Rychlík s číslem 163 právě zastavil na nádraží a davy lidí se začaly hrnout ven. Stejně tak vyšel vysoký muž v tmavých džínách a šedé slabé bunďě. V pravé ruce držel kufr a spěchal. Na nádraží se v davu rozhlížel. Davy lidí proudily na všechny směry. Vůbec nevadilo, že je teprve 7 hodin ráno. Bylo pondělí a lidé spěchali, aby chytili vlak do škol a zaměstnání. Podíval se na svůj mobil, který právě zapípal a otevřel esemesku: "Miluji tě, těším se na tebe." Neměl ale čas odpovědět. Zmizel na WC, po té, co je konečně našel.
Lucky dorazila první den do práce. Pro jistotu s ní dnes šla Kate Looren. "Nahlas se na recepci." Poradila jí. Lucky se tedy zastavila u recepce: "Reevesová, hlásím se do služby, zapište to, díky. Vzala si energetickou tabletku a vydala se s Katkou po schodech. Šly až do 3. patra, měly tedy dost času na rozhovor:"Kvůli tomu, že nemám vestu, si každej myslí, že tu jsem jen návštěvník." "Tak si vezmi vestu, jako ostatní policisté." "Nechci, aby lidi věděli, že jsem polda." "Chápu, ta šílená hanba." Řekla Kate ironicky. "Lucky, Connorsový možná nevadí, že ji nemáš, ale kdyby přišla kontrola, mohla by mít kvůli tobě problém.""Vždyť ty ji taky nemáš." "Víš, já zrovna dělám v utajení, proto ji nemám." "Co se mě týče, nikdo nechce poldu s nečistým rejstříkem." "Jistě, taky nechci být nasazovaná k nevinným lidem." "Nesnáším poldy!" "Lucky, jsi zvláštní agent CSI. Nekoukej na to tak černě. To, že ti Connorsová dala tuhle hodnost znamená jistý pravomoce."Zastavily se, když vešly na jejich oddělení ve třetím patře. "Můžeš zde ukázat své psychologické schopnosti, ale především je to tvoje šance na slušný život. Nepodělej si to." Řekla Kate. "Tak zatím." Vydala se svou cestou. "Nazdar." Řekla Lucky spíš pro sebe a pak rychle zmizela do své kanceláře. "Ahoj." Pozdravil ji Henry. Lucky odložila batoh a hodila si na židli svůj dlouhý šedý kabát. "Dá se tu někde udělat čaj? Ještě jsem dnes žádný neměla." "Ehm, jo jasně. Máme tu kuchyňku. Ukážu ti ji." Zvedl se a vyšel ven. Lucky ho následovala. Zavedl ji do malé místnosti, kde byla menší kuchyňská linka, na které byla konvice, dále se zde nacházela lednice a mikrovlná trouba. Lucky už si sama našla hrníček a čaje a dala si vařit vodu. "Dobrý, už tě nepotřebuji zpátky trefím sama." Řekla Henrymu, aniž by se na něj podívala. "Myslel jsem, že by jsme si o sobě mohli něco říct, když už spolu budeme pracovat." Lucky se jen podívala na Henryho a pohledem ho projela od hlavy k patě. "Já už o tobě vím dost, mně to stačí." "Cože?" Divil se Henry. Lucky si zalila čaj, otočila se a usmála se na něj. "Metoda dedukce." Henry se na ní díval nechápavě. "Metoda čeho?" "Nikdy jsi neviděl Mentalistu?" "Ááá, tady jste." Přerušila je Connorsová a podívala se na Lucky. "Vidím, že jste tu včas." "Moc si na to nezvykejte." Odsekla jí Lucky a napila se. Connorsová to přešla. "Oba vás hledám, máme případ, na..." "Ne." Skočila jí Lucky do řeči. "Vy máte případ, já mám čaj." "Agentko Reevesová, važte své chování." "Proč jako? Já jsem si udělala čaj a chci si ho vypít." "Vaše ranní siesta mě nezajímá. Tady jste v práci." "A mě opravdu nezajímá váš případ." "Můžu vás poslat zpátky do lochu, pokud mě nebudete respektovat!" " To byste ovšem byla pěkná mrcha. Otázka zní: Jste mrcha?" "Eh..." "HAHA! Vy mě do lochu nepošlete. Hádám, že budete otravná jak osina v zadku, a že umíte dost buzerovat, ale nejste mrcha." "Při nejbližší příležitosti se setkáme v mé kanceláři. A teď se seberete a pojedete na hlavní vlakové nádraží, řešit tu vraždu!" Connorsová v naštvanosti vzala Lucky čaj a vylila ho do dřezu. "Čekám vás tam!" Řekla poslední slovo a odkráčela. "Co to mělo být?" Divil se Henry. "Nuda tu asi nebude." Pronesla Lucky pobaveně a vydala se do kanceláře. Henry šel hned za ní. Lucky počkala, až zavře dveře. "Jo! Super!" Skákala Lucky radostí. "Můj první případ a hned vražda!" Měla v tu chvíli výraz pobaveného sociopata. "Nuda končí, jdeme!" Pobrala si zbraň a odznak. "Ty z toho máš radost? To není slušný." Upozorňoval ji Henry. Lucky už si oblékala svůj kabát a pomalu vycházela z kanceláře. "Jaká slušnost, parťáku? Hra začíná." "Umřel člověk, Lucky!" "Ach, ano, to je sice smutné, ale i kdyby mi to bylo líto, nic se tim nezmění. Je na čase rozehrát hru a chytit vraha. Nech toho a pojď." "Ty budeš asi hodně velkej magor." Konstatoval Henry a šel za ní. Venku nasedli do služebního auta Lucky a rozjeli se na místo činu.
