka někdo zavraždil." Weather se na okamžik zarazil. "Vy si myslíte, že jsem ho zabil já?" "Vyhrožoval jste mu." Připomněla Olivia. Weather znervózněl. "Ne, já… Měl jsem vztek, když jsem ten dopis psal, chtěl jsem ho jen vyděsit, víte? Aby se lekl, měl trochu té nejistoty, jako já mám teď." "Pak nám jistě řeknete, kde jste byl včera kolem desáté, až druhé ráno?" Zopakoval Henry otázku, kterou před chvilkou položila Olivia. "Doma. Litoval jsem se a pil Skotskou." "Potvrdí to někdo, třeba vaše žena?" "Ne, žena i děti už spaly, díky Bohu." Henry si s Olivií vyměnili pohledy a chystali se k odchodu. "Agenti." Ozval se ještě Weather. "Já jsem to opravdu nebyl, tím bych své rodině nepomohl." "Neopouštějte město." Upozornila Olivia.
Lucky s Michaelem dojeli do zaměstnání Breda Clarka. Lucky se podívala na prosklenou budovu. "Nemám ráda tyhle firmy to, jak to tam vypadá tak dokonale, tak společensky. Je to šílený." "Já nemám rád lidi. V těchto firmách je jich až moc, dusím se hloupostí." "Miluji tvoji namyšlenost." "Zajímavé… Já zas tvoji lidskou stránku." "Jo, no… Ta by asi nebyla, nebýt tebe." "Jdeme?" "Ať je to za námi." Vešli dovnitř. Lidí tam bylo opravdu dost. Připomínali si památku svého kolegy. Lucky s Michaelem si povzdechli. "Tak do toho." Řekl Michael potichu. "Promiňte CSI, vyšetřování těžkých zločinů. Kde bychom našli…" "Ano, agenti, tady." Ozvalo se dřív, než Michael dokončil otázku. Přišel k nim asi 170 centimetrů vysoký muž s krátkými, tmavými vlasy, na sobě měl šedý oblek. "Dobrý den, Owen Wells, majitel a ředitel firmy Fixed Guard. Jste tu kvůli Bredovi, že?" "Jo, jsem agent King a tohle je agentka Reevesová. Co nám o něm můžete říct?" "Je to hrůza. Byl to mozek naší firmy, já jsem spíš finanční typ. Ale on byl génius, spoluvlastník firmy a můj dobrý přítel." "Tak génius…" Pronesla Lucky tlumeně uštěpačnou poznámku. "Můžeme mluvit v soukromí?" Pokračoval Michael. "Vícero lidí nám nedělá dobře." "Jasně, pojďte do mé kanceláře." "Co tady přesně děláte, něco s bezpečností, že?" Zeptala se Lucky, během cesty do kanceláře. "Ano, všelijaké bezpečnostní systémy, kamery, pro firmy i běžné domácnosti, včetně počítačových programů. Nechcete něco k pití? Kávu, vodu?" Zeptal se, když vešli do kanceláře. "Ne." Odpovídal Michael za oba, zatímco Lucky se rozhlížela po kanceláři. "Tak, co nám můžete říct o Clarkovi? Měl nepřátele?" Vrátil se k věci. "No, asi vám moc nepomůžu. Víte, já vážně nevím, kdo by ho chtěl zabít. Jak umřel?" "Zastřelen." Ozvala se Lucky. "Strašné. Opravdu nevím. Byl fajn, občas jsme zašli na golf nebo na večeři." "Víme, že mu jeden z vašich nedávno propuštěných zaměstnanců, napsal výhrůžný dopis, Charlie Weather. Propouštěli jste ještě další lidi? Pokračoval Michael. "Jo, kromě Charlieho Weathera jsme museli propustit další čtyři lidi." "Budeme potřebovat jejich jména." "Sekretářka vám je dá." "Vy jste výhrůžný dopis nedostal?" "Ne, žádný." "Zajímavý…" Zareagovala Lucky. "Můžeme vidět jeho kancelář?" "Zavolám vám jeho sekretářku, zavede vás tam." Počkali na Clarkovu sekretářku, která je zavedla do Clarkovy kanceláře. Michael koukal, jestli by objevil něco, co by jim pomohlo s vyšetřováním, ale nic takového nenašel. Lucky se opět rozhlížela. "Tak co, máš něco?" Michael zavrtěl hlavou. "Ne, nic tu není. Vezmeme si ten seznam propuštěných a jdeme." "Fajn." Lucky se naklonila blíže k němu. "A co ta blonďatá sekretářka?" Zašeptala. "Jsou to mezilidské vztahy, to ti nechám." Lucky se zatvářila nenadšeně. "Dík." Řekla ironicky a zaměřila se na sekretářku. "Jak dlouho jste měla poměr s Bredem Clarkem?" Sekretářka se viditelně zarazila a bylo vidět, že je překvapená. "Cože?" Lucky na pár vteřin předstírala nechápavý zaseknutý pohled. "Myslím, že tu otázku sem položila jasně." "Jak tohle víte?" "Ááá." Mávla Lucky rukou. "Tím se netrapte, my zkrátka víme. Tak jak dlouho?" "Asi přes rok. Proč, záleží na tom?" "Milovala jste ho?" "Em… To ne, víte, byl… Byl s ním dobrý sex, ale tím to končilo. Jen zpestření." "Zajímavé." Vrhla Lucky pobavený pohled na Michaela. "A pak, že ženy touží po lásce…" Vrátila se zrakem zpět. "Takže jste po něm nechtěla například, aby opustil ženu." "Ne, jak říkám, byl to jen sex. Proč se ptáte takhle? Naznačujete snad, že jsem ho mohla zabít já?" "To mě napadlo, ale vy na to nemáte mozkovou kapacitu." "Co prosím?!" Zamračila se sekretářka, ale to už Lucky s Michaelem odcházeli.
Lucky se ráno objevila u Emily v laboratoři, v očích se ji značila lehká únava. "Ahoj, máš colu? Potřebuju se trochu probrat." "Jo. Zase noční můry?" "Ty nemám vždycky. Kromě toho jsem sova, takže i bez nich mám po ránu delší start." "Určitě?" Podala jí plechovku coca-coly. "No, možná to souvisí s tím, že jsem byla u Michaela." "Aha. To muselo být aspoň hodinu…" "Po hodině by se mi ještě nevstávalo tak blbě." "Hmm, tak tři hodiny?" "Ale no tak Emily, kdo sakra vydrží mít sex tři hodiny? Musím nahoru." Dala se na odchod, ale ještě se podívala zpět ve dveřích laboratoře. "A je to zrovna to číslo mezi jedničkou a trojkou." Emily se usmála. Lucky se vrátila na oddělení, kde začala hladit Amy a případ pokračoval. "Prověřil jsem ty další čtyři propuštěné lidi z FixedGuard." Mluvil Henry. "Jeden se odstěhoval do Texasu, hned po propuštění, tady jsou adresy těch tří zbývajících." "Dobře." Řekla Olivia a podívala se na Lucky s Michaelem. "Vy dva jeďte…" Zvonění pracovního telefonu přerušilo její větu. "Moment." Zvedla sluchátko. "CSI, oddělení těžkých zločinů, kapitánka Connorsová… Dobře, přebírám to." Začala si rychle něco zapisovat. "Díky." Položila to. Na Západní 314 směrem do centra byl spatřen vůz Taylora Rosse, jedu tam." Lucky ihned zbystřila. "Taylor Ross? Jedu s tebou!" "Dobře. Michaeli, ty s agentem Stevensonem, pokračujte v tom případu, jeďte vyslechnout ty propuštěné." "Šéfko, né." Zaúpěl Henry. "Víte, co si myslím o Kingovi. Je to magor." "Já ale nemám lidi, abych vyhověla vašim nesympatiím, tak nebuďte jak děti." Vzala si věci a mířila k výtahu, zatímco Lucky už čekala dole i se svým německým ovčákem. "No hurá." Neodpustila si Lucky: "Mým služebním autem nebo tvým?" "Samozřejmě, že mým." "Fajn." Dominantně si stoupla ke dveřím řidiče u služebního auta, které v práci používala Olivia. "A klíčky nemáš, co?" Smála se Olivia. "Řídím já, je to moje služební auto, holčičko." Tón jejího hlasu zněl šibalsky a provokativně. "Mamii…" Fňukla Lucky. "Na provokace jsem tu já." "Holčičko, i já to umím. Sednout a neodporovat." Lucky to fascinovalo a tak poslechla. Olivia nasedla za volant, nastartovala motor a odjely.
"Jak se cítíš?" Začala Olivia konverzaci během cesty. "Dobře. Jen moc nerozumím tý otázce." Upřeně se podívala na Olivii. "No, Taylor Ross je případ, co se točí kolem rodiny. Tvých rodičů, které si nepoznala." Na vteřinu na ní koukla, ale musela se věnovat řízení. "Víš, že bych ti mohla položit stejnou otázku? Všichni víme, jak silný pouto mají identická dvojčata." Olivia se zarazila, Lucky měla pravdu. "Jenže já se ptala první." "Ale no tak, mami, teď se chováš jako já." "Jo, jsme příbuzné. Tak povídej. A neříkej, že to v tobě nic nevyvolává, na to ti neskočím." "Já nevím." Pokrčila Lucky rameny. "Mámu chci u sebe asi tak jako ty. U otce je to složitější. Na Michaelovi vidíš, že to, že je někdo tvůj otec, neznamená, že je hodný. Je to můj otec, asi bych měla věřit v jeho nevinu, na druhou stranu, to, že je můj otec neznamená, že není zločinec. Navíc ho neznám, je pro mě… Jako ti lidi venku. A neměl by…" "Není ti tak jedno, jak si myslíš." "Podle čeho soudíš?" "Chceš za něj bojovat. Zjistit, jestli to skutečně udělal nebo ne." "Je to všechno takový divný, nevím, co si myslet." "A má to řešení?" "Jo. Počkáme, jak se to vyvrbí, a pak se uvidí." Ozval se zvuk silného rychlého motoru, černé SUV se ztmavenými okny, které je vzápětí předjelo, jelo velmi rychle. Řidič po nich začal střílet. Vystřelil třikrát, ale ani jedna ze tří kulek nezasáhla cíl. "Pozor!" Vykřikla Lucky a tasila zbraň, aby opětovala střelbu, zatímco, Olivia zakličkovala ve snaze vyhnout se kulkám, a zároveň udržet vůz na silnici. Zvuk motorů narušilo zaskřípání brzd. Řidič černého SUV vícekrát nestřílel, Olivia si prohlédla poznávací značku, jakmile opět srovnala své vozidlo, tu značku už viděla. "To je on. To je Ross!" "Určitě? Jak to víš?" Zeptala se Lucky nevěřícně. "Ta poznávací značka, to auto… Nezměnil to. Chtěl, abych věděla, že je to on." Lucky dala svou zbraň zpět do pouzdra. "Tak dobrá… Máme tu novou šachovou partii." Otevřela střešní okno. "Co chceš dělat?" Podívala se na ní Olivia opět na vteřinku, ale rychle ji to došlo. "Na to zapomeň!" "Řiď, přibliž se k němu, co to jde." "Nedělej to, zabiješ se!" Jenže to už Lucky stála na střeše jedoucího auta. Olivia by se ji byla snažila zastavit, ale řízení auta jí to nedovolilo. Podivné však bylo, že zpomalil Taylor Ross, jako by snad přesně toto chtěl, dokonce stáhnul okno spolujezdce. "Hra začíná." Pronesla Lucky. "Jsem na tahu." Jedním skokem skočila na druhé auto, na němž se ze všech sil snažila udržet a bojovat s odporem větru. Olivia se s hrůzou držela v závěsu za nimi, aby Lucky v nejhorším případě spadla na auto, což by jí zachránilo život. Lucky se plně vyškrábala na střechu. Následně se snažila dostat do auta, přičemž z něj opravdu málem spadla. "Sakra!" Naštěstí se jí to nakonec podařilo. Dostala se až do auta k Tayloru Rossovi. "Skončil jsi!" "Opravdu?" Namířil jí Ross, muž s černými vlasy a slabým strništěm, zbraň k hlavě, a přitom s lehkostí stíhal dávat pozor na řízení. "To bylo velmi neuvážené a teď si sedni." "A když ne?" "Máš odvahu, ale nejsi ve výhodné pozici, řekl bych, že to zmáčknu dřív, než ty vytáhneš svou zbraň." "Ještě můžu…" "Co, udělat rychlý pohyb a vyrazit mi zbraň? Mě nepřekvapíš, můžeme to ale vyřešit bez kulek, tak si sedni a vezmi si pás. Nebo počkej, až si v téhle poloze zlámeš v nohou všechny kosti, o věci venku…" Lucky neměla na výběr, Ross ji dostal, vlastně si za to mohla sama. "Ty jsi ten mizernej vědec?!" Vykřikla s nelibostí při zapínání pásu. "Spíš geniální, víš, agentko Reevesová?" "Tímhle mě nevyděsíš, znáš mý jméno z médií." "Omyl. Vím o tobě všechno, jsi v mém plánu." Rychle sáhl do malého úložného prostoru, který byl mezi sedadly řidiče a spolujezdce, a píchl Lucky do krku injekci, kterou z něho vytáhl. Vysokou rychlostí ujížděl pryč, aby setřásl Olivii, která se jich snažila držet, co ji jen služební auto dovolilo. "Ty hajzle!" Sáhla si Lucky na krk. "Cos mi to dal?!" "Sedativum. Malinko se prospíš." Setřásl Olivii a ujížděl i s Lucky do neznáma. Lucky se usmála. "Myslíš, že mě uspíš dávkou sedativ?" "Neboj. Vzhledem k tvé bojovnosti jsem ti dal dvojitou dávku." "Co po mně sakra chceš?!" Ve snaze bojovat proti účinku sedativ, jí vyrašil z čela pot. Účinky dvojité dávky nastupovaly rychle. "Vše se dozvíš na místě." "Já tě…" Lucky ztrácela kontakt s realitou. "Kde je… Reev… Kde..." Usnula. Taylor Ross se usmál a odjel z města.
