Pád k horké tvrdé zemi jim uštědřil další ránu. Marcův teleport hodil Oliviu, Henryho, Momo a bezvládného Constantina doprostřed odlehlé skalnaté pouště v neznámých končinách Elementárie. Naštěstí nebyla půda tak horká, profukoval vítr a bylo tu potemněno, zřejmě byl večer. Olivia přiskočila zkontrolovat svého muže. Jeho slabý dech byl skoro neznatelný. Ale stále dýchal. „Dobrý?“ Upřela svůj zrak na Momo, která se drala na nohy. „Jo, jsem v pořádku.“ Nedokázala skrýt obdivný výraz. Oliviin manžel polomrtvý na zemi a její dcera právě zmizela kdesi mezi dimenzemi, poté, co je přepadl pán zla, během teleportu mezi dimenzemi. Olivia už to ale dělala automaticky, vždycky se starala víc o druhé než o sebe, byla už taková. To ovšem neznamenalo, že by si nebyla vědoma momentální situace. „Do háje!“ Zaklel Henry. „Já věděl, že to je past! Ten parchant!“ Přecházel nervózně sem a tam po všech čtyřech a černé myšlenky začaly pomalu plnit jeho mysl. „Musíme pro ni hned zpátky!“ Vykřikla Olivia rozhodnutě. „Je dítě a on je…“ Nedokázala dokončit větu. Dokázala tím vytrhnout Henryho, který se na všechny podíval. Skončil očima u ní. „Ty teleportuj svého muže s Momo do nemocnice, já půjdu pro Lucky.“ Vzpřímil se a v očích mu plál vztek. „Henry,“ Snad to, že Oliviin hlas zněl tentokrát zoufale, ho přimělo se na ní podívat ještě jednou. „Nemužu ji ztratit po druhý.“ Šeptla tišeji. Beze slov odtrhl svůj zrak. Ona ji nemůže ztratit? A co on? Už nějakou dobu na sobě pracoval, od chvíle, co si připustil, že nechce být takový, jaký byl, ale obavy o Lucky, spolu s černými scénáři, co se ji jen stane, nebo stát mohlo, ho vracely zpátky k jeho starému já. K tomu sobeckému magikovi, který myslí hlavně sem na sebe. Samozřejmě mu šlo ní, ale znovu to bylo kvůli němu samotnému a znovu nedokázal brát ohled na někoho jiného. „Hele, magikové?“ Získala si jejich pozornost Momo hledíc na nebe. Následovali její pohled, který vyděsil hlavně Olivii. Místo oblohy hleděli přímo do temné dimenze, jež byla nad nimi místo oblohy, jako by přirozená obloha nikdy neexistovala. Teprve teď si Olivia uvědomila, že stále pociťuje to nepříjemné mrazení temnoty. „Co se to pro draka děje?“ „Ví vůbec někdo, kolik je hodin?“ Přemýšlela Momo. Olivia prohledala své kapsy a vytáhla mobilní telefon jen, aby ji přepadla hrůza. „Co je?“ „Je po třetí odpoledne.“ Vyhrkla šokovaně. Došlo jim, že toto potemnění a počasí, není nic přirozeného z jejich planety. Byl to vliv temnoty. „Na blbosti teď nemám čas!“ Zasyčel Henry a teleportoval se, jen aby se vzápětí vrátil zpátky na místo, kde stál. Se zasípáním padl na koleno opřený rukou o zem. Zmatený výraz v jeho tváři, značil, že nevěděl, co se děje. Teleportoval se znovu. Ovšem výsledek byl stejný a s každým dalším pokusem mu docházely síly, které mu ještě zbývaly. Momo s Olivií, to nechápavě sledovaly. „Co se děje?“ Zeptala se Olivia. „Blokuje to nějaká temná síla. Je to silnější než já, nemužu se tam dostat.“ Odpověděl, tentokrát stále ležící na zemi.“ „Chceš mi říct, že se pro ni nemůžeme vrátit?!“ Neodpověděl jí. Jen zatl zuby, zavrčel, sebral zbytky sil a s malým řevem vylétl nahoru až k temné dimenzi, kde jej zasáhl proud temné energie, který ho poslal zpět k zemi. Zůstal ležet, ne, že by neměl síly vstát, ale z čirého zufalství. Před sebou viděl obraz té, kterou miloval a bál se, že už ji nikdy nespatří. Lucky pomalu nabyla vědomí. Avšak únava a bolest brady, kam ji udeřil Marco, prodloužily chvíli, než konečně otevřela oči. Přemýšlela, zda byla v bezvědomí a kolik času uplynulo, jestliže ano. Pomalu, po dlouhém přemlouvaní sebe sama se se zvedla na své čtyři končetiny a rozhlédla se. Hustý porost rostlin a vysoké stromy lemovaly krajinu kolem ní s průsvitem slunečních paprsků, jako za letních dnů v pravé poledne. Bylo teplo, příjemné teplo, ovšem i toto teplo bylo až příliš velké na listopadový den, jež by měl být. Po hodinách a bojích v temné dimenzi se to zdála být naprostá krása, až na jedinou vadu. Všude bylo ponuré ticho. Žádné ani vzdálené zvuky živočichů nebo zpěv ptáků, které by se na podobném místě dali očekávat. Široko daleko se zdálo, že jediné známky života zde byly rostliny. To ticho ji děsilo, možná víc, než by ji děsily zvuky. „Mami?!