Lucky dorazila do práce krátce po osmé hodině ráno a vypadala nevyspale, s sebou na vodítku měla Amy, která se neustále snažila brát vodítko do tlamy a tahat za něj, protože na něj ještě nebyla zvyklá. Lucky vystoupila z výtahu a zastavila se. Prohlížela si, jak to na oddělení teď vypadá, jelikož se během dovolené rekonstruovalo. Kanceláře se zbouraly, čímž se teď celá hlavní místnost zdála mnohonásobně větší. Místo kanceláří bylo v celé místnosti několik stolů s počítači, které byly vestavěné do obdélníkové stěny, aby zároveň dávaly aspoň trošku útulnosti a soukromí. Lucky se rozhlédla znovu. Gauč tam zůstal, byl jen na jiném místě. Lucky našla stůl se svým jménem, sundala batoh a sedla si. "Pěkné co?" Ozval se Henry, jehož stůl byl vedle stolu Lucky. "Pár týdnů tu člověk není a stane se tohle? To přiletělo UFO?" "Jen nové předpisy ze shora, tobě se to nelíbí?" "Nemám ráda změny." Lucky vzala manuál k počítači. "Aspoň, že počítače jsou nové." Začala si podle manuálu nastavovat heslo.
"Kde teď sídlí naše matka vrchní? Nerada bych přišla o možnost si z ní střílet."
Henry chtěl něco říct, ale raději mlčel, když se podíval směrem za Lucky. "Vážně, Reevesová?" Ozvala se Connorsová Lucky za zády. Lucky se však jen pobaveně usmála. "To snad ne!" Otočila se na Connorsovou. "Tak tohle se mi fakt povedlo." "On vás ten humor přejde." Řekla Connorsová nepobaveně. "Procházela jsem si služby za poslední tři měsíce."
Lucky pokrčila rameny. "No a?" "Agentko Reevesová, dlužíte mi sedm nočních služeb. Sedm!" "Pomozte mi se z toho dostat a já vám řeknu, kdo vás pomlouvá." "Nikdo mě nepomlouvá." "Ale bude, jestli mi nepomůžete!" "Nechte si to! Ty noční nahradíte. Jste zaměstnanec a ty pravidla platí i pro vás, je vám to jasné?!" Lucky protočila oči. "Máme případ?" "Ne zatím ne." Odpovídal Henry. "Fajn." Lucky se podívala na Connorsovou. "Jako denní?" "Ne, jako noční." Lucky neodpověděla, jen se s povzdechem zvedla a šla si do kuchyňky udělat pár sendvičů.
Connorsová si sedla za svůj stůl, ten byl naproti Lucky a Henrymu. "To snad né!" Zaúpěla Lucky, když se vracela s talířem a hrníčkem čaje v ruce a viděla, kde má kapitánka stůl. "Aspoň na vás vidím." Reagovala Connorsová. Po hodině jí zazvonil telefon.
Zvedla sluchátko: "CSI, oddělení těžkých zločinů, agentka Connorsová."
Po chvilce vzala papír a začala něco zapisovat. "Rozumím. Jedeme."
Položila telefon. "Mrtvý muž nedaleko Central parku, sejdeme se tam."
Vzala si své věci, dala Henrymu papír, aby s Lucky věděli, kam mají jet a vyrazila. Nechala svou halenku opřenou na své židli, protože venku už začínalo být dost teplo. Lucky se pomalu zamyšleně zvedala. "Henry, počkej u mého auta. Musím dovézt Amy na hlídání k Emily." "Jo jasně." Henry si vzal věci včetně kufru s věcmi k vyšetřování a zmizel ve výtahu. Lucky se rozhlédla, všichni měli dost své práce, teď měla konečně příležitost udělat to, co už dávno udělat chtěla. Ze svého batohu vyndala důkazní sáček a pouzdro, ze kterého vytáhla pinzetu. Přišla ke stolu Connorsové, chvilku koukala na její halenku, jakoby něco hledala. Po chvilce vzala pinzetou z halenky vlas Connorsové a dala jej do sáčku. Poté vzala Amy a odešla za Emily. Amy v laboratoři ihned k Emily přiběhla. "Ahoj zlatíčko, ty ale rosteš!" Začala se s ní Emily hned mazlit a potom objala i Lucky.
"Vypadáš nevyspale." "To víš, venčím psisko i v noci. Pohlídáš ji? Máme případ." "Jo, to víš, že jo a neboj, z toho vyroste." Emily převzala od Lucky vodítko. "Potřebuju ještě něco. Mám jistou teorii…" "O čem?" Zeptala se Emily se zájmem. Lucky ji neodpověděla, spíše pokračovala. "Chci test." Podala Emily sáček s vlasem Connorsové. "Test na případnou pokrevní přízeň se mnou." "Snažíš se najít rodinu?" "Jen si chci něco ověřit." "Jasně, zase hraješ drsnou." Usmála se Emily. "Ale nejde ti to, ne přede mnou." "Jen mi to porovnej." "To si piš." "Díky. Musím jít." Lucky se rozloučila s Emily i s Amy, která za ní začala kňučet a výt, když odešla. Cestou ven si ještě koupila v automatu kafe. Potom s Henrym konečně vyjeli na místo činu.