"Matka nebo otec?" Zeptala se Lucky v autě. " Cože?" Kouknul na ní Henry. " Tvoje košile. Je z Ameriky, typická pro přímořský stát. Jsi tedy ze státu u moře. Džínová bunda už je ale koupená tady. Jsi mladý, jsi polda, co pochází z Ameriky s přímořského státu, proč by někdo jezdil z přímořského státu do New Yorku? Jedna možnost je, že tě rodiče vydědili, protože jsi polda a chceš být daleko. Takže otázka zní: Otec nebo matka? Jo a ještě jedna: Byl jsi vždycky na starší ženy?" " Co to?" "Connorsová. Nespustil si z ní oči." " Hele, nic nenaznačuj." "Já nic nenaznačuju. Určitě ses díval celou tu dobu za ní a ne na ní. A za její pozadí a ne na její pozadí, když odcházela. Doposud nezdařilé vztahy, hádám." " To bylo úžasný." " Vážně?" "Jo, fantastický." " To mi lidi obvykle neříkají." "A co ti říkají?" "Sklapni, krávo." "Asi se jim nelíbí, že do nich vidíš" "A mám pravdu?" "Jsem z Miami. Matka mě vyhodila z domu. Nesnáší poldy." " Chápu ji." " Mám za sebou pár neúspěšných vztahů. Líbí se mi Olivia." "Á, tak ona už je Olivia..." " Jo a můj otec s námi nežil. Opustil mámu, když mi byli 3 roky." " Sakra! Dedukční chyba!" " Co?" " Zase chyba, chyba!" Lucky zaparkovala u nádraží. Vystoupili a pěšky se vydali na místo činu. "Ty tedy tvrdíš," začal Henry, "že ti stačí jeden pohled a víš o lidech plno věcí?" "Ano." "A jak to děláš? Je v tom nějaký trik?" "Mám zkrátka dar dedukce. Také si hodně všímám, znám neverbální komunikaci, psychologii a umím si dát věci dohromady." Když konečně našli místo činu, které bylo na pánských WC, byli tam kromě Connorsové a forenzního doktora také místní policisté. Vysoký muž v tmavých kalhotách a šedé bundě ležel na zemi v kaluži krve, která vytékala z hluboké rány na jeho hlavě. "Chutné." Pronesla Lucky ironicky. "Víme, kdo to je?" Zeptal se Henry. "Podle dokladů Martin Benton. Přijel sem z Bostonu. Několikrát udeřen zezadu do hlavy. Vražedná zbraň se nenašla." Informovala je Connorsová a podívala se na Lucky. "Agentko Reevesová, víte, co dělat?" "Nemáte sedět v kanclu a papírovat?" Odvětila Lucky a nasadila si rukavice. "Zaučila jste mě a taky se dívám na kriminálky." Sklonila se k mrtvému a nasála nosem vůni. "Kouř, kuřák..." Lucky pak dál prohmátla jeho bundu. "Obyčejná látka, průměrný plat." Dále se podívala na jeho ruce. "Bez prstýnku, svobodný." Lucky se narovnala zpátky. "No... Žádná sláva." "Neříkej, že jsi něco zjistila i o něm." Začal se podivovat Henry. "Nic moc to není. Je to kuřák. Svobodnej průměrnej chlap. Nejspíš se bude živit jako dělník, nebo tak něco." "Podle čeho tak soudíte?" Podívala se na ní Connorsová. "Ach jo, tak já to vysvětlím i pro vás. Kuřák podle toho odpornýho pachu cigaretovýho kouře. Jeho bunda je z lehké obyčejné látky, takže dělník s průměrným platem. A nemá prsten, takže svobodný. Ten kufr kousek dál od něj je jeho, předpokládám?" Koukla se Lucky na kufr kousek od mrtvoly. "Ano." Potvrdila Connorsová. "Jenže je tam kód, takže nezjistíme, co je uvnitř." "Hmm, měl po kapsách ještě něco?" "GinkoPrim a mobil." "GinkoPrim, ten je na pamět a jestli měl špatnou pamět. Dejte mi ten mobil, Connorsová." "Ten je teď důkazným předmětem, nemůžu..." "Ten mobil!" Zatvářila se Lucky zle. Connorsová si naštvaně povzdechla a protočila oči a dala Lucky mobil, který už byl v důkazním sáčku. Lucky si z něj vytáhla mobil, sáček strčila zpátky Connorsové a mobil začala procházet. "Je tu všechno. Heslo k emailu, skype, seznamka, chaty. Dokonce i PIN ke kreditce. Škoda, že musím být polda. A tady je..." Lucky se sehnula ke kufru a začala nastavovat čísla. Když takto kufr bez potíží otevřela, podívala se na Connorsovou. "Stačilo se jen podívat." Začala se hrabat v kufru. Byly tam hlavně věci na převlečení. Nic zajímavého nebo převratného, co by pomohlo. Lucky si myslela, že ze sebe zřejmě dělá, kdo ví co, když na obyčejné věci používá kufr s číselným zámkem. "Zřejmě za někým jel a za kým, to nám opět řekne jeho vševědoucí mobil." Znovu hledala v mobilu. "Aha..." Vytočila číslo a začala telefonovat. Henry a Connorsová zvědavě přihlíželi. "Dobrý den." Telefonovala mezitím Lucky. "Tady zvláštní agentka Reevesová, CSI. Znáte Martina Bentona? Aha... Jo... Bohužel ho zavraždili. Potřebuju vaše jméno a adresu... To jméno a adresu... Díky, my přijedeme..." Vypla hovor a vrátila mobil Connorsové. "Dík, už ho nepotřebuju." "Jednat s lidmi vám vůbec nejde, co?" Vzala od ní Connorsová mobil. "Za to vám to jde výborně! Mohly bychom si vyměnit místa. Vy budete zvláštní agent a já si za vás sednu do kanceláře, co vy na to?" "Nechte už laskavě těch drzostí a raději mi řekněte, co jste zjistila." "Jel za přítelkyní, jistou Nicol Kellyovou. Mám adresu." "Tak tam jeďte." "A co tam asi tak budu dělat?" "Promluvíte s ní." Connorsová se dala na odchod bez dalších slov. Zastavila se a začala něco probírat s forenzním vyšetřovatelem. Lucky se na ní zaujatě dívala. Bylo to poprvé, co ji začala hodnotit. "Cílevědomá, vůdčí. Podle oblečení mimo policejní vestu, společenská. Hovorná? Ano velmi. Citlivá, společenská, závěr: Červená. Ale její kancelář je uklizená, bude i pečlivá. Zřejmě se umí ovládat, působí spolehlivě