“ Zvolala do prázdna. „Henry?! Anežko?!“ Její volání zůstala bez odezvy. Zavětřila. Neměla tušení, kde je. Sklopila uši strachem, který ji přepadl, žaludek se ji sevřel a na tváři se ji objevil zoufalý výraz. „Lucky…“ Prolomil náhle ticho vleklý cizí temný hlas. Zněl všude a zároveň odnikud. Nadskočila leknutím. Temnější hlas ve svém životě dosud neslyšela. „Kdo je to?!“ Vypískla vyděšeně, ale ať se rozhlížela jakkoliv, nikde nikoho neviděla, a to ji děsilo o to víc. „Oh, neboj se, mláďátko.“ Ozval se temný hlas znovu, tentokrát začal nabírat jeden jasný směr. „Já ti neublížím. Jestli chceš vědět, kde jsi a jak tvou situaci vyřešit, následuj můj hlas.“ Lucky polkla. Hlas byl temný, vleklý a rozhodně ne přátelský, co se stane, pokud jej bude skutečně následovat? S váháním a nedůvěrou stála na místě. „No tak, Lucky, můžu ti pomoct, ale musíš za mnou přijít.“ Ozval se hlas po pár minutách znovu. Vše v ní jí říkalo, že nemá věřit tomu hlasu, ale byla unavená, zoufalá, chtěla se jen vrátit domů. Pomalu a nejistě se nakonec vydala za hlasem, který ji směroval. Trvalo nějaký čas, než vyšla z pralesa, který byl na vrcholu obrovské skály. Jen nedaleko od ní zemi oddělovala tma, noční tma. Lucky na to zaujatě hleděla. ohlédla se. Jako by za ní snad byl den a před ní noc. Vzlétla ze skály se stále nemotorným přistáním, aby si to prohlédla blíže. Nic podobného nikdy neviděla. „Pojď.“ Ozval se temný hlas netrpělivě. „Ne.“ Špitla stále ve strachu. „Je to jen noc, zbabělče. Chceš přece odtud, ne?“ Opět dlouho váhala, nakonec však šla, netušíc, že z oné skály ji pozoruje Marco. Pán zla sledoval svou rivalku se zlým úsměvem, poté so otočil a vydal se na druhou stranu. Jakmile bylo v nemocnici postaráno o Constantina, teleportovaly se Olivia s Momo do chrámu strážců, kde panovala kritická situace. „Ztratili jsme Lucky!“ Vykřikla Olivia. Teprve potom, si začala uvědomovat, jak tu všichni kmitají. „Co se děje?“ „Jak ztratili?“ Ignoroval Ignitos její otázku. „Vraceli jsme se, mezi dimenzemi na nás během teleportu zaútočil Pán zla, oddělil od nás Lucky a nás násilně přemístil na tuhle planetu.“ „Hm, rád vidím, že aspoň ty si v pořádku Momo. Pokud Marco teleportoval Lucky zpátky do temný dimenze, což se dá považovat za pravděpodobné, pak jediný, kdo se pro ni může vrátit, je Henry. Kde vůbec je?“ „Henry to zkoušel. Ale něco mu brání, aby se tam dostal, možná to taky udělal on. Nevim, kam potom Henry zmizel.“ „To znamená že Lucky je vydaná Marcovi na pospas. Henry mě s pastí pravdu…“ „Můj draku, on ji zabije…“ Tlumila Olivia hlas, jak se ji zmocnilo zoufalství a strach o dceru. „Nezabije.“ Objala ji Momo se soucitem. Lucky už umí bojovat, navíc má k dispozici schopnosti, které nikdo jiný nemá, musíme doufat.“ Zaměřila zrak na Ignitose. „Co se tu děje?“ „Mysleli jsme, že Marco půjde po posledním krystalu rovnováhy a postavili tam obranu, jenže, během toho, co šli pro tebe, zničil 3 ze čtyř mezisvětů a něco opravdu blokuje možnost teleportu, nemůžeme chránit ten poslední.“ „Mezisvěty, to je co?“ „Mezisvěty jsou malé bez dimenzionální světy, které obklopovaly Temnou dimenzi s každé strany a značně redukovaly její vliv na jiné dimenze. Ale i tak byl vliv značný. Kdo ví, co bude, jestli Marco zničí i poslední mezisvět, zvlášť v kombinaci s narušenou rovnováhou naší dimenze,“ Momo se jen kousla do rtu. I přes snahu strážců nynější situaci nějak řešit, nezbývalo než čekat, co se stane dál a přímá viditelnost temné dimenze na jedné straně Elementálního světa nevěstila nic dobrého. Nějakou dobu šla Lucky po noční straně. Děsivý hlas už neslyšela. Zastavila, nemohla už moc dál, potřebovala by si odpočinout. Se zoufalým předklonem zmáčkla oči. Nevěděla, kde je a nezbývalo jí dost sil na teleport. Neměla daleko k slzám. Náhle pocítila závan větru. Byl mrazivější, než cokoliv jiného s třasem náhlé zimy se rozhlédla kolem sebe. Teprve teď spatřila baziliška, plazícího se k ní. Ale tohle nebylo jen zvíře. Tvor s rudýma očima černější než uhel. Hlavu a hřbet mu snad všude pokrývaly ostny a jeho břicho se zdálo být rozžhavené. Za sebou nechával ohnivou stopu a energie z něj byla temnější než cokoliv, dokonce než z temné dimenze. „Zdravím Lucky.