Olivia na oddělení okamžitě začala svolávat své lidi. "Stav nejvyšší nouze, okamžitě vyhlaste pátrání po Taylorovi Rossovi, unesel Agentku Reevesovou, chci o něm hned vědět všechno!" "Ale Šéfová, vždyť vy o něm máte všechno, je to váš případ." Připomněl jí jeden s policistů. "A jo... Pardon." Zavolala Henrymu s Michaelem a stáhla je, poté zavolala Anežce. "Olivie, co se děje?" Zvedla to Anežka Smile téměř rychle. "Taylor Ross má Lucky!" Vyhrkla ze sebe. "Cože? Jak se to stalo?" "Měli jsme na něj stopu, jela jsem to s Lucky prověřit. Ross se objevil, Lucky skočila k němu na auto a…" "Chápu, chápu. A je možné, že to plánoval, že Lucky byla cíl?" "On vždycky plánuje, dokonale zná své oběti. Ale, jak mohl vědět, že tohle Lucky udělá?" "Víš, Olivie, mám pocit, že v tom všem je něco víc…" "Co tím myslíš?" Ptala se Olivia nechápavě. "Jak dlouho už máš tenhle případ, Liv?" "Asi sedm let. Proč, jak to souvisí?" "Včera jsem začala znovu procházet případ Jacka Reevese, soukromě. A protože nás stopy vedly k tomu, že spolupracuje s Rossem, měla jsem tu k tomu i jeho složky. A něco jsem našla. Před rokem 2004 nejsou o tomhle Tayloru Rossovi žádné záznamy, vůbec žádné, žádné adresy, pojištění, matrika, nic. Ten chlap před rokem 2004 neexistoval. Spojovaný Jackem Reevesem bylo i jméno Daniel Willis, a víš co? První záznamy se objevily v roce 1992, před tím opět nic. A po objevení Taylora Rosse ve 2004, Willis zase zmizel." Olivia si dala dohromady časovou osu. A nejistě polkla. "Chceš tím říct, že…" "Celou dobu jsme to viděly špatně. Taylor Ross nespolupracuje s Reevesem, to on je Jack Reeves, proto byla cílem Lucky." "Takže Lucky unesl on???" Olivia nevěděla, jak reagovat, byl to opravdu Jack Reeves, otec Lucky, kdo ji odvezl neznámo kam? "Ano bude s největší pravděpodobností on. Když byl Reeves ještě u FBI, byl to nejlepší agent široko daleko. Nejspíš to celé plánoval. Věděl, co udělá. A jako její otec má největší zájem na tom, získat ji pro sebe." Olivia stále nevěděla, jestli tomu má věřit, ale Anežka si byla téměř jistá, Lucky určitě unesl její otec, otázka jen byla, proč, proč to udělal takhle?
Lucky otevřela oči, cítila se vyprahlá, což bylo díky sedativům. "Jsi vzhůru, že?" Promluvil na ní Ross, dřív, než se stačila začít rozhlížet kolem. Ihned vyskočila na nohy, vzápětí měla co dělat, aby znovu nepadla k zemi. "Klid, klid, pořád můžeš být trochu omámená." "Ty…" V Lucky tónu byl vztek a nepřátelství. "Cos tu se mnou dělal?!" "Dával pozor na tvé funkce." "Jo. To určitě." Lucky se koukla na svůj pas, kde měla většinu svých věcí. Vše bylo pryč. "No jasně…" "Hlavně se uklidni." "Jasně." Lucky se na Rosse vrhla, byt byla stále slabá od odeznívajícího vlivu sedativ. Ross to ale očekával, jen ji odstrčil zpět na postel, ze které vstala tak, aby ji neublížil. "To je přesný opak toho, co jsem řekl." "Jestli nechceš přijít k úrazu, tak bys mě měl radši přivázat." "Proč bych to dělal?" Lucky se na něj podívala nechápavě. "Nechci ti ublížit." "Tomu se těžko věří, po tom, cos mi dal k hlavě pistoli a unesl mě." "Ty jsi mi do auta skočila sama. Myslíš tuhle?" Ross vytáhl zbraň a podával ji Lucky. "To jako vážně?" "Podívej se." Lucky vzala zbraň a vytáhla zásobník. Náboje byly slepé a tři chyběly, což by odpovídalo střelbě na služební auto Olivie. "To ještě nic nedokazuje, mohls je vyměnit." "Takhle se vážně nikdy nedohodneme. Nezajímá tě, proč jsi tady?" "Nech si to, znám grázly, jako ty. Mě nenalákáš. Chci ihned vědět, kde je Jack Reeves a vím, že ty to víš." Ross se usmál. "Konečně správné otázky." Otočil se a šel ke skřínce se zrcadlem. Lucky se ani nehnula, ačkoliv ji napadlo, že teď by se na něj možná zaútočit dalo, ale vyčkávala. "Je úžasné, co všechno dokážou iluzorní triky." Díval se do zrcadla, a přitom si začal strhávat své vousy z tváře, jakkoliv podivně to znělo, skutečně je jednoduše strhával z tváře. "Naštěstí pro nás, je mysl drtivé většiny lidí snadno oblafnutelná. Někdy stačí málo." Když měl falešné vousy dole, začal totéž dělat s vlasy. Lucky se ušklíbla. "Někdy k dokonalé iluzi stačí jen pár falešných vousů vlasů. A z jednoho člověka jsou najednou dva, nebo více." Prohrábl si své skutečné tmavší blond vlasy, ve kterých náhle vynikly jeho modré oči. Otočil se zpět na Lucky, která zůstala zaseknutá zírat, při zjištění, na koho se dívá, neboť, i když svého otce nikdy neviděla, znala jeho tvář z policejních složek. Jack šel blíž. "Ahoj, holčičko." Vřele se usmál. "Na tuhle chvíli čekám jednadvacet let." "No…" Nadechla se pomalu Lucky. "To nejsi sám." "Chápu, že tohle nebyl nejlepší způsob, jak se poznat, zvlášť po tom, co sis o mně přečetla v policejních složkách." "Jo. Tvoje složka je zajímavé čtení. Vraždy poldů, únosy na nelidské pokusy, falšování, špinavý prachy… To jsou pěkně hnusný zločiny. A prej si to všechno udělal ty." "Ne. Já bojuji proti zločinnosti." "A proto jsi jedním ze dvou nejhledanějších zločinců." Lucky udělala grimasu jakéhosi zamyšleného pohledu, která byla jen na oko. "Jo, to si vůbec neodporuje." "Vím, jak to vypadá, ale nejsem zločinec." "Policejní databáze si dovoluje nesouhlasit." "Všechno ti vysvětlím, když mi to dovolíš." "Včetně toho, že Taylor Ross pár pokusů udělal? S nějakými čipy, co mění osobnost. Četla jsem to v jeho, alias tvých složkách." "Ano, i to vysvětlím." "Dobře. Poslouchám." Zkřížila Lucky ruce na prsou. "To si děláš srandu!" Zvýšil Michael hlas na Olivii. "Jednou ji s tebou nechám a ty ji necháš unést?! Co jsi jako dělala?!" Olivia byla momentálně neschopná se bránit. Měla strach o Lucky, začínal se ji zmocňovat pocit zoufalství, toho, že selhala. "Já… Musela jsem řídit, snažila jsem se ji zastavit." "No zřejmě asi ne dost!" "Michaeli…" Snažila se ho uklidnit Emily, která taky byla nahoře." Není nutný být takhle hrubý, Liv za to přece nemůže." Objala Olivii kolem ramen. Olivia měla co dělat, aby se nehroutila. "Jasně!" Pokračoval Michael. "Vždycky za to nikdo nemůže. Do doby, než to blbě dopadne, pak si dávají vinu všichni, ale pozdě." "Ale řvát tady je zbytečný." Přidala se Anežka, která šla na CSI, hned po telefonátu s Olivií. "Je nepravděpodobné, že by jí Reeves chtěl ublížit, přece jen je to její otec. "A proto je s ním v bezpečí?" Otočil se Michael na ní. "Viděla jsi někdy, jak velké jizvy mám na zádech? Víš, kdo mi je udělal? A jiné věci? Říkal si můj otec." "To ti dává právo chovat se jako arogantní parchant?" "Nechová se tak, on je arogantní parchant." Podíval se Henry nesnášenlivě na Michaela. "Dost. Musíme ji hned najít. Měla jsem ji zastavit." Vyčítala si to Olivia. "Upřímně Liv, nemyslím, že by se ti to povedlo." Konstatovala zcela upřímně Anežka. "Lucky je… no prostě Lucky. Za tohle si může hlavně Lucky sama. Otázka, je co s ní má v plánu a co plánuje s tebou." "Se mnou?" Podivila se Olivia. "Patříš přece do rodiny, ne? A Jack je velký plánovač, on není o jeden krok před námi, ale nejméně o tři kroky před námi. Je chytrý." "Jak moc?" Přerušil ji Michael. "Co?" "Jak moc je chytrej." "No, podle všech faktů, dost možná stejně jako ty. Tuhle část má Lucky po něm." "Skvěle." Pronesl sarkasticky. "Takže, co uděláme?" Zeptala se Olivia. "Obávám se, že nám nezbývá, než čekat. Nevíme, co Reeves plánuje, ale určitě jsi v tom taky." Řekla Anežka, načež se všichni lekli, potom, co Michael vzteky kopnul do stolu. "Olivie, stahuju tě z toho." Ozvala se řiditelka Adamsová, která zrovna přišla. "Sophie, to ne, já…" "To není diskuze." Podívala se na Michaela. "Vás taky, agente Kingu." Na to se Michael jen sarkasticky uchechtl.