a vyrovnaně, což máme za zelenou. Policistka v pozici kapitánky. Důvod práce u policie, dle vlastností tipuji buď traumatickou událost, nebo ztráta blízké osoby, možná obojí. Hlavní barva je červená, s doplňováním zelené, kompletní psychologická analýza: Hlavní červená doplňována zelenou, nebo-li Sangvinik doplňován flegmatikem, prožitek traumatu, ztráta blízkých osob, zřejmě rodina. Velmi zjednodušeně: Sangvinik, takže červená." Usmála se. "Jedeme?" Zeptal se Henry kousek za jejími zády. "A ty víš adresu?" Namířila k autu. "Vim, že ji máš ty." Nasedli do auta a Lucky se rozjela směrem na příslušnou adresu. "Je Connorsová u všech případů, nebo se plete pod nohy jen zvláštním agentům?" "Hele, co proti ní máš?" Henry reagoval poněkud podrážděně. Lucky čekala, že se ozve na její obranu. "Já proti ní nic nemám." Odvětila klidně. "Jen mi není zrovna příjemný mít tu sůvu pořád za zadkem." "Neřikej jí tak." "Řídí oddělení, plete se nám do vyšetřování. Pak je sůva." "Hele, zachránila tě před mřížema." "Já se jí o to neprosila." "Jistě, a proto se jí tak hezky odvděčuješ." "Tak jo. Nemám ji ráda, ale není to nic proti ní. Nemám ráda nikoho." "No super." Pronesl ironicky. Lucky se na něj podívala, ale mlčela. Chvíli bylo ticho. "Dokážeš něco zjistit i o ní?" "Stalo se." "Jo a jaká je?" "Červená." "Cože." Zakroutil nechápavě hlavou. "Když budu mít náladu ti něco vysvětlovat, tak ti to pak vysvětlím." Henry jen nadzvedl oči, ale nic neřekl. Ani z Lucky už nevypadlo slovo. Bylo zbytečné jimi plýtvat. Zazvonili na příslušné adrese, na sídlišti: "Prosím?" Ozvalo se z repráčku u zvonků. "Dobrý den, slečno Kellyová." Odpovídal Henry. "Tady Policie. Jdeme se zeptat na pár otázek ohledně pana Bentona." "Oh..." Ozvalo se vzlyknutí z druhé strany. "Jistě. Je to páté patro." Ozvalo se bzučení. Henry s Lucky vešli dovnitř a po schodech se vydali do pátého patra. Kellyová otevřela dveře zrovna, když byli nahoře. Byla celá uslzená a v ruce svírala látkový kapesník. "Slečno Kellyová," začal opět Henry, "CSI, zvláštní agenti Stewenson, Reevesová." Ukazoval odznak, zatímco Lucky se pro jistotu ani nenamáhala. "Můžeme dál?" Kellyová ustoupila, aby mohli vejít dál. Potom zavřela dveře. "Víte určitě, že je to on? Nemohli jste se splést?" V jejím hlase bylo slyšet zoufalství a bezmoc. "Ne, je to on. Podle nalezených dokladů." Odpověděla chladně Lucky, aniž by projevila jakékoliv emoce, nebo brala nějaký ohled. "Je nám líto, upřímnou soustrast." Snažil se Henry napravit její necitelnost. Kellyová spustila další proud slz. Když se trochu uklidnila, pozvala je do obývacího pokoje. "Pardon." Začala Lucky. "Mohla bych vás poprosit o čaj? Ten můj mi moje šéfová vylila do dřezu." "Jistě." Kellyová se ochotně vydala ke kuchyni. "Ovocný, dva cukry." Ozvala se ještě troufale Lucky a mlčky si začala prohlížet byt. "Zbláznila ses?!" Vyčítal jí Henry její neomalené chování. "Co je? Jen sem si řekla o čaj." "Tý ženě právě zabili přítele!" "Vážně?" Nasadila Lucky sarkasmus. "A co já s tím? Nezměním to. A soucit jí moc nepomůže." "Nebýt soucitu Olivie, ty bys..." "Přestaň do toho tahat Conorsovou a mě. O mě tu nejde. Já mám chytit vraha, to je má práce! A ne soucítit! Potřebuju objektivní pohled." "Jsi hulvát." Ukončil Henry konverzaci. Když Lucky měla čaj a Kellyová seděla v obývacím pokoji, Henry začal pokládat klasické policejní otázky. "Měl váš přítel nějaké nepřátele?" "Ne." Zavrtěla hlavou Kellyová. On byl vždy milý, pozorný a klidný. "Jak dlouho jste s ním vlastně chodila?" Ozvala se Lucky poněkud otrávena tím, jak Kellyová mluvila o Bentonovi. "Asi tři měsíce." "Tři měsíce?" Zopakovala Lucky tónem, který jakoby se ptal, jestli to myslí vážně. "To je milý, pozorný a klidný každý..." "Lucky prosím." Přerušil ji Henry dřív, než stačila doříci větu, na jejímž konci by určitě byla nadávka. Lucky ztichla, vytáhla z vnitřní kapsy kabátu papír, rozložila si ho na stůl, vytáhla propisku a začala cosi psát. "Jak jste se poznali?" Pokračoval Henry v normálních otázkách. "Na chatu, na netu. Byl to livechat.com" "Livechat? To nevíte, že je tam každý druhý úchyl?" "Jak často jste se vídali?" Přešel Henry poznámku Lucky a pokračoval v základních otázkách. "Pokaždé, když měl čas. Většinou jezdil on za mnou, ale plánovali jsme, že se k němu nastěhuji." Kellyová opět spustila pár slz. Počkali, až se uklidní. Lucky ji podala papír. "Zakroužkujte mi vlastnosti Bentona." Henry nasadil nechápavý výraz a podíval se na Lucky. "Jak to pomůže s hledáním jeho vraha?" Zeptala Kellyová se nechápavě. "Mám své metody a věřte mi, že to pomůže." Přesvědčovala ji Lucky. Kellyová nakonec udělala to, o co ji Lucky požádala. "Děkuji." Lucky si vzala zpátky papír a tentokrát vytáhla z vnitřní kapsy kabátu čtyři fixy. Červenou fixou napsala nad jeden sloupec vlastností Sangvinik, nad druhý žlutou Cholerik, nad třetí zelenou Flegmatik a nad poslední sloupeček modrou Melancholik. Nakonec papír několikrát přeložila a vše uklidila zpět do kapsy. "Nevíte ještě něco, co by nám mohlo pomoci při hledání jeho vraha?" Zeptal se mezitím Henry. Ale Kellyová už nic nevěděla. "Ne, už opravdu nevím. Martin byl