Zanedlouho dojeli na místo činu, kde už byla kapitánka Connorsová a koroner Volf. Přišli k tělu. Muž měl proříznuté hrdlo. "Ale ne." Zaúpěl Henry ustaraně. "Co ti je?" Koukla na něho Lucky nechápavě. "Před chvíli jsem jedl. Tohle není zrovna pěkný pohled." "Taky jsem před chvílí jedla, padavko." Lucky se s kamenným výrazem podívala na tělo mrtvého muže. "Hádám, že příčina smrti je jasná." "To jistě." Odpověděl jí koroner. "Přeťatá krční žíla, vykrvácel během pár vteřin." Volf vyndal z jedné kapsy kalhot, které měl mrtvý na sobě, peněženku a podal ji Connorsové. Connorsová ji začala zkoumat. Lucky se k ní naklonila se zájmem. "Loupež to nebyla, má tu peníze." Konstatovala Connorsová poté, co našla nějaké peníze. "Jo, na to je to moc osobní, co tam má dál?" Nakukovala Lucky zvědavě do peněženky. Connorsová z ní vytáhla zbytek obsahu a přečetla si doklady. "Podle dokladů je to nějaký Scott Harris, má tu řidičský průkaz i kreditní kartu." Oznámila Connorsová. "Zajímavé." Pronesla Lucky, když si Connorsová prohlédla i ostatní karty. "Co je zajímavé?" Podíval se na ní nechápavě Henry. "Vážení, mám tu ještě něco." Řekl Volf a ukázal jim krabičky s léky: "Xanax a Opium." "Co je to za léky?" Zeptala Connorsová. "Jsou to pouze tlumící léky na předpis, ale tady není jméno lékaře." "Protože je měl ilegálně…" Ozvala se Lucky. "Když jsem brala drogy, Xanax jsem brala, když jsem se chtěla utlumit." Ustaraně si promnula čelo. "Tak jo… Z toho, co vím a z karet mám docela dost informací. Ten muž určitě pracoval v něčem náročném, co je velmi dobře placené, bude to buď management, nebo bude mít nějakou jinou vysokou pozici. Zřejmě mu to ničilo psychiku, a proto to bral, ale stal se závislým, asi s tím měl radši seknout." "Jak víte, že to bude zrovna tahle oblast práce?" Oponovala Connorsová. "Já jsem ve své práci občas taky na prášky, z vás." "Protože jedna z těch karet v jeho peněžence, je zřejmě nějaká velmi luxusní členská karta a na to nemá kde kdo." "Uvidíme. Vrátíme se na stanici a zjistíme o něm víc." "Connorsová…" Lucky se najednou zatvářila velmi vážně. "To není všechno… To Opium, Xanax… Já vím, kdo ho zabil…" "Jak?" Nechápal Henry. "Brala jsem Xanax jako tlumící drogu. Je jen jeden drogový boss, co prodává, jak typické drogy, tak léky. A je dost krutý." Lucky se znovu podívala na mrtvého muže. "Tohle je jeho styl." "To nedává moc smysl, proč by si drogový boss zabíjel zákazníky?" "Aby ukázal, kdo je šéf. Prodával i bezdomovcům, někdy na dluh, ale pokud mu to nakonec nezaplatili… Otázka je, proč mu nezaplatil tenhle." "A tohle víte, protože…" Začala Connorsová, načež Lucky protočila oči. "Jo, byl to můj drogový dealer… Proto jsem si 100% jistá. Ale jméno vám nedám, neznám ho. Jen jeho přezdívku - Ripper." "A jak jsi mu platila ty?" Zeptal se Henry. Na to se Lucky uchechtla. "Jsem zdatná zlodějka a kapsářka." "Moc hezké." Pronesla Connorsová s ironií v hlase. "Tak jo, vrátíme se k nám a zkusíme s tím pracovat." "Konečně se mnou souhlasíte hned napoprvé." Odvětila Lucky spokojeně a s úsměvem zamířila k autu.
Lucky si na stanici udělala čaj a zamyšleně seděla na pohovce. Nepřemýšlela nad případem, ten byl pro ni jasný. Přemýšlela nad testem, co pro ni dělala Emily, moc si přála, aby to vyšlo, aby tou příbuznou byla kapitánka Connorsová, protože už k ní měla dávno vytvořenou citovou vazbu, kterou se snažila všemožně skrýt. Byl to právě ten důvod, proč se k ní často chovala tak neomaleně. Jenže jestli výsledek testu příbuznosti ukáže, že jsou opravdu příbuzné, co dál? Už předem byla rozhodnutá neříct jí, že to ví. Absolutně nerada mluvila o podobných věcech a také byla zbabělec. Ačkoliv i přes svá slova, která říkala všem kolem sebe a projevovala drsné, na oko necitelné chování, ve skutečnosti toužila po zázemí a lásce a hlavně té mateřské a příbuzenské. Za ta léta, která předstírala někoho, kým není, se natolik ztotožnila se svou samotou, že už ani nevěděla, jak z ní ven a se svou hrou taky nehodlala končit. Pro jistotu ještě ne. Pokud test nedopadne, zhasne ji nejspíš i ta malá naděje,kterou má teď, nicméně to už nezmění fakt, že jí na Connorsové záleží, útěchou jí bylo i to, že má aspoň Emily, která tu pro ní zatím byla ve dne i v noci. Ani už nevnímala, co se kolem ní děje, když se náhle lekla mobilu, který začal vyzvánět písní od Evanescence. Neváhala se zvednutím, když přečetla Emily jméno. "Jo?" "Lucky, přijď do laborky." Emily zněla rychle, zřejmě zase byla až moc nadopovaná kafem. "Už jdu." Lucky vypnula hovor a povzdechla si. Promnula si obličej, zvedla se a šla do laboratoře.