“ Připlazil se až k ní a snad proto, že ona byla na čtyřech, se jeho hlava tyčila nad ní. Bylo jasné, že ten temný děsivý hlas, který Lucky volal, patřil tomuhle tvorovy. Lucky zacouvala „Co jsi zač?!“ Snažila se nedat najevo strach, ale právě ten nepříjemný pocit strachu jí projížděl celým tělem. „Chtěl jsem ti složit poklonu za to, co všechno, co jsi dokázala v poslední době. Je to vážně úctyhodné.“ „Kdo zatraceně jsi?!“ Zavrčela s dalšími kroky dozadu. „A neboj se, vím o tvém strachu. Strach je to, co sázím do srdcí všech, abych je mohl snadněji ovládat. Strach a touhy.“ Tato slova ji dala odpověď. Teď už věděla, kdo to je. „Vím, kdo jsi. Jsi bůh temnoty, jsi Beelzethor.“ „Měla bys být poctěna, ne každý se se mnou setká fyzicky.“ „Ale já o tohle setkání nestojim!“ „Ale no tak. Víš přeci, že ti nemůžu ublížit, dokud jsi na straně světla.“ „Ta podoba hada je už trochu klišé, nemyslíš?“ „Nelíbí se ti to?“ Odplazil se dále od ní. Začal měnit svou podobu střídavě v Momo, Oliviu a Henryho. „Můžu být kýmkoliv.“ Promluvil svůdným hlasem patřící Henrymu a opět se vrátil do podoby černého baziliška. Jen se kousla do rtu. „Věř mi, že ti touhle podobou dělám laskavost.“ „Fajn, udělej mi druhou a zmiz.“ „Máš odvahu se mnou mluvit takhle. Copak si nikdy nepřemýšlela nad tím, proč tohle všechno musíš dělat?“ „Nesnaž se mě pokoušet!“ „Však se na to podívej, musíš to vidět i ty. Dřeš se v jeho jménu, trpíš a pro co? Pro cizí. Hyperos ti přitom vzal dost.“ „On ne.“ Procedila mezi zuby. „Nech mě na pokoji!“ Beelzethor dal svou hlavu až k ní. „Vím, po čem toužíš ze všeho nejvíc, Lucky. Můžu ti vrátit, co ti on vzal.“ Před nimi se objevila mlha. Lucky v ní spatřila sama sebe přibližně ve věku sedmi let. Byla na zahradě domu, kde bydlí s Olivií a hrála si s nimi. Neustále ji trápilo, že nemohla prožít dětství s rodiči. Věděla, že se to nedá vrátit, možná, proto po tom toužila ze všeho nejvíc. Tou iluzí byla jako přikovaná, aniž by postřehla, že se bůh temnoty slizce ovinuje kolem ní. „Mužeš to mít zpátky, později i s Henrym.“ Jeho hlas ji vytrhl, uvědomila si, že je v jeho svírající pasti. Podívala se zpět do mlhy. Obraz zmizel a tehdy ji došlo, že je to rafinovaná lež. Zavrtěla se. „Ne, jen lžeš! Odstup ode mě!“ Bůh temnoty zlověstně zařval a uvolnil své sevření. „Za tohle zemřeš!“ Během chvilky zmizel. Povzdechla si. Vzpamatovat se z tohoto setkání jí zabralo nějaký čas. Zamyslela se, jak si poradit. Bez varování se země náhle zatřásla a s dunivým rachotem začala praskat, rozpadat se a mizet. Skočila na jeden malý kus, pod sebou viděla prostor nekonečna. Příliš pozdě zaznamenala Pána zla, který se za ní objevil, popadl ji za krk a oba je teleportoval. Dopadla k zemi. Bylo to tvrději než kdy jindy, bojový oblek ji ochránil před zraněním, ale i přes jeho odolnost a vrozenou odolnost magiků, cítila velkou bolest. Ještě dřív, než se vzpamatovala z ohromujícího pádu, poznala, že je zpátky v temné dimenzi, chlad a negativní mrazivý pocit, který vyvolává temnota projely znovu celým jejím tělem od nohou až po konečky drápů na rukách. Také slyšela hřmění bouří charakteristických pro tuto dimenzi. Nikdo kromě Henryho a Momo nevěděl, že se ve skutečnosti bojí bouřek. Momentálně však byly bouřky její nejmenší problém. Marco přistál kousek před ní, ale vyčkával, až se vzpamatuje. Byla unavená s předešlých bojů. Její tělo dávalo značně najevo, že by nejraději zůstalo ležet, navzdory té chladné drsné zemi s ostnatým povrchem na mnoha místech. Věděla, ale v jaké situaci je, věděla, že ji jde o život a nesmí to vzdát. Vzala všechny své zbývající síly a pomalu se zvedla na všechny čtyři a upřela unavený pohled na Marca. Pán zla zlověstně vrčel s ušima dozadu a také se ze vzpřímené polohy postavil na všechny čtyři. Jeho oči už opět byly normální, je-li možné to tak nazvat – tmavě šedé s téměř prázdným pohledem. „Teď jsme tu jen ty a já.“ Promluvil zlověstným hlasem, nebyl to sice vůbec příjemný hlas, ale byl to znovu jeho hlas. „Poznáváš to místo, Lucky?“ Lucky se lehce rozhlédla, místo, kde se nacházeli ji přišlo povědomé, ale nedokázala jej plně identifikovat. „Tady jsem tě před pár měsíci už skoro zabil.