Jack dal Lucky vodu, kterou si od něj kupodivu vzala. Ačkoliv si mohli oba v místnosti sednout, zůstávali stát. Jack vyprávěl: "Než tohle všechno vypuklo, předtím, než mě obvinili a odsoudili k trestu smrti, jsem byl agentem FBI a byl jsem v tom dobrý, dokonce snad jeden z nejlepších." "O tom nepochybuji." "Jednoho dne se vyskytl případ. Mladý kluk brutálně ubodal svou snoubenku, až tak, že se při tom zranil i on sám." "Ale tyhle případy běžně FBI neřeší, to patří spíš pod útvary, jako je ten můj." "Ano, ale můj kapitán se hodně zasazoval o to, abychom to dostali my. To byla první prapodivná indicie. Při ošetřování pachatele doktoři našli v jeho krku neznámý čip. Zajímalo mě, o co jde, chtěl jsem to prošetřit. Ale Anderson, kapitán, se to snažil rychle uzavřít, až příliš rychle. Vyslechl jsem známé a rodinu toho pachatele. Všichni byli v šoku z toho, co udělal. Prý to byl poctivý muž, milý a oblíbený. Nic v jeho životě, minulosti nebo osobnosti, nenaznačovalo, že by byl něčeho takového schopný. Za tím klukem jsem zašel taky. Čip už neměl. Byl na dně, psychicky zhroucený, nechtěl žít." "Mohl za to ten čip?" "Ano. Šel jsem s tím za Andersonem, ale nechtěl o tom ani slyšet, tak jsem začal pátrat sám, tajně. Zjistil jsem, že jistí grázlové vyrábí tyhle čipy ve velkém a to právě pro Andersona." "Fascinující." Měla Lucky zaujatý fascinující výraz. "Přišel jsi na to, že tvůj šéf a stále ještě současný kapitán u FBI, je velký zlý grázl. A tím jsi začal být nepohodlný." "Ještě předtím jsem ale stihl prozkoumat pár těch čipů a zjistit, že Anderson pro někoho dělá, shání lidi na pokusy s těmi čipy, pere špinavé peníze, falšuje různé dokumenty, klidně nechá zabít policisty, co netáhnou s ním." "Kolik lidí v tom s ním jede?" "Dost. Ale Anderson není hlavní hlavoun, dělá pro někoho jiného." "Pro koho?" "To, nevím. Anderson za mnou před 21 lety přišel, že prý bych se měl přidat, jestli chci být na správné straně. To bylo v době, kdy ses nám narodila ty." "Tys to odmítl… A protože jsi věděl příliš a jsi schopnej, stal ses hrozbou a co je lepší, než zabít poldu? Zdiskreditovat ho…" "Ano. Řekl jsem ne a rychlostí blesku vše, co jsem vypátral, už nebyly zločiny Andersona, ale moje. Tím pádem i důkazy, které jsem měl, mi byly k ničemu. A protože za vraždy policistů je ve státech automaticky trest smrti…" "Tak si v pěkným srabu a to ti říkám ještě slušně." "Chtěl jsem najít důkazy o své nevině, jenže v roce 2002 se Georgii, tvé matce stala jistá… Nehoda. Všechno ostatní muselo jít stranou, proto jsem na útěku pořád." "Počkej… Co je s mámou, co se jí stalo?! Kde vůbec je?!" "Hlavně klid, všechno ti vysvětlím. Kde je, ti ale neřeknu, protože přesně vím, co bys udělala. A to by nebylo dobré. Teď za ní nemůžeš, dnes ještě ne." Lucky se uchechtla. "Ale já mám na to právo, je to moje máma." "Lucky, věz, že ti v žádném případě nechci upírat kontakt s mamkou. Ale ty máš sklony jednat zbrkle. Jsi sice velmi chytrá, chytřejší, než většina lidí, ale chybí ti tři podstatné věci… Kdybych ti teď řekl, kde Georgia je, oba víme, co bys udělala, a to by nepomohlo ani jedné z vás. Ona by tě v jejím stavu nejen nepoznala, ani by nechápala, co ji říkáš a tvé snahy jí to vysvětlit, by jí jen rozrušily. Ty bys byla špatná z toho, že absolutně nemá ponětí o tom, kdo jsi." Lucky šokovalo, co slyšela, nevěděla, co si myslet, vlastně to nechápala a nestávalo se často, aby něco skutečně nechápala. Sice mnohokrát tvrdila, jak nechápe lidské vztahy a některé hodnoty, ale to byly jen plané řeči. "Já to nechápu, o čem to mluvíš, co s ní je?" "Navzdory situaci se tvé matce podařilo pod falešnou identitou vystudovat medicínu a začala pracovat jako doktorka. Jednoho dne jí napadl pacient, píchl jí neznámou látku, po které přišla o rozum." "To jako, že se z ní stal šílenec?" "Těžko se to vysvětluje, je v jakémsi stavu, který…" Jack se odmlčel, sám hledal správná slova, sám nevěděl moc, jak to popsat. "Je to… je jako malé retardované dítě." Jackův výraz zestárl o několik let, s povzdechem zavřel oči plné bolesti. "Jako by… ona sama byla dávno pryč." Lucky na něj jen zírala, viděla jeho bolest i jeho lásku k Georgii, věděla, jak se cítí a díky empatii dokázala jeho bolest vnímat, ale nevěděla, jak na to adekvátně reagovat. "Rok 2002 říkáš?" Promluvila pomalu. "Teď je rok 2011, takže hádám, že běžně není nic, co by jí pomohlo… Ale tvý falešný já, ten Taylor Ross, jsi vědec, že? Můžeš jí vyléčit?" Jack se uklidnil. "Promiň. Nedávno jsem konečně dokončil lék a podle všech testů by jí měl vyléčit, proto chci celý plán spustit už za pár dní a součástí plánu jsi ty." "Jak? Já přece nejsem ani doktor ani vědec, vlastně jsem zločinec, co dělá pro policii, protože je to jeho lístek svobody." Náhle se zarazila. "No jo, teď to vidím…. Jsem tvoje." Jack se usmál. "Jsem pyšný… I na to, že se se svou špatnou stránkou snažíš něco dělat." "Na to jsi přišel jak?" "Zpět k záležitostem. Nejde o to, co děláš, ale o to, kdo jsi. Naše dcera. Jediná, komu můžu věřit." "To nemusí nic znamenat. Neznáš mě, nemůžeš vědět…" "Hodně jsem o tobě četl, a slyšel z médií. Ty vlohy k dedukcím nemáš náhodou. Hodně také poznávám z dnešního dne. Nejspíš se nakonec budu muset nechat zatknout, a až se tak stane, chci, aby byla Georgia v dobrých rukou. Vidím ti na očích, že ty pro ni uděláš cokoliv." "Počkej. Proč se chceš nechat chytit, vždyť ti jde o život." Nechápala Lucky. "Jednadvacet let už je i na mě příliš dlouho. Po tvém únosu už policie nejspíš ví, že Taylor Ross neexistuje. Mám dva plány. Jeden se týká Georgie, druhý je o mé nevinně. Už nechci jen utíkat. Je čas konečně uvést věci do pohybu, rozseknout to. Děj se, co děj. Nejdříve vyléčím Georgii, potom budu řešit sebe." "A co když to nevyjde? Co když ten lék nezabere?" "Zabere. Musí." "Jo, ale co, když ne, co když se mýlíš? Co pak?" "Potom budu muset zůstat na útěku a budu na tom léku pracovat dál. Tvá matka je láskou mého života, nikdy to s ní nevzdám, i kdyby to trvalo zbytek mého života." "Nuže, unesl si mě jsem, abys mi tohle všechno vyložil, připravil mě na to, že máma je ve špatném stavu a zjistil, jestli jsem ochotná ti pomoct. Hádám v obou případech správně?" "Jo, tak nějak. Také, abych tě viděl a řekl ti, jak moc tě miluju, miluju vás obě. Vy jste důvod, proč má tohle všechno smysl." "Jo no…" Lucky opět nevěděla, jak na toto reagovat, zatím ještě nechtěla reagovat příliš emociálně, byť na jednu stranu moc chtěla svého otce po těchto slovech obejmout "Věřím, taky to máš v očích. Věřím všemu, i když se můžu stále mýlit. Pomůžu ti s mámou i s plánem ohledně tebe. Udělám to." "Děkuji. Já věděl, že ti mohu věřit." "Ještě neděkuj. Ale nemám ráda, když mi chybí informace. Takže, co ty čipy a Taylor Ross?" "Ach ano. Ty čipy, mají v sobě jistou látku. Působí na lidský mozek, odbourávají svědomí a emoce, včetně pocitů. Nezáleží na tom, jaký ten člověk je, jakmile ta látka začne působit na jeho mozek, je z něho agresivní psychopat." "To chceš říct, že ty čipy dělají z normálních lidí psychopaty?" "Ano." "Antisociální porucha osobnosti na povel, fascinující." Byla Lucky ohromená. "Lucky!" "Promiň, myslím to jinak než… Pardon." "Ty čipy jsou nepředvídatelné zlo, nesmí se dostat do lidí." "Tak proč jsi je použil?" "Obávám se, že ten, pro něhož je Anderson dělá, je bude chtít rozšířit ve velkém. Potřeboval jsem proto důkazy, co ty čipy způsobují. Pár jsem jich ukradl, vybral šest lidí, se vším je důkladně seznámil a těm, kteří byli ochotní to dobrovolně podstoupit, jsem je dal. Monitoroval je a hlídal, aby nikomu neublížili." "To zní šíleně." "Ale byl to jediný způsob, jak dokázat, co je to zač. Vše mám zapsané. Informovaný souhlas, průběh. Výsledky. Pár kopií ti dám." "Proč?" "Jednu dáš svým šéfům, a jednu si pro všechny případy necháš." "Můžeš mi dát tři? Mám kamarádku u FBI, vím, že je to pro tebe riziko, ale…" "Jo, raději bych to dal náhodnému policistovi na ulici." "Téhle se dá věřit, ta v korupci nejede, znám ji od školy, navíc tajně zkoumá tvůj případ tak, aby to Anderson nevěděl." "Na druhou stranu, kdyby se to k němu dostalo, zničí to, bude to jeden hřebíček do jeho rakve, když budeš mít kopii i ty. Dobře, dám ti tři. Co se teď najíst a já ti řeknu, jaký je plán." "Fajn. Kde to vlastně jsme?" Rozhlídla se po místnosti. "V našem domě. Pořád v New Yorku. Teda oficiálně je to dům Simona Moora, ale bez falešných identit to teď prostě nejde." "V New Yorku?" Divila se Lucky. "Vždyť jsi ujel?" "Krása některých plánů tkví v jednoduchosti. Odjel jsem, vyměnil auto a vrátil se. Byl to risk, ale naštěstí jsem to stihl, než si byla v pátrání." Lucky se usmála. Začínala svého otce obdivovat, líbily se jí jeho plány, to jak myslí, to jak podobní si jsou.