Amy přiběhla k Lucky, která se sotva objevila v laboratoři a euforicky vítala svou paničku, běhala kolem Lucky, skákala, vrtěla ocasem, kňučela, štěkala, strkala Lucky hlavu do dlaně a pokoušela se jí olízat obličej. "Nazdar, ty můj lumpe!" Lucky Amy pořádně podrbala a pomazlila, poté koukla na Emily, která běhala na místě. "Emily? Tys zase kombinovala kafe s RedBullem?" Emily se zastavila. "Byla jsem nervózní z toho testu pro tebe." "Jo, to já taky… Ale nechápu, proč jsi byla nervózní ty, když já jsem ta, které se to týká?" "Jsi moje kamarádka." "Dobře… pořád to nechápu?" Emily protočila oči. "Lucky!" "Dobře… empatie?" "Jo, empatie." Emily zaběhla k jednomu ze svých přístrojů, vzala přeložený papír, který tam byl položený a podala ho Lucky. "Tady to máš." Lucky si vzala papír. "Ty to víš, že jo?" Koukla na Emily tázavě. "Podívej se." Emily začala běhat po laboratoři kolem dokola. Amy si to vyložila jako hru a se štěkotem začala běhat za Emily. Lucky přehnula papír zpátky, aby si přečetla jeho obsah, ale to, že kolem ní pobíhá Emily i se psem, jí najednou začalo vadit. "Emily, Emily!" Emily se zastavila, načež ji málem porazila Amy. "Amy!" Pohladila štěně a koukla na Lucky. "Co je?" "Přestaň tu běhat, prosím, rozčiluje mě to." "Musím vybít tu energii." Odpověď už Lucky však nevnímala, protože se znovu začala soustředit na papír. "Pozitivní…" Četla si pro sebe tlumeným hlasem. Pevně stiskla papír. "Já to tušila." Znovu se ztratila ve svých myšlenkách. Emily přišla k ní, podívala se do papíru a potom s úsměvem koukla na Lucky. "Není to super?!" Vypípla nadšeně. "Našla jsi svou příbuznou, nemáš radost?" "Co?" Vytrhla se Lucky ze svých myšlenek. "Jo… Radost mám, jenom ji tak neprojevuju." "Můžu vědět, čí je ten vlas, cos mi dala?" Zeptala se Emily zvědavě. "Ten vlas… no tak ten je někoho, koho znáš…" "Koho?" "Ee, no je… kapitánky Connorsové…" Procedila Lucky tlumeně skrz zuby, ale Emily ji moc dobře rozuměla. "Cože?! Olivia je tvoje příbuzná???" Emily třeštila oči, div jí nevylézaly z důlku. "Už to tak bude…" Řekla Lucky zamyšleně. "Chceš podrobnější testy na zjištění, jak jste příbuzné?" "Není třeba, vím to. Je moje teta, kéž by byla spíš matka, brala bych ji." Lucky koukla na Emily. "Víš, před dvěma měsíci se u mě Olivia stavila a trochu jsme pokecaly a říkala, že přišla o dítě sestry, o které se měla postarat. Zapadá to." "Myslíš, že mluvila o tobě?" "Zjevně…" "No, fakt je, že kdyby byla tvoje matka, měla by tě opravdu brzo, Olivii je 37." "Cože? Jí je 37? Hustý." Lucky překvapil Oliviin věk. "Hustý a já ji typovala na 35, vypadá mladě." "No, až si s ní promluvíš, tak uvidíš, co ti řekne." "To, ne, nebudu s ní mluvit, budu dělat, že nic nevím." Řekla Lucky rychle a rozhodně. "Co? Proč ne?" Nechápala Emily. "Já jsem si to chtěla jen ověřit." "Ale no ták, potřebuješ rodinu." "Mám tebe, Emily." "To máš, ale já nejsem rodina." Lucky se zamračila. "To říká kdo?" "Promluv si s ní." "Nemůžu." "Proč ne?" "Já se bojím." "Čeho, prosím tě?" Na tu to otázku Lucky jen pokrčila rameny. Emily povzdechla také. "Já ti rozumím. Ty se bojíš odpovědí, toho, že tě nechtěli, nebo toho, že třeba nejsou naživu." "I to v tom je." Lucky upřela svůj pohled na Emily. "Emily, já… Celý život jsem sama, už se tím definuji." "No právě, uzavřela ses, ve skutečnosti sama být nechceš, ale to bys musela sundat tu tvojí masku a toho se bojíš." "Mně stačíš ty." "Ne, ne, ne, zajdeš hezky za Olívii, řekneš jí, že o ní víš a hezky si promluvíte." "Emily, ty víš, že to neudělám." "Ten rozhovor nejspíš nebude příjemný, ale získáš mnohem, mnohem víc, než si kdy měla a hlavně rodinu a tu ty potřebuješ, bude to dobré, neboj."
Lucky chtěla znovu oponovat, ale v tu chvíli se v laboratoři objevila kapitánka Connorsová. "Agentko Reevesová, co tu děláte? Vy snad nemáte co na práci?" Lucky se otočila na Connorsovou a oněměla, tolik ji v nitru chtěla všechno říct, ale strach ji umlčoval. "No jo, já už jdu nahoru." "Ne, jděte spíše dolu agentko, Stevenson na vás čeká. Zajedete za manželkou toho zavražděného a vyslechnete jí." Lucky si otráveně povzdechla, ale tentokrát to opravdu jen hrála, myšlenky se jí stáčely ke Connorsové, ale samozřejmě to nedala znát. "Už zase tohle? Nemáte tam něco lepšího?" "Můžete ještě vyplnit hlášení." "Beru." Connorsová nadzvedla údivem oči. "Vážně? Není vám něco?" "Ne, dneska jsem se rozhodla… Eee, že vám udělám radost." Lucky si dala papír s testem do kapsy kalhot a koukla na Amy. "Pojď, Amy, jdeme vyplnit papír." Raději, co nejrychleji opustila laboratoř i se štěnětem. Connorsová se se stále zaskočeným výrazem podívala na Emily. "Co se jí stalo?" "No… Má dobrou náladu, zjistila, že měla pravdu a to ji vždycky potěší." Odpověděla Emily, aniž by musela lhát, nebo něco vyzradit a v duchu už plánovala, jak Lucky přesvědčí, aby si promluvila s Olívií. Lucky potřebovala rodinu a Emily ji k tomu hodlala dokopat za každou cenu, už kvůli oběma dvěma.
Při vyplňování hlášení Lucky nenápadně pozorovala svou šéfku, která za svým stolem vyplňovala všemožné papíry a občas někam zavolala. Henry se vrátil po více, jak hodině. Zjistil od vdovy, že zavražděný Scott Harris vedl malou firmu, tento úděl však byl nad jeho síly. Proto bral ty léky. Své ženě řekl, že je má na předpis. Jeho firma ovšem zkrachovala a Harris dál utrácel i poslední peníze, co mu zbyly. Všechno nasvědčovalo tomu, že ho opravdu zabil dealer. "Vím, jak ho chytit." Ozvala se Lucky, když se diskuse stočila na to, jak by mohly nebezpečného dealera chytit, a zdálo se, že nikam nepovede. "A jak?" Zeptal se jí Henry. "Jsem přece bezdomovkyně, co od něj kupuje." "Tak to ne!" Zatrhla to Connorsová, dřív, než to Lucky vůbec vysvětlila. "Je, to šance dostat drogového bosse, Connorsová" "A taky šance, jak se vy dostanete do nebezpečí a k drogám. Ani omylem!" "Ale co blázníte, vy budete poblíž, jakmile to koupím, seberete ho při činu." "Ne, najdeme jiný způsob." "Jo a jaký?" "Souhlasím s Lucky." Přerušil je Henry. "To snad nemyslíte vážně?" Vrhla na něj Connorsová nenadšený pohled. "Ten člověk zabíjí, chytit ho musíme." "Connorsová." Ujala se slova opět Lucky. "Já už nejsem ten člověk na drogách, co tu před půl rokem seděl, jak troska a díky vám jsem teď jinde, teda aspoň, co se tohohle týče. Ale potřebuji vaši důvěru. Prosím."