“ Došlo jí, kde jsou. Na tomhle místě ji opravdu téměř přizabil v letních měsících, potom, co jí mimo jiná zranění probodl srdce a způsobil ji trauma, vyvolávající ty ničivé noční můry, kvůli kterým se bála spát. Ta traumatická vzpomínka se nyní znovu vynořila v její mysli, ale jeho hlas ji rozptýlil. „Nebýt toho mizery Henryho, bylo by se mi to bývalo podařilo, ale nevadí, dokončíme to teď.“ Řekl zle s nádechem zvrhlé radosti, kterou mu přinášela jeho vlastní slova. „Tentokrát se sem ani ten tvůj Henry nedostane. Dnes tu zemřeš a nikdo už tě nezachrání.“ Se zákeřným úsměvem šel pomalu k ní. S pohledem vystrašeného mláděte, začala přikrčeně couvat. „Nabízel jsem ti, že si můžeš zalíst, kam jen chceš a žít si tam svůj ubohej život. Vlastně úplně poprvé jsme se mohli spřátelit, vzpomínáš? Sama sis vybrala smrt.“ Zákeřně se usmál. „Neboj se, svými skutky sis určitě zajistila vzkříšení od toho svého Boha světla, ne? Ačkoliv…“ Na oko se rozhlédl „Kde teď ten tvůj Bůh světla je?“ Zařval zvukem příšerného zvířete. Bylo jasné, že domluvil. Lucky se otočila a začala utíkat. Pána zla to nějak neznepokojilo, sám o moc nezrychlil, a přesto mu nedokázala utéct. Pokusila se se teleportovat. Samotný teleport se jí povedl. Záhy však pocítila temnou neznámou sílu, která jí v teleportu zabránila. Skončila zpět na místě, ze kterého se jí teleport zdařil. Neměla tušení, co se to děje. Skončila na pravém boku, bolelo to. Pán zla ji dostihl „Teleport tě nezachrání Lucky. Svýma temnýma silama jsem zablokoval průchod dimenzí.“ Zoufale na něj zvedla hlavu, moc netušila, o čem to vlastně mluví. Chytl ji za krk a zvedl. Neměla ani vůli se příliš vzpírat. „Nemáš ani tušení, co jsem skutečně zač. Ubohý mládě, nevíš nic, proti jakým silám stojíš a kvůli čemu? Co tě motivuje? Věrnost Bohu, láska, mír? Iluze Lucky! Lži, které jen nutí plýtvat energií.“ Snažila se dýchat a jeho slova ji přišla dokonce otravná. Vlastně ji štvala. Byla unavená a měla ho dost. Použila z levé ruky zářivou žílu z elementu světla, kterou uchopila jeho ruku. Trhla rukou vší silou. Marco zařval. Byl to Dark Magik a cokoliv z elementu světla mu vadilo, ačkoliv nevěděl, co přesně to použila. Bylo to silnější než on. Donutilo ho to Lucky pustit proti jeho vlastní vůli. Byl překvapený, nevěřil, že by něco mohlo být silnější než on. Lucky se otočila a dala se znovu na útěk, vyskočila do vzduchu a letěla. V temné dimenzi neměla ponětí, kde je, jen chtěla zmizet daleko od Marca. Pán zla však vzlétl také a letěl hned za ní. Vyslal z rukou kouli, temné energie, která zasáhla Lucky a srazila ji k zemi. Marco nabral výšku jen, aby se tím víc řítil přímo na ní. Otevřela oči a viděla ho. V poslední chvíli se překulila pryč a vyhnula se tak jeho ráně pěstí, která by ji v takto nabrané síle nejspíš na dobro vyřadila z boje a zpečetila její osud. Marco byl po zásahu země zraněný sám. Jeho pěst se ale zahojila během pár vteřin a zůstaly na ní jen zbytky jeho krve. Vražedně se koukl po Lucky, která vstala na čtyři, během procesu zhojení jeho ruky. Došlo ji, že při dalších pokusech o útěk jen bude dále vyčerpávat zbytky svých sil. Musela rychle něco udělat. Marco se k ní znovu blížil se zlým vrčením. „Nedělej to.“ Snažila se ho přesvědčit. „Takhle to bejt vůbec nemusí, nemusíme spolu bojovat.“ Zastavil se a jen naklonil hlavu s tázacím pohledem. „Beelzethor je lhář. Vždycky byl. Je to podvodník. Vím, že ses nenarodil jako my, že tě vytvořil skrz klonování jinej magik. Nikdo ti možná nikdy nedal na výběr, ale ty tohle dělat nemusíš. Vím, jaký to je, to lákadlo moci, všeho, co chceš. Ale bůh temnoty není tím, za koho ho máš. Teď to možná vypadá, že ti dal moc, ale chce zahubit život a tebe jen využívá, pro tvoji sílu. Nic pro něj nejsi, zabije tě taky, věř mi.“ Marco rozzuřeně zařval dalším příšerným zvukem. „Jak se opovažuješ!“ Použil psychické síly a s mávnutím rukou smetl Lucky, aniž by se jí dotkl. Teleportl se k ní „Teď si mě vážně dožrala!“ Chytl ji za nohu a znovu odhodil. Kutálela se několik metrů. Šel za ní tentokrát pomalu, zajímalo ho, jestli se ještě pořád zvedne. Mnohem pomaleji a s větší námahou se stále ještě zvedla. „Máš silnou vůli, ale na mě nestačíš!