Ředitelka Adamsová zorganizovala své lidi na dva týmy. Jeden, který měl zjišťovat další informace o Jacku Reevesovi, v čele s Anežkou Smile z FBI. Druhý, který měl pátrat v terénu po agentce Reevesové, zároveň i po Jacku Reevesovi, ten si chtěla vzít na starost sama ředitelka Adamsová. "Ten tým v terénu chci vést já." Chystala se Olivia k odchodu. "V žádném případě, Olivie!" Zatrhla to rychle ředitelka. "Pátráme po tvých příbuzných, znáš předpisy. Ve tvém stavu bys nebyla schopná čistě uvažovat." "A co mám asi tak dělat?!" Olivia se zoufale chytila za hlavu. "Bez těch drzých výstřelků je tu takový klid…" "Neboj, Lucky určitě bude v pořádku." Snažila se ji Emily utěšit." "Ředitelka má pravdu Liv." Přidala se Anežka. "V tomhle stavu nemůžeš do terénu, bude lepší, když…" "Já chci zpátky svou dceru!" Vykřikla Olivia zoufale a sesypala se Emily do náruče. Ta ji soucitně objala. "Já vím, jak ti je. Hlavně, ale nezapomínej, že je to především dcera tvé sestry." Připomněla ředitelka Adamsová opatrně. "To já přece vím! O co ti jde? Nechci ji Georgii ukrást." Dřív, než Stačila Adamsová zareagovat, ozval se Michael. "Chápu, že jste nás musela stáhnout, abyste si kryla zadek, ale nečekejte, že tu budeme jen tak sedět." Kouknul směrem k Olivii. "Čekám v autě." Pobral si své věci, připraven nechat tam odznak. V ten moment si na oddělení nakráčela Lucky, v ruce měla dokonce pytlík chipsů, na rameni nesla jakousi aktovku. "Ahoj, o co jsem přišla?" Zeptala se, jakoby se nic nedělo. "Páni, tady je lidí." Rozhlížela se. "Co se chystá za akci, můžu se přidat?" "Agentko Reevesová?" Divila se ředitelka Adamsová, že vidí Lucky v pořádku. Olivia k ní okamžitě přiběhla, byla dokonce rychlejší, než Luckyn německý ovčák. "Holčičko moje!" Přitiskla k sobě Lucky, která se před jejím obětím snažila bránit své chipsy, a přitom v jejím obětí dýchat. Objala ji druhou rukou. "Mami, ty mě umačkáš." Olivia se po chvíli odtáhla, ale než se Lucky stihla vzpamatovat, udělala totéž Emily. Lucky si jen povzdechla. "Že ty chceš ty chipsy?" "To není vtipný." "Vlastně je." "Ne, není." Odpověděl jí Michael za zády, a potom ji objal také. "Jsi v pořádku, že?" "Jo, neboj." Lucky pomazlila konečně Amy. A podívala se zpátky na Olivii. "Mimochodem, vypadáš hrozně." Olivia se ale jen zasmála. "To mi chybělo." "Vážně? Tak já se nechám unést častěji." Pohladila Michaela po paži. "A ty se jí omluv." Michael se obdivně díval, jak jde k Anežce. "Já ji miluju." Otočil hlavu, na Liv. "Omlouvám se, byl jsem na nervy." "To jsem byla taky a nekřičela jsem na všechny kolem." "No vlastně křičela." "Michaeli…" "Já vím, já vím." Michael polkl. Omluvy nebyly jeho silná stránka. "Tak dobrý?" "Měli bychom si promluvit s Lucky." "Nespletla sis jurisdikci?" Pozdravila Lucky Anežku. "Taky tě ráda vidím." Řekla Anežka s trochou nadsázky a objala ji. "Koukám, že setkání s otcem tě nepoznamenalo." Lucky se usmála. "Přišli jste na to, že je to on. Přesně, jak předpokládal. Úžasný." S úsměvem zavrtěla hlavou a šla ke své skřínce. "Líbí se ti!" Šla Anežka za ní. "Obdivuješ ho. Tak tohle je zlý…" "Jo, obdivuju, jeho způsob myšlení, jeho mozek a tu podobnost mezi námi. Otázka je, proč tě to děsí. Jo já zapomněla, máte ho za zločince a tebe děsí, že mě přetáhne. Jen klid, on to neudělal a já to dokážu." "Proč mu věříš, protože ti to řekl?" "Ano řekl a ne, ne proto." Lucky vyndala z aktovky kopii soupisů, kterou jí dal její otec jako důkaz ohledně čipů a dala ji do své skříňky. "Co to je?" Zajímala se ihned Anežka. "Jen klid. Taky to dostaneš." Zamknula svou skříňku. "Agentko Reevesová." Ozvala se ředitelka. "Pojďte nahoru, promluvíme si." Lucky protočila oči. "Přesněji budete nutit k mluvení mě." Opravila ji, ale šla za ní, spolu s ní i Olivia, Anežka, Michael a Emily. Šli nahoru, do místnosti, kde obvykle probíhají tajná jednání. Lucky se lekla po zjištění, že tam jsou všichni. "Je vás na mě nějak moc." Anežka šla rovnou k věci. "Kde je Reeves?" Lucky nasadila zvláštní dětinský výraz. "Vlastně mě unesli, jsem v šoku." Michael s Emily se museli tlumeně zasmát. "Ne, to nejsi." "Nevím, kde je Reeves. Ani nevím, co plánuje." "Agentko Reevesová, uvědomujete si, co riskujete?" Vložila se do toho Adamsová. "Když ho budete krýt, můžete přijít o práci, což ve vašem případě znamená jít do vězení." "Život vězení převažuje." "My ho, přece nechceme hned vydat na smrt." "Hned, takže až po všech výsleších, co?" "Agentko Reevesová…" Povzdechla si ředitelka. "Vy přece víte, že pracujeme i s teorií, že je nevinný. Ale právě proto, musíme slyšet jeho verzi. Což se nestane, pokud znova uteče. Navíc ho FBI může chytit první, pak mu bude opravdu hrozit trest smrti." "Ale on nechce utíkat, už ne." "Tak co tedy plánuje?" "On…" Lucky se nadechla. "Musí zachránit mou mámu." "Zachránit? Jak zachránit?!" Začala jančit Olivia, jakmile Lucky začala mluvit o Georgii. "Co je s Georgií, kde je?!" Lucky přejela očima k Olivii. "Kde je, to netuším, ale je nemocná." Oznámila Lucky mírně. Olivia se nahrnula přímo před Lucky. "Jak nemocná?!" "Někdo jí vpravil nějakou látku, po které se zbláznila, víc o ní nevím." Lucky se podívala na Olivii očima plnýma empatie. "Promiň." Olivia byla v šoku. "To ne." Zoufale se chytla za hlavu. "Může ji vyléčit." Řekla Lucky už normálním hlasem. "Vytvořil lék." Znovu sklouzla očima k Anežce a Adamsové. "Vy dvě se mě ptáte, co plánuje, a kde je? Nevím, co plánuje, nevím, kde je teď, ale z našeho rozhovoru jsem pochopila jedno. Ona je pro něj vším. Chce jen pomoct jí, pak se klidně nechá chytit. Chcete Reevese? Počkejte a on přijde sám." "Ale to nemůžeme." Řekla důrazně ředitelka Adamsová. "Nemůžeme obejít zákon." "No ták." Fňukla Lucky. "Proč musíme dodržovat pořád zákon?" "Proč? Protože jsme policie. Proto." Připomněla ředitelka. "Musíme ho nechat." Přidala se Olivia nečekaně. "Musíme ho nechat pomoct Georgii." "Olivie…" Vydechla Adamsová překvapeně a upřela zrak na Olivii. "Je to moje sestra, a jestli je nemocná a on ji může pomoct…" "Já tě chápu, ale…" "Ne, nechápeš Sophie, tohle nemůžete nikdo pochopit. Nikdo tu nemá dvojče." "Neboj, ten lék se k ní dostane." Odpověděla Lucky a podívala se na Adamsovou. "Možná mě radši suspendujte, protože tak či tak udělám, co považuju za správný." "A půjdete kvůli tomu do vězení?" Vrhla na ní ředitelka významný pohled. "No, aspoň mi zůstane čistý svědomí." "Ale to přece…" Chtěla se ozvat Emily, ale přerušila ji Anežka. "Dost! Tohle nikam nevede. Co když ti… pomůžu, co když ten zákon obejdeme…" "To myslíte vážně?" Zamračila se Adamsová pro změnu na Anežku. "Ano, a vás to neohrozí, protože tu nedělám." "Ale tady přece nejde o mě, porušit vědomě zákon, obzvlášť když jsme policie…" "Ale jinak to momentálně nejde." Vmísil se do toho Michael. "Prosím, agente Kingu?" "Víte, ředitelko Adamsová, proč je korupce u policie tak rozšířená, proč roste, proč dokáže bez problému, řekněme fungovat celou řadu let?" "To netuším." "Já vám to povím. Za ta léta, kdy jsem byl v utajení, jako Rudý král, jsem přišel do styku s nejrůznějšími grázly, ale víte, jakých zločinců bylo nejvíc? Zkorumpovaných poldů. A byl jsem mezi nimi dost dlouho. Tihle zmetci se vysmívají lidem, jako jsme my, kteří bereme tu práci vážně. Vědí, že jistota jejich úspěchu je v tom, že my nepůjdeme za zákon, ale oni jsou za ním a neštítí se všeho a ani nemusí. Jelikož my na ně se zákonem prostě nestačíme." "Vím, jak to myslíte, ale naším úkolem je chránit veřejnost a jít jí příkladem." "To jsou moc hezký slova, jo, jen škoda, že je neplníme." Ředitelka se na Michaela tázavě podívala. "No nekoukejte, je to tak. Jak se asi veřejnosti bude líbit, když vyšleme signál, že pokud se připletou do cesty zkorumpovaným poldům, mají prostě smůlu? Navíc znají naše postupy, práce forézních vyšetřovatelů. Jsou prakticky nedotknutelní, horší než šváby, když má váš nepřítel zbraň, těžko na něj můžete jít pěstmi. My přece nechceme napomáhat zločincům, nebo snad pomáhat Reevesovi, je-li vinen, ale v zájmu spravedlnosti, v zájmu ochrany nevinných civilistů, je občas potřeba vyměnit zbraně." Adamsová se na chvilku odmlčela. "Fajn. Dobrá, ale i tak nám musíte odpovědět." Souhlasila nakonec s pohledem na Lucky. Lucky se podívala tázavě na Anežku. "Vážně?" Anežka se usmála. "Znáš mě, nesnáším korupci, a i když, na rozdíl od tebe, beru dodržování zákonů vážně, pro chycení pár hajzlů klidně vyměním pěsti za zbraně. A mimo to mezi námi…" Anežka se naklonila blíže k Lucky: "Jsem tvá kamarádka." Zašeptala se smíchem. "Ale musíš mi dát aspoň něco, potřebuju mít na čem stavět." "Víš, tady je právě problém." Založila si Lucky ruce na prsou a se zvláštním pohledem upřeným na Anežku. "Jack Reeves původně pracoval pod tvým šéfem." "Andersonem?" "Jo. To on to na něj hodil." "Počkej, počkej. Hodil na něj co?" "To z čeho ho obvinili, to Anderson je ten zkorumpovanej polda." "Počkej, chceš říct, že skutečnej zločinec je Anderson, že on je ta ryba?" Koukala Anežka nedůvěřivě. "Nevěříš