klidný člověk." Lucky s Henrym se začali zvedat. "Dobrá. Děkujeme, kdybyste si na něco vzpomněla, zavolejte." Podal ji Henry vizitku a dali se na odchod. Kellyová je doprovodila ke dveřím. Rozloučili se a odešli. "To toho moc nemáme." Konstatoval Henry. "Špatně. My nemáme nic." "Mohla by ses příště chovat jako člověk?" "A já se tak nechovám?" "Ne." Lucky na to jen pokrčila rameny. "V tom případě nevím, jak se chová člověk." Henry už raději nic neříkal. Nasedli do auta a Lucky se rozjela směrem na stanici. Na CSI je ihned zastavila Connorsová. "Máte něco?" "Zase vy?" Odsekla Lucky. "Ne, nemáme nic." Odpověděl rychle Henry. Connorsová přikývla. "Patolog také nic nemá. Jen, že vražedná zbraň byl tupý předmět a ran bylo několik." "Vážně?" Ironizovala Lucky. "A to vám řekl až patolog, nebo jste to poznala podle té jeho lebky na kusy?" "Máme tu dva svědky." Koukla na Henryho. "Vyslechněte je." "Jistě šéfko." Pokýval Henry. Connorsová upřela zrak na Lucky. "Vy se mnou do mé kanceláře, hned!" Otočila se a vydala se směrem do své kanceláře. "Vlastně s vámi chci také mluvit." Lucky se vydala za Connorsovou, ale ještě se otočila na Henryho. "Nezírej na ní tak. Seš nenápadnej asi jako Santa Claus v létě." Henry se vydal vyslechnout svědky a Lucky šla do kanceláře Connorsové. "Co máte za problém?" Zeptala se Conorsová, když Lucky zavřela dveře. "Problém? Žádný nemám. Měla bych?" Nasadila Lucky tázavý výraz, ale tón jejího hlasu prozrazoval, že jde jen o hrané divadlo. "Jste drzá, ignorujete mé rozkazy, o co vám jde?" "Víte, nemám vás ráda. Neberte si to osobně, nemám ráda nikoho a rozhodně nebudu váš poslušný pejsek." "Ráda mě mít nemusíte, ovšem poslouchat mě musíte. Soudce bude chtít průběžně vědět, jak si vedete. Nezapomeňte, že váš osud záleží také na tom, co mu řeknu." "Užíváte si hodně tu vaší moc? Baví vás hodně mít hlavní slovo? Počkat, samozřejmě, že ano, vždyť jste dominantní. To, že vás ostatní poslouchají, jen zvyšuje vaše ego. Ale mně nikdo nebude říkat, co mám dělat." "Kroťte své chování, Reevesová." "Proč?" "Je to na vás. Až bude chtít ACC vědět, jak si vedete, řeknu jen pravdu. Myslete na to. Teď běžte pomoci Henrymu." Sklonila Connorsová hlavu k papírům. Avšak Lucky se ještě na odchod nechystala. "Teď zas budu mluvit já." Začala. "Potřebuji prohlédnout byt Martina Bentona. Kde jsou klíče od jeho bytu?" Connorsová zvedla hlavu zpět na Lucky. "To nemůžete, nemáte povolení." "Ale no tak. Kašlu na povolení, vždyť je mrtvej. Kde jsou jeho věci?" Connorsová nasadila vážný a přísný výraz. "Bez povolení porušíte zákon!" Lucky si znuděně oddechla. "To by ale bylo hrozné zdržování. Zajít za návladní, vysvětlit to návladní... Dejte mi ty klíče." Connorsová se zvedla ze své židle. "Agentko Reevesová, jeho byt prozkoumáte, ale s povolením k prohlídce bytu. Sežeňte si ho, máte na to den!" "A kterej?" "Běžte už. A žádné porušení zákona!" Connorsová opět zasedla k papírům. Lucky se otočila a odešla. Přišla do laboratoře, pozdravila se s Emily a začala se rozhlížet. "Hledáš něco?" "Jo. Chci klíče a mobil Martina Bentona." "Ale to ti nemůžu dát. Ne bez dovolení šéfový." "Šéfová přece nemusí nic vědět. Slibuju, že zítra ty věci zas vrátím sem." "No tak dobře." Souhlasila nakonec Emily, ačkoliv se netvářila nadšeně. Dala Lucky mobil a klíče Martina Bentona. "Díky." Odvětila Lucky s výrazem spokojenosti. "Tak zatím." Rozloučila se s Emily a zmizela z laboratoře.
Ten samý večer čekala Lucky na Anežku před obchodem s hudebními nástroji. "Ahoj, proč jsme se měly sejít tady?" Zeptala se Anežka poněkud nechápavě. "Uvidíš." Vešly do obchodu. "Jak bylo první den v práci?" Snažila se Anežka navázat konverzaci, což někdy bylo složité. Lucky často ignorovala otázky a skákala si do vlastních, úplně jiných témat. "Řeším vraždu, zatím nevím nic konkrétního a vlastně o tom nesmím ani mluvit, ale to je mi jedno. Máš s sebou kreditku?" Až u téhle otázky se Anežka zarazila. "Na co?" "Jen se ujišťuji." "Co tady vlastně děláme?" Zatvářila se Anežka podezřele. "Kupuješ mi kytaru." "Co prosím?" Zatvářila se Anežka, jakoby Lucky právě přeslechla. Lucky sáhla na černou elektro-akustickou kytaru IBANEZ AEG30II, Rosewood Fingerboard - Black a podívala se zpět na Anežku. "Půjčila bys mi 573 dolarů, jo a ještě na pouzdro, takže raději víc." "Cože?!" Anežka na ní vytřeštila oči, jestli to myslí vážně. "No co. Já mám do výplaty ještě celý měsíc." "Musíš se teď prostě obejít bez kytary." "Maaami!" Anežka si povzdychla. "To mi splatíš." "Dík." Lucky si to namířila k pokladně. "Chcete na to pouzdro?" Zeptal se prodavač. "Za kolik je nejlevnější?" Zeptala se Anežka. "Od 40 dolarů." "Tak ji dejte to čtyřicet." "Jistě." Prodavač dal kytaru do pouzdra a Anežka to velmi nerada zaplatila. Vyšly s obchodu. "Dlužíš mi 613 dolarů." "To se ztratí." Odpověděla Lucky pohotově. "Ne, ne, ne! Pomohla jsem ti k podmínce, takže tohle mi zaplatíš." "Ne. Tys mi pomohla se střechou nad hlavou, k podmínce mi dopomohla Connorsová. Hmm, bejt fízlem, to je teda výhra." Prohlásila Lucky ironicky. "Nestěžuj si, nebo ti seberu kytaru." Vydaly se směrem ke druhému bytu Anežky, kde bydlela Lucky.