“ Otevřel ústa a vychrlil na ní proud neutrálního elementu. Uskakovala a vyhýbala se přes svou únavu byla dostatečně rychlá. Bylo to jen tak tak. Vydržel chrlit proud energie poměrně dlouho, ale nezasáhl ji. Vyslal smršť ze zemského elementu. Lucky vytvořila ledový štít, kterým odrážela Marcův útok. Podařilo se jí odrazit celý jeho útok. Přestala udržovat štít z ledu a vytvořila ledový meč. Odrazila se od země s mečem nataženým před sebou letěla na Marca. Zabodla meč pánu zla do levého ramene. Meč se přelomil kousek od její dlaně a jeho zbytky z ledového elementu objímající její levou paži zmizely. Marco vydal zvířecí řev překvapení. Lucky znovu natáhla levou dlaň proti němu. Modrofialové blesky linoucí se z její dlaně zasáhli Marca. Pomocí elektrického elementu odhodila Marca dál od sebe a s ústupem čekala na vývoj situace. Marco se s vrčením rychle zvedl, vyzařujíc vztek nad tím, co se jí právě podařilo. Uchopil odlomený kus ledového meče, zabodnutý do jeho ramene a bez jakéhokoliv bolestného výkřiku si jej prudce vytáhl. Vztekle ho zahodil a podíval se na své krvácející rameno. Rána se opět instantně zhojila během pár sekund. Pohlédl na Lucky a opět nepříjemně zařval. Lucky couvala se zděšením. „Jak ho mám přemoct, on se hned uzdravuje.“ Pomyslela si a její zoufalství bylo čím dál tím větší. Řešila s Momo, že i on je jen magik, ač geneticky upravený super silný klon, má taky své fyzické hranice a je možné jej porazit. Zdálo se však, že pravdou je opak. Jakékoliv fyzické zranění, které mu jen obtížně dokázala uštědřit, se hned hojilo. Navíc mu neubírala síly žádná únava. Lucky napadlo, že tu dnes skutečně umře. „Tohle je můj konec!“ Vyvstávalo jí teď neustále na mysli. Že by to teď přeci jen vzdala? Má tohle nějaký smysl? Vždyť je sama ještě mládě, kdo by jí to mohl vyčítat? Marcovi oči zeleně zářily neutrální magikou zvedl ruce do vzduchu a několik desítek ostrých kamenitých hrotů vyrůstající ze země všude kolem nich se odlomilo a vzneslo se do vzduchu. Psychickými silami je vyslal na ní v neuvěřitelně vysoké rychlosti. Zásahy vymrštily Lucky do vzduchu. Na mnoha místech ostré hroty poškodily její oblek a způsobily jí bolestivá krvácející zranění. Nedopadla ani zpátky k zemi a vychrlení proud neutrální magiky zasáhl její pravou ruku. Vydala zvířecí řev bolesti, velké bolesti. Dopadla k zemi. Těžce poraněná ruka téměř až do svalů silně krvácela. Zůstala ležet. Neměla už sílu a ani vůli se zvedat. Marco k ní přišel. „Čekal jsem od tebe víc.“ V té větě by se dokonce našla špetka zklamání. „Vážně jsem se i bál potom, co ses přeměnila do té light formy. Tohle přitom bylo tak snadný. Jen zlehka těžší, než jsem původně předpokládal.“ „Tak už to skonči.“ Škemrala doslova o smrt sípajícím hlasem. Usmál se, tohle měl rád. Lehce do ní kopl, otočil ji tím na břicho, aby si usnadnil přístup ke smrtelnému místu jejich rasy, na temeni hlavy. Vytáhl kapesní nůž, ten, který stále nosil, přesto, že mu jako magikovi, který má drápy a umí vytvářet meče, v podstatě k ničemu nebyl. Otevřel ho a napřáhl ruku. Lucky se ve svých myšlenkách omlouvala všem, včetně Hypera samotného. Vzpomínala, co vše zažila od chvíle, kdy se vrátila na svou rodnou planetu, do elementálního světa. Na to, co vše dokázala, na Henryho, Momo a svou matku, s kterou se tu konečně vytouženě setkala a také na různé rozhovory. Včetně vyprávění o Aurelově obětování v podání Ignita, příběhu, který znala z posvátné knihy. „Ano, i on musel zemřít, pomalou a bolestivou smrtí. Trpěl víc než kdy kdokoliv jiný, dokonce pořád víc než ty. A ty to tu teď jen tak vzdáš, po tom všem, co už si dokázala.“ Zašeptal hlas kdesi hluboko v ní samotné. Byl to její hlas Rozumnější část jejího já, které vždycky tak toužilo dokázat všechny ty správné věci a jít za nimi. Rozumný hlas pokračoval: „Zemřel i pro tebe, abys ty mohla žít. Nevzdal to, vytrval do konce. Ty se tu necháš dobrovolně zabít, protože je to ta snazší cesta. Jako by jeho oběť byla zbytečná.“ Otevřela oči. „Nebyla!