mi?" "Tobě ano. Nevím, jestli se dá věřit Reevesovi." "To ani já ne. Nevím, jestli se dá věřit i tobě." "Mně?" "Jsi jeho agent, pokud je tím zkorumpovaným on, nejspíš v tom budou i jeho lidi. Takže otázka je: Dá se ti věřit?" "Lucky, tvrdě jsem dřela, abych ve svým mladým věku byla tam, kde jsem. Víš, že tuhle práci jsem chtěla dělat už od školy, zla už je ne světě dost. Ne nejsem zkorumpovaná. A jestli Anderson a kolegové v něčem jedou, mile ráda ti pomůžu nasadit jim pouta vlastníma rukama." "Nuže ti tedy můžu věřit?" Dívala se Lucky Anežce do očí. Anežka pokrčila rameny. "Znáš mě od dětství. Rozhodni se sama." Lucky uhnula pohledem a na chvilku se odmlčela. Poté se podívala zpět na Anežku. "Jsi má přítelkyně, že?" "Jistě." "Dobře, tak jo." "Super a teď zjistíme, na které z těch dvou stran je pravda. Co dál Reeves řekl? Co ty čipy? On sám je použil, to víme jistě." Počkali, až se vrátí Adamsová a Lucky začala mluvit. "Reeves…" Lucky se na okamžik zarazila. "Sakra, to je tak divný… Reeves pracoval jako agent FBI, no a… víte všichni o tom prvním případu toho čipu nebo musím osvětlit i to?" "To se nedá nevědět. Bylo to tenkrát snad ve všech médiích a byla to hrůza." Vzpomínala ředitelka. "A bylo tam plno podivných otazníků." Poznamenala Anežka. "No, bylo mi něco kolem šestnácti let, ale slyšela jsem o tom ze zpráv." Řekla Olivia. "Samozřejmě u policie jsem o tom četla." "To nám šetří čas." Pokračovala Lucky. "Ten případ si horlivě vyžádal Anderson, poté ho rychle uzavřel. Reevesovi se na tom něco nezdálo, a pokračoval. Zjistil, že chování pachatele má na svědomí právě ten čip. Udělal, co měl, šel za Andersonem, ten ho ale odpálkoval. Tak začal vyšetřovat tajně no a zjistil, že to vede k Andersonovi. Ten je však, podle něj, jen pěšák, co prý pracuje pro někoho jiného, ale nezjistil pro koho. Anderson mu nabídl spolupráci… Reeves odmítl a tehdy ho Anderson zdiskreditoval" "Dobře… dobře." Rovnala si Anežka myšlenky. "Ale jestli říká pravdu, proč ty čipy on sám použil, to nedává smysl." "Aby měl důkaz, že ty čipy jsou sračka." Lucky vytáhla z aktovky dva zbývající soupisy, které jí předal Jack Reeves. "Potřeboval důkaz, co ty čipy způsobují. Lidi, kterým je dal, pečlivě hlídal a má i jejich souhlasy. Tady v tom je vše." Natáhla ruce se spisy k Anežce a Adamsové. "Ředitelko Adamsová, tohle dejte svým šéfům." Otočila se k Anežce. "Ty to šéfovi nedávej." Obě to otevřely. "Datumy, souhlasy, průběh, jména všech šesti lidí, včetně věku, psychického stavu, jsou tu dokonce i přesné časy." Byla v úžasu Adamsová. "Zcela zbavují subjekty veškerých zábran, testy ukázaly, že lidé, kteří mají v sobě čip, se stávají agresivní a necítí žádné výčitky svědomí za své činy. Postrádají jakékoliv emoce, či empatii, jedná se tedy ukázkovou dizsociální poruchu osobnosti a to i přesto, že v osobnosti daného jedince se dříve nikdy předtím neobjevovalo nic, co by naznačovalo jakékoliv poruchy osobnosti. Osobnost je kompletně změněna už 24 hodin po v operování čipu. Po vyjmutí čipu se osobnost daného jedince, ve stejné časové prodlevě, vrací zpět do normálu. Může se vyskytnout retrográdní amnézie." Četla s hrůzou Anežka. "Co prosím?" Zbystřil Michael. "Proboha..." Vydechla Emily. "Takže, když má někdo tenhle čip, bude z něj během pár hodin psychopat? To se musí zastavit!" Řekla Olivia rozhodně. "Reeves se bojí, že se je chystají rozšířit ve velkým." Dodala Lucky. "To se nesmí stát, nemůžou nám tu pobíhat lidi, kteří zblbli natolik, že vraždí. Byla by to katastrofa." Řekla Adamsová. "Lidi ne." Ozval se najednou Michael. "Budou to děti. Tohle je přesně to, co potřeboval…" "Myslela jsem, že mi to bohužel potvrdíš." Přidala se Lucky. "Už žádné týrání… Jen jedna malá operace…" "Můžete nám říct, o čem to tu mluvíte?" Zeptala se Anežka. Michael se jen ušklíbl. "Co není jasný?" Anežka si jen nahlas rezignovaně povzdechla. "Nechápete?" Zeptala se Lucky, ale odpověď už znala. "Red Kingu, koukej na ty nechápavý pohledy." "Jo. Normálně bych se tím bavil, ale vzhledem k závažnosti situace… Ten, pro koho Anderson nebo Reeves pracuje, je očividně Morpheus." Osvětlil situaci Michael. Nastalo hromové ticho. Všichni věděli, jak nebezpečný je Thomas Johnson, alias Morpheus, který už roky unášel děti, aby z nich nelidským týráním vychoval pro něj pracující zabijáky. Nikdo ho nikdy nedokázal chytit, nebo při nejmenším se mu aspoň dostat na stopu. A teď se zdálo, že má perfektní prostředek, jak toho dosáhnout. Pokud se mu to podaří, pokud čipy opravdu dostane do lidí, co se stane pak? A o co jde vlastně jemu samotnému? Nikdo nevěděl, co ho motivuje k jeho hrůzným činům, dokonce ani Michael nebo Lucky. "Co budeme dělat?" Přerušila Emily hromové ticho. "Víte to jistě?" Zeptala se Adamsová. "Ano!" Odpověděli Michael a Lucky shodně. "Já musím v prvé řadě začít vyšetřovat opatrně Andersona." Konstatovala Anežka. "A já tohle musím zavolat šéfům. Je to velice naléhavá záležitost a do toho se jedná o jednoho z nejhledanějších zločinců. O dalším postupu musí rozhodnout oni." Řekla ředitelka. "Zatím nikde nemluvte o ničem, co se tu probíralo, nebudeme vyvolávat paniku. A co se Reevese týče… Oficiálně o ničem nevím." Podívala se významně na Lucky. "A neoficiálně, agentko Reevesová, všechno, co poděláte, padne na vás. Je to jasné?" "Pro mě za mě." Naznačila Lucky, že je jí to jedno. "Potřebuji dovolenou." Řekla Olivia a zněla ustaraně. "Nevybrané dovolené máš stejně víc, než dost." Připomněla jí Adamsová. "Na jak dlouho ti ji mám napsat." "Nevím, je úterý, tak asi dokonce týdne. Ale kdo ohlídá Lucky s Michaelem?" "Já, jen se neboj." "Cože???" Zaúpěla Lucky. "Jak mám pracovat s ředitelkou za zády?" "Zodpovědně." Řekla Olivia. "Mami, ty víš, že to neumím." Olivia si povzdechla. "Lucky, prosím… dneska ne." "Tak jo, tady končíme." Rozpustila to ředitelka. Anežka se rozloučila a odešla.
Lucky se ztratila na toalety. Opláchla si obličej a zírala mlčky do zrcadla. "Jsi v pořádku?" Zeptal se Michael. "No, já jo. Ty jsi na dámských toaletách." "Technicky ne." Šel na toalety a objal Lucky zezadu. "Teď ano." Zavřela oči a nechala své tělo opřít se o jeho. "Jsi unavená?" "Ne. Ne v pravém slova smyslu." Lucky otočila k němu. "Pověz, vážně je tu možnost, že můj otec spolupracuje s… ním?" Michael chviličku mlčel. "Byla jsi s ním. Myslíš, že má něco společného s Johnsnem?" "Myslím, že ne, ale můžu se mýlit." "Dedukce?" "Ty to nevíš? Nedokážu použít dedukci, když je to osobní." "Vážně? Zapracujeme na tom." "Potřebuju tě tam." "A myslela sis snad, že tě nechám jít samotnou?" "Mohl bys… Povím ti to až doma." "Tak jdeme? Bude půl osmý, už stejně máme padla." "Jo, jen, víš… Asi bych měla jít za mámou, byla dost rozrušená." "Dobře." Dlouze ji políbil. Oplatila mu stejnou polibek a odešla. Michael sledoval, jak odchází se zvláštním leskem v očích, zatímco ona si dělala starost o Olivii, on měl starost o ní. Následující dny se Lucky snažila s Michaelem dořešit případ vraždy Breda Clarka. Lucky to použila jako rozptýlení a snažila se tak vyhnout vlastní situaci a nemyslet na rodinu. Byl čtvrtek osm hodin, dávno po jejich pracovní době, a oni tam stále seděli a snažili se pomocí psychologické analýzy podezřelých přijít na to, kdo je vrah. "Takže zbývají buď manželka, nebo obchodní partner." Konstatoval Michael po vyloučení téměř všech. "Manželka se mi nezdá. Jde sice o nevěru, což je solidní a častý motiv, ale má malé dítě a navíc jí jeho smrt zasáhla. Aspoň to tak máma říkala." "Všimla sis, jak se ten jeho společník tvářil přehnaně mile? Chtělo se mi z toho zvracet." "Byl moc v pohodě a ty jeho řeči se mi zdály přeslazený. Sázím, že ho zabil on. Vypadá jako někdo, kdo chce stále víc." "Jo, nejspíš si někoho najal. Navíc mu teď spadla do klína celá firma." "Dojdeme si pro něj?" "Jo, ale do zítra to počká." Koukal Michael na hodinky. "Nemůžu uvěřit tomu, že to tak je." Hleděla na něj Lucky. "Co?" "Ty, my… osm let jsem… Kolikrát se mi zdálo o tom, jak… jak jsi naživu a jsme poldové. A teď tu sedíš a řešíme spolu případ. A já si někdy říkám, jestli to není jen další sen." Michael se odmlčel, jen jí hleděl do očí. "Jsem tu." Promluvil tiše a hlas se mu lehce třásl. Lucky ho pohladila po tváři. Doslova dal svou tvář na její ruku a zavřel oči. Lucky se rozbušilo srdce. "Miluju tě." Vypravila stejně tlumeně jako on, ačkoliv přísahala, že ta dvě slova nikdy nevysloví, protože jí vždy přišly, jako něco směšného. Vlastně jimi pohrdala, a teď najednou sama vyplynula ven z hloubi jejího nitra, aniž by si to byla schopna uvědomit. "Já tebe taky." Chytil ji Michael za boky. "Vždycky jsem tě miloval." "Vždycky?" "Odjakživa už ve svých šestnácti, tvoji inteligenci, tu sílu vzdorovat mu…" "A já už v té době, ve dvanácti věděla, že jestli to přežijeme a dospějeme, že chci být s tebou, navždy…" To už se jejich rty dotkly a v ten moment pro ně přestal existovat svět. Věděli, že teď chtějí jen jeden druhého. V opojení polibků společně zmizeli na půdu.