Druhý den vstala Lucky v půl desáté ráno. Vůbec ji netížilo, že má být už hodinu a půl v práci. Na mobilu našla zmeškaný hovor od Connorsové. Odklikla číslo, začala si dělat čaj a sendvič. Zasedla ke svému notebooku a znuděně brouzdala internetem. Když posnídala, bylo něco po půl jedenácté. Vzala mobil a napsala SMS Connorsové:"Vyzvednu povolení a prozkoumám ten byt. Někdy Dorazim. Jo, je to až v Bostonu, tak my nastavte vodítko na noze. L.R." Tento text odeslala Connorsové. Když byla připravená vyrazit, oblékla svůj kabát a jela k soudu. Když tam dorazila, sama už si našla kancelář zástupkyně státní návladní. Zaklepala, ale nikdo neotevřel. "Dobrý den, agentko Reevesová, hádám, že jdete pro povolení." Ozvalo se jí za zády. Lucky se otočila. Stála Alexandra Norringtonová" Connorsová mi volala, že se objevíte." "Tak mamka žvanila jo?" Pronesla Lucky. Alex nasadila lehce tázavý výraz, ale dál její poznámku neřešila. "Zrovna jdu od soudce." Vytáhla povolení k prohlídce bytu a podala ho Lucky. "Děkuji. Už musím jít, čeká mě teď cesta do Bostonu. Zatím." Vydala se na odchod, nasedla do auta a rozjela se směrem do do Bostonu. Na adresu Bentona dojela asi za 3 hodiny. Použila klíč, který si vzala od Emily z laboratoře. Vešla do bytu a začala se tam rozhlížet. Na chlapa to tam bylo perfektně uklizené, kuchyň i obývák. V místnosti, která by se dala nazvat pracovnou, pokud by Benton nebyl dělník ve fabrice, bylo vše perfektně a přesně srovnané. Notebook byl na stole osamocený bez dalších zbytečných věcí. Lucky prošla ještě celý byt, ale i zbytek bytu byl perfektně uklizený. Vrátila se do místnosti s notebookem, vytáhla z vnitřní kapsy papír s vlastnostmi Bentona, které ji Kellyová zakroužkovala a dokončila psycho-analýzu: "Modrá doplňována zelenou, Flegmatický Melancholik." Poté začala uvažovat nahlas. "Kdo by chtěl zabít flegmatickýho Melancholika a hlavně, proč? Nemám páru." Zapnula Bentonův notebook, když požadoval heslo, našla ho v jeho mobilu. Projela všechno od soukromých složek, až po e-maily, ale nenašla nic, co by jí dalo stopu, žádné urážlivé zprávy ani výhružky. Vzala Bentonův notebook i se zdrojem, opustila Bentonův byt a rozjela se zpět do New Yorku.
Do práce se Lucky už nevrátila. Byla u sebe doma a zkoumala vše kolem Bentona pomocí jeho notebooku. Byla si dobře vědomá, že porušuje zákon, tím, že má notebook doma, ale vzhledem k její aroganci jí to, ostatně jako většina věcí, bylo jedno. Vzala mobil a napsala Henrymu: "Přijď za mnou, pokud se ti to hodí. Rivngton street 221. L.R." Čekala, až odpoví, ale nic. Po deseti minutách mu tedy napsala znovu: "Dobrá, přijď, i pokud se ti to nehodí. Dělej! L.R." A opět čekala. Asi po půl hodině se ozval zvonek. Lucky otevřela. Henry došel do třetího patra. Vešel k Lucky a moc nadšeně nevypadal. "Proč jsi nepřišla do práce? Měla jsi přece přijít." "Pracovala jsem." "To jako doma?" Ptal se Henry nevěřícným tónem. Lucky kývla směrem k notebooku. "Notebook." Henry se podíval na notebook. "A co je s ním?" "Podívej se na jméno uživatele." Henry přišel blíže k notebooku a podíval se: Benton! "To je notebook toho zavražděného, Martina Bentona." "Ovšem. Dnes jsem provedla prohlídku jeho bytu." "Počkej." Zastavil ji Henry. "Ty sis vzala jeho notebook k sobě domu?" Ptal se spíš řečnicky. "Potřebovala jsem něco zjistit." "Je to porušení zákona! Musíš ho hned odevzdat na CSI." "Nevyšiluj. Zítra ho tam dám." "Ne. Dáš ho tam hned, jinak to budu muset říci Olivii." Lucky se na Henryho podívala se vražedným výrazem. "No jo, já zapomněla. Pán musí lézt Connorsový do zadku, aby se s ní mohl vyspat. Vezmi ten notebook." Lucky si oblékla svůj nepostradatelný kabát a začala se obouvat. "Tak dost!" Okřikl ji Henry a vzal notebook. "Takhle o tom nemluv. Nejde mi o to se s ní vyspat!" "Jistě." Lucky v duchu stejně uvažovala podle své logiky. Počkala, až se Henry obuje, po té vyšli ven, nasedli do služebního auta Henryho a rozjeli se směrem na stanici. Mám stopu, teda možná, tak na padesát procent." "Co znamená padesáti procentní stopa?" "Založila jsem si anonymní přezdívku na Livechatu a naší paní Kellyovou tam velmi utěšoval jistý Galantic1999." "No a? To nemusí nic znamenat." "Moje dedukce mi říká, že to znamená hodně." "Bývá tvoje dedukce taky někdy mylná?" Zeptal se Henry se zájmem. "Jen výjimečně." "Takže se můžeš mýlit." "Vysoce nepravděpodobné." "Ale ano." "Ne." "Každý se zmýlí." "Musím znovu mluvit s Kellyovou." Když dojeli na stanici, byly tam už ti, co měli noční službu. Detektivové Anthonny Foster a Holly Carter. Lucky zaplula do laboratoře. Emily tam ještě byla. Chystala se odejít. "Lucky, co ty tady? Dneska ses neukázala. Connorsová tě sháněla." "Já vím, ale neměla jsem na ní čas, pracovala jsem." Lucky položila notebook Martina Bentona na první volné místo i s klíči od jeho bytu, ale nechala si stále jeho mobil.
Další den, ve středu, vstala Lucky někdy v půl jedenácté. V práci byla kolem půl dvanácté. Sotva se ukázala ve třetím patře, hned ji volala Connorsová do své kanceláře. "Dneska jste přišla pozdě a včera jste nepřišla vůbec. Můžete mi říct, jak si to představujete?!" "Obávám se, že mé představy nejsou v souladu s těmi vašimi." "Agentko, tohle je vaše práce, nebudete si z ní dělat holubník." "No..." Rozhlídla se Lucky po kanceláři Connorsové. "Když uvážím pořádek ve vaší kanceláři, do holubníku to má daleko." "Srovnejte si to v hlavě. Buďto budete dodržovat pravidla jako všichni ostatní, nebo ponesete patřičné důsledky svého chování. Máte něco?" "No, chystám se si něco ověřit, ale v podstatě nemám nic konkrétního." "Dobře. Jeďte s Henrym do zaměstnání Bentona, promluvit si s jeho kolegy a nadřízenými." "Čekala bych, že se tam nahrnete taky." "Potřebuji si zařídit věci jinde a teď běžte pracovat a žádné neslušné chování." "Vy jste otravná." Pronesla Lucky pod náladou a odešla z kanceláře.