Connorsová se po těchto slovech odmlčela, chvíli jí trvalo, než odpověděla. "Dobře." Řekla nakonec tlumeným hlasem. "Tak jaký máte plán?" Zeptala se už normálně, načež se Lucky lstivě usmála a vysvětlila Henrymu i Connorsové svůj plán na chycení drogového bosse a dealera rovnou při činu. Ten samý večer Lucky nezůstala na půdě, jak už to mívala ve zvyku. Tentokrát šla do svého bytu, ležela v obývacím pokoji na pohovce a zírala už přes hodinu na papír s testem spřízněnosti. Přemýšlela o posledním půlroce svého života, který byl bez pochyby nejlepší v jejím životě. Test pokrevního spojení mezi ní a kapitánkou Connorsovou jí sice přinesl odpověď na to, proč se ji Connorsová tolik snaží pomáhat a snáší ji, jako svého zaměstnance i přes její neustálou nekázeň a výstřelky, které Lucky často mířila právě na osobu Connorsové, zároveň však výsledek testu přinesl mnohem více daleko závažnějších otázek. Lucky si nebyla jistá, jestli unese jejich odpovědi. Předstírala necitelného hulváta, ale ve skutečnosti byla citlivá, možná až přes příliš. Bylo jí také jasné, že Emily to jen tak nevzdá a bude Lucky k rozhovoru s Connorsovou přemlouvat stůj co stůj. Nemohla jí to mít za zlé, právě naopak byl tenhle přístup nejspíše ten, který Lucky potřebovala. Možná, že právě přemlouvání a podpora Emily jí dají dostatek síly přijít za Connorsovou, říct jí pravdu a promluvit si. Lucky si to nepřipouštěla, ale někde hluboko uvnitř byla Emily vděčná, že jí s tím nedá pokoj.
Přípravy na uskutečnění Lucky plánu na chycení drogového bosse, od kterého Lucky sama kdysi kupovala drogy, trvala dva dny. Podle plánu Lucky bylo potřeba ji znovu namaskovat na bezdomovce. Ona pak na oko znovu koupí drogy, následně ho Connorsová s Henrym zatknou alespoň přímo při činu nezákonného prodeje zakázaných látek, což bude alespoň nějaké plus, pokud se nepodaří prokázat, že je právě tento dealer zodpovědný za vraždu Harrise. Dokázat drogovému bossovi vraždu je totiž velmi těžká, často nemožná věc. Přeměny Lucky se samozřejmě s největší radostí ujala Emily. Lucky si na sebe vzala staré otrhané špinavé kalhoty, špinavé ponožky, z nichž jedna byla děravá rozpadající se botasky, tričko, které se na mnoha místech páralo, a slabou bundu, která také byla slušně potrhaná a špinavá. Emily jí také něčím lehce ušpinila obličej, ruce a s pomocí svých líčidel ji věrohodně udělala modřiny na rukách, které mají drogově závislí od vpichů, nakonec ji nějakým sprejem namastila vlasy, které jí i rozchuchala. Nakonec od Lucky poodstoupila, aby zjistila, jak její výsledné dílo vypadá. "Myslím, že vypadáš dobře." "Jo to, určitě." Pronesla Lucky lehce ironicky. "A to jsem si myslela, že tohle už je za mnou." "Je to za tebou, teď jsi policistka v utajení a děláš dobrou věc."
"Což mi momentálně připomíná jen ten odposlech pod tričkem. Ještě, že mi Olivia nechala pro jistotu sundat ten monitorovací náramek." "Vidíš, dobré téma… Co Liv? Už jsi s ní mluvila?" "Ne, ani s ní mluvit nebudu." "Lucky, musíš s ní mluvit, co nejdřív." "Nemusím." "Ale jo, je tvoje rodina, potřebuješ ji. Ona je taky sama." "Emily, prosím tě, nepřesvědčuj mě, stejně to neudělám." "Drahá Lucky, nedám ti pokoj, dokud si s ní nepromluvíš." "Jo? No dobře, Emily. Promluvím s ní, když ty vydržíš jeden den bez kofeinu." Emily v tu chvíli zastavila ruku s kelímkem kávy těsně u obličeje. "Cože?!" "Přesně tak. Vydrž 24 hodin bez kofeinu a já za ní půjdu." "Eee a co Coca-Cola?" "Úplně bez kofeinu." Na to se Emily zatvářila bezradně. "Tak to bychom měly…" Řekla Lucky s úsměvem. "Ne, počkat!" Emily hodila kelímek do koše a natáhla svou ruku k Lucky. "Platí!" Lucky zvedla překvapeně obočí, ale pak si s úsměvem s Emily potřásla rukou. "To nedáš, jsem v klidu." "Ale jo, kvůli vám to přežiji." Emily si na mobilu nastavila časovač na 24 hodin. Do laboratoře se přišla podívat kapitánka Connorsová, aby zjistila, jestli už můžou začít s plánem. Zarazila se, když viděla Lucky. "Tedy… Vypadáte…" "Stejně jako kdysi, vím." "Klidně můžete, jen tomu ještě dodám odér." Emily vzala jakýsi malý sprej. "Zacpěte si nosy dámy…" Chystala se tím nastříkat Lucky a ta jí rychle zastavovala. "Počkej, počkej… Co v tom je?" Ukazovala na sprej s nedůvěrou. "Věř, že bude lepší, když to nebudeš vědět, tak můžu?" Bylo vidět, že Emily z toho má radost, zatímco Lucky se podívala na Connorsovou. "Tohle je poprvé, co lituji, že jste mi něco dovolila." Tomu se Connorsová musela pobaveně zasmát. "Tak do toho." Kývla Lucky na Emily a ta ji nastříkala nepříjemným zápachem. "Tak to je solidní fujtajbl," řekla Lucky a začala před sebou mávat rukou, jako by chtěla pročistit vzduch. "Je to fakt síla." Krčila nos Connorsová. "Tak jdeme." Daly se s Lucky na odchod. "Hlavně nezapomeňte, heslo je: Konečně slušnej matroš." Připomněla Lucky Connorsové.