Víkend Lucky strávila s Olivií, ta nedokázala myslet na nic jiného, než na svou sestru. Pořád musela přemýšlet nad tím, v jakém stavu asi je, jestli se jí opravdu dá pomoct. Moc toho v posledních dnech nenaspala, přestože měla dovolenou. Proto v neděli chystala snídani už v sedm hodin ráno. Vibrace mobilního telefonu ji vytrhly z černých myšlenek. Neznala číslo na displeji, ale nevypadalo jako soukromé. "Connorsová." Řekla po přijetí hovoru. "Dobrý den, mluvím s Olivií Connorsovou z New Yorkské policie?" "Ano." "Tady doktor John Simmons z psychiatrické léčebny v Trentonu v New Jersey. Máme tu jistou pacientku. Měla být převezena kvůli novému způsobu léčby. Zjistili jsme však nesrovnalost v dokumentech a začali pátrat po příbuzných pacientky. Říká vám něco jméno Georgia Connors?" Olivia mlčela. Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. "Halo? Jste tam?" "Eee, ano ano." Vzpamatovávala se Olivia. "Jak jste přišli na to jméno?" "Víte, pacientku jsme tu měli vedenou pod jménem Georgia Robberts, ale poté, co jsme kvůli nesrovnalostem začali pátrat po příbuzných, jsme pomocí testů DNA byli schopni dojít k vašim zesnulým rodičům. Z jejich lékařských záznamů a dokumentů jsme zjistili, že skutečné jméno pacientky je Georgia Connors, a vy jste nejspíše její žijící příbuzná. Sourozenec, nemýlím-li se?" "Ano, je to má sestra. Odkud, že to voláte?" "Trenton, psychiatrická léčebna New Jersey." Doktor řekl přesnou adresu. "Hned tam jedu. Co je s ní, jak je na tom?" "To bych raději nechal na osobní rozhovor, stav pacientky je složitý. A ještě jedna věc. Ty testy DNA odhalily ještě jednu příbuznou, Lucky Reeves." "Ano, to je její dcera." "Měl bych jí také kontaktovat?" "Není třeba, přijede se mnou." "Dobrá, až tu budete, nechte si mě zavolat. Jsem ošetřujícím lékařem vaší sestry." "Děkuji." Olivia pustila z rukou mobil a rychle přiskočila do pokoje, kde spala Lucky. "Lucky vstávej!" nejdříve se ozvalo jen nepříliš příjemné zamručení, ale poté se Lucky probrala. "Co?" Vyhrkla ospale a zamžourala na Olivii. "Našla se Georgia!" Tahle věta byla dostačující na to, aby se Lucky probrala úplně. "Vážně? Kde?" Začala se rychle soukat z postele, což u ní bylo ojedinělé. "Psychiatrie v Trentonu. Honem." "Psychi…" Lucky nedořekla slovo, jen si povzdechla. "No jasně." Zamumlala pro sebe a začala se oblékat. O hodinu později už seděla i s Olivií, Emily a Michaelem v autě, s nimi i Lucky německý ovčák Amy. Michael řídil, ačkoliv auto patřilo Olivii, ta ovšem nebyla v dobrém rozpoložení na řízení auta, byla nervózní, netrpělivá a vadilo jí každé, byť jen menší zdržení. Lucky mlčela a zírala ven přes okénko spolujezdce. I ona byla nervózní, a bála se toho, co přijde. Vlastně ji napadlo, že by nejraději utekla někam pryč a vyhnula se všemu. A nešlo jen o to, že věděla, že její matka je v hrozném stavu. S Olivií měla tenkrát stejný problém, když za ní měla jít a teď to tu bylo znovu. Byla zbabělec a byla taky dost chytrá na to, aby věděla, že je to sobecké. Pramenilo to totiž z toho, že nechtěla vystoupit z vlastního pohodlí.
Po dvou hodinách už čekaly v čekárně Trentonvské psychiatrie, Amy nechali v autě s pootevřeným okýnkem. Bylo ticho. Olivia, jako jediná seděla na židli se zavřenýma očima. Lucky s Emily stály u okna. Emily pozorovala Lucky, která měla jednu ruku založenou, druhou opřenou o rty a koukala spíše do prázdna, než z okna. "Jsi v pořádku?" Zeptala se jí Emily mírně. "Ne." "A nechceš třeba…" "Ne." Skočila jí Lucky do řeči. "Ještě jsem ani…" "Chci utéct." "Na to zapomeň." Reagovala Olivia pohotově. Michael přišel se čtyřmi kelímky, které měl z místního automatu. Ve dvou byla káva a ve dvou čaj. Dal jedno kafe Emily, druhé Olivii, nakonec dal jeden čaj Lucky, kterou na projev opory na chvíli objal jednou rukou, ale nic neřekl. Věděl, že nemá nic říkat, že by ani nešlo říci vhodná slova. Na některé okamžiky slova prostě nejsou a tohle byl jeden z nich. "Proč jste ji nechali s Reevesem jít?" Začal mluvit pomalu s Olivií. "Bylo ji šestnáct, copak vaši rodiče to jen tak dovolili?" Olivia se jen na vteřinku sarkasticky usmála. "Naši rodiče… nebyli to rodiče… Utrácení a hýření peněz. To pro ně bylo na prvním místě, ne my. Proto jsem se o ni starala já, snášela ten nedostatek rodičovské péče hůř, než já. Když se tenkrát ztratila v té Africe, nenašla se, a Jack ji přivedl, projevili sice něco jako vděčnost, ale potom se opět vše vrátilo do starých kolejí. Měla jen mě, Jacka a zamilovala se. Oni oba, hodně. Nedokázala by bez něho být, kromě toho o ní federálové věděli. Musela s ním jít." Olivia se podívala na Lucky. "A taky tím chtěla chránit další milovanou osobu, co se právě narodila." Lucky se ušklíbla, chtěla na to reagovat. Do místnosti přišel muž v doktorském plášti, vysoký asi 178 centimetrů, s výraznějším strništěm a tmavými hnědými vlasy, které se u uší se strništěm spojovaly. Všichni se na něj podívali. Olivia vstala a s Lucky šly blíže. Doktor se na ně podíval. "Dobrý den, jsem doktor Simmons. Olivia Connorsová?" "Ano, to jsem já, tohle je Lucky Reeves, dcera mé sestry. Tady je agent King a doktorka Black, jsou tu s námi jako…" "Psychická podpora." Dokončila větu Lucky, když viděla, že Olivia neví, jak větu dokončit. "Můžeme vidět Georgii?" Vyhrkla Olivia nedočkavě, nic jiného, než její sestra, ji v tu chvíli nezajímalo. "Ano, jistě, ale asi by bylo lepší nejdřív si promluvit o jejím stavu a projednat ten plánovaný převoz. Prosím, pojďme do mé kanceláře." "A mohou oni taky?" Zeptala se Lucky ohledně Michaela a Emily. "Příbuzné jste vy dvě, jestli souhlasíte s tím, aby to slyšeli i vaši přátelé, je na vás." "Dobře, tak jdeme." Zavelela Olivia netrpělivě. Všichni šli tedy do kanceláře doktora Simmonse. Lucky s Olivií se posadily ke stolu. Michael s Emily zůstali stát, neměli už totiž, kam se posadit. Simmons nějakou dobu koukal do lékařských papírů, měl velmi vážný pohled, chvíli mu trvalo, než začal mluvit. "Ehm, pacientka je v jakém si stavu, který lze přirovnat k retardaci. Nechápe realitu kolem sebe, nedokáže přemýšlet. Svět vnímá jen velice vzdáleně. Víc vám o stavu pacientky říct nemůžu, nikdo neví, co to vlastně přesně je. Stav pacientky je neměnný již po celé roky." Oznámil nepříjemnou situaci. Lucky jen na sucho polkla. Olivia tyto zprávy zpracovávala daleko hůře. Nechápavě zavrtěla hlavou. "Já, to nechápu. Jak se to stalo?! A co znamená několik let?!" Ptala se celá rozrušená pod záplavou emocí. "Pacientku jsme přijali 18. listopadu 2002." Mluvil opět doktor Simmons. "Podle toho, co mi řekli, jí napadl neznámý útočník, který jí vpravil neznámou látku v nemocnici, kde tehdy pracovala. Látka způsobila současný stav a stále se jí drží v oběhu." Olivii vytryskly první slzy, ale dokázala zadržet svůj pláč, jen si zoufale položila ruku na ústa. "Jen klid, to bude dobrý." Objala ji Lucky. "A co chelatace, pročištění krve mimo tělo, nebo jiné čistící léky, je to cizí látka v těle, copak na to nereaguje její imunitní systém?" Ozvala se Emily, která mimo jiné byla i vystudovanou lékařkou. "Bohužel ne. Veškeré dostupné metody se zkoušely, bohužel bez výsledku." Odpověděl Simmons "A ten pachatel? Vyslýchali ho?" Zeptal se Michael. "Možná ví on, jak jí toho zbavit." "Bohužel ten pachatel byl při incidentu zastřelen ochrankou." "Ochrankou na pytel!" Vykřikla Lucky. "Je mi líto." Odvětil Simmons. "Ale v jednom výzkumném zařízení, poblíž New Yorku vyvinuli novou metodu, jak zbavit tělo různých intoxikací, nyní se tam aplikuje. Je to pro ni určitá naděje, rád bych jí tam převezl, ale potřebuji souhlas jedné z vás, vzhledem k její nezpůsobilosti." Lucky pokývala hlavou. "Dobře, kde to máme po…" "Ne!" Vykřikla náhle Olivia. "Nemůžeme jí převést, dokud Jack…" Olivia už nebyla schopna doříct větu. "Moment." Řekla Lucky a vzala Olivii krůček stranou. "Říkala jsi, že jen Jack ji může zachránit." Začala Olivia mluvit ztlumeným hlasem. "Ano, neboj se, on má svůj plán, věř mi." "Jak může mít plán, když se ho tu dnes chystáme zatknout?" "Prostě mi věř." "Já… já… jak to, že jsi tak v klidu, vždyť Georgia je…" "Nejsem… Ani trochu, chce se mi brečet, chci pryč a chci svou mámu, ale vím, že