“ Řekla s únavou, ale i s novým odhodláním. Podívala se na místo kousek před sebe a silou myšlenky se tam teleportovala. Bylo to v poslední chvíli, ještě cítila, jak ji Marcův nůž projel pár centimetrů pod kůží, nepříliš hluboko, nestihl tak zasáhnout smrtelné místo. Nevnímala už ani tu bolest, protože bolest ze zasažené ruky překonala bolest z ostatních zranění. Poprvé se zdálo být výhodné, že mozek registruje vždy jen tu nejsilnější bolest. Marco nečekal, že by snad ještě měla sílu nebo vůli, aby se v těch posledních vteřinách ještě k něčemu zmohla. Plný skutečného překvapení na ní otočil hlavu, jeho údiv byl o to větší, že se dokonce zvedala, navíc vzpřímeně. „Co to má bejt?! To jsi jako chytla druhej dech nebo co?!“ Jeho tón byl plný hněvu i údivu zároveň. Už se viděl, jak přepadne Elementárii se slovy, jak zemřel magik, který je měl zachránit. Lucky se postavila. „Aurel to nevzdal. Dokud budu při smyslech, tak to taky nevzdám.“ „Hlupačko! Naivní dítě. Podívej se na sebe. Nemužeš mě porazit.“ „Možná ne, zabiješ mě – umřu. Ale neusnadním ti to a navíc…“ Na vteřinku se odmlčela. „…Pořád věřím Hyperovi!“ Zaujala bojový postoj, navzdory té příšerné bolesti pravé ruky, vyčerpání a strachu. Marcovo skřípání zubů značilo nárust jeho vzteku na maximální úroveň. Lucky věděla, že musí bojovat do posledního dechu, jestliže tu nechce dnes zemřít. To, společně se vzpomínkou na Aurelovu oběť, zvýšilo její odhodlání. Pobrala ty zbytky sil a vůle, které ji ještě zbývaly a s neústupností v očích věnovala pánu zla zvířecí řev a její oči začaly zářit, nikoliv neutrálním elementem, jak tomu bylo u všech magiků, zářily silně a jasně. Silueta Hyperovy dračí hlavy na obou jejich pažích zářila také. Záře byla tak silná, že silueta prosvítala jejím oblekem. Překvapeně se podívala na své paže s výrazem, který se snaží usilovně přijít na to, co se vlastně děje. Marco se ušklíbl. „To snad ne!“ Zasyčel nahněvaným hlasem. Věděl, co se děje, že se Lucky mění do své aktivní formy Light magika. Jeho ego mu ale nedovolilo pocítit obavy, vždyť už ji málem zabil, je zraněná a vyčerpaná, možná silnější v přeměněné formě, dalo jí to možná trochu výdrže navíc, ale on je pořád nejsilnější a bez únavy, bude to pár minut navíc. Aspoň tak si to vše myslel. Neměnilo to nic na tom, že ho velmi rozezlilo, jak daleko to zašlo. Lucky obklopily zářivé plameny světla kolem celého těla a její přeměna byla kompletní. Podobně jako při první proměně i teď Prozařovala své okolí, v temné dimenzi o to více. Bylo to poprvé, kdy bylo v této dimenzi takto silné světlo. Nevěděla sice ještě, jak svou proměnu vyvolat na vědomé úrovni ani, jak se jí to podařilo nyní, ale na tom momentálně nezáleželo. Cítila, jak ji element světla v této podobě posílil, včetně úlevy od bolesti. Její zranění se nevyléčila, ale díky tomu jí bylo opravdu lépe. Znovu pocítila naději, že ještě může přeci jen vyhrát, že pána zla jde porazit a i to, přispělo k její síle. Marco zařval a celý rozzuřený se ve čtyřech rozeběhl proti ní a s dalším řevem skočil. Vytřeštila oči, což by ovšem přes element světla nikdo nepoznal. Vytvořila v levé ruce zářivý meč a natáhla ho proti Marcovi. Na vyhýbání bylo příliš pozdě. Nabodl se na meč. Mávnula rukou dozadu a z meče ho odhodila. Na vlastní kůži poznal, jak se před chvilkou cítila ona sama, když ji odhodil. S vydáním dalšího řevu se velmi rychle zvedl a pohlédl na svou krvácející ránu. Byla v hrudníku, ale nezdálo se, že by mu výrazně ublížila. Bylo pro něj šokující zjištění, že se mu však ihned nehojí, dokázal se pomocí psychických sil léčit ze svých zranění okamžitě, ale teď to nešlo a bolelo ho to. Ne, že by bolest necítil, jen ještě ne takovou. Překvapilo to i Lucky. „Zranění z elementu světla nemůže uzdravit.“ Uvědomila si. Vrhl po ní vražedný pohled poté, co to došlo i jemu. Jeho oči zrudly a jeho výška začala růst. Ustoupila ještě dál, věděla, že se mění do temné formy. S řevem se přeměnil na aktivní formu Dark magika. Hned, jak jen mohl vyslal na Lucky útok z temného elementu. Ani nad tím moc nepřemýšlel, byla to tedy jen energie temného elementu. Vyskočila do vzduchu, aby se vyhnula a rovnou myšlenkami zůstala v letu. Marco vzlétl za ní a vychrlil proud temného ohně. Vychrlením plamenů světla, reagovala ve stejném duchu. Plameny se na okamžik střetly. Světlo zničilo temný oheň. Marco nabírající na frustraci se na Lucky vrhl v rychlém letu. Lucky nestačila zareagovat časně. Chtěl ji popadnout, ale záhy zjistil, že světlé plameny obklopující její tělo mu způsobují velikou bolest a světlo z nich zas nebyly schopné unést jeho oči. S řevem od ní v letu zacouval. Viděla, jak reagoval a chopila se své šance. Natáhla ruku a vysílala na něj vlnu energie světlého elementu. Pán zla řval bolestí, hněvem, ale i hrůzou. Poprvé v svém životě totiž pocítil, jak mu ubývá jeho vlastní síla, a to jej děsilo. Lucky se snažila tento útok držet. Marco však překonal bolest, vytvořil dva temné meče. Nemohl jimi element světla zničit, ale prosekal Lucky útok, tak aby z něho dostal sám sebe. Byl téměř v psychotickém stavu, když se na ní znovu vrhal i s meči, věděl, že sám se k ní teď přiblížit nemůže. „Zabiju tě!