Lucky se potulovala po ulici ve svém převleku, který byl vzhledem k její minulosti téměř neodhalitelný, už od pěti hodin. Kapitánka Connorsová s Henrym, kteří seděli v autě, se ji snažili mít na dohled, jak to jen šlo a nevzbudit přitom pozornost. Díky tomu, že plán uskutečnili o pár hodin dříve, měla Lucky dost času na to získat informace o tom, co se na ulici stalo a jak se věci změnily za tu dobu, co tam nebyla a samozřejmě vysvětlit, proč na víc, jak půl roku zmizela, ovšem ne úplně popravdě. Objevila se i v narkomanské skrýši, ve které, kdysi v podstatě žila, a kde ji kdysi zatkli. Tam zjistila informace o tom, v jakou přibližnou dobu teď drogový boss Ripper prodává. "Jen klid, Connorsová, nic jsem si nevzala." Pronesla, když vyšla ven, aby uklidnila Conorsovou skrze odposlech, který měla přilepený pod tričkem. Zbylo jí do akce dost času, ale musela zůstat na ulici a pohybovat se tam jako bezdomovec. V noci kolem jedné hodiny se Lucky konečně podařilo setkat se s hlavním cílem. Muž tmavší pleti s polodlouhými černými vlasy v culíku stál na rohu zapadlé ulice. Lucky se zastavila. "Mám ho. Jdu na to." Lucky nasadila hraný třas a nervozitu, chytila se pravou rukou za loket levé ruky a šla k muži. "Hej, Ripere!" "Reevesová, co ty tady děláš?!" Podíval se na ní nemile. "Tebe prej sebrali fízlové." "Jo, to jo. Chtěli mě obvinit z vraždy, ale neměli důkazy." Uchechtla se. "Ti idioti mě museli pustit. Radši jsem se na čas zdejchla." "A co tady chceš teď?" Reagoval dál nevrle. "To, co vždycky ne?" Procedila Lucky mezi zuby a přidala na svém hereckém výkonu. "Jestli tě sem sledovali poldové, seš mrtvá!" "Nikdo mě nesleduje, nebyla jsem tu přes půl roku. Měl jsi snad se mnou někdy problém? Já to potřebuju sakra!" Lucky na oko zasípala bolestí a lehce se předklonila. Ripper se jen usmál. "Potřebuju i injekční stříkačku. Cena pořád platí?" "Ne, 150 dolarů navrch." "Víš, jak je těžký nakrást prachy a ještě tolik navíc k tomu? Musím mít na jídlo." "To není můj problém. Bud mi dej prachy nebo vypadni!" "Fajn." Lucky vytáhla z kapsy od "své bundy" zmačkané peníze. "Mělo by to dát. Hlavně rychle." Ripper se rozhlédl kolem sebe. Vzal si peníze, aniž by je přepočítával. Rozepnul vnitřní kapsu u své bundy, vytáhl z ní pouzdro a z něj potom vytáhl sáček a injekční stříkačku. Pouzdro zase uklidil. Z ledvinky, co měl kolem pasu, vytáhl krabičku léků a vše podal Lucky. "A teď odtud vypadni!" "Konečně slušnej matroš." Dala Lucky smluvený signál a na oko odcházela. Connorsová s Henrym příbíhali z druhé strany. Když si Ripper uvědomil v jaké je situaci, sáhl po zbrani, ale Lucky byla rychlejší. "Pracky nahoru!" Mířila na něj svou služební zbraní. Největšího drogového bosse v oblasti to ovšem nevyděsilo. "Ty děvko!" Natáhnul se s pohrdáním Lucky po zbrani. Henry se po něm v tu chvíli vrhnul a surově ho přimáčknu ke zdi a sebral mu zbraň. Lucky předala drogy Conorsové. "Ty jedna děvko!"Řval stále dealer zlostí bez sebe. "Seš mrtvá! Slyšíš, Reevesová?! Mrtvá!" Lucky jen mávla rukou. "Jojo, už se třesu." "Sklapněte!" Ozvala se Connorsová neobvykle naštvaně. "Máte právo držet hubu!" Její podvědomý vztek na Rippera vycházel z jejího pocitu viny, vůči Lucky, který v sobě měla.
Kolem deváté ráno se Emily, která byla už téměř 17 hodin opravdu poctivě bez kofeinu, objevila v kuchyňce ve třetím patře. Nalila si kafe bez kofeinu a napila se. V tu chvíli nasadila výraz jasného znechucení. "Fuj, to je hnus!" Abstinenční příznaky se zřetelně podepsaly na její obvykle veselé náladě a únavě. Vylila kafe do dřezu. "Který cvok vůbec vymyslel kafe bez kofeinu? K čemu?!" "Víš, že když abstinuješ, připomínáš tou svou náladou Lucky?" Ozval se Henry, který ji pozoroval. "Ale mně nic není. Já jsem v pohodě." Emily se raději rychle odebrala do své laboratoře. Lucky se v laboratoři objevila asi po hodině, zrovna ve chvíli, kdy se Emily chystala posnídat obrovský hamburger. "Ahoj Emily, jak…" Lucky se zarazila při pohledu na velký hamburger, ve kterém byla majonéza, maso, salát a rajče a tvářila se poněkud hladově. Emily si všimla jejího pohledu. "Ty jsi zase nesnídala?" "Eee, ne…" Emily protočila oči, vytáhla nůž, rozkrojila hamburger a půlku dala Lucky. "Díky." "Jo, nemáš zač." "Hm, koukám, že se držíš." "Jo, ale už mám náladu na prd, už aby byly čtyři odpoledne." "Vždyť si to kafe můžeš dát." "Pokušitelko! Kvůli vám to ustojím." "Jak myslíš. Budu muset za chvíli jít. Máme zátah." "Já vím, chtěl se dohodnout, ten dealer, co?" "Hrdina si chtěl přilepšit, tak prásknul zloděje léků, co pro něj dodávala i svoji pravou ruku, co zabil toho… no toho zkrachovalého. Scotta Harrise." Lucky si vzala zbytek jídla a šla se připravit na zátah. Drogový dealer Ripper, vlastním jménem Eddye Garza, se neprokázal jako hrdina, když mu díky nátlaku kapitánky Connorsové, která vedla výslech a byla ostřejší než obvykle, došlo, že i s jeho zapíráním a bez jeho přiznání toho mají na něj tolik, aby už z vězení nevylezl, velmi ochotně prozradil gang zlodějů léků i svého komplice, který pro něj zabíjel. Ve třináct hodin odpoledne tedy oddělení kapitánky Connorsové společně s protidrogovým oddělením FBI provedlo zátah na gang zlodějů léků, který už 2 roky vykrádal dodavatelé léků po celém New Yorku. Celý případ si potom převzala FBI. Byl to velký případ, který se podařilo rozlousknout jen díky Lucky Reeves, a ta ještě netušila, jakou dohru to pro ni bude mít.