Reeves má plán, a že jen on jí může pomoct. Bude to dobrý, věř mu. A teď nádech… výdech… jen klid, nádech… výdech…" Lucky držela Olivii za ramena, mluvila mile, chápavě, soucitně a sama měla slzy na krajíčku. Kdyby jí teď viděl někdo z těch, co jí znali jako arogantního zmetka, který jen uráží lidi kolem sebe a nic nebere vážně, nejspíš by jí vůbec nepoznávali. "Všechno bude v pořádku." "Miluju, když ukáže pravou tvář." Okomentovala to Emily. "Jo…" Reagoval Michael. "A právě proto jsem nemohl dovolit, aby v ní tohle zničil. Ona pořád říká, že já jsem jí chránil, ale už ne, kolikrát musela ona takhle držet mě. Je to trapné." "Proč? Že nejsi stroj?" Michael se překvapeně podíval na Emily. "Já vím, že oba dva jste ve skutečnosti hodní. Jen nechápu, proč se za to stydíte." Lucky se nakonec podařilo Olivii uklidnit. "Co mám teda, dělat?" Zeptala se Olivia, která už byla schopná jasněji myslet. "Podepiš to." Řekla Lucky a vrátily se k doktoru Simmonsovi. "Pardon, co mám tedy podepsat?" Podívala se na doktora Olivia. Vyřídili vše potřebné, a potom už je vedl na oddělení s dlouhodobě hospitalizovanými pacienty. Tam už však mohly jen Lucky s Olivií. Zatímco Lucky dokázala uklidnit Olivii, ona sama už byla prakticky na nože, chtěla utéct. Celý její život toužila po matce, ale jak to zvládne, vidět jí takhle? Moc se všeho bála, i Olivia se bála, ale už byla připravená na to, jaké to bude. Obě měly smíšené pocity, byly plné emocí. Obě na ní čekaly dlouho a i když ji teď uvidí, budou na ní muset čekat dál, dokud se neuzdraví, což nebylo jisté, ale to si nechtěly připustit. "Znovu upozorňuji, že to může být šokující." Připomněl Simmons a dal jim ještě chvilku. Zhluboka se nadechly, podívaly se na sebe a Lucky přikývla. "Můžeme." Řekla Olivia. "Vcházejte za mnou. Hlavně pomalu." Doktor odemkl pokoj. Vešli pomalu dovnitř. Místnost nepůsobila zcela lékařsky. Byla v ní postel, stolek, velký stůl, dvě křesla a zamřížované okno. Na zdi byly barevné obrazy, aby aspoň trošku vnášely příjemnější atmosféru. V jednom z křesel seděla žena, Georgia. Vypadala téměř jako Olivia, jen její vlasy byly dlouhé a méně upravené. Na sobě měla nemocniční košili, tepláky, bílé ponožky a zelenou pastelkou kreslila kruhy na papír. "Georgie, máte návštěvu." Promluvil Simmons. Georgia se podívala na svou návštěvu s prapodivným výrazem, jistě i bláznovství by se v něm našlo. Olivia přišla k ní. "Georgie, poznáváš mě? To jsem já, Liv." "Liv…" Zopakovala Georgia zvláštním tónem hlasu. "Liv…" Opakovala stále, jakoby se snažila v tom cosi rozluštit. "Liv…" "Její paměť je v pořádku." Informoval doktor. "Její mozek ale nedokáže ty vzpomínky zpracovat, a tak to dorovnává tím, že opakuje, co je jí povědomé." "To ale znamená, že se její mozek stále snaží pracovat, ne?" Zeptala se Lucky. "Ano, proto si myslím, že by byla zcela v pořádku, kdyby v těle neměla tu látku." Georgia si mezitím stále prohlížela Olivii. "Ty… ty jsi já?" Řekla téměř dětsky. "Ano." Reagovala Olivia s úsměvem. "Ona je taky jako ty." Ukázala na Lucky. "Je na tom ještě dobře." Konstatovala Lucky. "Mohla taky říct: Ty být já, to by bylo hrozný." "Ty být já." Reagovala Georgia na Lucky se smíchem a zdálo se, že jí na ní něco zaujalo. "Já jsem ty, ne?" "Em, ne." Zavrtěla Lucky hlavou. "Ne tak úplně." "Ty jsi já?" "No, skoro, ale bacha na mě, koušu." "Jsi hodný pes…" "Jsem pes utržený ze řetězu." "Utržený, ale hodný. Potřebuješ lásku, láska je důležitá i pro psa." "To jistě." Lucky se dala na odchod. "Musím vypadnout." "Lucky!" Zavolala za ní Olivia, ale Lucky odešla. "Lucky…" Zopakovala Georgia. "Hezký jméno pro psa." "To nic." Objala Olivia Georgii. "Budeš v pořádku, neboj se." Lucky vyběhla z oddělení, před kterým čekali Michael s Emily, oba vstali, když ji viděli. "Tak co?" Zeptal se Michael. Lucky se sarkasticky usmála. "Jsem hezkej pes?" "Cože?" Řekli oba nechápavě. "Je úplně mimo. A já to nezvládám." Michael jí chtěl obejmout. "Michaeli, nedělej to." Zastavila ho Emily. "Emily?" Nechápal Michael. Emily šla blíž k Lucky. "Ty víš, že já tě mám ráda, obdivuju tě, ale teď děláš jen to, že se utápíš v sebelítosti, na úkor lidí, co tě potřebují. Mysli na ně, ne na sebe." "Emily, teď ne." "Teď jo. Vím, že tě dokážu morálně navigovat. Tak se toho musím držet. Dneska to není o tobě. Jdi tam." "Ne." "Dobře, řeknu to ve tvém jazyce. Pokud se tam nevrátíš, odnesu ze svý laborky všechny cédéčka Evanescence, a až tam přijdeš, pustím Heavy metal." "To je vydírání." Ozval se Michael. "Ne, jen trochu přátelský výchovy, tak šup." "Za tohle… ti nepřinesu kafe celej tejden." Ušklíbla se Lucky na Emily a vracela se zpátky. Olivia se ještě přeptala doktora Simmonse na několik otázek, a to nejen ohledně Georgii. Zjistila, že Jack Reeves za Georgií, bez ohledu na to, že je hledaný a jaký je to pro něj risk, chodí velmi pravidelně. Doktor však netušil, že zrovna on je hledaný Jack Reeves, neboť ten používal jméno Gary Tucker. Do návštěvní knihy zapisoval svou další návštěvu vždy při odchodu. Na dnešní den bylo jméno Garyho Tuckera napsané na jednu hodinu odpoledne. A tak se čekalo. Do nemocnice mezitím dorazila ředitelka Adamsová, společně s Henrym, Cartovou, Fosterem, dokonce i s Kate Loreen. Byli ovšem v civilu, nikdo kromě Lucky, Olivie, Michaela a Emily netušil, že to jsou policisté, vyčkávající, až se objeví Reeves. Bylo pět minut před jednou odpoledne, když do nemocnice vešel muž v bundě, džínách, zelenobílé kšiltovce, černými slunečními brýlemi, přestože bylo po polovině října. Šel k recepci. "Dobrý den, návštěvník pacientky Georgie Connors." Ohlásil se. "Jméno?" Zeptala se recepční. "Tucker." Recepční zavolala Doktoru Simmonsovi. "Doktor Simmons hned přijde." Oznámila po té Tuckerovi. "Děkuji." Popošel dál od recepce a rozhlédl se kolem. Viděl Adamsovou a všechny, kdo tam byli kolem s ní. Bylo jedno, že jsou v civilu, byl to Jack Reeves a byl dost chytrý na to, aby věděl, kdo ve skutečnosti jsou. Nedal to však vůbec znát a ani to neřešil, jen čekal. Objevil se doktor Simmons. "Pane Tuckere?" "Ach, zdravím." "Pacientka je připravená." Reeves šel se Simonsem na oddělení dlouhodobě hospitalizovaných, kde byli Lucky, Olivia, Emily a Michael. Reeves se zastavil a podíval se na ně. Dívali se na něj také, jen Lucky šla až k němu, ale neřekla nic. Ani on nic neřekl. Po chvilce se Lucky vrátila a Reeves pokračoval se Simonsem na oddělení. "Co ti to dal?" Řekl náhle Michael. Olivia s Emily se na něj tázavě podívaly. "Co, to jsem tu jediný, kdo dává pozor? Reeves dal Lucky nějaké pouzdro a já jsem zvědavý typ." "Tobě fakt nic neunikne." Řekla Lucky obdivuhodně. To už k nim dorazili kolegové. Lucky jen kývla na Adamsovou, běželi směrem za Reevesem a doktorem Simmonsem a vytáhli zbraně. "Jacku Reevesi, okamžitě dejte ruce nad hlavu a klekněte si!" Jack se otočil a nepřekvapeně se podíval na Adamsovou. Doktor Simmons ustoupil do bezpečné vzdálenosti. "Ty ruce nad hlavu a na zem!" Křikla Adamsová znovu a na Reevese namířili i Henry, Kate, Carterová a Foster. Reeves dal pomalu ruce vzhůru a klekl si. "Rozrušíte pacienty." Pronesl chladně. Policisté přišli až k němu. Adamsová mu začala nasazovat pouta, přičemž mu sundala i kšiltovku a sluneční brýle, aby si byla jistá, že je to opravdu on. "Jacku Reevesi, zatýkám vás pro podezření z velekorupce, za nezákonné pokusy, podezření za braní, praní úplatků a vražd několika policistů. Máte právo nevypovídat, vše, co řeknete, může a bude použito proti vám. Máte právo na obhájce, pokud si ho nemůžete dovolit, bude vám přidělen." Následně Reevese odvedli. "A tím je plán Jacka Reevese uskutečněn." Pronesla Lucky. "Ale co teď bude s Georgií?" Strachovala se Olivia. "Neboj." Lucky ukázala pouzdro, které jí dal Jack. "Ten lék máme. Plán má další fázi." "A to je jaká?" "Uvidíš." Olivia si jen povzdechla. Za to Michael vypadal, že se tím baví. Když se vše uklidnilo. Nastal čas Georgii převést. Doktor Simmons jí, vzhledem k jejímu stavu, musel dát na celý proces sedativa. Sanitka s Georgií odjela ještě dřív, než to stihli Lucky s Emily, Olivií a Michaelem. Ti samozřejmě vyrazili také. Tentokrát řídila Lucky a nařídila všem, ať si vypnou mobily.