“ procedil vztekle mezi zuby. Udělal rychlý pohyb a temnými meči srazil Lucky za cenu jejich zničení vlivem elementu světla. Lucky s bolestným výkřikem padala k zemi. Po chvilce zase našla ty správné myšlenky, přetočila se směrem na břicho a nabrala zpět výšku, jen tak tak nad zemí. Věděla, že je Marco dost rychlý na to, aby byl hned za ní. Vytvořila světlý meč v relativně nezraněné levé ruce a s umístěním meče před sebe se v letu otočila. Právě včas, aby se Marcovy dva nové temné meče stihli srazit s tím jejím. Oba začali stoupat ještě výše jedním směrem. Fyzicky si dávali pozor na odstup. Spojovali je jen jejich meče. Snažili se přetlačit. Oba chtěli to samé, jejich myšlenky byli stejné, aniž by to tušily. Způsobilo to, že oba odeslali pomocí psychických sil obrovské proti síly temného a světlého elementu, které je odrazily daleko od sebe. Oba drželi své myšlenky letu. Marco se ihned rozletěl na Lucky. Ta zavřela oči a sklopila hlavu. Natáhla obě ruce do stran a dávala je pomalu nahoru. Ačkoliv s pravou rukou nemohla skoro hýbat a bylo to velmi bolestivé. Nabírala dostatek energii na útok bouře. Energie světla stoupala od jejich nohou až k její hlavě. Zvedla hlavu a řevem uvolnila masivní útok z elementu světla. Marco už dolétl až k ní. Útok ho plně zasáhl a pohltil. Temnou dimenzí se ozval jeho řev. Silné světlo z útoku nakonec pohltilo vše, včetně Lucky, která jej vyslala a prozářilo temnou dimenzi na kilometry daleko. Útok ještě dozníval po rozplynutí formou, jakého si deště světlého elementu. Lucky zůstávala ve vzduchu. Marco ležel ne zemi a jeho temná přeměna byla pryč. Otevřel oči. Poprvé v životě poznal, jaké to je být naprosto zesláblý a bez sil. Pomalu se s námahou zvedal. Lucky použila schopnost žíly ze světlého elementu a svázala s ní Marcovi obě ruce, dříve, než se stihl zvednout. Snadno ho donutila složit je k tělu a pomocí žíly světla a manévrů stále ještě ve vzduchu jej svázala, aby se nemohl hýbat. Pán zla se marně snažil dostat ze svého spoutání. Přistála u něj, a i když byla stále v aktivní formě light magika, její oči přestaly svítit. Marco ji daroval svůj pohled plný nenávisti, už si byl ale vědom, že prohrál. „Tak dělej. Zabij mě, dokud můžeš!“ „Já tě nezabiju.“ Zavrtěla hlavou. „Bez ohledu na tvoje zločiny, by to bylo pořád špatný.“ „Žádný vězení na světě mě neudrží Lucky. Uteču a budu v tom pokračovat, budu mu dál sloužit. Budou další mrtví!“ Ignorovala jeho slova. Použila, novou schopnost, kterou jí dal Aurel. Mávla rukou, ze které vyšel proud elementu světla zmizel v temné obloze, kterou prozářil. Tím zrušila temné zablokování průchodu z této dimenze. Otevřela jakýsi portál do prostoru nekonečna kousek za ním. „Marco, svým jednáním si způsobil spoustu zla a vzal spousty životů. Bez lítosti to přiznáváš, včetně toho, že v tom chceš pokračovat a vyznáváš věrnost bohu temnoty. Pro ochranu všech tě teď pošlu do dalekých hlubin nekonečna. Prý jsou tam pusté dimenze. No… Tam nikomu neublížíš.“ Marco se po jejich slovech, pokusil znovu vyprostit. Zařval na ní, když viděl, jak pomalu používá psychické síly. V jeho očích se znovu objevilo jen bělmo a šel z nich temný kouř. Nezmohl už nic. Pomocí psychických sil jej Lucky rychle vyslala portálem do dalekých, hlubokých, pustých hlubin nekonečna a uzavřela portál. Zavřela oči, vydechla a klesla na kolena. Její hlava se unaveně svěsila. Nemohla tomu sama uvěřit. Pán zla byl pryč. Zůstala tak. Hyperův hlas v její hlavě ji nakonec vrátil pozornost. „Běž odtud!