Kolem čtvrté odpoledne Přišla Lucky za Emily s obrovským kelímkem kávy, tentokrát té s kofeinem. "Emily napadlo tě, že…" "Pssst!" Přerušila ji Emily a nedočkavě koukala na hodiny ve svém mobilu. "Sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna a.. Konec! Mých 24 hodin bez kofeinu právě odbylo." Koukla na Lucky. "Tak šup, dávej." Natáhla ruce ke kelímku." "Emily, nechceš s tím kofeinem skončit?" "Teď jsem měla den na to, ujasnit si, že ne. Tak dávej, nemůžu se dočkat." Lucky si povzdechla a dala Emily kafe. Emily se velmi dlouze napila a pak s úlevou vydechla. "Mám o tebe strach." "Proč? Kvůli kafi? Neboj, zdraví mám pod kontrolou." "Ale stejně." "Neboj, vážně. Teď je ovšem čas na to splnit dohodu a promluvit s Olivií." "A musím?" "Dohoda je dohoda. Jinak to udělám já." "Počkej, co uděláš?" "Řeknu ji, že o ní víš, pokud to neuděláš ty." "To snad ne?!" Lucky si povzdechla. "Já vím, dohoda… Půjdu za ní." "Budu ti držet palce." Emily ji objala. "Neboj, zvládneš to a bude líp." "Snad se nemýlíš." "Mám jít s tebou?" "Ne, půjdu sama, ale dej mi aspoň den, psychicky se připravím." Lucky odešla domu, prospat se po dvojité směně, a připravit se na svůj den D." Lucky pozorovala Connorsovou, která opět vyplňovala papíry. Lucky několikrát polkla a celá pobledla. Trvalo jí to dlouho, ale nakonec se zvedla a přišla ke Connorsové.
Connorsová se na ní tázavě podívala: "Agentko, není vám něco? Jste celá bledá."
"Kdo Jste? Kdo jste doopravdy?" "Jak to myslíte, kdo jsem?" Nechápala Connorsová. "Jsem váš šéf." "Jen to? Víc mi neřeknete?" "Co tím myslíte, co víc?" "Tohle!" Lucky vytáhla z pravé kapsy kalhot pomuchlaný papír, na kterém byl výsledek testu pokrevního spojení mezi ní a Connorsovou a položila jej před svou kapitánku. Connorsová věnovala pohled Lucky a poté se podívala na papír a začala blednout také, začalo jí to docházet, ale nechtěla si připustit, že je vše opravdu tak, jak si myslí. "To je…" "Ano, to je test pokrevního spojení." "K nějakému případu?" "I tak se to dá říct… To srovnání je nás dvou." Connorsová se zatvářila ustaraně, přesně toho se obávala. "Proč jste vůbec nechala srovnávat naše DNA?" Obcházela odpověď, co nejdéle to šlo, sama nevěděla proč. "Protože mám o kolečko víc, hele brala bych to, že jste mi pomohla k práci, ale už to, že jste mi tenkrát koupila tak ochotně oběd, mi vrtalo hlavou stejně tak to, že mě nevyhodíte a nakonec to, jak jste mi uvedla půdu do obyvatelného stavu, to už mi bylo podezřelé moc." Connorsová polkla. "Viděla jsem, že si tam z toho děláte něco jako skrýš a chtěla jsem, abyste se aspoň někde cítila dobře." "Právě proto jsem si nechala udělat ten test…" "Dělala ho Emily, že?" Connorsové zazvonil telefon, ale než stačila zareagovat, sluchátko zvedla Lucky. "Kapitánka Connorsová teď řeší vážnou, naléhavou záležitost a nemůže brát telefony." Sluchátko opět položila. "Co to děláte?!" "Už toho nechte. Vyhýbáte se odpovědi, ale to je moje parketa." Lucky se podívala Connorsové do očí. "To já jsem to dítě vaší sestry, o kterém jste mluvila, že? Vy jste moje teta, že?"
Connorsové bylo jasné, že už nemůže déle zapírat, bude teď muset říci pravdu. Odložila už tedy veškeré formality kolem oslovování, včetně vykání. "Lucky, pojďme do soukromí ano?" Odešly do čtvrtého patra, kde byla místnost s pohovkou, stolem, televizí a jinou menší kuchyňkou. Connorsová zamkla dveře. "Sedni si, dáš si čaj?" Lucky začínala být poněkud zmatená, nebo se spíš bála toho, co přijde. "Cože?" "Nerozumíš mi, nebo mám mluvit Svahilsky?" "To umíte?" "Ne." Lucky si sedla. Connorsová uvařila čaj a podala jí ho, sama zůstala stát. Lucky ji sledovala a neřekla ani hlásku. Connorsová se nakonec odhodlala ke slovům. "Lucky, myslela jsem si, že když to zařídím takto a budeme spolu nějaký čas pracovat, bude to všechno pak jednodušší, ale není." Connorsová si ustaraně prohmátla dlaní obličej. "Jsi chytrá, ale nečekala jsem, že se vše prozradí tak brzo." "Co všechno?" Zeptala se Lucky s pohledem naprosto soustředěným a upřeným na Connorsovou. "Ještě téměř nic nevím." "Tím, že jsi nás nechala testovat… Zkrátka za tímhle vším je velká lavina informací, o které nevím, jestli ji budeš schopna unést." Connorsová opět povzdechla: "Nevím ani, jestli ji unesu já." Dodala tiše. "Já to prostě musela udělat, musela. Taková já jsem." "Ano, jsi totiž hodně jako tvůj otec, ale čím víc tě pozoruji, vidím i hodně z tvé matky, i když se to snažíš tak skrýt." Lucky se v tu chvíli na Connorsovou opět zadívala zmateně. Connorsová se podívala z okna. "Ano