"Proč stavíme tady?" Nechápala Olivia, když Lucky zaparkovala u většího rodinného domu, na okraji New Yorku. "Snad sis nemyslela, že se Georgia doopravdy převáží do nějakého experimentálního zařízení?" Usmála se Lucky. "Neboj, plán vychází. Jdeme. Georgia už čeká na protilátku." Vystoupila. Všichni udělali totéž, tentokrát vzali z auta i Amy. "Ty víš, o co tu jde?" Zeptala se Emily Michaela. "Lucky nechtěla nic prozrazovat a já to respektoval." "Takže věříš tomu všemu?" Přidala se Olivia. "Ne. Věřím jí." Lucky zazvonila. K překvapení všech, kromě ní, otevřel Doktor Simmons. "Vy?!" Nerozumněla Olivia už vůbec ničemu. "Pojďte, rychle." Pustil je dovnitř. "Klidně se zujte a odložte si." Lucky s Michaelem to udělali. "Vysvětlí mi konečně někdo, o co tu sakra jde?!" Vykřikla Olivia a bylo vidět, že začíná být nevraživá. "Kde je Georgia?!" "Hlavně klid, Georgia je tady, v bezpečí." Zavedl je do místnosti, kde byl stolek, postel, na které ležela Georgia, která stále spala a byla připojena k monitorovacímu přístroji. "Georgie!" Přiběhla k ní Olivia, pohladila jí po vlasech. Otočila hlavu na doktora Simmonse, kterého probodávala pohledem. Vstala a naštvaně dupala k němu. "Kdo sakra jste?!" "Dobrá otázka." Reagoval Simmons zcela v klidu. "Už dlouho jsem tím, kým být musím. Ale to teď končí. Už budu jen sám sebou." Strhl si z tváře falešné vousy a sundal paruku, dál se díval na Olivii, už se netvářila naštvaně, za to měla velmi překvapený výraz. "Jacku?!" Jack se usmál. "Rád tě vidím, Liv." "Reeves?!" Otázali se Michael a Emily v naprostém úžasu. "Ano je to on, můj otec." Odpověděla Lucky. Olivia zavrtěla hlavou. "Ale koho to Sophia potom zatkla?" Byla to zajímavá otázky, Emily a Michael také zvědavě upřeli svůj zrak na Reevese. "Patricka Reevese, mého bratra." "Ty máš dvojče?" Vyhrkla Olivia překvapeně. "Nikdo to neví, protože jediný člověk, co o tom věděl, má zablokované vzpomínky. Jen díky němu jsem byl schopen vydržet vše tak dlouho a dotáhnout to až sem. Ale byl to pěkný dvojitý trik ne?" "Absolutně." Ozval se Michael. "Geniální." "Děkuji. Od Rudého krále, je to velké uznání." "Ty víš, kdo je Michael?" Zeptala se Lucky. "Vím, že tvůj přítel byl Rudý král, a vím, kdo byl Rudý král, ale jelikož je tu teď jako policista, předpokládám, že se jednalo o krytí." "Páni, jste hustej." Ozvala se Emily. "Pokud jste teda nevinný." "Jsem. Ale teď tu jde o Georgii. Lucky, ten lék." Lucky podala Jackovi pouzdro. "Doktorko Black, Emily, že? Mohla byste u Georgie najít vhodnou žílu?" "Eee, jo, jistě." Emily přešla k Georgii a začala zkoumat její žíly. Jack otevřel šuplík a vytáhl vatový tamponek , dezinfekci a zaškrcovalo. "Má dobré žíly." Oznámila Emily, sama vzala zaškrcovadlo a dala jej Georgii na ruku. Vzala i dezinfekci, vatový tamponek a pomáhala Jackovi. Jack otevřel pouzdro a vyndal z něj injekci, ve které byla čirá látka. Sundal kryt z jehly a dvakrát poklepal na injekci. Olivia, Lucky a Michael šli blíž. "Neublíží jí to?" Zeptala se Lucky. "Nikdy bych jí nedal nic, co by jí ublížilo. Není to ani tak lék, jako spíš cílená protilátka, mělo by to na sebe navázat tu látku, co působí na její mozek, následně by to mělo tělo odfiltrovat a vyloučit přirozenou cestou." "Jak to víš?" Zeptala se Olivia. "Zkoušel jsem to na krysách a pro jistotu i na sobě." Lucky s Olivií se na sebe podívaly. Jack na ně otočil hlavu. "Jak říkám, raději ublížím sobě, než jí." Kouknul na Emily. "Můžu?" "Jo, tady." Ukázala mu Emily žílu a Jack vpíchnul Georgii injekci. "Sestro, snad to zabere." Doufala Olivia. "Fajn. Co teď?" Ptala se Lucky netrpělivě. "Teď počkáme, až se probudí, jak se bude chovat." Jack vše uklidil. "Olivie, my dva bychom se asi měli vrátit na stanici." Řekl Michael. "Co? Teď? Nikam nejdu." "Federálové vědí, že jsi s nimi spojená, budou teď kolem tebe čmuchat, měla bys jít se mnou." Olivia si povzdechla. "Dobře." Michael. Přišel k Lucky. "Musím jít." Objal ji a políbil. Oplatila mu obojí. Pak mu předala Amy. "Vezmi jí, prosím, s sebou." Rozloučila se i s Olivií. "Postarej se o Georgii." Požádala Olivia. "Spolehni se." "Olivie?" Ozval se Jack a šel s ní stranou. "Je tu jistá věc… Ty a Patrick…" "Co?" Nechápala Olivia. "Před dvaceti jedna lety jste spolu chodili, měla by sis s ním promluvit." "Cože?" Vytřeštila oči Olivia. "Ne nevím, že bych někdy chodila s…" "Ten člověk se zablokovanými vzpomínkami jsi ty." "Co?!" "Mělo to zajistit tvou a Lucky bezpečnost, proto tě Patrick zhypnotizoval a pomocí hypnózy, zablokoval vzpomínky na něj. Promluv si s ním. Jen jeho identitu nikomu neprozrazuj." "To si ze mě děláš srandu?!" Zněla Olivia opět rozhořčeně. "Ne." Olivia zavrtěla hlavou. "To snad není možný!" Naštvaně odešla, Michael i s Amy odešel s ní. Lucky si dala židli k Georgii a čekala. "Všechno má dobrý." Řekla Emily. Lucky se na ní jen podívala. "Myslím životní funkce." "Až na její schopnost myšlení, která je… Vlastně žádná není." "Třeba bude." "Třeba… to potěší." "Dáte si někdo něco?" Ozval se Jack. "Pití, kafe, jídlo." "Kafe, prosím." Odpověděla Emily rychle. "Minerálku, neochucenou, jestli máš." Lucky vůbec neodtrhávala pohled od Georgii, vůbec se nehnula a to po celé dvě hodiny, po kterých začala Georgia otevírat oči. "Jacku!" Vykřikla Lucky. Jack okamžitě přiběhl k Georgii. Počkal, až se zcela probere. Georgia se rozhlédla kolem. Narazila pohledem na Jacka. "Ja-Jacku?" "Georgie…" "Co… Co se stalo? Naposledy si pamatuju… Byl tam muž. Chytil mě, ucítila jsem bodnutí a pak…" "To nic. Nezatěžuj se." Pevně ji objal a jeho srdce právě opustil obrovský balvan. "Ach Georgie…" Objala ho také, ale bylo vidět, že se snaží přijít na to, o co tu vlastně jde. "Kde to jsme?" "Doma. V New Yorku. V novém domě." "V novém domě?" Divila se Georgia. "Kolik času jsem vlastně byla mimo? Co je za datum?" Jack se odmlčel a jen zatnul zuby. Lucky s Emily se na sebe podívaly podobnými pohledy. "Tenhle tvůj výraz znám." Sledovala ho Georgia. "Něco bylo hodně špatně." Jack polknul. "Mimo jsi byla… téměř devět let." "Cože?!" Georgia byla v šoku. Nic si nepamatovala od toho útoku. Vážně jí zmizelo devět let života? "Nerozrušuj se." "Je mi dobře. Co se mnou bylo? To jsem byla v kómatu?" "Ne. Ten člověk, co tě napadl, ti vpíchl neznámou látku, po které jsi přišla o rozum." Georgia na něj chvíli jen mlčky zírala. "Protilátka mi trvala, já vím." "Devět let? Co je teda za datum?" "Neděle. 23. října 2011." Georgia mlčela. "Mrzí mě to." Jen si na něj položila hlavu a vstřebávala všechny ty šokující informace.
Na oddělení CSI už byl i inspektor Lars z ACC. Sophia Adamsová mu vylíčila celou situaci. Byl už večer a výslech domnělého Jacka Reevese se teprve chystal. Michael šikovně odvedl inspektorovu pozornost. Olivia tiše proklouzla k zadržovacím celám. Našla Patricka a vzala jej z vazby. Odvedla ho do místnosti, kde probíhala tajná jednání ACC a zamkla. "Sedni si." Patrick se na ní zaujatě díval. "Jsi hezčí, než kdy jindy. To se většině lidí s přibývajícím věkem moc nestává." "Kdo jsi, jak to, že tě neznám?" "Znáš mě, Liv." "No, asi sotva, když ses mi bez mého vědomí hrabal v hlavě." "Hrabal je ošklivý slovo." "Přestaň!" "Chápu, že jsi na mě naštvaná a právem. Můžu ti ty vzpomínky zase odemknout." "Jak?! Tím, že se mi zase budeš hrabat v hlavě? Víš, co si myslím o tomhle vašem šarlatánství?!" "Hypnóza je prověřená metoda, která…" Patrick raději přestal, když viděl, jak ho Olivia probodává pohledem. "Promiň, Olivie, je mi to líto." Olivia se jen sarkasticky uchechtla. A promnula si obličej. "Co přesně jsi se mnou udělal?" "Nic špatného, vážně. Uvedl jsem tě do hypnózy a uzavřel vzpomínky na nás. A ukončil hypnózu. A to je vše. Na nic jsem se tě během transu nevyptával, žádné jiné procesy jsem nedělal." "Vážně neříkej, že tě to nelákalo." "Ale jo, lákalo, ale byla jsi moje přítelkyně a měl jsem… Mám k tobě úctu." Olivia mlčela, nevěděla, jak reagovat. "Vím, že jsem to podělal, hodně a mrzí mě to. A pochopím, když už mě nebudeš chtít vidět, ale dovol mi ti obnovit ty vzpomínky. Chci, abys je měla, protože já tě miluju pořád." "Aaa…" Olivii dostalo, co slyšela. Bylo vidět, že nic takového nečekala. "Já…" Na chvíli se opět odmlčela. "A to bys mě musel znova zhypnotizovat?" "Ne. Nastavil jsem rychlý spouštěč už při první hypnóze." "Rychlý co?" Nechápala Olivia. "Zabere to dvě vteřiny." Pomalu vstal a šel k ní. "A co mám dělat?" "Jen mi dej ruku." Podala mu pravou ruku, chytil její dlaň a podíval se jí do očí. "Jsi připravená?" "Jo, udělej to." Dal si ještě pár vteřin. Po té jí dvakrát stiskl ruku, ne tak, aby ji to bolelo. "Vrať se zpátky, Olivie!" Jakoby tím stiskl přepínač, Olivia se vrátila v paměti o víc jak dvacet jedna let zpět. Vybavilo se jí všechno a byla toho spousta. Od seznámení s Patrickem a přátelství, které přerostlo v lásku, přes chvíle, kdy na celém světě byli jen oni dva, i chvíle, kdy byli spolu všichni čtyři, ona, Patrick, Jack a Georgia, až po první milování a další milování. A samozřejmě to, jaký Patrick je. Často dětinský, s nepatřičným smyslem pro humor a často rýpavý, ale byl to skvělý přítel. A když se hodně snažil, uměl být i romantický. Olivii to imponovalo. Ona byla ta vážná, ta která se neustále tenkrát starala o Georgiu a řešila vážné věci, protože jejich rodiče se o ně nezajímali. O to víc oceňovala, že s Patrickem se může uvolnit, že není tak vážná. Olivia šokovaně zírala do prázdna, pak se stejně šokovaně podívala na Patricka. "Já vím, omlouvám se." "Ty parchante!" Vrazila mu pořádnou facku, načež mu padla do náruče s pláčem. "Patricku." "Chyběla jsi mi." "I ty mně. Neplakej, držím tě." "Díky." Ale plakala dál, trvalo, než přestala brečet. "Musíš mě odvést zpátky do cely." "Ještě chvilku." Zamumlala, opřená o něj, se zavřenýma očima. Dnešek byl příšerný den a ona chtěla aspoň chvilku zapomenout na celý svět. "Už jsme tu dlouho." "Ale jak se dostaneš z téhle situace?" "Neboj se, všechno je naplánované." Počkali, až se Olivia uklidní a upraví. Po té odvedla Patricka zpátky.
Jack vařil večeři a Emily kontrolovala ještě naposledy Georgiu. "Je to v pořádku." "Kdo jste vy dvě?" Zeptala se Georgia. Jack vám musí důvěřovat, když jste tady." "Pravda." Začala Lucky. "Já jsem mu pomohla s jeho plánem, dostat vás z blázince a tady moje kámoška je doktorka." Lucky se snažila být upovídaná hlavně, proto, že se bála říct Georgii, kdo je ve skutečnosti. Opět byla ve své sobecké zbabělosti. "To muselo být odvážné." Řekla Georgia obdivuhodně. "Ani ne. Já jsem zvyklá. Jinak by to byla nuda." "Aha a jak se jmenujete?" "Moje jméno není důležité." Řekla Emily. A ukázala na Lucky. "Ale její je, ona je..." "Hele, hele, nesnižuj svojí důležitost." Snažila se Lucky zamlouvat, ale Georgia si ji prohlížela. "Jsi mi povědomá. Jak se jmenuješ?" "Jsem…" Lucky polkla. "Jmenuji se Emily Black." "No to si snad děláš srandu?!" Vykřikla Emily. "Lucky, nemůžeš hned začínat lží." "Lucky?!" Vyhrkla Georgia. "Řekla jsi jí Lucky?!" Emily si neuvědomila, že to z ní vypadlo, neměla to v úmyslu. "Pardon." Řekla tlumeně. "Ty jsi Lucky?!" Dívala se Georgia stále na Lucky. "Moje Lucky?!" "Jo…" Odpovídala Lucky tlumeně. "Jsem to já." Georgia se k ní vrhla a pevně ji objala. "Moje holčička!" Řekla v slzách. Lucky se snažila emocím bránit, ale nakonec začala brečet také.
Comments