“ Uvědomila si, že je stále ještě v temné dimenzi. Otevřela oči, musí odtud zmizet. Ze svých posledních sil se teleportovala z temné dimenze. Teleportovala se do hlavní místnosti v chrámu strážců, kde padla vyčerpaná zraněná k zemi. Během teleportu se vrátila do normální podoby. Všichni se k ní seběhli, strážci, pracovníci, Momo, Olivia ji se zděšením vzala do náručí. „Lucky!“ Lehce zvedla hlavu směrem k jejímu hlasu a zamžourala očima. „Marco je pryč. Poslala Jsem ho daleko do nekonečna.“ Vypravila slabě a ztratila vědomí. Uslyšela hlasy, které znala. Hlas její matky a Momo byli první, které Lucky slyšela, než otevřela oči. Viděla Oliviu a Momo. Stály před jejím lůžkem. Byla oblečena v lehkém bílém oděvu. Zraněnou ruku měla nataženou, podepřenou a zafixovanou před sebou. Cítila teplo na levé dlani. Otočila hlavu. Spatřila Henryho, který ji držel za ruku, nevěděl, že se probrala, měl hluboce zamyšlenou tvář a oči mu směřovaly k zemi. „Ahoj.“ Řekla tiše. Ihned k ní zvedl hlavu a přiběhly k ní i Olivia s Momo. Olivia ji hned objala, Henry si tedy musel počkat. „Lucky, díky Bohu.“ Oddechla si Olivia. „Bál jsem se, že sem tě ztratil.“ Řekl Henry, když se dostal na řadu s obětím. „Málem ztratil.“ Odpověděla s povzdechem, a nakonec se objala i s Momo. „Nic neříkej, protože, jestli mě budeš zase chválit, tak se zblázním.“ Řekla rychle, než stačila mluvit Momo. „Jak chceš. Já si myslím svoje.“ „Není koho chválit, já bych to vzdala.“ Řekla s opětovným povzdechem. „Ale, nevzdala jsi to.“ Mrkla na ní. Lucky se zadívala na vedlejší postel, kde ležel její otec napojený na kapačky. Stále vypadal, že je ještě v bezvědomí. „Přežije to?“ Sledovala ho Lucky. Olivia se také podívala na Constantina. „Jo, neboj. Jen musí nabrat síly.“ Pohladila ji po tváři. „Uplynulo devět dní, dle Lucky devět nudných dní, po kterých ji společně s Constantinem propustili z nemocnice do domácího léčení. Lucky měla ruku stále ještě zavázanou a znehybněnou a Constantinovi, také chvilku potrvá nabrat zpět váhu a všechnu sílu. Díky společnému pokoji, ale měli čas poznat více jeden druhého. Doma Constantin vyprávěl, jak to vlastně bylo té noci před osmnácti lety, kdy teleportoval Lucky pryč. „Samozřejmě jsem nedoufal, že se dočkáme zrady, ale vzal jsem ji v úvahu jako jednu z variant událostí, které by se mohly stát. Hned po tom, co ses narodila a ukázalo se, že jsi pravděpodobně magik z legend, šel sem za hrstkou lidí, kteří o nás ví a které znám, a vybral Thomase, který mi dal své slovo, že se o tebe v nejhorším případě postará. Nikdo o ničem nevěděl. Byl to čistě můj nouzový plán.“ „No mně si to snad říct mohl.“ Řekla Olivia jako vsuvku spíše než výčitku. „S tím jsem hodně bojoval a chtěl jsem, ale už jsem to nestihl… Každopádně té noci, kdy nás pán zla přepadl a zavraždil hlídku, mi bylo jasné., že proti němu nic nezmůžeme. Naštěstí jsem tě stihl na poslední chvíli přemístit. Pán zla mě potom unesl. Léta mě mučil, aby se dověděl, kde jsi. Myslel jsem, že mě zabije, ale…“ „Ještě, že tě nezabil.“ Objala ho Olivia a Lucky se k nim přitulila také. Poprvé tak byli jako celá rodina. Po svém zotavení v prosinci, se Constantin vrátil ke své práci strážce. Olivia se vrátila k hlídce, zůstala již, ale zapojená do bojů s temnotou. Elementální dimenze zůstávala nestabilní po zničení krystalů rovnováhy. Mezisvěty již také byli minulostí. Temné bytosti, tak mohly vnikat do Elementálního světa přímo na jejich planetu i bez Marca. Po plném zotavení vyrážela Lucky společně s Henrym, Momo a svými rodiči na různá místa na planetě a společně čistili a chránily planetu před bytostmi z temné dimenze. Ale její život nebyl jen o boji. Největší hrozbou byl pán zla, který byl momentálně pryč a jí zbývalo dost času na to užít si zbytek dětství, trávit čas s rodiči, Henrym, Momo. Henry dále pracoval na tom, aby byl lepším magikem, včetně vztahu s Ignitem. Také předělával svou boudu na plně obyvatelný dům, což byla v zimních měsících těžší práce i bez sněhu. Momo Pracovala ve školce v místním městě, kde se starala o mláďata a děti nejen od rasy magiků. Navzdory těm bojům, které museli podnikat se zdáli že jsou všichni šťastní. Lucky však věděla, že se Marco jednoho dne vrátí, jen netušila, kdy se tak stane, až k tomu dojde, ona bude připravená. Jako ochránce, nejen své dimenze.
Comments