Connorsová si našla dětský domov, kde byla před lety Lucky a zajela tam, aby se dozvěděla něco o své neteři. Musela si nějakou chvíli počkat, než se dostala ke slovu s řiditelkou, paní Regan Svansonovou. "Přejete si?" Zeptala se Svansonová, když se Connorsová posadila v její kanceláři. "Před pár lety jste tu měli Lucky Reeves." "Kdo se ptá?" Connorsová ukázala odznak. "Policie, zvláštní agentka Conorsová." "Jo tak." Přikývla Svansonová. "Byla tady, jak jste řekla, před pár lety. Mám vám najít záznamy?" "Ano. Potřebuju vědět, jaká byla, jak se chovala a tak podobně." "Reevesovou měla na starosti vychovatelka Winterová. Zavedu vás za ní." Vstaly a šly mezi děti. "Paní Winterová, tahle policistka," ukázala na Connorsovou, "by chtěla vědět něco o Reevesový." "Dobrý den, Winterová." "Agentka Connorsová, můžete mi říci něco o Reevesový?" Zeptala se Winterové, zatímco Svansonová se vydala zpět do své kanceláře. "Lucky Reeves, zapomenout se na ní nedá. Byla tu v letech 1992, až 2000." Začala Winterová. "Jaká byla povahově?" "No, byla tiché, uzavřené, hodné dítě. Ačkoliv měla svůj okruh kamarádů, ale netuším, jak si je vybírala, také se ráda bavila spíše s dospělými. Byla bezproblémová, tvůrčí a chytrá. Uměla odhadovat lidi." "Nic víc, jen tohle?" "Řekla bych, že hodně trpěla těmi přesuny mezi cizími lidmi, sem tam se asi cítila osaměle. Bylo mi ji líto, byla hodné, ale nepochopené dítě." "Takže tam nebyly žádný vážnější problémy?" "Co vím, tak u nás ne, ale Lucky adoptovala jedna rodina, za 2, možná 3 roky, nám volal jeden dětský domov v Anglii a ptali se přesně na to, co vy." "Víte proč?" "Že s ní mají problémy, že prý byla hodně agresivní, prala se s ostatními, neposlouchala, byla drzá, neustále utíkala a nebrala na nikoho ohledy, stal se z ní velmi problémový člověk. Moc jsem tu změnu nechápala, co já ji pamatuju, nebyla taková." "Takže ta změna v jejím chování přišla z ničeho nic?" "Ano, potom, co byla u té rodiny." "Jaká rodina to byla?" "Myslím, že to byli Johnsonovi." "Vzpomenete si ještě na něco ohledně Lucky?" "Zajímala se o psychologii a ještě o něco, nevím, co to bylo, řikala tomu mentalismus, myslím. Víc už vám o ní bohužel neřeknu." "Dobře, moc děkuji a přeji hezký den." Rozloučila se Connorsová a vrátila se zpět do kanceláře paní Svansnové. "Tady máte ty záznamy." Podala je Connorsové. "Děkuji." Začala je procházet. "Poslyšte, jak je možné, že se jedno z dětí, které, byť bylo uzavřenější, bylo naprosto v pořádku, vrátí od adoptivní rodiny s naprosto odlišným chováním? Každá adoptivní rodina musí přece projít dlouhými testy." "Samozřejmě tyto testy provádíme bez výjimky. Johnsonovi všemi prošli, nevíme, co se v Evropě stalo." Connorsová si povzdechla. Adresa Johnsonových uvedená v záznamech dnes už dávno neexistuje. Namísto ní tam stojí různé obchody. "Tak já vám děkuji." Vrátila záznamy Svansonové. Když se vrátila do kanceláře, Lucky s Henrym se stále ještě nevrátili z Bostonu. Connorsová zasedla za pracovní stůl, vzala svůj notebook, který si nosila do práce. Chvíli přemýšlela, potom zadala do internetového vyhledávače výraz Mentalismus. Projela pár odkazů a nakonec zkusila zadat jméno Lucky Reeves.
Společné výslechy zaměstnanců a nadřízených Martina Bentona nic nepřinesly. Byl to normální, bezproblémový zaměstnanec a zdálo se, že nikdo z fabriky mu nechtěl ublížit. Lucky s Henrym se vrátili na stanici někdy po 19. hodině, kdy už tam byla noční směna, Connorsová taktéž už skončila. Henry ještě v kanceláři sepisoval výsledky výslechů, aby si nemusel pamatovat, co má Connorsové druhý den říct. "Chtěl jsi vědět, jaká je Connorsová." Zahájila konverzaci Lucky, která nedělala nic. "Jo to bych byl rád, kdybys mi to řekla." "Řekla jsem ti, že je červená." "Což absolutně nechápu." "Čtyři základní temperamenty člověka. Rozdělení do dvou skupin. Introvert a Extrovert. Stabilní introvert je Flegmatik, má zelenou barvu, podle elementu země. Labilní introvert je Melancholik, má modrou barvu podle vody. Dál tu máme extroverty. Stabilní extrovert je Sangvinik v červené barvě podle ohně a labilní extrovert je Cholerik ve žluté barvě podle vzduchu. Chápeš?" "Takže, když řikáš, že Connorsová je červená, tak je vlastně Sangvinik." "Je to její hlavní temperament, naše poldí šéfka je cílevědomá, vůdčí, společenská, hovorná, citlivá a otevřená. Ale to není vše, každý člověk má také doplňující barvu. U Connorsové je to zelená, je totiž pečlivá, spolehlivá, vyrovnaná a umí se ovládat, to jsou vlastnosti Flegmatika. Takže odpověď na tvou otázku. Conorsová je sebevědomá žena, co umí vést lidi, je pečlivá a férová, vždycky je na ní spoleh a pro druhé udělá cokoliv. Měla by s ní být i sranda, ale tím si u ní nejsem jistá. Stačí ti to takhle?" "To bylo úžasný." Zíral na ní Henry. "Víš, že mě chválíš nahlas?" "Promiň." "Ne, jen pokračuj. Jdeme se někam najíst?" "Mužeme." Oba vstali a vydali se ze stanice. "Co mekáč?" Navrhla Lucky. Henry souhlasil. "Ale platíš." Dodala Lucky rychle, Henry si jen povzdechl.