Lucky, jsem tvá teta." "A mí rodiče? Kde jsou? Jak se jmenují?" Začala Lucky pomalu chrlit na Connorsovou otázky. Ta si však jen znovu povzdechla. "Tuhle otázku si kladu většinu svého života... Ale můžeš si být jistá, že kdyby tu mohli být, tak tu budou. Alespoň v to pevně doufám. Jmenují se Georgia Connors a Jack Reeves." Lucky se odmlčela. Zopakovala potichu jména svých rodičů a poté se podívala na Connorsovou s další otázkou: "Co se vlastně stalo, jak jsi mě ztratila? Proč nejsem s nimi?" "Tvoji rodiče se o tebe z velmi vážných důvodů nemohli postarat. Svěřili tě do mé péče. Bylo mi sice dost málo, ale věřili mi. Jenže... Pak se stala... hrozná věc... Byla jsem dlouho mimo sebe. Moji rodiče se o tebe nechtěli postarat a dali tě pryč! Když mi to říkali, cítila jsem se jako vrah, jako kdybych i to poslední, co mi ze sestry zbylo, zabila. Nikdy jsem si to neodpustila." Po těchto slovech Lucky ucítila uvnitř sebe obrovskou bolest, ač byla citová, Lucky měla pocit, že ji pronikla až do morku kostí. Byla to empatie a Lucky teď přesně cítila na vlastní kůži bolest, kterou v sobě cítila Connorsová. Vstala a šla k ní. "Olivie…" Olivia zvedla hlavu. "Ano, Lucky?" "Ať je jedna věc jasná. Tys to nebyla. Tys kus své sestry nezabila." "Ale ano. Vím o Morphovi, že ti ublížil. Je mi to moc líto, Lucky. Odpusť mi." Olivii vytryskly slzy. Vzhledem k Lucky empatickému stavu to způsobilo, že i ona začala brečet. "To ale není tvoje vina, Liv." Řekla Lucky už v pláči. Olivia ji objala a pevně přitiskla k sobě, Lucky udělala totéž. "Moc mě to mrzí, zlato." Hladila Lucky po vlasech, zatímco ta ji pevně držela. "Tys mě přece pryč nedala. Mám tě ráda, Liv. Mám tě ráda…" Takto se objímaly velmi dlouho. Nakonec si sedly na pohovku k vystydnutým čajům. "Mám ještě spoustu otázek." "Já vím, Lucky. Povím, ti vše, co ti ještě můžu říct, ale to až u mě doma. Mám tam i dopis od mé sestry, tvé matky, který mi nechala. Přijď večer ke mně. Dáme si večeři, sklenku vína a vše, co ještě vím, ti povím." "Já přece nemůžu pít, jsem v podmínce." "Myslím, že pro jednou můžeme udělat výjimku." Olivia se lehce usmála. "Teď mi pověz o svém dětství, jak jsi vyrůstala?" Lucky protočila oči. "Ale né… Nechtěj to po mně. Je to stejně v mém spisu. "Spis znám, mě ale zajímá, co mi řekneš ty." Lucky si povzdechla. "Děcák, rodina na houby, děcák rodina na houby a než mě vzal on, tak to šlo pořád dokola. Taky jsem chodila do školy, no… Opravdu nevím, co ti vyprávět a o něm ti říkat nebudu." "O Morphovi?" "Jak o tom vůbec víš? Od koho?" "Zašla jsem do dětského domova, kde jsi vyrůstala, abych o tobě získala pár informací. Před měsícem se objevil ten případ a já si to dala dohromady." "Aha…" Lucky se odmlčela, nechtěla o tom dál mluvit. Olivii to bylo jasné, tak to nechala být. Nejspíš by to sama neunesla. "No a na co z dětství nejvíce vzpomínáš?" "Na závist a i vztek k těm, co měli matku, nejspíš i proto jsem se od těch čtrnácti pořád prala." "Jinými slovy, chyběla ti máma a ventilovala sis to na těch, co jí mají." Olivia si zoufale povzdechla. Pořád měla v mysli přesvědčení, že vše je její vina. Lucky, která vůči ní byla stále ve v empatickém cítění, věděla, jak se cítí a snažila se ji utěšit. Dala jí ruku na rameno. "Ale teď mám tebe a na tom mi záleží. Zachránila jsi mě Olivie." "Mám tě ráda Lucky, rozumíš?" "I když jsem, co jsem?" Olivia Lucky znovu objala. "Vždycky!" "Ale přiznám se, že jsem tě radši měla jako matku vrchní, vidět brečet vrchní mi nepřijde zrovna… Není to to pravé…" Olivia se zasmála, ale potom opět zvážněla. "No víš, v podstatě jsem první dva roky tvého života, než se to všechno stalo, byla tvou matkou já. Georgia mě o to i sama požádala, než se vrátí. Chtěla, abys měla mámu. Víš, i když tu teď není, můžeš si být jistá tím, že tě opravdu miluje a stejně tak já. Jsi pro mě dcera, kterou jsem nikdy nemohla mít." Lucky se opět odmlčela, ale potom se podívala Olivii do očí. "Jsi moje matka, Liv, jsi." Olivia si otřela slzu. "Měly bychom jít, je tu za dnešek ještě spousta práce. Přijď v osm večer, ano?" Ještě jednou se objaly. Olivia poté umyla hrníčky od čaje a vyšly ven. "Řekni mi, Anežka to věděla? Kdo jsme?" "Ano věděla." "No počkej!" "Ale no tak Lucky, bud hodná." Napomenula jí Olivia výchovně. Sotva se vrátily na oddělení, potkaly řiditelku Adamsovou. "Olivie, můžeš na moment ke mně do kanceláře?" "Jasně." Olivia odešla s Adamsovou. Lucky si pobrala své věci. "Kam jdeš?" Zeptal se jí nechápavě Henry. Neodpověděla mu, jen si vzala své věci, štěně a odešla.