"Reevesová, můžete na moment?" Zavolala si Connorsová Lucky do své kanceláře, hned jak se druhý den objevila v práci. "Co si přeje vaše poldí nadřazenost?" Zavrčela Lucky při vstupu do kanceláře. "Vtipné." Odvětila Connorsová ironicky. "Chci vás jen upozornit, že jste zase přišla pozdě, a že to hodlám řešit." "Aha, hm. Všechno?" "Našla jsem váš blog." "A je zajímavý?" Zeptala se Lucky se zájmem. Connorsová se naklonila ke svému notebooku a citovala z blogu Lucky: "Už, když se mi Connorsová představovala, napadly mě narážky na její příjmení. Ačkoliv z ní vyzařoval zvláštní, neznámý, ale příjemný pocit, nezapomínala jsem, že je jednou z nich, je to fízl a co hůř, je to šéf fízlů a za krátko i můj šéf." Podívala se znovu na Lucky: "To si děláte srandu?!" "Můj blog, mé dojmy, mé názory." "A tvrdíte, že vám stačí jeden pohled a poznáte všechno?" "Ano." "Vážně?" "Tak například vy. Máte sebevědomí a jste vyrovnaná, ale vaše oči kromě empatie a citlivosti prozrazují prožitek traumatu, nebo ztrátu blízkých osob, spíše obojí, zjevně proto děláte u policie. Mám pokračovat?" "Běžte raději pracovat." Poslala Connorsová Lucky pryč, hlavně protože její dedukce byla pravdivá.
Lucky s Henrym znovu zajeli k Nicol Kllyové. Henry Luckyně teorii sice nevěřil, ale nedala se odbýt. Když seděla v obývacím pokoji Kellyové a měla opět čaj, byla to tentokrát ona, kdo začal mluvit. "Předevčírem jste si na Livechatu chatovala s jistým Galantic1999, můžete mi říci kdo to je?" "Ale, jak tohle víte?" Divila se Kellyová. "Byla jsem tam. Tak kdo je to?" "Peter Knott, můj známý. Znám ho už roky, hodně mi pomáhá." "Opravdu? A jak vám pomáhá?" Ptala se Lucky dál, ale zvonek u dveří je přerušil. "Promiňte." Kellyová se vydala otevřít, Lucky mezitím dopila čaj. "Ahoj Petere, tak ráda tě vidím." Zaznělo ode dveří až do obýváku. Lucky se usmála a šla k nim, Henry šel pro jistotu za ní. Lucky nasadila vstřícnost vůči Nicol Kellyové, včetně empatického pohledu. "Nicol," Pronesla Lucky opravdu mile a vstřícně. "Já se vám ozvu." "Vy jste kdo?" Díval se na ně překvapeně Peter Knott. "Policie." Odpověděla Lucky. "Zatím nashle. Jo, ještě jedna otázka." Koukla se na Knotta. "Zabil jste Martina Bentona?" "Co, prosím?!" Díval se na ní Knott zaskočeně. "Tak nic. Zatím" Lucky už opravdu šla. Henry se ještě otočil na Knotta. "Promiňte, ona už taková zřejmě je. Nashle." Raději rychle zmizel. "Co to mělo být?!" Zeptal se Lucky vyčítavě, když byli v autě. "Test." Odpověděla Lucky klidně. "Test?" Kouknul na ní Henry nechápavě, ale Lucky už jen mlčela.
Další den přemýšleli společně Lucky, Henry a Connorsová nad záhadnou vraždou Martina Bentona, ve které neměli žádné stopy. "Co když byl Benton jen náhodná oběť?" Napadlo Henryho. "To těžko." Odpověděla klidně Lucky a usrkla ze svého čaje. "Leda bych ho zabila já, pak by byl náhodná oběť." "Nechte toho." Napomenula ji Connorsová. "Nemohl být náhodná oběť. Útok byl příliš intenzivní. Někdo měl pořádný vztek a vylil si ho na něm." "Páni, naše velká šéfka použila mozek a udělala to velmi správně." Řekla drze Lucky. Connorsová její poznámku tentokrát ignorovala. "Tak jo, projděte ještě jednou všechny lidi ohledně Martina Bentona, někde něco být musí." "Nudné, zdlouhavé a zbytečné." Pronesla Lucky a potom se jí na rtech vyloupl úsměv. "Já už totiž vím, kdo je vrah." "Vážně?" Koukla na ní Connorsová. "Sdělíte nám tu novinku?" "Henry to ví a vy se nechte překvapit. Jen ho teď musím chytit a už vím jak. Skvělá past." "Agentko Reevesová, nebudete dělat nic nezákonného!" "Ne to nebudu, no... možná trochu." "Sdělte mi, co víte, hned!" "Connorsová, zažila jste mou dedukci, tak mi věřte, slibuju, že tak na 75 procent to vyjde." "Jestli provedete něco nezákonného, odnesu to já a tím pádem i vy. Je vám to jasné?" "Jistě." Connorsová zamířila opět do své kanceláře. "Snad si opravdu nemyslíš, že to byl Knott?" Podíval se Henry na Lucky. "Ne. Nemyslím, teď už to vím." Odpověděla Lucky a šla si hledat klidné místo, nakonec zakotvila na půdě a vytočila číslo Nicol Kellyové. Znovu nasadila vstřícnost. "Nicol? Dobrý den, tady agentka Reevesová. Chcete mi pomoci chytit Martinova vraha? Fajn, večer se za vámi zastavím, zatím." Uklidila mobil a rozhlédla se po půdě. Byly tam dvě okna, stůl, starší postel, gauč v igelitu, protože byl skoro nový a hromada dalších věcí. Lucky napadlo, že dole na oddělení by ten gauč skvěle vyplnil místo. Zavolala proto Henrymu, aby tam za ní přišel. Večer se Lucky zastavila u Kellyové, se vstřícností jí vysvětlila svůj plán. Kellyová nebyla moc nadšená. "Vy po mně chcete, abych předstírala, že Martin... To snad ne." Kellyové se opět zalily oči slzami. Lucky soucitně dala svou ruku na její rameno. "Nicol, chápu, jak je to pro vás těžké, chápu vší bolest i já ztratila blízkého člověka, ale je to způsob, jak chytit vraha, pro Martinův i váš klid. Jen to hrajte se mnou, prosím." Kellyová se nakonec opravdu trochu uklidnila. "Tak dobře." V tom se znovu ozval zvonek. "To je Peter. Nabídl se, že mi udělá nákup." "Ach, to je milé, tak já už půjdu." Kellyová se vydala otevřít a Lucky šla za ní. Pozvala Knotta hned dál. "Dobrý večer." Řekla Lucky vlídně a podívala se na Kellyovou. "Tak Nicol, jak řikám, vraha už máme ve vazbě, takže se nemusí dál tajit, že pan Benton útok přežil. Je to nemocnice Mercy, pokoj 21, až ho budete chtít navštívit. Hezký večer." Lucky odešla s rukama v kapsách svého kabátu a spokojeným výrazem. Past byla nastražená, stačilo jen počkat, až se rybka chytí.
Druhý den Lucky s Henrym seděli v autě, před Nemocnicí Mercy a čekali, jestli se objeví Knott. Lucky hrála hru na svém PSP, zatímco Henry koukal směrem ke vchodu do nemocnice, ale pohled mu sjel i na hru Lucky. "To je Need For Speed?" "Jasně, underground 2, verze pro PSP." "Hezký. Hele vážně myslíš, že se objeví?" "Samozřejmě, že ano a nech mě to dojet, rušíš." "Víš, já si nemyslím, že to byl on." Lucky si otráveně povzdechla a pozastavila hru. "Jistě, že to byl on, kdo jiný?" "Nemáš důkaz, všechno zakládáš na té své teorii." "Ne. Mým základem je má dedukce s faktů, což potvrzuje i to, že tamhle jde náš Knott rovnou do nemocnice." Upozornila Lucky a sledovala oknem Knotta. "Třeba jen..." "Třeba jen co? Zašel na přátelskou návštěvu? Ale prosím tě, jdeme." Vystoupili z auta a sledovali Knotta až do nemocnice. Zastavili ho kousek před pokojem 21. "Kampak?" Knott se otočil s překvapením ve tváři. "Detektivové?" "Ne, agenti. Co tu chcete?" Zeptala se Lucky se škodolibým tónem. "Jen se chci podívat, jak se daří panu Bentovi." "Víte, mě ta vaše starostlivost přijde na můj vkus až moc dotěrná. Proč máte pravou ruku v kapse?" "Co je vám do toho, starejte se laskavě o sebe!" "Ukažte nám pravou ruku." Ozval se Henry. Lucky mu ji nakonec sama vytáhla z kapsy i s nabitou zbraní M9. Henry mu ji okamžitě vytrhl z ruky a vysunul zásobník. "Plně nabitá, hádám, že nebudete mít povolení." Lucky ho okamžitě přitiskla ke zdi, zkroutila mu ruce a nasadila mu pouta. "Jste zatčen za vraždu Martina Bentona. Hm, to se mi celkem líbí." Henry to raději dokončil za ní. "Máte právo nevypovídat, všechno, co řeknete, může být použito proti vám. Máte právo na obhájce, pokud si ho nemužete dovolit, bude vám přidělen." Zajistili zbraň. Odvedli Knotta do auta a rozjeli se na CSI. Lucky vedla výslech. Henry a Conorsová sledovali situaci přes sklo. Connorsová chtěla vidět, jak si Lucky povede. "Tak k věci." Začala Lucky. "Proč jste zabil Martina Bentona" "Říkala jste, že to přežil, a že vraha máte." "To byla past. Tak proč?" "Řeknu vám, proč jsem ho zabil, a vy mi řeknete, jak ste na mě přišla." "Napadlo mě to, když jsem byla tajně na Livechatu a sledovala, jak soucitně píšete Nicol, přišlo mi to podezřelé. Ale byl jste to vy, kdo mi sám řekl, že ho zabil." "Cože? Já vám nic takového neřekl!" "Vy ne, ale vaše tělo ano. Když jsem se vás zeptala, jestli ste ho zabil, nešlo mi o vaši odpověď, ale reakci těla, ta vás prozradila, chytit vás už bylo snadné." "Zajímavé, chytré." Uznal Knott. "Proč jste ho zabil?" "Proč? Léta se o Nicol starám, pomáhám jí, dávám ji najevo svou přízeň a ona si nakonec vybere toho dělníka?! Dostal jsem příšernej vztek, cítil jsem se podvedenej!" "Tak jste ho zabil." "Věděl jsem, že za ní pojede. Počkal jsem, až přijede, a když zašel na toalety, praštil jsem ho kovovou tyčí, několikrát. Zasloužil si to, sebral mi lásku. Já Nicolu miluji." "Jo, to je vidět." Lucky vše zapsala. "To nepochopíte." "Ne, lidský city nechápu." Lucky vstala. "Skončili jsme." Přešla k obrovskému zrcadlu. "Matko vrchní, nešmírujte." Pronesla, protože věděla, že tam Connorsová stojí. Lucky vyšla z výslechové místnosti. "Je váš. Můžu jít domů?" "Ve 4 odpoledne? Končíte v šest." "Chytila jsem vám vraha." "Končíte v šest a jinak gratuluji k prvnímu uzavřenému případu, ještě bych byla ráda, kdybyste nebyla drzá a poslouchala mě a chodila včas do práce." "Chcete toho moc." Řekla Lucky jízlivě a odkráčela, lehla si na gauč, který včera přinesli s Henrym z půdy. Když Connorsová v sedm večer odcházela, uviděla Lucky ležet na gauči. Překvapeně přišla blíž a divila se, že tam ještě je. "Ahoj, Connorsová." Pozdravila se zavřenýma očima. "Vy jste ještě tady?" "Očividně, kolik je?" "Je sedm." Lucky otevřela oči. "Ou, tak to, abych šla." Lucky se zvedla, vrátila se do své kanceláře, vzala si svůj kabát a batoh a dala se na odchod. Connorsová ji ještě zastavila. "Poslyšte, k tomu, co se vám stalo ohledně toho vašeho kamaráda, Michaela, kdybyste si o tom chtěla promluvit, tak..." "Neni o čem, už tak sem vám řekla dost." Vydala se na odchod, cestou se zastavila v laboratoři, aby vrátila mobil Martina Bentona. "Nedáš si ještě se mnou kafe?" Zeptala se Emily. "Cože?" "Jestli si nedáš kafe." "Mám radši čaj, ale kafe už jsem dlouho neměla. Rozpustnýho turka, mléko a cukr." "Jasan." Emily nadšeně odběhla dělat kafe.
Později večer ještě Lucky zazvonila na Kellyovou. "Slíbila jsem vám jméno vraha." Řekla, když Kellyová otevřela. "Byl to Peter Knott." "Cože?! Ale to není možné, jak mi to mohl udělat..." Knott byla zdrcená a znovu se rozplakala. "Upřímnou soustrast." Řekla ještě Lucky a zmizela. Doma pak seděla na gauči a přemýšlela o svém životě. Nakonec vzala kytaru a začala hrát.
Commentaires