Lucky vtrhla nejdříve na FBI, poté se i dveře Anežčiny kanceláře rozrazily na všechny strany. Anežka nadskočila leknutím. "Ahoj, Anežko!" "Jé, to jsi ty… Co se děje? Zníš, jako bys mi něco vyčítala?" "Jo. Proč jsi mi to neřekla?!" "Co přesně máš na mysli?" "To, že je Connorsová moje teta." Anežka jen přikývla a ukázala na židli naproti sobě. Lucky si sedla a dala si Amy na klín. "Povídej, co víš?" "Že se o mě rodiče nemohli starat, že mě Olivia chvíli vychovávala, ale pak se něco stalo." Anežka znovu pokývala hlavou. "Volala mi, všechno mi řekla, i to že nejspíš přijdeš, ať jsem připravená." "Sakra… Ví, že tam nejsem." "A cos čekala, že jí to nenapadne?" Anežka se lehce zasmála. "Zná tě." "Proč jsi mi nic neřekla?" "Všechno má svůj čas, i tohle mělo, i když tys to odhalila nejspíš mnohem dřív." "Kdy ti to řekla?" "Její příběh znám dlouho, ale o tom, že ta neteř si ty, vím až od tvého zatčení. Olivia mě žádala, ať ti nic neříkám. Nechala tě u sebe zaměstnat, abys tebou mohla navázat nový vztah." "A já k ní byla často arogantní…" "No a jak se cítíš teď? Opravdu jsem ti nemohla nic říct." Lucky zavrtěla hlavou. "Nevím, co mám dělat… Je mi 21 a jsem arogantní, nevychovaná podřízená své… tety." "Půjdeš za ní? Dnes večer?" Lucky zavrtěla hlavou znovu. "Nevím… Já nevím, jestli za ní jít." "Jdeš za mnou dozvědět se víc, ale za ní nejdeš?" "Je to moje kapitánka, jak jí mám říkat? A koho teď budu provokovat?" ""Myslím, že provokovat ji budeš i tak a vše ostatní se dozvíš od ní, jen nebuď srab." Lucky zůstala u Anežky po zbytek dne a hledala z vlastního strachu výmluvy, proč za Olivii nejít. "Já nejdu." Pronesla Lucky po devatenácté hodině. "Anežko, zavolej ji a nějak mě omluv." "Ani nápad, už mi tu neoxiduj a běž!" Řekla se smíchem a vystrčila Lucky i s Amy ze své kanceláře.
Těsně před osmou hodinou se Lucky zastavila před domem Connorsové a přemýšlela, co udělat. Chystala se už zbaběle odejít, když z domu vyšla Olivia a otevřela jí. "Ahoj, pojď dál." Řekla příjemným hlasem. Lucky si až v tu chvíli všimla kamery. "Poldu v sobě fakt nezapřeš." Šla s Olívií k ní domů a v předsíni si odložila. Olivia ji zavedla do obývacího pokoje, kde se Lucky posadila a Olivia přinesla večeři. "Udělala jsem kuřecí nugetky a brambory." Sedla si naproti Lucky. "Super!" Popřály si dobrou chuť a pustily se do jídla. "Tak povídej, než začnu vyprávět já. Co tě zajímá?" Přeptala se Olivia. "Jak ti mám říkat?" "Nevím, jak bys mi chtěla říkat?" "To záleží na tom, co mi povíš, klidně můžeš začít." Olivia se napila vody. "Je to dlouhý příběh. Narodila jsem se jako jedno z identických dvojčat. Georgia, tvá matka je mi povahově dost podobná, i když je ještě trochu jemnější, než já. Naši rodiče nebyli zrovna ideální rodiče a moc se o nás nezajímali. Většinou jsem se tedy já starala o Georgiu, protože jsem byla o něco průbojnější. Měly jsme jedna druhou a byly jsme nerozlučitelné." Olivia otřela slzu a pokračovala. "Když bylo Georgii čtrnáct let, zamilovala se do svého blízkého kamaráda, který byl o pět let starší, do Jacka Reevese. On ji miloval také. O 2 roky později ses jim narodila ty." "No…" Začala Lucky mluvit poněkud šokovaně. "To to vzali teda hopem a hlavně brzo." "Opravdu se velmi milovali. Bohužel v době, kdy ses narodila, šli po Jackovi mocní a nebezpeční lidé. Musel i s Georgií zmizet. Chtěli, abys byla v bezpečí, tak tě svěřili mně. Sestra mi u tebe nechala dopis. Mám ho schovaný, občas si ho čtu. Počkej tu." Olivia odběhla a vrátila se s dopisem, který předala Lucky, ta si jej vzala a četla: "Má drahá sestřičko, Mrzí mě, co se stalo, úplně všechno. Staly se mi věci, o kterých bys mohla jen snít v nočních můrách. Potřebuji se z toho dostat a s tou malou by to nešlo, ti lidé po nás stále jdou a ona by nebyla v bezpečí. Prosím tě, postarej se mi o ní, jako by byla tvou dcerou, ať není ta malá bez mámy. Rodiče ji budou chtít dát k adopci, prosím, nedovol jim to. Jednou se pro ni vrátím a vše vám oběma vynahradím. Sbohem, tvá sestra Georgia." Lucky upřela zrak na Olivii. "Co se jí stalo?" "Netuším, nikdy mi to neřekla, ale kdysi jsme byli s rodiči na dovolené v Africe a ona se ztratila, policie ji nenašla. Až tvůj otec nám ji jednoho dne přivedl. Trvalo to přes rok a ona si z toho nic nepamatovala." "Kdo to po nich vlastně šel?" "To bohužel také nevím. Promiň mi." "Zkoušela si je najít?" "Snažím se o to celé roky, ale jakoby se po nich slehla zem…" "Najdeme je, Liv. Povíš mi teď, tedy, co se stalo, když už jsem byla u tebe?" Olivia se nadechla. "Dobrá. Jak už jsem řekla, první dva roky tvého života jsem se o tebe starala já, čímž jsem mohla bránit mým rodičům, aby tě odložili. Když mi bylo osmnáct let, stalo se… stalo se mi něco, na co nemůžu zapomenout. Pořád o tom nemůžu mluvit. Přepadli mě a… Byla jsem rok v komatu. Lékaři už mi ani nedávali naději na život, ale probudila jsem se. Během té doby tě mí rodiče dali k adopci a nechtěli mi nic říct, ani nevíš, jak mi bylo, když jsem se to dozvěděla. Nikdy jsem si to neodpustila a jim také ne. Jakmile to jen bylo možné, sbalila jsem si své věci a z těchto všech důvodů jsem se dala k armádě a později k policii, chtěla jsem prosazovat spravedlnost, pomáhat lidem a vypátrat tě. Nenašla jsem ale žádné záznamy, jako bys ani neexistovala. Až v lednu, u případu té zavražděné s odcizenou kreditkou, když jsem tě viděla na záznamu z kamer, hned jsem tě poznala. Nemohla jsem dopustit, abys skončila ve vězení. Teď, když jsem konečně našla aspoň tebe, už tě nikdy neopustím, rozumíš?" Lucky začaly po tváři potom všem, co se dozvěděla, téct slzy. "Mami!" Olivia Lucky objala a plakala také. "Jsem tady zlatíčko." "Našla jsi mě… Tolik jsi mi chyběla." "Ty mě taky." "Neboj se, my je najdeme, najdeme je spolu." Jejich emotivní objetí opět trvalo velmi dlouho.
Comments